Nová deska od Rogera Waterse je čirá nostalgie. Nechybí watersovská naléhavost a patos, i když se obtiskly jen do prvních písniček. Část písní se zase drží akustického vzoru muž s kytarou, podobně jako kdysi Flickering Flame. Místy je to taky chytré a udržuje to napětí - čekání, kam se slibně rozvíjející melodie převalí. V něčem by se pak chtělo by se říct návrat k Pink Floydům - snad ty občas pompézní klávesy a melodické houpání, jen to bez Ricka nepůsobí autenticky. Do textů jsem ještě nepronikl. Slyším módní buzzwords a pokusy o filozofii, ale hořce káravé konzistence Amused to Death nebo síly osobní zpovědi a poselství z The Wall to ani zdaleka nedosahuje. Ale vážně: Déjá Vú a vlastně celá první polovina desky jsou velmi dobré a až v druhé půlce se dostavuje únava. I tak je to v letošním roce milé překvapení. Hledám si k tomu cestu. Vlastně to má všechno, co by Waters měl mít, ale možná je tam i něco navíc. Dělá mi to radost.
Žádné komentáře:
Okomentovat