Poslední hodiny roku 2017 končí a tak se zamýšlím, jaký ten rok byl. Byl úspěšný?
Narodil se mi druhý synek. Někdy mám pocit, že to je sen - dvě malá stvoření mne milují. Jsem jejich táta. Těžko se přivyká té kráse, kdy vás dvouletý tvoreček obejme a vypískne "táta!" nebo kdy na vás ten ještě menší usměvavý půlroční červíček minuty zamilovaně hledí se vší vřelostí, která v něm je,a pak usne v náručí. Těžko se věří, že jsme spolu prožili už tolik dobrého i špatného. Někdy mám pocit, že ta krása je sen, který pomine, až se probudím. Někdy mám strach, že se na mne něco zlého chystá, a že to všechno je jen klid před bouří - říká se, že osobní štěstí zaslepuje vůči hrozbám. Kolem je jinak tolik zloby. Ale zatím to tu je a je to pěkné, a přijde-li něco, bude to snad jen bouřka nebo přeháňka.
Říkám si taky, jestli ten rok byl úspěšný po osobní rovině. Jsem ještě já nebo jsem jen táta? Nebo je to to samé? Cítím, že pořád žiji, ale minulé dva a příští dva roky lehce upozaděn. Není to moje show. Všechny steaky žere někdo jiný. Jsem sluha. Ostatně, jak mne starší varovali. Souzeno bez tohoto kontextu to může znít šíleně: Bylo vám kdysi třicet, a byli jste zvyklí orientovat se absolutně na sebe a do sebe. A najednou to neděláte a nechcete dělat. Je dobře nebýt? V tomhle případě a dočasně ano, jen jsem se transformoval na úsporný režim. Vím ale od starších, že v roce 2019 mne připojíte do nabíječky a znovu pojedu na vyšší výkon i jako já sám, ne jen jako tatínek.
Co úspěch v práci a dílu? Inu, úspěch v práci je složitý, protože je definován bohužel nejméně třemi body: zaprvé dělat to rád, se zapálením, a vědět proč, zadruhé mít adekvátní ocenění a za třetí mít čas na to, co považujete za důležité. Z toho pohledu váhám. Dělám práci, která mne baví a dává mi smysl, ale střízlivě ohodnoceno nemám mnoho času na život. Táhne mi na 40 a nepotřebuji si dokazovat, že v práci vydržím denně 14 hodin, aby pak někdo mou snahu "prioritizoval příliš nízko na uskutečnění" nebo abych trávil hodiny vytvářením reportu pro tři různé úrovně vedení. Nevadí mi ty činnosti, ale pokud jsou příliš nesmyslné, nesmí mi přehnaně zasahovat do času, který jsem si vyhradil na ty smysluplné. Pokud smysluplnost trpí, uvědomuji si bolestivě, že my zaměstnanci jsme vlastně jen kurvy, které směňují svých drahocenných deset hodin života za plat. Pak logicky musím ztratit soucit se svým zaměstnavatelem a ptát se, zda nechci víc. Opravdu pracuji o tolik hůř, než ti, kteří mají na byt za 8 milionů, každý druhý rok mají nové průměrné vozidlo na operák, investují do aktiv, a cenu dovolené příliš neřeší? Logicky dospívám k závěru, že moje směna za osobní čas byla doteď málo pragmatická, a že další rok musí mít moje snaha viditelnější výstup, aniž bych dále zvyšoval počet vložených hodin. Ta snaha musí být chytřejší nebo "mazanější" nebo musím začít podnikat.
Celkově tedy pozitivní skóre - jsem šťastný jak blecha v kožiše, i když vím, že věci za růžovými brýlemi nejsou vždy 100% ideální. A vím taky, že kalendářní rok svádí k tomu stanovit si cíle, leč jejich splnění se neřídí kalendářem.Nezbývá mi tedy, než připít na úspěch Don Papa a jít sPaPát.
Žádné komentáře:
Okomentovat