Hrají si s námi na schovávanou. Na novince se vracejí k částečně artrockové hudbě, kterou hráli v době Permanent Waves (1980) a zdá se, že ví proč.
Rush totiž nejsou hloupí. Návrat ke kořenům si odbyli ve sbírce coverů Feedback (Conversions) a již ví, že jejich publikum tvoří spíše starší posluchači, kteří mohli mít jisté potíže jejich poslední velmi syrově "energické" řadové album Vapor Trails (2002) skousnout (cosi plyne už z názvu a obrázku na obalu). Trhavá elektrická kytara v kombinaci pouze s bubny a basou již nekontrastuje s křehkým hlasem Geddyho Lee. Novinka si sice zachovává rytmickou linku (i tam, kde bicí a basa chybí, alespoň jedna akustická kytara nahrazuje perkuse), ale přibyl podmanivý zvuk kláves, který onu syrovost vláčně maže jako margarýn po celozrnném chlebu, když si přizvukuje s akordy akustické kytary.
Zřetelný posun nastal také v textech. Na mladého posluchače je na novince snad až příliš karatelského životního moudra, zatímco Vapor Trails se spokojovaly s bičováním smyslových vjemů. Rozhodně už nebudete mít při poslechu pocit, že padáte odněkud z útesu. Texty však určitě nejsou prázdnou směskou slov. Jistě stojí za poslechnutí nejméně kvůli své poměrně kvalitní formě:
In the oldest eyes there's a soul so young
In the shakiest will there's a core of steel
On the smoothest ride there's a squeaky wheel
In the sweetest child there's a vicious streak
In the strongest man there's a child so weak
In the whole wide world theres no magic place
So you might as well rise put on your bravest face
Put on your bravest face
Novinka nabízí také několik čistě instrumentálních kousků a ačkoli pro nezaujatého posluchače bude těžké najít si k celé desce cestu. Ztratila se strhující rychlost v hudbě i textech, instrumentálně brilantní dravost i novota. Zato je tu solidní akusticky příjmené album v původním kabátu kapely Rush, kde lze naleznout mnoho milých světlých bodů. K poslechu doporučuji nejméně všem fanouškům rocku (bez přívlastků), hodnotím nejspíše 3 z 5.
Žádné komentáře:
Okomentovat