Pondělní různě

Dveře. Zavřel jsem jedny dveře, sednul do metra a přestoupil na autobus, který mne dovezl na předměstí k jiným dveřím. Otevřel jsem ty dveře a číhaly tam na mne zase jen smutek a spleeny. Nebaví mne pořád se opakovat, od minula už však vím: Není to můj smutek, je to cizí šálek.

Man from London. Londýnský muž. Tak nějak si představuji hypnózu. Jenže tohle byl film. Perfektně propracované scény, nenucené plynutí, které pozorovatele donutí stát se součástí děje. Každá scéna začíná jako precizně komponovaná fotografie doprovázená nekonečně dlouho se opakujícím zvukem a na konci ustící v jinou precizně komponovanou fotografii. Chtělo by se říct nuda, ale už jen kvůli nadbytku křiklavě přitažlivé formy, netradičnímu pojetí a stručně shrnuto estetice zážitku je tenhle bezmála tříhodinový film natočený dle předlohy G. Simenona hodný shlédnutí.

Jenom Krobot. Exceluje jako vždycky hereckým uměním ani nehnout brvou.

O den později pak další film, který mne donutil zírat v poloprázdném sále tupě na plátno ještě po skončení titulků. Nikoli hypnóza, ale jiné "h" - hrůza. Totiž izraelský kreslený dokument Valčík s Bashírem. Člověk si o něm může myslet leccos, mne nějak nedonutil myslet si nic. Alespoň ne o obsahu. Další masakr ve světě masakrů, o kterém bych nemusel vědět. Aplikovat tak parádní kreslenou formu na jiný lidský problém, možná bych odcházel s více dojmy, než kolik se dá spláchnout kalíškem vodky.

Ženy v politice. Občanské sdružení Fórum 50% pořádá kurzy, které učí ženy vplout elegenatně skrze bariéry do českého politického prostředí. Tleskám. Oproti 50% kvótě a podobným nesmyslům je tohle skutečně demokratický přístup k problému (bere-li to někdo jako problém) zastoupení žen v politice.

A tak se ptáte, proč mne baví ukazovat sám sobě svou lepší tvář? Baví, protože čekám.

A pak, nakonec, chodím Prahou jako koridorem. Sem a tam. Nic mi neulpívá mezi prsty tak, jako když jsem kdysi býval ještě turista...

A když jsem u toho čekání, přikládám text Ich warte od Einstürzende Neubauten. Citovaný zníale ještě mnohem lépe, najdete jej na loňském Alles wieder offen.

Ich warte mit geschlossenen Augen
warte auf den Morgen
Ich warte auf die Putzkraft
die soll den Blumenmüll entsorgen

Ich warte auf die Kellnerin
hab Monde mir bestellt ...
Ich warte durch die ganze Zeitung
bis es Zeit ist für die Welt

Ich warte mit dem Kugelschreiber
auf den Einfall der Ideen
Ich warte warte warte weiter
bis es Zeit ist zurückzugehen

Ich warte in den Zwischenräumen
vorgeblich ungeschützt
Ich warte auf die neue Sprache
die die mir dann nützt

Ich warte auf die Dopamine
die innerlich versprochen sind
Ich warte auf die Vorstellung
dass der Film endlich beginnt
Ich warte vor dem Automaten
warte auf mein Geld
Ich warte bis ein Stückchen Weltraumschrott
direkt vor meine Füsse fällt

Ich warte taste schwarze Tasten
weil Weiss bisher nur irrt
Ich warte warte warte weiter warte unbeirrt

Ich warte auf Katzengangeslärm
Ich warte auf Fischessang
Ich warte auf den einen grossen
unbeherrschten Klang

Ich warte auf die dunklen Massen
zwischen den Sternen noch unentdeckt
Ich warte auf die Untertassen
von den Nazis in den Anden versteckt

Ich warte am Rand der Welt
an dem es selbst Atomen schwindelt
Ich warte direkt am schwarzen Loch
Ich warte warte immernoch
Ich warte unverdrossen

Ich warte auf meiner Eisbergspitze
am Ende der Physik
auf Novemberhitze
und auf Dinge dies nicht gibt
Ich warte warte immer weiter
letztendlich auf Musik

Ich warte auf die eine
die ihren Namen wohl verdient
immer da war immer recht hat
auf die eine die die Sonne ausgräbt
das Gesetz der Gräber aufhebt
Ich warte auf die die taktlos erntet
honigtriefend
barfuss tanzend ohne Hemmschuh
die Ton für Ton der Starre entkommt
die jedem auf Anhieb bekannt vorkommt
Ich warte bis sie Türen Tore Schleusen öffnet
bis sie wolkenbrechend - Weckruf Fanfare -
überraschend aus dem Hinterhalt sich stürzt
Ich hoffe sie zettelt eine Hymne an
Ich warte bis es nichts mehr zu warten gibt
das Leben ist kein Irrtum, kein Irrtum und Musik
Ich warte
Ich warte immernoch