Vzpomínka

Byl jednou jeden dům a byl jednou jeden veselý starý pán a byla celá hrdá historie toho domu. A ten pán jednoho jarního rána zemřel. Ležel tam s lehkým úsměvem na lavičce, jako by jen spal na sluníčku, a to místo vibrovalo jeho duchem, jako by tam stále byl. Ve stěnách byla pořád hrdost jeho rodiny, z místností sálala nerušeně ta samá atmosféra jako kdykoli předtím. A já si vzal jeho peněženku, klíčky od auta, doklady, pohladil ho po vlasech, zamkl zadní vchod a odjel do Prahy a věděl jsem, že tak, jako jsem tento dům nikdy neměl nárok zamykat, tak ten dům tímto jedním otočením klíče OPRAVDU přestává existovat. V rozkvetlé zahradě svítilo slunce, ale už tam nevanul ten samý větřík jako předtím.

Přesto, kdykoli se do neexistujícího domu vrátím, ucítím sám pro sebe ve vzpomínkách toho zraceného ducha jeho doby. Ti ostatní, co přijdou po mně, už neucítí nic, ale my, co jsme ten dům důvěrně znali, nepřestaneme vzpomínat.

Změny, nebo chcete-li přelomy, které v životě přichází, přichází zpravidla nahromaděné najednou a jediné, co pak spojuje minulost a přítomnost, je křehká vzpomínka.