Mám necelých 5 dní v týdnu na práci, další více než 2 dny na cokoli, co chci. Jsem zdravý, bezdětný a plný sil. Znám už určité zákonitosti plánování a time-managementu. A přece mám pocit, že jen zřídka dělám to, co chci.
Některé věci se mi přece podařilo zefektivnit a omezit na minimum, ale přesto: Nemám čas vyrazit na kolo, nemám čas vidět kamarády, které bych chtěl vidět, nemám čas si vklidu přečíst knihu. A i přes to, že to vše výše uvedené nedělám, ani tak zdaleka nedělám to, co bych chtěl. A co vlastně dělám rád? Proč věnuji čas tomu, co dost možná nechci dělat? A co z toho opravdu musím?
Mohou za to jiné lidé, kteří mne obklopují? Nebo za to může špatně uspořádaný čas? Omezuje mne přespříliš to, že v práci cestuji? Nepochopil jsem, že hezké zážitky člověk prostě musí tvrdě odpracovat? Udělal jsem chybu, když jsem se snažil "dělat věci dobře"? Jsem věkem zblblejší, přestávám na vzpomínky dívat kriticky, vidím v nich už jen to hezké, dávám to do kontrastu s dneškem a nadávám, že dřív bylo líp? Nebo mne prostě přišlo cool být zaneprázdněný a najednou mi to leze krkem?
Možná. Nevím. Jedná se přecejen pocit - iracionální "cosi", co je propojeno s činy pouze přes jakousi černou skříňku.
Nejspíš jsem prostě dospěl v životě do bodu, kdy je třeba přehodnotit úplně všechno od začátku. Co vlastně dělám rád, jak moc chci pracovat, kolik toho chci mít, co chci ve svém volném čase docílit. A musím se přiznat, že o tom přemýšlím již řadu měsíců a dostal jsem se poměrně daleko. Vrátil jsem se v čase i v tom, co jsem si kdy zapsal, o mnoho let zpátky. Nemyslím, že bych teď byl moudřejší. Jsem jen starší a mám víc zkušeností dobrých i špatných. Nemyslím, že bych hodlal převrátil život vzhůru nohama. Koneckonců, je za mnou plno dobrého a je na čem stavět. I tak je ale čas na změnu. Je čas se pořádně "protřepat".
Žádné komentáře:
Okomentovat