Často se přistihnu, že běžím maratón s panákem kafíčka (nikoli tedy "Simonko, přineste mi to kafíčko", ale spíše malého pressa nebo chcete-li picolla). Od kavárny nebo pekařství do kanceláře, od espressa k počítači, od espressa do čtenářského křesla. Je to dost divné, s podivínstvím hraničící. Objem nádoby je totiž natolik nepodstatný, že by se z hlediska efektivnosti vyplatilo vysrknout ("nebo vysypat do krku") tu trochu mokré rozemleté kávy přímo u zdroje. Přesto ale běhám s kafíčkem vostošest. Je v tom totiž určitýobřad. Není lepší způsob, jak uctít začátek práce nebo otevření nepřečetných novin, než s šálkem čerstvé kávy.
Žádné komentáře:
Okomentovat