Kokořínsko

Kokořínsko - kousíček světa sám pro sebe. Snad vinou nějakého kouzla, snad vinou stavební uzávěry se v tom kousku světa nezměnilo vůbec nic. A tak chodíte mezi vesničkami, které nejsou nepodobné skanzenu, vzdálené od nejbližší silnice přes les pouze po prašné cestě, mezi skálami, které se nezadají s šíleným landartem, v lesích, které se tváří místy až podivínsky.

K tomu všemu s dramatickými průrvami, udolíčky a kopci. Mnoho důvodů se vrátit.

Pokud se ocitnete v Kokoříně samotném, zajděte na občerstvení u koně - posedíte pod stromem jak na zahradě u tetičky, postarají se o vás jak doma - http://www.kokorin-ukone.cz/.

Němci

Jakuba Katalpa napsala roku 2012 zajímavý román "Němci". Vypráví životní příběhy sudetských Němců z malé vesničky "Rzy"  mezi válkami a vysídlením formou krátkých okének - buď explicitně nebo historkou - na pozadí nosného příběhu života říšské Němky Kláry Kolmanové. Strhujícím způsobem, velmi čtivě podané.

Podvědomě hledáte odkaz na velkou historickou zradu jménem vysídlení, podvědomě čekáte, že autorka někde nastaví Čechům historické zrcadlo. Když ale knihu odložíte dočtenou na noční stolek, zjistíte, že tak neučinila. "Němci" jsou příběhem jednotlivých lidí. Velké poučení zní, že dějiny, jak se o nich učíme, jsou intelektuálním konstruktem. Pohledem hrdinů od zdola jsou "velké dějiny" nerelevantní. Jejich dějinami je jejich příběh, který běžel bez ohledu na velké události (ty se ztrácejí někde v šumu špatně zachytitelného signálu rádia), někdy jimi nebyl ani ovlivněn, někdy to bylo dobře, někdy špatně. Němci v obci Rzy neví, že teď právě probíhá historický okamžik - mají oprávněně zcela jiné starosti.

Ne že by autorka nerozpracovávala některá velká traumata, ale dělá to něžně, s respektem ke svým malým hrdinům a jaksi natolik harmonicky, že nemáte na konci chuť zvracet z velkých historických omylů, ale z toho, že hlavní hrdinka si bere svůj příběh navždy s sebou sžírána Alzheimerovou chorobou, že její syn žije celý život v omylu,  že zlí či dobří jsou jednotlivci, ne národ nebo stát.

A jsou to možná i barevní medvídci na obálce knihy, kteří jsou nechtěně symbolem barevnějšího vidění, které autorka předkládá. A tak možná nechtěné poučení zní: Zatímco jednotlivci žijí své malé dějiny teď a tady, zcela oprávněně ve své perspektivě, my je jednou budeme soudit z pohledu velkých dějin a oni proto zůstanou v neprávu a zcela nepochopeni, hozeni do jednoho pytle se škůdci a manipulátory. Půjdu-li o krok dál: Je chyba se na dějiny dívat černobíle a zkratkovitě soudit jednotlivce, či skupiny jednotlivců. Je dobré o věcech přemýšlet a zjistit včas, že zatímco hluboce spíme, stáváme se třeba právě sami hrdiny odsouzeníhodných velkých dějin. Jde to ale?

Odstoupím-li zpátky, říkám si, jak jsou životní příběhy, které předkládá, obyčejné a přesto zajímavé. Možná popud či inspirace se konečně ponořit do příběhů vlastní rodiny, zachytit pár faktů, příběhů a čísel na papír, než je zcela odnese čas.

PS To jméno, Jakuba Katalpa, mi celou dobu znělo velmi prapodivně. Autorka narozená roku 1979 pochází z Plzně, vlastním jménem Tereza Jandová.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti?

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Pravdivé heslo, které mám pod kůží a pokouším se ho praktikovat.

Často ale jeho aplikace na širší období vyzní absurdně: Vlastně nám říká, že si vytváříme rezervy, abychom se později „nepachtili“. Teď si ubíráme trochu ze své komfortní zóny, abychom se později nemuseli vzdávat svobody nebo osobního komfortu či komfortu svých blízkých.

Už z pohledu slovní logiky to nemá hlavu a patu: Kdy začalo teď a kdy končí? Člověk si vlastně nepřetržitě vytváří rezervy, žije teď pro budoucí okamžiky a opravdový život vlastně běží kolem.

Druhý háček téhle zvláštní filozofie je v tom, že když přetrénujete na bojišti už to pak není ono. Za prvé zjistíte, že nakonec stejně musíte tvrdě bojovat. A když pak protivník leží na lopatkách a vám patří celý svět a stojíte na jeho vrcholku, jste tam sami. Je tam nuda.

A tak pokrčíte rameny, slezete s vrcholku a podle pravidla trénujete na nový boj, pořád dokola a dokola... a život běží a běží.

Firestarter

A protože Kickstarter připomíná Firestarter, koukněte na roztomilou ukolébavkovou verzi této skladby od The Prodigy - zde. Nejlépe si ale předem poslechněte originál.

Kickstarter

Chcete uskutečnit svůj nápad, víte jak, ale chybí vám peníze? A co kdyby vám ty peníze někdo dal zadarmo? Stačí pár kliknutí, vložit svůj nápad hezky podaný do platformy a nechat lidi, aby vám platili.

Geniálně šílená myšlenka, která, zdá se, funguje. Jmenuje se Kickstarter (stránka zde). Doporučuji projít i jednotlivé nápady, zcela dozajista se pobavíte.

Ledy

...se hnuly!

Loajální bankovní zákazník je hlupák

Čtu v odborném tisku o bankovnictví, zamýšlím se nad tím, co se diskutuje u nás ve firmě a u klientů a znovu se nemůžu ubránit dojmu, že ve světě bankovnictví panuje vedle pragmatismu také názor, že existují kroky, jak vytvořit a udržet loajální bankovní zákazníky.

Podle mne to se stávajícím přístupem není možné. Bankovnictví a finance jsou z pohledu zákazníka komodity jako třeba uhlí, benzín nebo brambory. V následujících odstavcích popíšu několik nejčastějších omylů.

Omyl první. Business Intelligence společnosti založily například svou rétoriku na tvrzení, že úspěšně zmapovat data o zákazníkovi a na základě nich pravidelně zákazníky oslovovat precizním způsobem na míru přizpůsobenou nabídkou spasí svět. Dobrá, business intelligence firmy na tom mohou vydělat hromadu peněz, ale odhlédnu-li od faktu, že to nejspíš nikdy nebude fungovat vzhledem k obrovským nutným investicím, když mne osloví má banka s dokonalou nabídkou (což se ještě nestalo), ale pak uvidím na internetu nahodilou výhodnější akci jiné zcela neznámé banky, přejdu přece bez váhání za tou výhodnější nabídkou.

Omyl druhý. Bankovní dědečkové a babičky možná věří, že mBank je částečně úspěšná, protože se tváří mladě, má profil na Facebooku a mBlog. Jako potenciální zákazník jsem ale mBank ve svém rozhodování pouze zahrnul do tabulky a srovnal její poplatky a ohodnotil některé její další výhody racionálně. Byť jsem s Facebookem dospíval, profil mBank mi byl zcela ukradený. Voní totiž tím, že za počítačem na druhém konci sedí hezky oblečený mladý kluk nebo veselá mladá holka, kteří přes den píšou na profil podle příručky, dávají tam hezké obrázky a večer jdou pařit. A zákazník? Je jim vlastně ukradený, jsou to technokrati. Stejní ale už nejspíš sedí v Komerční bance, ve Škoda auto a jinde. A co? Je to důvod stát se zákazníkem?

Omyl třetí. Bankéři sami fungují podle modelu, když u nás má zákazník dlouhodobý produkt, prodáme mu k tomu ještě krátkodobé produkty. Jenže, v tuto chvíli to třeba u hypoték neplatí: Po konci fixace lze odejít. Navíc, pokud už se jako zákazník někde hloupě uvážu a najednou vidím, že svět kolem překypuje lepšími nabídkami, začnu svou banku nesnášet. Nejspíš od ní ze zlosti postupně stáhnu všechny produkty, které nemusím, a když mi bude nabízet něco dalšího, budu reagovat podrážděně. Banka si to může předpovědět v business intelligence, ale jediné řešení, jak to v tu chvíli napravit, je vzdát se části zisku a nabídnout mi lepší dlouhodobý produkt. A to udělá málokdo - řekněte sami. Pro banky to v číslech sice funguje - jen nelze hovořit o "loajalitě".

Omyl čtvrtý, částečný. Dělat "dobrý zákaznický dojem" (customer experience) je další zaklínadlo. Je to sice důležité, ale pouze do té míry, aby zákazníky nedostal špatný impuls k tomu odejít. Jenže stejně - plno lidí naštve, když je operátorka vzbudí hovorem v 10 ráno během dovolené a nabízí jim slovensky kreditní kartu. 10 ráno by byl za normálních okolností zdvořilý čas, ale vy jste na dovolené, platíte roaming a v tu chvíli vás ještě použití cizího jazyka naštve natolik, že ačkoli je nabídka výhodná, slušně se rozloučíte a pak si v bance zrušíte účet. Beztak jinde už nabízejí jiný, o trochu levnější a tohle byla "poslední kapka".

Omyl pátý, rovněž částečný. Co-brandové karty a jiné "vyfikundace" typu NFC jsou kapitola sama o sobě. V odborném světě se šíří jako lavina - pokud to nenabízíte, jste ztraceni. Ano. Částečně - lidé jsou hraví, mají rádi technologie a dokonce si často myslí, že jim technologie něco přinesla, byť  je to často daleko od pravdy - přinesla jim pouze to, že věc dělají jinak než předtím, nikoli nutně lépe. Jenže samotné vlastnictví karty (zpravidla relativně nevýhodné - výhodnost co-brandové karty je vždy podmíněna relativně vysokým obratem plateb a úplným splacením v bezúročném období) nepřináší loajálního a nadšeného zákazníka v dalších oblastech - zvláště protože tyto karty většinou nejsou vázány na jiné produkty.

Banky a finance totiž jsou velmi důležité, ale nejsou sexy. Mít účet je asi jako mít doma toaletu nebo umyvadlo. Můžete namítnout, že doma přece chcete mít hezké umyvadlo a stejně tak si vyberete banku s červeným logem nebo sexy reklamou. Dobrá, jenže pro banky jako pro obchodníky to stejně nemá význam, neboť estetický vkus je individuální a hlavně ho často přebijí jiná fakta.

Souhlasím s výrokem Billa Gatese "banking is necessary, banks are not". Místo investic do cross-sellingu standardních produktů a zákaznické loajality by se banky měly zamyslet, co mohou nabídnout jiného krom bankovních služeb právě ve spojení se svou silnou stránkou - s bankovními službami. Jako příklad: Určité nejisté první kroky udělali ti, kteří integrují osobní finanční plánovaní do on-line bankovnictví. Nic co by zákazníka emotivně nadchlo, spíše "suchá"  leč nadstandardní a užitečná služba. Proč nejít ještě o krok dál jednou nohou ven z vod financí? Na světě existuje plno příkladů, že regulatorika nikdy nepřekážela, pokud banka opravdu chctěla myslet out-of-box.