Je pár hodin do odjezdu a tak si zase říkám, co to znamená. Jedu domů. Jedu domů. Nemůžu se zbavit pocitu uvnitř, že místo, kam se vracím, není víc doma než tam, kde teď jsem. Připadám si tak trochu bezcitný jako stroj. Jezdím z místa na místo, hraju pimpong s lidmi, užívám si šťastné pocity. Že by zrcadla, do kterých se tam dívám, ukazovala pravdu, kterou jsem už tisíckrát viděl?
Možná je to tím, že vnitřní hladinu pohody, chytré i hloupé úsudky, svoje city a svoje pocity si člověk vozí s sebou uvnitř sebe. Změnit svoje okolí. Jet domů. Změnit svoje okolí. Když pak otevřu kufry, uvidím daleko lépe, které city jsem přeceňoval a které jsem podcenil. Leží přede mnou na dlani. Jsem k nim lhostejnější a oni jsou takové menší, vzdálenější, protože neřádí uvnitř mojí hlavy, ale leží sbalené v kufru přede mnou. O to víc si jich ale vážím, vozím si je s sebou. Jedu domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat