Vůně dálek

Znáte to? Ta zvláštní vůně dalekých cest za volantem. Dálniční odpočívadla, espresso shot, trucky, neznámé značky čerpacích stanic, rodinné kombíky naložené až po střechu, černé limuzíny střední třídy a byznysmeni v oblecích, turisti z autobusu, co se valí čůrat. Hukot rychle kolem jedoucích pneumatik. Vůně benzínu. Mosty, nájezdy a zase mosty. Tečky přibývající na skle. Ostré sluníčko opřené do palubní desky. Prskání motorek. Monotón motoru. Pruhy dálnice ubíhající v zrcátku, xenony auta ve zpětném zrcátku. Kolem hory, domy, skály, krávy. Další kafe. Přeplněné odpadkové koše na parkovišti. Teplá sodovka z ocucané lahve. Čelní sklo polepené dálničními známkami. A zase mosty. Vzadu zůstávající trucky. Jeden za druhým. Tir. Jako vláček. Líný pohled do zpětného zrcátka, blinkr, pomalý předjížděcí manévr. Večer klouzání světel lamp po palubní desce, odrazy ve skle, lesy koncových světel, modré třepotavé xenony ve zpětném zrcátku. A pak zaparkovat a poslouchat, jak se s hlasitým cvakáním motor pomalu vzpamatovává a ochlazuje...

Poetika svého druhu. Praktikovaná příliš často a z donucení leze nanervy, jindy zase člověku chybí.