Na věži, daleko od davů, vysoko nad městem. To byla moje představa. Zablokovat si pastýřku Eifelku při mé finanční situaci nebylo úplně lehké, a tak jsem prošel všechny možné pražské věže, abych zjistil, že většina z nich je hlídaná kamerami, automatickým alarmem a ochrankou, služby rotují a pokladní sedí za neprůstřelným sklem (a komunikují s vámi telepaticky přes bluetooth - vtipkuji). Volba tedy nakonec padla na věž překrásné Novoměstské radnice, kde bdí sám starý hlídač a vzhůru se stoupá romanticky po dřevěných schodištích v přítmí.
Plán byl nechat na schodišti vzkazy s květinami, které bude budoucí snoubenka třesoucíma se rukama s tlukoucím srdcem sbírat, a na terase s výhledem na město ji pak konečně požádám o ruku. Vyložil jsem tento plán hlídači, který se pro nápad rozhořel a slíbil, že ve smluvený den zavře, vyprovodí hosty dříve (beztak jich tam na podzim ve všední den bývá málo) a nechá nám naší chvilku klidu. Podali jsme si na to ruku a rozloučili jsme se.
Ve smluvený den jsme si s věžníkem vše znovu potvrdili telefonicky. Hlavně ten moment nezkazit - chci, aby se ten den cítila jako princezna.
Ověšen květinami, skleničkami, sektem a obálkami přicházím ve smluvený čas před Novoměstskou radnici a nacházím těžké dveře zavřené. Intuice mi bůhvíproč velí paniku, ale říkám si, že to není problém - mám přece číslo na věžníka, který jen dle domluvy zavřel předčasně, aby mohl vyprovodit ven hosty. Zaklepu tedy dvěma volnými prsty. Nic. Položím tašku na chodník a zaklepu pořádně. Nic. Volám tedy na uložené číslo. Uvnitř zvoní vstupní halou telefon. Okno svítí. Ale nikde nikdo, nikde nic.
Čekám tedy chvíli a uklidňuji se, že vše běž, jak má. Klepu i volám. Znovu a znovu. A čas, kdy má přijít má (snad) budoucí snoubenka, se nezadržitelně blíží. Lomcuji mohutnými dveřmi. Nic. Stařík mne vypekl nebo prostě zavřel a umřel. Uklidňuji se vnitřně a připravuji se pomalu na tu chvíli, kdy ona přijde. Prostě nějak zaimprovizuji - buď nás stařík pustí dovnitř společně později, nebo se stane cokoli jiného. Stresovat se nemá cenu a couvnout by z toho dělalo agónii.
Nu a (snad) budoucí snoubenka je tady. Ráda, že mne vidí, byť asi lehce povadlého, ověšeného všemi těmi dost netradičními krámy s velkou kyticí. Tak se chvíli bavíme kolem, volám ještě staříkovi, a nahlas před ní připouštím, že záměrem bylo navštívit věž, u jejíchž dveří mezitím již 10 minut bez úspěchu podupáváme. Za jejího taktního dál se nevyptávání tedy vyrážíme na Žofín, kde se vše odehraje improvizovaně, bez využití s sebou vlečeného pracně připraveného materiálu. Ona říká ano, připíjíme si na lavičce před zavřeným Bajkazylem s výhledem na Hrad odspod, a pak společně povečeříme v restauraci s výhledem na řeku. Dobře to dopadlo.
Jen doufám, že se staříkovi nic nestalo. Mohl bych v podstatě říci, že mne pěkně vypekl, ale svým způsobem to byl nakonec zajímavý test vzájemné souhry, a tak za tu zkušenost mohu jen poděkovat. A jestli se cítila jako princezna, nevím, ale uhrála to dobře.
Plán byl nechat na schodišti vzkazy s květinami, které bude budoucí snoubenka třesoucíma se rukama s tlukoucím srdcem sbírat, a na terase s výhledem na město ji pak konečně požádám o ruku. Vyložil jsem tento plán hlídači, který se pro nápad rozhořel a slíbil, že ve smluvený den zavře, vyprovodí hosty dříve (beztak jich tam na podzim ve všední den bývá málo) a nechá nám naší chvilku klidu. Podali jsme si na to ruku a rozloučili jsme se.
Ve smluvený den jsme si s věžníkem vše znovu potvrdili telefonicky. Hlavně ten moment nezkazit - chci, aby se ten den cítila jako princezna.
Ověšen květinami, skleničkami, sektem a obálkami přicházím ve smluvený čas před Novoměstskou radnici a nacházím těžké dveře zavřené. Intuice mi bůhvíproč velí paniku, ale říkám si, že to není problém - mám přece číslo na věžníka, který jen dle domluvy zavřel předčasně, aby mohl vyprovodit ven hosty. Zaklepu tedy dvěma volnými prsty. Nic. Položím tašku na chodník a zaklepu pořádně. Nic. Volám tedy na uložené číslo. Uvnitř zvoní vstupní halou telefon. Okno svítí. Ale nikde nikdo, nikde nic.
Čekám tedy chvíli a uklidňuji se, že vše běž, jak má. Klepu i volám. Znovu a znovu. A čas, kdy má přijít má (snad) budoucí snoubenka, se nezadržitelně blíží. Lomcuji mohutnými dveřmi. Nic. Stařík mne vypekl nebo prostě zavřel a umřel. Uklidňuji se vnitřně a připravuji se pomalu na tu chvíli, kdy ona přijde. Prostě nějak zaimprovizuji - buď nás stařík pustí dovnitř společně později, nebo se stane cokoli jiného. Stresovat se nemá cenu a couvnout by z toho dělalo agónii.
Nu a (snad) budoucí snoubenka je tady. Ráda, že mne vidí, byť asi lehce povadlého, ověšeného všemi těmi dost netradičními krámy s velkou kyticí. Tak se chvíli bavíme kolem, volám ještě staříkovi, a nahlas před ní připouštím, že záměrem bylo navštívit věž, u jejíchž dveří mezitím již 10 minut bez úspěchu podupáváme. Za jejího taktního dál se nevyptávání tedy vyrážíme na Žofín, kde se vše odehraje improvizovaně, bez využití s sebou vlečeného pracně připraveného materiálu. Ona říká ano, připíjíme si na lavičce před zavřeným Bajkazylem s výhledem na Hrad odspod, a pak společně povečeříme v restauraci s výhledem na řeku. Dobře to dopadlo.
Jen doufám, že se staříkovi nic nestalo. Mohl bych v podstatě říci, že mne pěkně vypekl, ale svým způsobem to byl nakonec zajímavý test vzájemné souhry, a tak za tu zkušenost mohu jen poděkovat. A jestli se cítila jako princezna, nevím, ale uhrála to dobře.
Skvělý námět na povídku a když ne na tu,tak jako historka pro budoucí děti určitě ;-)Hodně štěstí a spoustu společných let :-)!!!
OdpovědětVymazat