Davida Gilmoura je velmi obtížné definovat jako sólového muzikanta - už protože v takové podobě příliš neexistuje. Jeho vlastní tvorba vždycky připomínala formálně dokonale provedený odvzdušňovací kohoutek přetlakovaných Pink Floyd. A tudy vlastně lze vystopovat také jeho novinku. Když po The Division Bell (1994) prohlašoval, že dělat rock jako Pink Floyd, je dinosauří práce, neměl nepravdu. Nicméně sám asi věděl, že v tomto stylu, který vlastně sám vytvořil, má ještě hodně co říct a také si nechal dost času, aby to vše mohl zřetelně artikulovat.
Vlastní deska mu umožnila upustit od místy nabubřelé formy a nahrát evolučně vyspělý The Division Bell, obdivuhodný démonický kousek, který je v nové poloze tichý, nevzrušený, harmonický (harmonickým zpěvem přispěli rovněž Davis Crosby a Stephen Stills), dobře učesaný a koneckonců velmi náladový, což nastiňuje již jednoduchá modrá obálka. Hudbě prospělo zaměření na kytaru a velmi melodická táhlá sóla, která vždy byla Gilmourovou silnou stránkou. To, že klávesy pouze podbarvují a dokreslují (i když jsou jako vždy silným prvkem - místy v podání Ricka Wrighta z Pink Floyd) a kytarová hra je technicky nesložitá, celé desce prospělo, protože ji to nikam zbytečně netlačí, ale naopak umožní v dlouhých a táhlých často bezeslovných skladbách vyniknout celku. Všechno vyhovuje ergonomii celkového vzezření a padne jako prsty do rukavičky.
Je vidět, že skladatel věděl, do čeho jde, jak to velmi uspokojivě provést, a jak to nakonec bude vypadat. To je ostatně to, co desce nejspíše většina nahodilých posluchačů vytkne. Chybí tu divoké emoce v té ryzí, přístupné podobě. Tím se ale toto nenápadné velmi zralé album stává nadčasovou záležitostí, ačkoli, tak jako ostatním Gilmourovým projektům, mu chybí výrazný bod třeba v podobě líbivého hitu. To ale věci znalý posluchač ani nečeká a uděluje 4 z 5. Doporučuji shlédnout video pod odkazem, a pak jít a tu proklatou desku si sehnat.
Vlastní deska mu umožnila upustit od místy nabubřelé formy a nahrát evolučně vyspělý The Division Bell, obdivuhodný démonický kousek, který je v nové poloze tichý, nevzrušený, harmonický (harmonickým zpěvem přispěli rovněž Davis Crosby a Stephen Stills), dobře učesaný a koneckonců velmi náladový, což nastiňuje již jednoduchá modrá obálka. Hudbě prospělo zaměření na kytaru a velmi melodická táhlá sóla, která vždy byla Gilmourovou silnou stránkou. To, že klávesy pouze podbarvují a dokreslují (i když jsou jako vždy silným prvkem - místy v podání Ricka Wrighta z Pink Floyd) a kytarová hra je technicky nesložitá, celé desce prospělo, protože ji to nikam zbytečně netlačí, ale naopak umožní v dlouhých a táhlých často bezeslovných skladbách vyniknout celku. Všechno vyhovuje ergonomii celkového vzezření a padne jako prsty do rukavičky.
Je vidět, že skladatel věděl, do čeho jde, jak to velmi uspokojivě provést, a jak to nakonec bude vypadat. To je ostatně to, co desce nejspíše většina nahodilých posluchačů vytkne. Chybí tu divoké emoce v té ryzí, přístupné podobě. Tím se ale toto nenápadné velmi zralé album stává nadčasovou záležitostí, ačkoli, tak jako ostatním Gilmourovým projektům, mu chybí výrazný bod třeba v podobě líbivého hitu. To ale věci znalý posluchač ani nečeká a uděluje 4 z 5. Doporučuji shlédnout video pod odkazem, a pak jít a tu proklatou desku si sehnat.
xixi, skromny ladislav nazyva sam sebe veci znalym posluchacem.
OdpovědětVymazat"Všechno vyhovuje ergonomii celkového vzezření...?" Wow, skoro bych řekla, že (čistě teoreticky vzato) taková Gilmourova deska něco jako ergonomii celkového vzezření nemá, ale když myslíš.. (zní to spíš trochu jako název nějakýho bonus tracku :o)
OdpovědětVymazat