První dojem je u desky často velmi důležitý - stejně tak, jako desku potom postupně dále poznávat.
Na novince Mikea Oldfielda je milé, že první dojem budí velmi příjemné pocity a teprve při hlubším poznávání zjistíte, že se ža tolik nezměnilo.
Oldfield 70. let je autorem mnohých velmi vyvedených rockových skladeb, kterým dává formu klasické hudby. Oldfield 70. let je také multiinstrumentalistou. Poslední desetiletí však posouvá umělce do jisté kontroverze. Nejdříve pokusy o syntézu taneční hudby a vlastního odkazu, následně pak umírnění a návrat ke klidnějšímu projevu, ovšem ve více elektronickém pojetí hraničícím ve výsledku s relaxační hudbou (album Light and Shade).
Letošní album stylově připomíná desku Voyager (1997), konkrétně nejvíce skladbu Mt Saint Michelle. Známé tóny z Tubular Bells, které tahají za nitky představivosti, kloubí s orchestrálním podbarvením, které však zcela nedominuje. Máte opět pocit, jako by vás oslovovaly opět opravdové hudbení nástroje, ač je otázka, zda tomu tak skutečně je. Autor přidává dávno ztracené dramatické pomlčky a stupňování, ovšem pouze ve velmi decentním podání. Nakonec je velmi těžké hledat v desce vůdčí motivy nebo melodii, která by vám druhý den zněla hlavou. I tak se ale jedná o harmonický příjemný poslech plný barvitých střípků. Je tedy otázka, zda demonstrovat odkrok od relaxační hudby. Spíše je nasnadě přijmout její jiné, živější, polidštěné, nástrojové pojetí. Rozhodně to ale není škoda a má-li to znamenat návrat a nádech k něčemu většímu, je to dobrý předkrok.
Doporučuji všem, kdo hledají klidnou muziku s prvky klasické i rockové hudby. Bez velkých očekávání se jedná o dobrý kousek. Hodnocení 2 až 3 z 5.
Žádné komentáře:
Okomentovat