Makedonie není zcela země, jak byste čekali. Šťavnatější, než by odpovídalo jižnímu Balkánu. Některé části možná vypadají jako Peloponés, hory působí vyprahle, ale údolí jsou plná bujných lesů, vegetace a života obecně. Tomu odpovídalo i počasí - na konec srpna místo 40 nad nulou horsky proměnlivé. Nepůsobí typicky balkánským dojmem země, kde lepší časy skončily s odchodem oblíbeného diktátora, ale spíše dojmem pracovité popelky, jejíž lepší časy teprve možná přijdou. To ale naopak neplatí pro malé horské vesničky bez silnice, které se vylidňují.
Země je obecně řídce osídlená. Místní jsou velmi pohostinní, cizinců si váží, a pokud jim projevujete dostatečný respekt, udělají pro vás, co je v jejich silách. Jedná se o decentní a klidné lidi, kteří se na Balkán snad ani moc nehodí.
Místní církev je pravoslavná s miniaturním pojítkem k Čechám - v klášteře Sv. Nauma se zastavili Cyril a Metoděj. Najdete tu také mešity - jsou však jednoznačně v menšině.
Řeč je pro Čecha příjemná. Údajná odnož Bulharštiny je srozumitelná, a proto s určitým talentem plus rukama a nohama není problém se domluvit. Píše se sice cyrilicí, ale kvůli turismu a menšinám (20% obyvatel jsou Albánci) je překvapivě všude rovněž k dispozici nápis v latince.
Doprava v Makedonii je překvapivě evropská. Silnice jsou na úrovni, asfalt je kvalitní (subjektivně lepší než v ČR), síť solidní a jediné, co v tomto ohledu pokulhává, je údržba kolem - např. pokud se nad silnicí láme skála, nečekejte sítě nebo snad proaktivní odstřel. Větší část země jsme projeli překvapivě po solidní dálnici. Vlaky jsou k vidění spíše sporadicky, mezi městy. Na silnicích sice potkáte zvířata, ale pouze stáda pastýřů - k dopravě místní používají automobily, většinou staršího data výroby, avšak žádné vraky. Makedonci jsou klidnými řidiči a z řady nijak nevybočují, k cyklistům mají přirozený lidský respekt, takže se cítíte bezpečněji než v ČR.
Místní hory mají nejvýše ca. 2750 metrů, většinou se však pohybují na 1500-2500 metrech. Narazíte tu sice výjimečně na velké hady, ale v zásadě se tu nevyskytují nebezpečné druhy - ne tedy více než v Čechách. Ačkoli je fauna díky řídkému osídlení více divoká, nebezpečí v podobě medvědů číhá pouze právě v opuštěných třítisícovkách, kde ale i tak mají šelmy dost místa, a proto prý prvoplánovitě lidem neškodí. Není tedy problém prospat se pod širákem s výhledem na hvězdy.
Psi jsou v Makedonii mírnější než třeba v Rumunsku. Po ulicích a cestách se jich toulá hodně, ale pokud nehlídají stádo, zpravidla jsou v klidu a to i pokud kolem jedete na kole sportovním tempem. Jiné je to se šarplaninskými chrty, místními pasteveckými psy. Ti patří spíše k velkým plemenům a jmenují se podle náhorní planiny, z jejíhož okolí pochází. Šarplanina může znít trochu jako kouzelné jméno z Tolkiena, tito psi jsou však víc než skuteční a jsou velmi ostrými a pragmatickými hlídači ovčích stád, která s oblibou spásají horské louky protínané místními cestami a cyklostezkami. Není tedy možné se jim vyhnout - útočí ve smečkách po pěti až deseti a ženou vás pryč od stáda, ale pokud nezpanikaříte, slezete z kola, jdete směrem k pasáčkovi, se kterým prohodíte pár přátelských slov nebo aspoň pozdrav, zcela se uklidní a nechají vás odjet. Tedy... tentokrát žádní pokousaní.
Turistická infrastruktura není špatná. Například kolem Mavrovského jezera jsou velmi pěkně značené cyklostezky (s podporou Německa), na vrcholky hor vedou vleky, k dispozici je nesčetně hotelů různé kvality, obchůdky i hospůdky. Ochridské jezero s národním parkem Galičnik netřeba zmiňovat - jedná se o ryze turistickou oblast a je tu dokonce znát určitý blahobyt. Nečekejte tedy úplnou divočinu, ale zároveň ani přesídlené hory typu ČR.
Kuchyně je založena na tom, "co dům dal". Základem je tedy jehněčí, mléčné výrobky (sýr) a zelenina. Obyčejný šopský salát je právě díky výborné kvalitě místní zeleniny opravdovým požitkem. K dostání jsou ale také "celobalkánské" pochoutky typu pljeskavica nebo fazole prebranač (tafče). U jezer dostanete běžně ryby a k zajedení bílý vatový chléb nebo pitu. Mezi nápoji hodnými vzpomenutí kralují výborné čaje z horských bylinek, pivo Skopsko, klasické pálenky (rakije) nebo velmi slušné víno (typická je nejspíš odrůda Vranač, např. oblast Tykveš. Káva je průměrná, avšak celkově lepší než doma v ČR - místní pijí espresso, tureckou kávu z džezvy vám nedoporučí.
Celkový dojem je, že za vidění stojí především příroda. Lidské dílo stojí až v druhé řadě, čemuž také odpovídá orientace podpory turismu. V Makedonii ale stojí za vychutnání také místní atmosféra a lidé. Ti se Balkánu veskrze vymykají.
Naproti tomu stojí Albánie - co by kamenem dohodil přes Ohridské jezero - balkánská země, kde neexistuje asfalt bez díry, kde neexistuje silnice pokrytá celistvě asfaltem, kde každý jezdí Mercedesem bez ohledu na stáří a původ vozu, kde káva chutná jako živá voda, kde vaří se ctí, kde na vás místní pokřikují jako na turistického psa, kde mění Cannondale za oslíka, kde auta na cyklisty troubí, kde je dobytek potravou i pohonem, kde vychutnávají život až pateticky, kde je přirozená, pohoda, bordel a neorganizovanost. Albánie stojí k Makedonii v kontrastu, jako vášnivá výrazná sestra seriózní introvertní popelky...
Vybrané fotografie z cesty jsou zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat