My přece milujeme cyklostezky!

Tak jsem si v DNES přečetl poměrně nekritický článek o krásné cyklostezce mezi Radotínem a Zbraslaví zavěšené pod novým obchvatem. Je to velká, impozantní stavba. Každý by si chtěl jistě postavit velký impozantní dům a koupit velké impozantní auto, neřku-li mít impozanzní penis a prsa. Bohužel ne každý má k dispozici unijní a státní rozpočet.

Nechci být příliš jízlivým, protože, jak zde vždycky podotýkám, problematice vůbec nerozumím. Mám svůj přihlouplý laický pocit a hloupé kolo, na kterém v těchto místech občas jedzím, a nemůžu se zbavit dojmu, že tato impozantní cyklostezka vede ODNIKUD NIKAM vzhledem k tomu, že daleko logičtěji je vedená rovnoběžná pozemní cyklostezka mezi centry Radotína a Zbraslavi. Autům se ani v jednom případě cyklista nevyhne - čímž padá možný další argument.

Nezbývá tedy než tleskat, jak je Praha proaktivní, zelená, ekolgická, cyklistická a jak jsou auta zlá a špinavá a nechávat si z kapes tahat peníze na další nesmyslné komunální stavby.

Váš Ládík

Little victories, big losses

Je hezké, jak se člověk raduje z malých vítězství - alespoň tedy sem tam. Snažíme se radovat z maličkostí, protože velká vítězství  subjektivně nepřicházejí (velké úsilí je vzato subjektivně málokdy dost velké).

A pak stačí malá chybička a přijde velká prohra. Třeba když se jdete koupat do moře v cizí zemi a necháte si všechny věci v kufru od auta. Jak kolem sebe shromažďujete bordel za tisíce korun, jsou ztráty o to finančně citelnější, nemluvě vůbec o nutných administrativních úkonech a nákladech s nimi spojených, nebo o tom, kolik lidí vás musí tahat z bryndy.

Aspoň se ale člověk občas postaví na zem a je šťastný, že namísto malicherností může zase jednou s chutí řešit "obrovský" problém.