Brixen / Bressanone, Karel Havlíček Borovský, Jižní Tyrolsko / Alto Adige - všichni to známe. Jenže tam jsme nebyli. Náš Brixen byl Brixen im Thale, Tyrolsko, kousek od Kitzbühelu. A pobyt to byl báječný.
V první řadě, tohle místo jsme vybírali, aby se tam dalo chodit. Hory jsou tu nevysoké (do 2000 metrů nad mořem), zelené, s kvítky posetými loukami, cvrčky, zadržovacími jezírky a mírnými údolími jak z pohádky o zahrádce. Přitom neustále hledíte na skalnatý masiv divokého císaře (Wilder Kaiser), takže horská scenérie je dokonalá.
K tomu se přidává dvoukolejná elektrická trať s klimatizovanými vlaky po půl hodině, která je pro ubytované zadarmo. Počasí nám přálo a tak jsme chodili.
Na procházky do 15 kilometrů bych určitě bych doporučil vyjet lanovkou Hochbrixen nebo Brandstadl a chodit po loukách. Na 2 dny to vydá a můžete si jako bonus vylézt Hohe Salve nebo Zinsberg. Jsou tu po kopcích rozházené hospůdky, a jezírka, kde smočíte hrdlo a nohy, lezete do výšky a účet leze nahoru. To je část, který je nejvíc za odměnu, převýšení 300-500 metrů, takže pro rodinu ideál. Také klesáky do údolí jsou tu mírné, takže dojít můžete až na vlak nebo domů.
Na hraní je nejlepší Söll a Hexenwasser s mnoha (opravdu mnoha) potůčky, jezírky a Kneippovými chodníčky. Dojít sem můžete i z Hohe Salve, ale chvíli vám to zabere, unaví kolena a budete mít málo času si to pořádně užít. Hexenwasser je ideální na celý den, lanovkou a vzít to relaxačně. Zauberwelt Hartkeiser taky ujde, ale je to odvar, a Brandstadl jsme vůbec nestihli, ale je tu taky lanový hrádek, kde lze pár hodin vydržet. Kluci už jsou starší, a tak hraní vlastně rádi kombinují s chozením.
Když se nabažíte, lze vyjet na Hahnekamm, odkud se jezdí Streif, slavný sjezd. Hřiště jsou tu taky, k tomu sportovní naučná stezka, a přehršel možností se najíst. Tady nás po cestě domů stihla bouřka v úžasné hospůdce v půli kopce, ale tím spíš to bylo dobrodružství, které dopadlo dobře a stálo za to.
Také se dá dojet do Kiztbühelu na drink. Nebo vyjet na místní hřebínek a oklikou to sejít.
A k tomu je tu plno "flow-tracků" - pokud máte kolo s dobrými brzdami, celá řada lanovek vás vyveze, a pak můžete jet dolů po cyklistických chodníčcích, které jsou snadno sjízdné i pro začátečníky, obsahují klopenky, můstky a bouličky, které dodají adrenalin, ale bezpečnou formou. To my ale nepraktikujeme, kluci jsou na to ještě malí.
Určitě hledejte ubytování s Guest Card, na kterou máte slevu na Kitzbühlskou kartu, díky které máte většinu lanovek a veřejné dopravy zadarmo a celou řadu výhod. Ano je drahá i tak, ale už druhý den se vám splatí, protože jednotlivá jízdenka na lanovku je regulérní "zlodějina".
A to mne vrací k cenám ve čtyřech. Za oběd necháte běžně 75 EUR. Ceny oproti loňsku už tolik nerostly, vysoko už jsou dost, ale náš apetit rostl. Víťa k hranolkám přidal klobásku, a Jáchym se dožaduje řízků. A já si prostě musím dát Spätzle, Gröstl, a pořádný Bratwurst s bylinkami. K tomu se přidá kafíčko nebo pivo u jezírka (vše krát 4), a každý den vylejete několik tisíc za občerstvení, protože je horko, a máte chuť. Na další pobyt v Alpách se budu muset uchýlit k tradiční taktice - malý nápoj místo velkého a tatínek si k obědu dává jen polévku. Kafíčka omezeně nebo vůbec. Zrovna tady byla většina kafíček velmi snesitelná, což v Rakousku kvituji.
Kdybych to znovu shrnul, tohle místo je malý ráj na zemi, zvláště pokud máte rádi rodinné procházky po horských loukách s výhledy.
Brixen im Thale je dobrý, protože je to odsud všude kousek, má vybavenost, a přitom je tu klid - hlavní silnice jej obíhá tunelem.
Po cestě domů lze navštívit pevnost Kufstein nebo prodejnu místních dobrůtek Sennerei ve Westendorfu.
Dnes začnu ranním haiku:
Hranatej pán měl bouračku.
Srazil auto.
Mělo houkačku.
Nebudu ji popisovat, ani její okolnosti. Jsou toho plné noviny, a jedno je jasné:
Co je asi důležité: (Prý) jako volený zástupce odjel v Mercedesu, který mu nepatří, od sponzora (a je hodně drahý). Jel v odbočovacím pruhu rovné, aby jako čůráček čumáček objel kolonu.
A co kdybych vám řekl, že je to jedno?
Nehraje to žádnou roli.
Voličům je to jedno. Sledujeme Turky a podobné už dlouho a přemýšlíme o nich špatným směrem. Turek možná půjde od válu, a vy budete tlrskat a tančit kolem jeho politické kostřičky. Voličům ale je jedno, jestli Turek z nepozornosti někoho přejede, nemá SPZ nebo se nechá uplácet miliardářem. Pro voliče je Turek jenom chodící transparent, který ztělesňuje jejich myšlenky, obavy a touhy. Jde proti Grindýlovi, jde proti EU, jde proti aktivistům, kteří za státní peníze prosazují zvrhlé věci nebo ovlivňují politiku. A to je důležité. To hraje roli.
Pokud se zbavíte Turka, nahradí jej jiný krysař, a lidé za ním zase půjdou. Půjdou za myšlenkou, kterou vy (většina z vás) nemáte rádi. Za Turkem stojí v řadě další Turkové a čekají až pokryjí politickou poptávku, která tady je, a my se tváříme, že není.
Příklad: Řeknete lidem, že se musí uskromnit, abychom se za 20 let všichni neusmažili. A lidi s tím nesouhlasí. Třeba 60% se uskromnit nechce. Když přijdou volby, hledají kandidáta, který po nich nechce žádné uskromnění. A i když kandidát má kopyto a rohy, zvolí ho, protože s nápadem na "uskromnění" nikdy nesouhlasili.
Takže znovu: Musíte přesvědčit lidi, a pak nebudou Turci. Pokud je nepřesvědčíte, a budete jim násilím tlačit, co nechtějí, budou volit Turky.
Antibabiš je zase nepřesvědčil, že? Jsme si to před volbami říkali, že to nebude fungovat...
Apropos Babiš - s tím je to stejné. Zbavíte se ho, a koblihy začne nosit jiný Ježíšek. Ale chápu, případ Babiš je obrácený. U Babiše vám nevadí koblihy, protože ekonomicky jste vlastně (skoro) všichni sociální demokrati. Vadí vám, že Babiš je podvodník a tak trochu mafián. Zatímco u Turka vám primárně vadí program, a že se prohlásil za konzervativce a táhne proti liberálním hodnotám.
V obou případech je ale za vás vybral volič na základě jednoduchého, atraktivního a dobře odkomunikovaného (ne)programu. A ten vaši (moji) koně neměli. Měli antibabiš.
A nakonec: Víte, že Turka taky nemám rád. Ale stejně si troufnu dodat na jeho obhajobu, že ta křižovatka je šílená. Kolize jsou tu časté. Většinou tramvaj srazí sanitku nebo záchranáře. Problém je většinou u vozidel a majáky - i když houkají a mají přednost v jízdě, neberou v potaz, že kolos o hmotnosti desítky tun, jim přednost prostě dát nezvládne, i když je řidič tramvaje vidí - zvlášť když má časově okno pár sekund na projetí dvou křižovatek. Nikdo pak veřejně neřeší viníka nehody, ale vsadil bych se skoro, že řidiči tramvaji vinu nakonec nenesou. Řidič vozidla s majáky totiž má povinnost ubezpečit se před vjezdem do křižovatky, zda může bezpečné projet.
Update: Ještě tedy dodám, že ta nehoda je nesmírně kuriózní, tak si ji tu přecejen krátce rozebereme. Auto na převoz krve nezpomalilo, jak mu ukládají pravidla, houkalo, ale neblikalo. Pan hranatej objížděl zácpu v odbočovacím pruhu jako čůráček, ale minulý týden jsem tam jel několikrát, a dělá to každé páté auto. Já jsem si sice značení během opravy vždycky všiml, ale podle všeho jedna značka ukazovala pruhy opravdu blbě (nebyla přeškrtnutá). Po nehodě ji někdo okamžitě předělal, aby ukazovala realitu během oprav, což je sice skvělé, ale může to působit jako manipulace s mediální realitou okolo nehody. Pan hranatej nezpomalil, i když všechna ostatní auta trapných ovcí v pravém pruhu si houkajícího vozu všimla a zastavila, i když jim semafor ukazoval zelenou. Z toho mi plyne, že pan hranatej udělal maximálně přestupek, jako ale dělá každý pátý, co tam projíždí, a zachoval se při objíždění zácpy přesně tak, jak se to od něj čeká - arogantně. Máslo na hlavě má organizace, která opravuje silnici a řidič vozu s majákem. Toť celé. Na výše uvedeném postu to nic nemění - když nebude Turek, bude jiný Turek. Voliči se nenechají vnutit politiku, kterou nechtějí.
Legendy na Výstavišti, každoroční výstava krásných automobilů ze všech možných koutů světa byla zajímavá zkušenost.
Především se tu opravdu sešla řada krásných legendárních aut, což ale není to samé jako autosalon nebo muzejní sbírka - každé starší auto totiž vyžaduje péči. Byla to tedy také výstava lidí, kteří nejenže si svůj krásný vrak dokázali pořídit, ale ještě jsou ochotní do něj neustále investovat. Přehlídka umu a péče.
Navenek člověk ta špičková auta nějak tak zná. Vlastně nebylo takové terno na ně koukat. Ale byla hezké si navnímat, jak pěkná mají různá auta interiéry. I tady to bylo hodně o péči a vkusu majitelů, zvláště u veteránů a young timerů, ale i u nových vozů.
Zajímavé zjištění, že se dělají na řidiče orientovaná Porsche s atmosférickým motorem a manuálním řazením.
Byl tu například také Jaguar klub, který, jak bylo vidět, má jen tři členy, nebo neexistuje, a proto tu bylo 10+ vozů. Taky nemám FT rád, ale tohle nebylo od novinářů fér.
Co se moc povedlo, byla francouzská část, speciálně Citroen. Možná to nejsou tak spolehlivá a rychlá auta, ale majitelé si to umí s humorem užít. Takže: Jezdil tam četník, jeptišky, byl tam Fantomas. A mohli jste se svézt s nimi. Zdatně jim kontrovala skupinka se starým americkým picku-pem plným slámy, na kterém jeli američtí zemědělci s vidlemi a krásné holky s vlajkami USA, a také vidlemi. A do třetice historické Zetory, které byly vymydlené jak z fabriky, tu tahaly povozy se sedadly z feldy, a provezly vás po celé výstavě.
Co mne vždy znovu fascinuje je majestátnost starých Mercedesů. Jestliže výstava BMW působila, jak sraz vesnických tuňáků, Mercedesy si zachovaly důstojnost, i skrze původní výfuky i kola.
Oázou klidu byly výstavy čínských značek. Ačkoli dělají poměrně dobrá auta za dobrou cenu, nebo špičkové technologické výkřiky za taky dobrou cenu, přesně to ukazuje, jak je pořád "brand image" důležitý, že vše není jen o hodnotě produktu, a že marketéři ještě neztratili svoje místo v tomhle světě. Čína totiž brand marketing neumí. Neumí spojit svou značku s žádnou emocí, která je u aut důležitá, jakkoli by vám všichni řidiči krví podepsali, že ne, a tak jim zůstává image "čínské".
Roztomilý byl také moment, kdy záchranné složky rozběhly svůj DJ mix hraný přímo na sirény a klaksony různých aut a motorek. Bylo to nepříjemně hlasité, ale vlastně to byl roztomilý nápad.
Obecně to ale bylo spíše náročné. V předbouřkovém vedru, v tom všem prachu, a hlomozu. S hranolkami za 190 korun a poměrně drahým vstupem... Nějak tak mi přijde, že hezčí je si nějaké to auto půjčit, nebo řídit to svoje, a na veterány se jít podívat do některého z venkovských muzeí, kde je větší klid a pohoda. Chápu, že pro plno lidí jsou hlučná místa s mnoha lidmi přitažlivá a energizující, ale my introverti se dobíjíme v klidu, kde je minimum lidí, a lze lépe na věci a lidi fixovat. Tuhle v sobotu ráno jsem vzal liftbacka, a jel jen tak do polí se sám trochu projet - užil jsem si to vlastně daleko líp než podobnou monsterakci.
Takže měli byste chodit? Už jsem tady doporučoval četná muzea, typu Lužná u Rakovníka nebo Nová Bystřice, a pokud si rádi pohladíte národní ego, pak muzeum Škody v Bolce. Ta bych vám ze svého pohledu doporučil spíše. K tomu si užijete hezký výlet do krajiny.
V čem je La Grazia od Sorrentina jiná než ostatní poslední filmy? Dějová křivka. Zatímco ty ostatní nikam nejedou nebo nekřiví, La Grazia je v průběhu smutná, a končí optimisticky. S lehkostí. S radostí.
Také není tak zaujatá formou, obrazem. Režisér rozdělil pozornost lépe mezi hrdiny a mezi formu.
Možná tu chybí ona fascinace krásou a krása fascinace. Ale to nevadí. Je to jiné, je tu vývoj.
Jestli This must be the place končilo snahou o optimismus, nalezení hledaného, ale minimálně vyzněním se to nepovedlo (it is not the place), v La Grazia hrdinové našli.
Film na první dobrou působí jako laskavé oplakávání stáří (moje žena říká Sorrentinovým filmům "ti dědkové"), které ukazuje místy hořké momenty, ale dává jim zároveň jakési laskavé políčky, které nutí zasmát se sarkasticky.
A právě to, že v sobě de Santis najde něco "skoro jako vášeň", je milá jiskra na konci. Co to najde? Koukněte sami.
Pobavili mne pánové Dobrovský a Šídlo. Jejich podcast o českých porevolučních prezidentech, je překvapivě střízlivý. Jsou celkem upřímní v tom, na kterou stranu bije jejich srdíčko, a to se mi hodně líbí. Protože můžete někomu fandit, ale pak je dobré to přiznat, a netvářit se, že váš názor je nezaujatý a objektivní.
Co víc, borci celkem objektivně uznávají, že jejich favorit Havel dělal mnoho věcí špatně, a jejich neoblibenec Klaus, naopak udělal mnoho dobré.
Mnohokrát tam tedy zazní: Nerad to přiznávám... nebo Netušil jsem, že to někdy řeknu...
Ano, tohle by se konečně dalo nazvat objektivní žurnalistikou, která má můj respekt. I když jsem na jedné straně, nenadržují jí slepě, ale mám oči otevřené, komentuji s nadhledem, rozdávám rány na obě strany, když si to situace žádá.
Tak a teď by bylo fajn podobný nadhled aplikovat ještě u každodenních zpráv a komentářů. Možná by pak nemusela vznikat dezinformační média, a nevládl by nám Babiš.
Jak to mám s Klausem a Havlem já? Havel je hrdina a světová osobnost. Ale nikdy nebyl dobrý politik, ani manažer. Klaus, oproti tomu, je pragmatik, ale také vizionář, který je konzistentní v názorech, a měl neodmyslitelný pozitivní státotvorný dopad na tuto zemi v jejích prvních deseti až patnácti letech. Co mu sráží vaz, je, že jsme ho museli vidět stárnout v přímém přenosu, kdy mnohé jeho zdravé myšlenky začaly být křečovité, a jeho volba "koní" také tak.¨
A Zeman? Nezmíním ho tu, ani nebudu komentovat Šídla a Dobrovského. Uzavřu to slovy, které nijak nesouvisí s váženým panem ex-prezidentem, protože jsem včera něco špatného snědl: Inteligentní a škodolibé tekuté ho**o.
