Poslouchám doma po mnoha letech opět imternetové rádio Last.fm. Především jazz. Nejprve jsem byl zklamaný, že rádio teď hraje věci z Youtube a zaměňuje tak některé studiovky za živáky. U jazzu se to ukázalo být výhodou. Živý jazz je totiž opravdu živý a studiový jazz je... mrtvý. Potvrzují to všechny koncerty, které jsem doteď shlédl i zmíněné náhodné nahrávky. U jazzu totiž není živák pouhá méně učesaná verze studiovky se sem tam nějakou tou improvizací. Ne - živák je naopak esence jazzu - energetická bomba, která teprve ukáže krásu tohoto žánru.
2014-10-26
Umění rychlé jízdy
Někdy se nestačím divit.
Líný nedělní provoz. Předjíždím padesátkou v levém pruhu po Hlávkově mostě pomalu jedoucí auto. Asi 200 metrů přede mnou jede stejným tempem policejní Octavia.
Tu se zezadu přiřítí stříbrný bavorák a problikává mne. Uhnu doprava, jakmile to jde, naschvál si dávám HODNĚ na čas, stejně jsou před námi policajti. Bavorák si z nich ale nic nedělá a ihned akceleruje na dobrých 80 km/h.
Říkám si škodolibě: Schválně, jak na něj budou strážci zákona reagovat. Bavorák je dojede svou ve městě viditelně nadlimitní rychlostí, nalepí se jim na kufr a pořádně je prosvítí dálkovými světly. Policajti nezapnou majáky. Naopak - uhnou a pustí ho. Bavorák akceleruje a rychle mizí směr Hlavní nádraží.
Dál už no comment. Rychlá jízda v dnešní době není o tom, jaké máte auto (rychle jede každý dvoulitr) nebo jak umíte řídit (ESP a ABS je taky všude), ale jestli "máte koule" nebo ne. Řidič toho BMW je měl a věděl, jak na to. Je otázka, jestli je to dobře.
Líný nedělní provoz. Předjíždím padesátkou v levém pruhu po Hlávkově mostě pomalu jedoucí auto. Asi 200 metrů přede mnou jede stejným tempem policejní Octavia.
Tu se zezadu přiřítí stříbrný bavorák a problikává mne. Uhnu doprava, jakmile to jde, naschvál si dávám HODNĚ na čas, stejně jsou před námi policajti. Bavorák si z nich ale nic nedělá a ihned akceleruje na dobrých 80 km/h.
Říkám si škodolibě: Schválně, jak na něj budou strážci zákona reagovat. Bavorák je dojede svou ve městě viditelně nadlimitní rychlostí, nalepí se jim na kufr a pořádně je prosvítí dálkovými světly. Policajti nezapnou majáky. Naopak - uhnou a pustí ho. Bavorák akceleruje a rychle mizí směr Hlavní nádraží.
Dál už no comment. Rychlá jízda v dnešní době není o tom, jaké máte auto (rychle jede každý dvoulitr) nebo jak umíte řídit (ESP a ABS je taky všude), ale jestli "máte koule" nebo ne. Řidič toho BMW je měl a věděl, jak na to. Je otázka, jestli je to dobře.
2014-10-10
Že by domov?
Jak dlouho trvá vytvořit si po několika letech cestování pocit domova na jednom místě? Řeknu vám to: Jen několik měsíců!
Právě několik měsíců zpátky jsem se tady na těch stránkách zmiňoval, že mne svrbí boty a cítím se vykořeněn. Teď si ale uvědomuji, že se ve stěnách svého bytu a ve své čtvrti cítím dobře. Že ke mně těch pár ulic pod Vyšehradem najednou nějak tak patří a že jsem je dočasně přijal za své.
Není to ale jen pocit z ulic a stěn. Je to i fungování v místě. Věci, které doma dělám každý týden nebo den. To, jestli stěny působí studeně nebo teple, bez ohledu na teploměr a barvu nátěru.
Možná ale ty stěny a ulice prostě jen fungují jako zrcadlo - odráží domov, který si člověk nosí uvnitř v srdci.
Právě několik měsíců zpátky jsem se tady na těch stránkách zmiňoval, že mne svrbí boty a cítím se vykořeněn. Teď si ale uvědomuji, že se ve stěnách svého bytu a ve své čtvrti cítím dobře. Že ke mně těch pár ulic pod Vyšehradem najednou nějak tak patří a že jsem je dočasně přijal za své.
Není to ale jen pocit z ulic a stěn. Je to i fungování v místě. Věci, které doma dělám každý týden nebo den. To, jestli stěny působí studeně nebo teple, bez ohledu na teploměr a barvu nátěru.
Možná ale ty stěny a ulice prostě jen fungují jako zrcadlo - odráží domov, který si člověk nosí uvnitř v srdci.
2014-10-09
Návrat do notifikační doby kamenné
Nedávno jsem si vypnul upozornění sociálních sítí a chatů na svém mobilu. A cítím, že se něco v mém životě změnilo k lepšímu. Najednou na mne mobilní telefon každých pět minut nemlaská, necvaká a nevibruje. Minimálně tedy od pořízení Androida cítím, že je to návrat k přirozenosti. A není potřeba vypínat data nebo zvuk, jak jsem to dělal doteď.
Vlastně to ale není až taková změna, neboť tak jsem to měl nastavené na Nokii se Symbianem celé roky. Zcela oprávněně - ty roky jsem používal také Blackberry, který neustále vydával zvuky, a dioda mne byla schopná svým blikáním probudit třeba uprostřed noci, pokud byla nešikovně natočená směrem k polštáři. Těžko si představit dvě invazivní zařízení - osobní telefon a Blackberry dohromady na jednom stole. Hotové notifikační nevolnictví.
Zajímavé je také konfrontovat realitu a přání. Vzpomínám roky, kdy jsem se radoval, že jsem odeslal první mobilní e-mail (ca. před 2005), že telefon umí být pořád on-line a automaticky se synchronizovat (ca. 2007). Že mohu na mobilu projet Facebook (ca. 2008). Že mohu z Blackberry ovládat svůj Outlook kdykoli a kdekoli, kde je signál (také 2008). Zlaté časy rádia!
Pak ale přišel moment, kdy se to zlomilo a člověk zjistil, že je ve virtuálně komunikačních kleštích, kdy telefony neustále blikají a mlaskají, většina mailů jsou na míru roboticky šité nabídky a newslettery, které vás ale masitým mlasknutím jsou schopny vyrušit a nutit pasivně reagovat úplně kdykoli, zapomenete-li vypnout zvuk. Stejné, jako když zjistíte, že abyste se po večeři mohli na televizi podívat na film, musíte pasivně shlédnout počasí, sport, patery dlouhé reklamy a losování. Informace, které musíte otrocky akceptovat, ačkoli je nechcete, a hned vedle je možnost aktivně si půjčit (nebo ukrást, chcete-li) film on-line bez reklam. Aktivně zvolit. Aktivně, s rizikem, že vyberete blbě a nadávat můžete jen sami sobě. Aktivně vypnout.
A tak nadšení z pokroku střídá strach z otroctví a návrat zpátky ke "kořínkům". Chcete-li tedy odpověď hned, zavolejte mi nebo pošlete textovku z doby kamenné. Uděláte mi radost - vyzvánění mívám zapnuté.