Dream Theater: Systematic Chaos (2007)

Dlouho jsem se neodvažoval vynést svůj nevýznamný verdikt nad touto novinkou, abych se nespálil. Je totiž těžké soudit Dream Theater. Kapela po posledním albu Octavarium (recenze zde) jednoznačně potvrdila ústup z pozice inovátora progresivního metalu, a tak se na novince opět dočkávámě ležaté osmičky, opakování. Poslechnete-li si skladbu Repetance, uvidíte, že ani DT se tomuto nařčení nebrání.

Především odpadá označení "metal" a tudíž postrádá smysl také označení "progresivní". To nic nemění na instrumentálních kvalitách alba. Pokud máte rádi dobrý tvrdý rock s dramatickými (až teatrálními) přechody podbarvený hrou a sóly kláves, přijdete si opět na své. Podobně jako Wish You Were Here od Pink Floyd uzavírá i otevírá album jedna skladba, v níž nalézáme opakující motiv, a která na začátku graduje a ke konci opadá. Je také nejsvětlejším momentem celé desky. Hřišťátko jí ohraničené vyplňují více či méně zdařilé skladby, které jsou však vždy zvukově a instrumentálně brilantní. Nutno podotknout, že těžiště leží právě v pomalejších instrumentálních částech. Nalezneme zde mnoho motivů z dřívějších alb v podobě zvuků i vět - typickou hutnou melodickou houpačku s mohutným chorálem, téměř nu-metalové drama s křiklavým zpěvem, i stupňované klávesovo-klavírní pohupování, hutné a technicky skomplikované bubny... a "Hello, mirror, so glad to see you my friend".

V textech se DT opět nevyhnuli jistému civilizačnímu moralizování, které je pro ně typické už z dřívějška, tedy ani zde nečekejte nával nových emocí.

Odmyslím-li fakt, že od Dream Theater jsme se svého času dočkali větší porce novosti, je současná deska velice poslouchatelná. Jistou antimetalovou unylostí se možná dokonce přibližuje širším vrstvám posluchačstva, ačkoli lehce postrádá emoce nejen vinou precizní hudební výstavby. Na druhou stranu nenacházím příliš mnoho slepých míst a proto hodnotím 3 z 5.