Eric Clapton: Back Home (2005)

Nahrál neuvěřitelně špatné album (třeba nebrat doslovně), ale vlastně jen tak, jak jsme to od něj čekali. Z pohledu posluchače blues a rocku se musím jen lehce pousmát a souhlasit, z pohledu posluchače Claptona písničkáře mne to jen těžko překvapí.

Clapton svou porci "vážné hudby" odehrál v bluesrockovém Me & Mr. Johnson (2004), a tak se tento rok mohl opět věnovat svému druhému hlavnímu žánru - písničkářství. Nové album pak není tak špatné, jak by se zdálo, i když ve srovnání s Reptile (2001) obstojí jen těžko. Hudebně si bere nejvíce právě z Reptile, leč v méně okázalé formě. Žádné bluesové inspirace zde ale nehledejte, dočkáte se totiž spíše (s jistou nadsázkou) reggae. Také se netřeste na výraznou precizní kytarovou práci - sóla zde spíše ustupují celkovému klidu a pohodě, kterou album nakonec znatelně vyzařuje. Ale to už je právě silná stránka této nahrávky: i přes všechnu kritiku se posluchač potěší celkovou propracovaností nahrávky. Pod slovy Eric Clapton se totiž skrývá sehraný band, jehož vyladěná muzika, jak je to u starších muzikantů zvykem, nerušeně bez výkyvů odtéká korytem všestranné profesionální péče.

Velmi podobná jsou nakonec i některá alba ze 70. let (leč šitá více hrokou jehlou), často vás napadne, že tak někdy vyznívá třeba současný Joe Cocker. Protože Claptonova originalita však netkví v mdlém hlase, bude se běžný posluchač nudit. Chybí zde totiž dvě hlavní ingredience alespoň ve stopovém množství: otisky blues a sólová kytara. Vznikla tedy nikterak převratná optimistická hudební kulisa ne nepodobná popu. Uděluji dobře míněných 2 z 5. Pokud bych ovšem srovnával více Claptona s Claptonem, udělím vrchovaté 3 z 5.