Při psaní blogu je jistý magický moment, kozlo okamžiku, ve kterém je potřeba napsat post - jinak už se vám to zpětně nepovede. Napadá mne tisíc věcí, o kterých jsem chtěl poslední týden napsat, ale teď jsem doma, téměř vyléčený z nemoci, která mne doslova zachvátila ihned po nasednutí do starého známého tátova BMW a ten okamžik již tisíckrát minul.
Mohl jsem věnovat speciální příspěvek Kunsthistorisches Museum, větrným vichřícím ve Vídni nejsilnějším za posledních 25 let, filmu Hinterholz 8, nejméně pěti rozlučkovým večírkům, krátkému výletu na Wilhelminenberg v oné vichřici, probouzení cestou na Khalenberg, kdy jsem si poněkud pozdě všimnul, že prší i sněží, večerům u Evy, nocím v polovičním městě, "poslednímu", které nastává dvakrát až třikrát, daňovým přítelkyním, teroristickým choutkám, Salzburgu, diamantům rozsypaným po Nussdorferstrasse za halasného tance zpívajících účastníků oslav a jiným skvělým halucinacím, které se mi zdály během více jak čtyřicetistupňových horeček, imunitě, každodennímu nespaní a alkoholu, vražedné trojkombinaci, jak jsem si spletl CEMS a sex... NE. Je pozdě. Příliš jsem toho ani dalšího nenapsal a už nenapíšu. A když snad potkám staré přátele, stejně nebudou věřit, že se to stalo. Sám tomu už taky nevěřím.
Nehledejte v tom příliš mnoho nostalgie. Ať to v hlavě převracím, jak chci, přijde mi to jako to nejsušší, co se o posledním měsíci dá říct. To je konec Vídeňského žurnálu. Aspoň tedy toho opravdového z Vídně... Díky hlavně všem, co mi ho pomohli utvářet!
Žádné komentáře:
Okomentovat