Hudební objevy

Archive: With Us Until You're Dead - jak moc název poslední desky Archive připomíná teaser nějaké penzijní společnosti či pojišťovny.

Nová deska není nikterak průlomová, ale hudba je to opět strhující, do detailu propracovaná a velmi emotivní. Právě snad celkový výraz by mohl desce dát lidové jméno "rozezlené album", jednalo-li by se snad o desku beze jména.

Celkové ladění je méně cross-overové než desky prvotní, kapela si ustálila své vlastní formální výrazivo, takže vám nejspíše bude připomínat sušší a méně přímočaré Controlling Crowds. Pak se ale zaposloucháte a zjístíte, že má plno osobitých koutů a záhybů, kde můžete nerušeně bádat. Impozantní hudební záležitost, jejímž proudem se postupně necháte rádi unést k zběsilé jízdě...

Velmi svěží deska Oracular Spectacular od kapely MGMT sice nepřináší nic nového, zato si ale bere trochu od Beatles, Queen, Electric Light Orchestra a možná i dalších a mistrně to kombinuje v euforický výlet hudební galaxií. Právě asi mladý duch desky, snaha na nic si nehrát, ale odvést dobré řemeslo, je kombinace, která na pár poslechů strhne.

Nová deska The Mars Volta je víc zadumaná. Má několik vesrkze geniálních momentů, ale rovněž pak plno momentů, které uchu prostě neladí. Chce se říct "typičtí Mars Volta", ale ono to tak není. Octahedron byl přece dokonale vyvážený...

Parov Stelar by si asi zasloužil víc než jen komentář. Rakouský producent, hudebník a DJ, který je zřejmě posedlý uchu lahodící kompozicí, podává na studiových deskách elektroniku založenou na swingových a jazzových smyčkách (zde je jistá paralela např. se St. Germain). Studiová alba zpravidla začíná líbivou melodickou chill-out hudbou doprovázenou zpěvem a postupně gradují, až končí ryze taneční elektronickou částí. Ani chvilku se však nebudete nudit, ani chvilku nebudete mít pocit, že něco schází. Dobré... chtělo by se říct.

Pokud zrovna nevystupuje jako DJ, naživo pak rovněž hraje s kapelou Parov Stelar Band - paradoxně živou hudbu, která je jen "vylepšená" elektronikou.

Dnes už neexistující the White Stripes mají v sobě neuvěřitelnou sílu. Na začátku manželský pár, který se nejdříve rozpad jako manželství, a pak i jako kapela, se opájí láskou k ryzí jednoduché rockové hudbě - najdete v nich něco z Neila Younga, ale občas i přitvrdí. Vždy však v maximální možné míře jednoduchosti. Až to zní jako póza - dva nástroje + zpěv nahrávané na páskový magnetofon, aby to znělo "otřepaněji". Nechybí jim však obrovská porce energie, osobní kouzlo a v neposlední řadě velmi dobré melodie, které mají ale daleko ke kýči, což se cení.

Meg White údajně začala propadat stavům úzkosti, a proto se Jack White dal na sólovou dráhu. Natočil třeba titulní song pro Quantum of Solace. Je pravda, že loňská deska Blunderbuss připomíná the Dresden Dolls, a k White Stripes má daleko už kvůli hustějším texturám, ale v tom právě může být její kouzlo pro ty, kterým by hudba White Stripes přišla moc sirová.