Poprvé jsem navštívil galerii DOX v Holešovicích. Pěkné interiéry, vzduch vibruje nadšenectvím (nebo nadšením?), ale výstava nic moc - až na knižní tunel podobný tomu v Městské knihovně na Mariánském náměstí. DOXovský je každopádně pojat jako magický. Uvnitř je tma a máte pocit, že jste se ocitli v podzemí mezi dvěmi slupkami jakési planety z knih - tma a plno světýlek - nebo jako mezi dvěmi planetami kdesi v endlessně nekonečné noci knižního vesmíru.
Nu a samotnou výstavu bych tu snad neměl kritizovat, protože se tak činím dobrovolně napadnutelným. Nicméně zvětšovat novinové obrázky a poukazovat tím na zvětšení důležitosti daného tématu mi, i přes jistou zvláštní atmosféru oné expozice, přijde lehce liché.
Takový Kunsthaus ve Vídni mne před rokem nadchnul o něco více. O co méně mne nadchnul DOX, o to více právě jeho výše zmíněná atmosféra a celkově atmosféra Holešovic. Tahle čtvrť vzkvétá, její genius loci se mění, získává nového lidštějšího ducha a přesto si zachovává zbytky tváře ušmudlané průmyslové sestřičky...
Poprvé jsem se také dnes projel na kole v mrazu mínus pět stupňů. Přežil jsem to já, taťka, pejsek i obě celoodpružená kola. Zdá se to bláznivé, jenom dokud to nezkusíte.
Žádné komentáře:
Okomentovat