Pokud vám ušel jako mně, neváhejte už ani minutu. Film pátrání po Sugermanovi vypráví neuvěřitelný příběh hudebníka, který na přelomu šedesátek a sedmdesátek vydal dvě výborné desky, ale nenašel si své publikum a upadl v zapomnění. Stal se ale nevědomky legendou boje proti apartheidu v Jižní Africe, byl místními znovuobjeven pro celý svět a teď koncertuje ve fóru Karlín s cenou lístků vyšší než zavedené legendy.
Co je lepší než film ssamotný, je Rodriguezova hudba. Dvě krátké desky, kombinují Cata Stevense a Boba Dylana. Ze Stevense si bereou něhu a hudební pojetí, ale jsou méně naivní. Z Dylana si berou vzdor a sociální rozměr, ale je tsou více básnivé, váhavé, dnešní, méně syrové.
A možná právě proto, že to sedne dnešní době, neznámý hudebník vzbudil takový rozruch. Zaprvé to má příběh. Dnešní marketing je o osobním příběhu a lidé rádi konzumují skromné a zvláštní osobnosti, kterými Rodriguez určitě je. Za druhé to má sociální rozměr - je tam dobro a cit. Za třetí je to retro. A za čtvrté to má hloubku a opravdovost - dneska se to opravdu dobře poslouchá.
Nedivil bych se ale ani, kdyby to celé bylo jen vykonstruované. Stačí vzpomenout příběh Travelling Wilburys, kde si 5 rockových superstars nahrálo desku, a tvrdilo, že ji nahráli bratři Wilbury. Jen tehdy nebyla úplně doba příběhů, aby hra na utajení byla zábavná déle než pár týdnů.
Ať tak či onak, Sugarman stojí za vidění a slyšení.
Co je lepší než film ssamotný, je Rodriguezova hudba. Dvě krátké desky, kombinují Cata Stevense a Boba Dylana. Ze Stevense si bereou něhu a hudební pojetí, ale jsou méně naivní. Z Dylana si berou vzdor a sociální rozměr, ale je tsou více básnivé, váhavé, dnešní, méně syrové.
A možná právě proto, že to sedne dnešní době, neznámý hudebník vzbudil takový rozruch. Zaprvé to má příběh. Dnešní marketing je o osobním příběhu a lidé rádi konzumují skromné a zvláštní osobnosti, kterými Rodriguez určitě je. Za druhé to má sociální rozměr - je tam dobro a cit. Za třetí je to retro. A za čtvrté to má hloubku a opravdovost - dneska se to opravdu dobře poslouchá.
Nedivil bych se ale ani, kdyby to celé bylo jen vykonstruované. Stačí vzpomenout příběh Travelling Wilburys, kde si 5 rockových superstars nahrálo desku, a tvrdilo, že ji nahráli bratři Wilbury. Jen tehdy nebyla úplně doba příběhů, aby hra na utajení byla zábavná déle než pár týdnů.
Ať tak či onak, Sugarman stojí za vidění a slyšení.
Žádné komentáře:
Okomentovat