Poslední rok pro mne byl bohatý na úžasné hudební objevy. Jedním z nich je deska s tajemným názvem Angels & Ghosts uskupení Dave Gahan & The Soul Savers.
Je plná dojemných pomalých balad, avšak se zpěvem jak současní Depeche Mode, jen méně ponurým, takže jsem ochoten prominout i sem tam ty kýčovitější dechy nebo klávesy. Něco jako Scorpions, ale autentičtější. Odměřenější. Ale zase trochu dnešně zoufalé, nejisté sebou.
Nelze si nezamilovat tu podmračenou, ikonicky rozvleklou základní texturu, na které pak rozvíjí téma zpěv, elektrické kytary a slastná vyvrcholení v povedených refrénech.
Tohle je poctivá prácička.
Ale možná jen lépe poslouchám. Po letech mne do kolen dostala deska Nicka Cavea Push the Sky Away. Předtím jsem v uspěchanosti doby věnoval příliš času hitovce Push the Sky Away. A přišel jsem na zbytku desky o toho nejsyrovějšího Cavea všech dob. Cave byl na počátku drsňák. Pak totální kýčař. A teď se vrátil zpátky z růžových mraků na zem. Něco tak od podlahy! Každý úder do strun přichází pomalu jak kapání špatně těsnícího kohoutku. A housle nevrzají dojemně, ale jak špatně namazané převody vrtáku přímo do mozku. Všechno je ale pomalé a zapadá přesně na své místo. Pak se přidává i trochu toho kýče, trhavé údery do elektrické kytary jak od Neila Younga z Dead Mana a víc a víc nahlas ve výru všechno dohromady... a konec. Víc darmo psáti. Snad jen, že Cave má dobré básně, chcete-li poslouchat slova.
Je plná dojemných pomalých balad, avšak se zpěvem jak současní Depeche Mode, jen méně ponurým, takže jsem ochoten prominout i sem tam ty kýčovitější dechy nebo klávesy. Něco jako Scorpions, ale autentičtější. Odměřenější. Ale zase trochu dnešně zoufalé, nejisté sebou.
Nelze si nezamilovat tu podmračenou, ikonicky rozvleklou základní texturu, na které pak rozvíjí téma zpěv, elektrické kytary a slastná vyvrcholení v povedených refrénech.
Tohle je poctivá prácička.
Ale možná jen lépe poslouchám. Po letech mne do kolen dostala deska Nicka Cavea Push the Sky Away. Předtím jsem v uspěchanosti doby věnoval příliš času hitovce Push the Sky Away. A přišel jsem na zbytku desky o toho nejsyrovějšího Cavea všech dob. Cave byl na počátku drsňák. Pak totální kýčař. A teď se vrátil zpátky z růžových mraků na zem. Něco tak od podlahy! Každý úder do strun přichází pomalu jak kapání špatně těsnícího kohoutku. A housle nevrzají dojemně, ale jak špatně namazané převody vrtáku přímo do mozku. Všechno je ale pomalé a zapadá přesně na své místo. Pak se přidává i trochu toho kýče, trhavé údery do elektrické kytary jak od Neila Younga z Dead Mana a víc a víc nahlas ve výru všechno dohromady... a konec. Víc darmo psáti. Snad jen, že Cave má dobré básně, chcete-li poslouchat slova.
Žádné komentáře:
Okomentovat