Sedím si v metru, sluchátka na uších, pocit nezničitelnosti. Docela klidné dítě pokukuje z kočárku, nějak mu něvěnuju pozornost. Na protější sedadlo ze tří se přibelhá stařenka, sotva chodí, obrněná proti necitu maloměsta... nejspíš byste si museli stoupnout nebýt sobota ráno. Pak jí ale pohled na to dítě jí úplně rozsvítil a rozsvítil se taky celý vagón (možná svítily i přilehlé okolní vozy). Nějak mě to... dojalo. Taky budu starej. Bude někdo nebo něco, co mi udělá radost?
Žádné komentáře:
Okomentovat