Jako redaktorovi revue mi přísluší důležité poslání, v němž se ukazuje můj absolutně vytříbený vkus, v hodnocení excelující šarm a hvězd se dotýkající inteligence - cenzorování tvorby, která přichází mailem, aby byla zveřejněna v dalším čísle Poietikonu. Bylo by neslušné zveřejňovat, kolik jí celkem chodí. Naproti tomu je třeba podotknout, že 90% (bohužel, ale opravdu bohužel) končí v koši.
A jak tak ty "stohy" orlím pohledem pročítám, přičemž si mnu svou takřka antickou bradu nebo opírám svou oduševněle klenutou tvář o dlaň, často myslím, jaký jsem byl sám, když jsem takhle psal poezii. Ne náhodou většinu těch mně odevzdaných tvorečků zcela bez ironie obdivuji. Buďto mají talent a nebo na sobě pracují, ale je velmi naplňující číst si, jak často poměrně hezky (leč nezrale) pracují s formou. Má to však háček: většině takových básní chybí autorský jazyk, který nelze vytvořit rutinou, ale jistou formou usedlosti. A o jazyku nehovořím jako o přidané hodnotě - hovořím o jeho nepřítomnosti jako o "ubrané hodnotě". Jazyk pro mne souvisí také s tématem, schopností prezentovat prožitek.
Marně tedy tápu, jestli nejsem příliš zachmuřeně zakoukaný vprostřed svých hodnot. Třeba bych měl připustit báseň formy, třeba nemůžu od přispěvovatelů z internetu očekávat opravdové zpěvy, skloubení formy s obsahem, někde prostě musí nakonec být bílo. Možná totiž hodnotím báseň, kterou bych chtěl napsat já a kterou jsem nikdy nenapsal pro nedostatek formy a disciplíny a kterou oni také nikdy nemohou napsat, protože jim chybí můj jazyk (tím nechci tvrdit, že na poezii mám - spíše naopak).
Nakonec zpátky k věci: Ještě se nedostal nakonec a už teď císaře bolí u srdce, že další autorku (pozor, jedná se o dlouhý "doc" dokument) na smrt pošle. Posuďte sami: váhám. Váhám. Někde jsem si jistý, že neprojde, někde pochybuji. Je tady nějaký jiný důvod ji nepublikovat než osobní pocit?
Žádné komentáře:
Okomentovat