Těžko na cvičišti, lehko na bojišti?

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Pravdivé heslo, které mám pod kůží a pokouším se ho praktikovat.

Často ale jeho aplikace na širší období vyzní absurdně: Vlastně nám říká, že si vytváříme rezervy, abychom se později „nepachtili“. Teď si ubíráme trochu ze své komfortní zóny, abychom se později nemuseli vzdávat svobody nebo osobního komfortu či komfortu svých blízkých.

Už z pohledu slovní logiky to nemá hlavu a patu: Kdy začalo teď a kdy končí? Člověk si vlastně nepřetržitě vytváří rezervy, žije teď pro budoucí okamžiky a opravdový život vlastně běží kolem.

Druhý háček téhle zvláštní filozofie je v tom, že když přetrénujete na bojišti už to pak není ono. Za prvé zjistíte, že nakonec stejně musíte tvrdě bojovat. A když pak protivník leží na lopatkách a vám patří celý svět a stojíte na jeho vrcholku, jste tam sami. Je tam nuda.

A tak pokrčíte rameny, slezete s vrcholku a podle pravidla trénujete na nový boj, pořád dokola a dokola... a život běží a běží.