S chutí jsem se pustil do článku v příloze hospodářek "25 nejlepších restaurací" v ČR. Už sám název je mnohoznačný. Má člověk čekat nejlepší ve smyslu "nejdražší"? Nebo nejlepší ve smyslu "nejchutnější"? A pro koho pak tedy? Leckdy upřednostním "smaženej sejra" za 70 kaček před načančaným hranatým talířkem s jakýmsi napomádovaným sajrajtem kdesi uprstřed ozdobeným obrazcem z čokolády nebo jiným delikátním "mňamieux" (to vše za 300 kč / porce) (ech, ano, jakmile v jídelním lístku najdete byť jen stopy francouzštiny, nebude vám hotovost stačit). Jindy pak třeba chuťové buňky zastávají opačný názor. Složení a přístup hodnotitelské komise mne však nakonec uklidnil ryzím pragmatismem.
Z článku však vyplývá skutečnost, která opět nahlodává mojí integritu: Většinu z těch restaurací jsem nikdy nenavštívil, o druhé většině z nich jsem víckrát slyšel a četl, o části četl kdysi jednou v hospodářkách :-) a o zbytku nevím zhola nic.
Občas za večeři rád vyhodím větší než malý obnos, ale takhle blbé skóre? Problém je v tom, že i kdybych se cítil při návštěvě podobného zařízení finančně komfortně, nejsem si jist, zda to dlouhodobě dává smysl, usilovat o 25 z 25. Přecejen, ať už budu jednou v daleké budoucnosti brát jakkoli vysoký plat, jsem to přece pořád jenom JÁ. A tím se dostávám k jádru pudla: Má se člověk měnit podle toho, kolik peněz právě bere? Základní pravidlo velí: "Luxus se nesmí stát cílem života, protože pak se život vyprázdní, ale netřeba se příležitostnému rozmazlení vyhýbat, je-li to smysluplné." Jenže co z tohohle plku vyvodit, pokud je pokrm za 300,- pořád ještě zbytečně drahý pokrm?
Kdysi jsem si po každém malém osobním vítězství dával panáka whisky. Teď mne po whisky pálí žáha, takže to už nedělám. Možná ale právě příležitosti, jako je oslava malého osobního vítězství vás nebo vašich blízkých, jsou ta správná příležitost, kdy se odměnit návštěvou jedné z těch 25ti a necítit se toliko rozporuplně...
Žádné komentáře:
Okomentovat