Procházky s miminkem

Vždycky jsem se rád toulal ulicemi měst a nasával jejich atmosféru a příběhy místních. Nevyjímaje Prahu, která patří mezi města nejkrásnější.

Jako taťkovi s miminkem se mi otevřela úplně nová perspektiva spojující příjemné s užitečným. Užitečné je, že kluk nechá mámu nadechnout a nekřičí, a příjemné je, že já si ukojím své samotářské a chodecké touhy.

A tak jsem znovu šokován, jak je okolí Vyšehradu krásné. Ať už Podskalí, Nusle, Folimanka nebo pevnost samotná. Pevnostní a obranné zdi obklopené parky a skupinami honosných činžovních domů. Stará železnice. Výhledy. Prudké zapadlé uličky. Hospůdky a kavárny pod letitými stromy. Řeka. Popravdě: Pražský hrad na mne posledních pár let nepůsobí jako duše města. Architektonicky a urbanisticky je centrem, ale duší Prahy je pro mne tajemná a krásná vyšehradská pevnost, kolem jejíchž mohutných stěn se shlukují legendy i pražané.

Ale hlavně opravdu tolik zeleně. Zdá se, že před druhou světovou válkou se sázely parky a stromořadí tak intenzivně, že ani dnešní úplná ignorance vůči zeleni, nestihla dědictví minulých dob rozředit.

S miminkem se dá jako při meditaci jít důstojnou chůzí. Tím, že cíl je být venku dlouho, nikam nespěcháte, ani nesměřujete. A tak vám nevadí ani bariéry. Prostě je 200 metrů obejdete. A meditujete - máte mnoho času na přemýšlení. Je to velmi inspirativní. 

Ptáte se, co jsem vymyslel?

Nic, samozřejmě. A v tom je to kouzlo mozku dospělého muže - dá se při procházce pustit na volnoběh nebo zcela odpojit.

Klíčové zjištění nakonec je, že kočárek s otočným předním kolem a kotoučovou brzdou jako u bicyklu se dá ovládat jednou rukou - a to i tou poškozenou. S kopce i do kopce. Druhá ruka pak zbývá na mnoho příjemných činností: třeba na pití piva. Nebo na jedení zmrzliny. Na telefonování známým. Na pití kávy.

Po procházkách z Podolí se mi bude stýskat.