2015-01-02

Vánoce 2014

Předminulé Vánoce jsem dostal kopačky a byl hořkokyselej jak grapefruit a apatickej jak koženkovej gauč, ty minulé jsem strávil na pláži a u bazénu v tropech, a tak jsem se o to víc těšil na ty letošní - první pořádné Vánoce po více než dvou letech!

A byly pořádné, až archetypální.

Nejprve jsem podcenil, že se rodina rozrůstá o asi osm nových členů, a tak jsem je neměl, v organizačním shonu kolem svatby a nové práce, možnost vychutnat jako svátky klidu. O oslavě Slunovratu ani nemluvě. Nacházím tedy sám sebe, jak 23.12. večer se seznamem asi sedmi věcí neúspěšně obíhám Prahu a 24.12.dopoledne startuji ocelového oře a znovu vyrážím do víru města. K tomu mi žehná exkluzívně hnusné typicky české vánoční počasí - teplo, bláto a ledový uragán.

Pak už ale nastává klasika, která mi prostě chyběla: Vyrážíme s rodinou do města na tradiční štědrodenní procházku. Nic na tom, že se každý rok zkracuje - patří to k věci a celé město je tak nějak slavnostní, což je jeden z nejlepších momentů Vánoc. Letos se přidává postní oběd v rodinné pizzerii, Rugantinu. Dám si jednu z oblíbených pizz, a okamžitě se nafouknu jako ježík. Ani to jedno pivo už do mne nechce vtéct a vypadá to, že jak se nutím, poteče zase ven ušima. Stárnu, lidi, stárnu a žaludek není co býval. Nebo že by za to mohlo předvánoční přežírání? Při tradičním přípitku v Chez Marcel se málem strhne třetí světová válka psů, a pak už vyrážíme domů těšit se na Ježíška.

Hurá slehlo se mi, ale po té, co si dávám výbornou štědrovečerní polévku už se zas cítím jako ježík, který světu ukazuje, jak je velkej a nebezpečnej. Zatracená SLIMFIT košile! Každou chvíli ustřelí knoflíky tam dole a někoho to na místě zabije! Když mi v nemocnici nedávno poprvé řekli taťko, bylo to hezké, ale teď tam dole mám taťkovské bříško a to teda opravdu slim není. Moc rád bych si dal panáka na slehnutí, ale cítím se opit, už než začínám pít. Jak to bude vypadat, až mi bude padesát? A že by letos byl místo Ježíška už jenom ježík?


Nějak se tedy protloukám až do zazvonění Ježíška. Nevím proč, je mi sice celou dobu nelehko (ne špatně, jen si připadám sakra ucpaný), ale přesto koutkem oka vidím, jak neustále natahuji ruku po cukroví. Držet celý rok zásadově cukrovej půst není při závislosti na cukru dobrý nápad.

A pak padá také idea nemateriálních Vánoc - přichází plno krásných a perfektně padnoucích dárků, za které moc děkuji. Největší pozdvižení ale působí nejmateriálnejší věci - to jest velký bílý smartphone. Moje obdarovaná, jinak téměř výhradně filozofií živá sestra, se uzavírá do barevného dotykového displeje, a my všichni (muži) zvědavě pokukujeme, co na to řekne, a tiše závidíme.

A tak když se ke mne za výhodnou cenu dostává nadupaný smartphone po tátovi, poučen reakcí sestry a skoro třemi nedělemi meditací v Asii, se mučím ještě doteď nevybalováním zánovní věci z krabičky. Trénuji vůli a odkládám slast co nejdéle. A to dokonce ještě v době psaní tohoto článku!

K troše klidu se dostávám teprve po cestě za rodinou své nastávající. Řídit 25.12 večer 135 kilometrů na tempomat by uklidnilo i z řetězu utrženou radiaci ve Fukušimě. Křičící synovci  se ale dožadují pozornosti, střídání návštěv střídají další přívaly dobrot a to mne ze zenu zase rychle vyvede. Naštěstí venkov zapadává milosrdně bílým sněhem. Krása!



A když už mám v neděli večer doma radost, že je konečně na rok po všem, dozvídám se, že dorazí bratr kamaráda z Ukrajiny, a přiveze dárky. Safra - kamarádovi a jeho ženě jsem chtěl na pravoslavný Nový rok poslat něco hezkého a takhle to musím sehnat hned. A tak shon pokračuje... shonem povánočním!

Žádné komentáře:

Okomentovat