Tak!

A už mám zase důvod jít na náměstí :-)

investiční plán AB

Lidé vyčítají Investičnímu plánu vlády, že je nerealistický, jak seznam Ježíškovi.

Podle mne jsou plány potřeba. Ano, nebudou peníze na každou prkotinu, ale obecně investiční peníze tu jsou. Často spíše chybí připravené kvalitní investiční příležitosti. Viz. jak brbláme, že nám EU dá méně peněz na dálnice než dříve, a že nemáme postaveno. Jenže EU nám nabízela dlouhou dobu daleko víc, než jsme byli schopni šnečím tempem postavit. Chyběly totiž projekty. 

Proto bych byl spíše rád, kdyby vláda šla ještě dál a z plánu vytvořila konkrétní projekty. 

Proč tentokrát nejdu na Letnou?

Předtím to bylo proti manipulaci se státními zástupci v době vyšetřování čapí kauzy. Bylo to jako hromadné "vidíme tě, nemůžeš si tu dělat, co chceš." Byl jsem protestovat proti konkrétnímu zločinu. 

Tenhle motiv tu teď ale chybí. Nechci protestovat proti tomu, že byl někdo regulérně a demokraticky zvolen, protože jsem rád, že máme demokratické volby. 

A ano, Babiš v listopadu není lepší než Babiš před půl rokem. Ale situace je jiná a protestovat a vztekat se nad hajzlem, kterého za 2 roky zase zvolí půlka tohohle národa, je navíc ztráta času. Chceme mafiána, víme, že je to mafián a lže, kudy chodí, ale evidentně nám to nevadí. A tak ho volíme.

Píši my, protože stejně se dívám na Italy - oni volili Berlusconiho - a na Slováky - oni volili Mečiara. Že tam byl v menšině občan Beneš, který volil jinak, je historicky podružné.

Cesta ven může podle mne být jenom přes soud, přesvědčit tu většinu, co ho volí, a nebo mít silného kandidáta, který Babiše zastíní, a nebude to z bláta do louže. Ani jedno teď nevypadá realisticky, takže 16.11. budu raději trávit něčím příjemným. 

Stavitelé silnic jsou svatí

Je zajímavé číst rozhovor s ředitelem Eurovia. Dává tam často emotivní odpovědi a hezky obhajuje svou práci - viz. zde.

Je zajímavé, že se ho neptají na to, proč je v Čechách asfalt hrbolatý ihned po dokončení stavby a rozpukaný po první zimě. A proč to tak není v zahraničí.

To není nepodložené tvrzeni. Poznám to. V mém autě po přejezdu do zahraničí přestanou vrzat sedadla a cvakat roletka v kufru. Jsem na to citlivý. V kabrioletu vrzalo úplně vše a v zahraničí najednou nic.

Já bych ho ty 4 miliardy (nebo aspoň zlomek) za D47 nechal zaplatit. Jinak se kluci nikdy kvalitně stavět nenaučí. Maminka by mu vyčinila, ale o to rychleji by chápal. 

Pomoc! Hackeři napadli můj počítač!

Můj monitor stále ukazuje stejné klikyháky.

Uaaaa - nejsou to hackeři!

Jsou to jen děti a monitor počmáraly fixkou!

Naštěstí vydržel už 11 let a ani fixka mu nevadí. Po aplikaci hadříkového antiviru už zase vesele zobrazuje...

Radost z jízdy - večerní

Tuhle jsem kupoval na bazaru kus nějaké dětské výbavy a jel ho autem vyzvednout do Káraného. Chlapík se mne ptal, jestli mi dává smysl jezdit až z Radotína. A já jsem mu musel přiznat jednu věc: Je návykové večer jet autem. A sám jsem si uvědomil, jak mne to vlastně baví.

Aut na ulicích minimum, takže to opravdu jede. Nikdo se nikde netlačí, takže není potřeba moc brzdit ani zrychlovat. Motor tlumeně šelestí. Modré světlo xenonů se plazí po předmětech. Unavené tlumiče dlouhým autem houpou jak zaoceánskou lodí. Sedačka je zákeřně pohodlná. Silniční čáry plynou podél. Lampy rytmicky problikávají na palubní desku. Hudba podmaňujícně obklopuje ze všech stran.

Musím si přiznat, že mi to dělá úchylnou radost. Jenže člověk pro to většinou nemá důvod.

A tak by to vlastně mohly být recepty na zenovou rodinu. Taťko, běž se uklidnit do auta. Prosímtě, přijde početná návštěva - jeď vyzvednout židli do Pardubic. Nebo: Zapomněla jsem si naušnice na chalupě, sjedeš tam?

Radost z papíru

V práci se chystá velké stěhování do flexi office, tak jsem dnes vyklízel šuplíky a přinesl Jáchymovi tlustý štos šmíráků na kreslení.

Bože, ta radost! Málokterá hračka to nadšení kdy překonala...

...studie Mastercard, představení dodavatelů, strategie plateb, které už po půl roce pozbyly na aktuálnosti, jsou vysoce aktuální ve výtvarném umění - to vše se hodí!

Elektrická jatka

Dnes jsem měl tu čest se svézt e-tronem. A nedávno jsem řídil e-golf. 

Jmenovatel je společný: To zrychlení a reakce na plyn v jakémkoli momentu jsou strhující. 

Až to dostane do rukou ambiciózní manažerská lůza, budou na českých silnicích elektrická jatka, extrapoluji-li prostě naše stávající chování za volantem.

Potěš pán bůů! 

Věk chromového proužku

Poprvé jsem si toho všiml u BMW řady 7 nebo audi A8. Pak to přeskočilo na nižší řady a teď už se to šíří jako mor. Když to má Passat, musí to mít i Mondeo. Když to má Mondeo, musí to mít i Superb. A Scala.

Ještě nevíte, o čem je řeč?

Hovořím o nákaze zvané stříbrný chromový proužek mezi zadními světly.

Vysvětlí mi někdo, jaktože bez toho šlo tolik let žít a teď to kopírují všechny automobily? Může být vysvětlení dáno třeba nějakou povinností že zákona?

Whisky pro ducha svatého

Mark Lanegan není pro každého. I na mne je příliš syrový - jak bolest v krku. Nebo jako ocas dobré whisky. Občas si ale nějakou desku rád poslechnu, tak jako si jednou za čas vychutnám toho panáka.

Proto mne vyloženě pobavilo, že Lanegan v devadesátých letech sebe a whisky spojil na desce A Whisky for the Holy Ghost.

A zní to až archetypálně. Skladba Borracho (španělsky snad znamená ožrala), kde zazní ona "jedna whisky za každého ducha", je vlastně skvělá. Začíná čtyřmi povzdechy nebo spíše všeříkajícím stenáním. Pokračuje pomalým lehce disharmonickým štkaním kytary, které připomíná potácejícího se opilce, prokládaným akordy upomínajícími na dobu grungeovou, chaotickým rozjetým sólem. A chraplavým baritonem jak od strýčka Waitse. To je Lanegan, jak ho máme rádi.

Here comes the devil, prowl around
One whisky for every ghost
And I'm sorry for what I've done
Cause it's me who knows what it cost
It breaks and it breathes, and it tears you apart
It bites and it bleeds
And this desert turns to ocean over me

O to milejší jsou housle v následující skladbě jakožto i dalších, a vlastně i úvodní pomalá akustická, následovaná dalšími v průběhu desky.

Místy americké country, ale stylizované. Místy grunge. Místy folk. Je tam totiž plno Laneganových duchů. Duchy máme všichni. A každý z nich si zaslouží svou whisky. A když jich je moc, je to hodně panáků. Snad proto už přes deset let držím tvrdou zásadu, že tvrdým připíjím jen na radost a na malá vítězství. A ta velká zaslouží bublinky. Hodně bublinek. Na zdraví!

Králíkárna na konci světa

Jsem vesmírně potěšen. Na dalších úsecích metra C bude v tunelu LTE signál. Je v tom skrytá symbolika dneška: Králíkárna s Wi-Fi. Přečtěme si v metru třeba o konci světa.

A neberte to tak, že jsem nad věcí. Jsem jeden z vás. Jeden z davu. Hektolitry dopaminu!

Zářím záříš září

Je září a v práci už zase záříme. Králíčci se vrátili do kotců, uvědomili si smrtelnost kalendářního roku a jeho rozpočtů. Otáčkoměr pracovního tempa jede na plné obrátky do červeného pole. Co se nestihlo za dva kvartály do léta, nutno jest stihnouti za kvartál vánoční.

Konec roku právě začal, říkají e-shopy.

Můžou na to mít tabulky a projektové plány. Někdo má Prince2 certifikovaného projekťáka. Ale fakt je, že v posledním čtvrtletí je pravidlem nestíhat.

Králíčci v kotcích v prvním půli roku hledají řešení. Tohle by šlo, ale není to ono, vezměme to další. To nás ale vrhne zase na začátek. Hele, ale chceme to jednou přece udělat pořádně. No tak jo. A v posledním kvartálu vezmou na milost to první, aby něco bylo.

Píši to s hořkou nadsázkou - i na tom je něco krásného, jako že každý rok přijde jaro léto podzim debilní vánoce a zima.

Váš ne-realitní makléř, kordiálně. 

Drahá Praho!

Za cenu bydlení v tvém centru před několika lety půjdeme teď oprášit vidle a stát každý den do kolony u Rudné. Zn.: Bydlet je potřeba teď a tady, bez ohledu na manýry peněžního a realitního trhu. 

Nový papež

Už jste viděli trailer na The New Pope? Zřejmě to zase bude "svérázné"...

Negative Capability

Zmínil jsem ji tu - Marianne Faithfull. Majitelku nenapodobitelného křapláku, dceru z dobré rodiny, která za mlada byla roztomilá, v chemických experimentech hrála první ligu, ale v hudbě spíše okresní přebor. Ale také milenka Micka Jaggera a herečka.

Slyšet její "vypitý krákorák" z devadesátek již byl zážitek (jedná se o metaforu, tou dobou už se léta držela na uzdě). A nemůžu se ubránit dojmu, že stárnutí mu přidalo ještě něhu a cit, který přichází s léty.

Poslední deska Negative Capability stojí nejen proto za pozornost. Umělkyně se na svých starých, ale i aktuálních písních spojila hned s několika umělci, mimo jiné s Warrenem Ellisem z the Bad Seeds Nicka Cavea, Nickem Cavem nebo Markem Laneganem.

A dá se říct, že ji to katapultovalo do vyšší ligy. V momentu, kdy na Gypsy Faierie Queen zpívá s Nickem duo za doprovodu Ellisových houslí, se slzy samy hrnou do očí dojetím. Krásné!

Je to osobité, až do konce se to dobře poslouchá, ale rukopis hostů se nezapře. Někdy se až skoro říct, že písně jsou remaky, kde hostuje autorka. Tohle dokonale naplňuje definici synergie. 

A jinak působí As Tears Go By, prvotina tehdy náctileté umělkyně, když ji slyšíte ve verzi z roku 1964, a jiné je vyznění, když ji zpívá znovu na sklonku života. Jiný kontext, jiný význam.

Z písní i ze jména desky obecně cítím smutek a bilancování. Ať už proto, že se vrací k svým osudovým písním nebo protože zpívá z velké části o stáří a samotě. A je to bolestivě autentické, od srdce.

Podobně to nakonec bylo cítit u You want it Darker od Leonarda Cohena, který dozpíval a odešel. Cohen deskou říkal jasné "odcházím", ale to by tady byla škoda, protože Marianne Faithfull snad jen bilancuje, a má v hudbě ještě co říct. Možná víc než kdy předtím. Doufejme tedy, že se jedná o úvodní slovo nové kapitoly, ne slovo poslední.

Vousaté australské housle

Objevuji australské Dirty Three. Pokud vám někdy vyrazily dech housle ve skladbách Nicka Cavea třeba na desce No More Shall We Part nebo třeba v The Gypsy Faerie Queen od Marianne Faithfull, není velrybí nářek, jsou to Dirty Three. Respektive jsou to housle vousáče Warrena Ellise, houslisty a basisty Dirty Three. Caveovi evidentně dech vzaly, a tak spolu tihle dva spojili posledních skoro 20 let hudební kariéry.

A cože to je za kapelu? Nedají se vlastně moc poslouchat, ale mají velmi světlá až zářící místa. Třeba deska In the Fishtank 7 je takové americké country pojaté jaksi více meditativně. Od začátku až do konce dobré! Nebo jedna právě s Cavem - Time Jesum Transeuntum Et Non Riverentum - umí vás ponořit až po uši do houpavého snění.

Jiné desky se "příjemně poslouchají", ale zatím jsem nenašel světlé body. A jiné mají naopak tvrdou slupku, tvrdé jádro a... žádnou dužinu. Něžní australští pankáči.

Nikomu jinému než sobě bych to tedy asi od srdce nedoporučil. Warren Ellis má v hudbě prostě větší význam tím, že způsobil stylový přerod právě známějšího Nicka Cavea. Ale můžete to zkusit na vlastní nebezpečí také. Ale... jen pokud jste přežili Mahavishnu Orchestra :-) :-) :-)

Spaní v autě

Nedávno jsem u kolegy na chatě zkusil spát v autě. V myšlenkách to vždy mělo nádech romantiky. Jen v reálu to bylo úplně jinak:

1. Nejsou tam brouci: Ačkoli jsem do auta proskočil chvatem hodným kaskadéra a ihned zavřel, přišli nejspíš z batohu nebo odjinud - auto bylo najednou plné brouků a pavouků. Ale OK, žádní komáři.
2. Je velké a polstrované: Ano, rovná spací plocha v Mondeu sice má rozměr 1,5 postele, ale i přes polstrování a karimatku je to mučírna. Je hrozně tvrdé. doporučuji nafukovací matraci.
3. Nic vás nebude rušit: Není to pravda. U hlavy jsem měl CD měnič, který potichu cvakal, dokud jsem neusnul. A to v něm nebyla žádná CD. Ale je fakt, že uvnitř je jinak klid.
4. Přímo u hlavy je v kufru zásuvka na nabití mobilu: Ano. A funguje. Jen jsem nějak dostal strach, že mi přes noc vybije baterku. Takže jsem nakonec raději mobil vypojil a nechal ho vybít.
5. Bude to "čistá akce". Kdyby kolega neposekal trávník, možná. Takhle ale auto doteď vypadá, jako že přivezlo sklizeň z pole.

Takže příště na návštěvě asi zůstanu u spaní pod širákem. Na druhou stranu v autě jsou lampičky, neprší do něj, nepadá rosa, a nejspíš by v něm bylo o kousíček teplej než pod širákem.

A akce u kolegy na chatě přímo u Jizery se vyvedla. To místo je nádherné a koupání také - se schody do vody a s rovnou hladkou skálou na dně. To je jak lézt do bazénu a i nevodník to musí milovat.

Letní Rakousko 2019

Znovu a znovu mne nepřestává fascinovat, jak pěkně jsou rakouské hory vybavené pro dovolené rodin s dětmi. Letos jsme byli týden v Hinterglemmu a škála možností by tu byla aspoň na 14 dní. 

Počínaje horskými cestami s plněním různých úkolů (Montelinos Erlebnisweg nebo Berg Kodok), přes restaurace předhánějící se ve výhledech a dětských atrakcích (Roßwaldhütte, Panoramaalm nebo Westgipfelhütte), přes systém lanovek s kartou Jokercard v ceně ubytování pro cyklisty, kočárky apod., konče koupališti, hřišti v údolí, cyklostezkami a traily nebo např. krásnou procházkou až na konec údolí s koupacím potůčkem Teufelwasser a strakatými kravičkami, kam až oko dohlédne.

To se prolíná s okolní přírodou - borůvky, lesní jahody, maliny, louky bez klíšťat, křišťálové horské potůčky a tůňky, kde lze do zmrznutí stavět přehrady, o velký kus nižší teploty než v Čechách, a hlavně dech beroucí výhledy. Úžasné je, jak Rakušané přírodu berou do hry. 

A děti to milovaly! Už od rána se každý den těšily, že pojedou "lanovkem" a zají to řízkem.

A když to jeden den hrozilo deštěm, v rámci Jokercard byla zdarma úzkokolejka Pinzgauer Lokalbahn z Zell am See, kterou jsme zajeli do starého městečka Mittersill, kde shodou okolností zrovna byla autentická letní slavnost. Jet by se dalo až k vodopádům v Krimmlu, ale pro děti to bylo tak akorát. 

Na druhou stranu se dá říct, že oproti loňsku to bylo ještě průmyslovější, a to přestože jsme bydleli v apartmánu skoro na konci údolí, kde byl slyšet jen vodopád z protější straně. Prostě už tam těch rodin, cyklistů a businessů bylo nějak moc, stálo to víc peněz a bylo méně s citem pro detail a člověka. Našeptávala to i místní hustou dopravou úplně dodělaná údolní silnice, která si s pověstnou českou silnicí v ničem nezadala.

Ale vím, že kousek dál a výš jsou pořád Alpy a stezky, kde za celý den potkám jen pár lidí, horská chata je decentní bez lanovky, servíruje skromnou krmi a hostinská se šíleným dialektem zeptá, kam jdu. Uspokojením tu bývá ten klid a to nekonečné, jak noha míjí nohu.

Teď mi budiž naplněním, že se raduji, když se děti radují z nevšedních zážitků, a můžu jen doufat, že tím zaseji semínko lásky k horám, a že jednou třeba budou šoupat nohama se mnou po horských cestách i bez toho lunaparku. Nakonec i v Hinterglemmu - když se člověk podíval správným okem a správným směrem - byla převaha velké nádhery stále absolutní.

Brexit - ať žije Boris!

Brexit se mi nelíbí, ale je to věc Britů. Johnson je podle všeho člověk, kterého bych pro jeho morálně volní vlastnosti nemohl volit. Ale to jak brexit vyřešil, je svým způsobem kulantní.

Nejsem sice rád, že obchází parlament, ale z laického pohledu se zdá, že jednání už se dobu nikam moc neposouvá.

Britové si přece zvolili brexit, byť těsně nadpoloviční většinou, tak proč by se najednou neměl udát? Můj názor není podložený žádnými fakty, ale myslím si, že život jde dál. Kamenujte mne. Myslím si, že ani tvrdý brexit nepovede k takové krizi, jakou si kreslíme. Objektivně může dojít k hospodářskému poklesu (jenže měřeno vůči čemu - nebyl by v té samé době pokles tak jako tak?), ale bude to pokles, kdy lidé budou bydlet na ulicích a umírat hlady? Troufám si tvrdit, že ne.

A ne, opravdu nevím, jak bych řešil hranice v Irsku. Mně se neptejte, já jsem brexit nevolil. Ona se taky nějaká cesta najde.

Staniž se už konečně vůle toho debilního referenda, doufejme, že z toho všichni odejdeme patřičně ponaučení, a že nebude žádný czexit.

Poprvé na silnici

V sobotu jsem poprvé seděl a také jel na silničním kole. Je zvláštní, že intenzivněji se cyklistice věnuji již patnáctým rokem, ale s výjimkou jízdy na prastarém favoritu mi tato zajímavá disciplína, prabába cyklistiky, dosud unikala. Je to asi jako jezdit 15 let autem, mít zkoušku z řízení, ale nemít žádnou znalost pravidel.

Vy, co na silničce jezdíte běžně, mi odpusťte nošení dříví do lesa v následujících řádcích.

První dojem je, že to oproti horáku jede. Ďábelsky. Šlápnete a sviští to zadarmo. Asi jako sednout z Defíka do Fabie. Součástí prvního dojmu je nicméně také intenzivní bolest rukou - hlavně zápěstí a loketních kloubů. Teoreticky řečeno, můžu si za to sám, že mi je 36. Ale nějaký objektivní důvod, proč mne na Fujině nebo Cannondale nebolí nic, musí existovat. A jmenuje se kvalitní odpružení (v druhém případě též posez "paní radová"). Aluminiové silniční kolo nemá NIC :-)

Druhý dojem: vůbec to není tak neobratné, jak to působí. Umí to i krátké oblouky a zároveň tenoučká pneumatika v zatáčce ihned nepodklouzne, jak jsem si vždycky myslel - a to ani bez zvláštního umu. I přes divně zahnutá úzká řídítka je to normální kolo. Brzdí to normálně. Když na to hamtnete, kolo nepodklouzne.

Dojem třetí: Auta nebyla tak hrozná. Možná to byla dobrá volba trasy v Polabí, kde na kole jezdí všude furt všichni. Možná to byla poloviční šířka a dvojnásobná rychlost kola oproti horskému.

Dojem čtvrtý = bolest revisited. Bolest se s přibývajícími kilometry nevytratí. Naopak směrem k cíli už jsem každému výmolu téměř dával vlastní jméno. A na středočeských silnicích mi pomalu docházela jména v kalendáři. Přišel na řadu anglický, německý, hebrejský, židovský...

Ve skutečnosti jsme ujeli jen 62 kilometrů - proti horáku pekelně rychle. A mělo to kouzlo. Kolega, který mne vytáhl, mne provedl od Sadové okruhem Polabím, přes Kersko, Cerhenice, Poděbrady a Nymburk, políčky, podél řeky, po úzkých opuštěných silnicích. Ta krajina z rozpáleného asfaltu není nudná. Sobotní promenáda v Poděbradech a pouť v Nymburce, pizza a pivo. A jako bonus koupačka v pískovně na Sadové. Nebyl lepší způsob, jak si užít poslední opravdu letní dny.

No a asi se ptáte, jestli si silnici koupím, a budu jezdit. Jděte mi s takovými otázkami k šípku! Mám se rád :-)

Stravenky na odstřel

Vláda zvažuje či plánuje umožnit vedle stravenek umožnit zaměstnavatelům dát zaměstnancům na obědy nezdaněné peníze. Tomu tleskám. Stravenky mi totiž připadají jako pakárna - druhé peníze, které navíc firmy stojí 5% z obratu a administrativu.

A chápu, že účel stravenky byl, aby si za ne lidé kupovali jídlo a ne alkohol a cigarety, ale nalijme si čistého vína: opravdu si myslíme, ze chránit trosky je to samé co uchránit trosky? Kdo chce, cestu do pekel si najde, a ta je lemována tučnými zisky stravenkových firem.

Samozřejmě, stravenky jsou i takový hezký dárek vedle neosobních peněz, spojený s příjemnou aktivitou zvanou jídlo a konverzace. Mohou být spojené i s určitým afektem. Ale tenhle “ťuťu hrabalovský” argument vedle stravenkové pijavice neobstojí.

Vzpomínám rád na svou německou firmu, která razila cestu, že lepší než opičí dráha benefitů, je prostě “víc cash na ruku”. Ať si každý koupí, co chce.

Jak jezdí benzínové Mondeo mk4?

Stejný model jako můj diesel, také kombík. Ale atmosférický dvoulitr, 145 koní.

Stačí přeparkovávat a je to úplně jiné, živelnější. Jak šlapete na plyn, auto tak trhavě nezabírá jako diesel, ale krásně bručí, jak ručička cestuje otáčkovým polem. Nesmějte se, může za to i starší výfuk. Méně jeté kusy nejsou slyšet skoro vůbec.

Nejedete to vůbec nikdy, dokud řídíte jako gentleman. Ale to právě krásné. Motor, který neslyšíte. Žádné vibrace do řadící páky nebo do volantu. Pominu-li ten výfuk. S kopce pustíte plyn a najednou plachtíte krajinou bez motoru.

Opojné je až chování v horní polovině otáčkového pole. Vrruum! - tam to táhne jak bejk. A ve 130 naložené do kopce to zrychluje jako turbodiesel. Čím víc tomu šlapete na krk, tím víc odhodlání bojovat s dvěma tunami to má, a tím hezčí ten motor zní. Vyvolává to až závodní choutky, takže se člověk musí krotit. 

Nedivím se, že recenze atmosférické Mazdy 6 jsou tak pochvalné - Mondeo a šestka totiž oba pohání potomek motoru 2.0 Duratec vyvinutý kdysi společně Mazdou a Fordem. A ostatně ladit podvozek se prý Mazda také učila od platformy "the big ford", aby pak sama nastavila laťku ještě výše.

A dodatečná poznámka: Meziměsto 50% okreska / 50% dálnice to naložené dle počítače je schopné jet za 5.8 litrů na sto kilometrů. Přiznávám, že jsem ale jel velmi lehkou nohou a na dálnici jsem nedržel obvyklých 145 km/h, ale trochu méně.

Bondovka nebo Bondka?

James Bond předá v příštím dílu titul 007 černé agentce. Může to být předehra, že v přespříštím dílu už žádný James Bond nebude. A to by mi vadilo.

Nevadí mi černoši. Nevadí mi agentky. Nevadí mi ani, že Bond přijde o titul. Tituly ztrácejí váhu.

Pokud v dalším díle bude černá agentka 007 po boku Bonda nebo proti němu, může to být jen variace na chlastajícího depresivního Bonda ze Skyfallu. Může to rozehrát dobrý děj a já se těším, že rozehraje. Skyfall byl parádní Bondovka.

Pokud ale v přespříštím dílu zmizí šovinistický bílý Bond zcela, zmizím i já jako divák. Nedívám se na Avengers nebo Rychle a zběsile 3 a nebudu se dívat ani na tento další běžný americký kasovní trhák. Protože Bond, který není bílý a šovinista, není ten žánr, na který jsem od malička zvyklý.

Nejsem šovinista a nejsem rasista. Ale od Jamese Bonda očekávám určitý druh zábavy. Má prvky, které se poklesle opakují, a právě proto ho mám rád.

James Bond, agent 007, je jako pizza. Můžete do určité míry měnit ingredience, ale v základu vždycky víte, co od ní čekat. Když ale vezmete z pizzy těsto a nahradíte ho quinoou nebo těstem na quiche, už to není pizza. Je to quiche s přísadami na pizzu. Je to zdravá věc z quinoi, ale není to pizza. Říkejte tomu klidně dál pizza, ale já už to jako pizzu nekoupím. Pizzu mám rád, protože není zdravá a je vždycky stejná. A jestli se mi po letech prežrala? Ne. Není třeba ji měnit. Stačí ji dělat pořád znovu dobře.

Takže čekám, jak to dopadne a zatím nepanikařím. Ale obavy mám...

120 000

Smekám! Více jak setina lidi v tomhle národě se sešla proti Babišovi na Václavském náměstí. To je hodně. I my u nás doma přispíváme svými miliontinami.

Teď jen jak přesvědčíme těch několik milionů voličů, kteří Andrejovi hodí hlas, i když se jim vykálí na hlavu a zaobalí to do správných hesel a témat.

Jim totiž Facebook zobrazuje jiné věci než nám a poslouchají jinou pravdu než my. A přehlasují nás zase.

Andrej Babiš for president!

Je Benešová opravdu tak nebezpečná?

Je otázka, jestli Babiš potřebuje ještě zotročovat justici skrze Marii Benešovou. Mám trochu pocit, že lidem jako je Babiš a Zeman vyhovuje spíše knedlo-vepřo-demokracie, kterou tady teď máme, než dělat skutečnou diktaturu.

Knedlo Babiše totiž nechá žít a dokonce ho dobrovolně volí, a nejspíš je ve vepřojustici nepostižitelný, zatímco kdyby přiostřil, měl by problémy - různé bojkoty a tlaky ze zahraničí, možná i silnější odpor zevnitř. Babiš a Zeman totiž perfektně vystihli, co lidi chtějí, a to jim dávají.

Kámen hoří

Když hoří Notre Dame, maže to jednu ze souřadnic západního světa. Londýn, Řím, Paříž... Notre Dam.

A bude teď zajímavé pozorovat, jestli převáží touha Francouzů postavit tam něco brutálně supermoderního nebo konzervativní hodnoty a obnova původní stavby.

Ať už tak či onak otřásá mnou pomyšlení, že tato katedrála může vůbec shořet. Je to přece kámen, který přežil tolik generací lidí - nemůže tu najednou nebýt. Zaráží mne i že máme všechna ta hasičská superauta, katedrála je hned u řeky, a přesto je těžké ji uhasit.

Jistoty jsou pryč.

Napadá mne i několik vyloženě blbých replik. Třeba, že Číňani nabídnou financovat rekonstrukci, ale budou mít v katedrále rozhodující podíl. Nebo, neplačte Francouzi, můžete se na kopii zajet podívat do Číny.

Loro

Oni a Sylvio. Jestli je pohled Sorrentina pravdivý, chápu, proč byl Berlusconi u moci tak dlouho. Chápu že italský lid ho musí trochu nenávidět a trochu... milovat.

Možná za to může Toni nebo ta filmová postava, ale Silvio je v podstatě sympatický hajzlík, i když pořád hajzlík. Ve filmu má rozšafné osobní kouzlo, které je iracionální.

Nabízí se paralela k Babišovi, ale Sylvio je jiný než náš premiér. Babiš má kouzlo aparátčíka a lidé milují jeho marketingový obraz domněle racionálně.

Neřekl bych ale, že mi film přirostl k srdci navěky. Oproti Velké nádheře, která byla velká, byla tahle nádhera menší. Sylvio má "jen" dokonalého hlavního hrdinu, nad kterým vás nutí se zamyslet... a vlastně se mi líbí i v detailech. Mluvím o takovém tom celkovému "pelu", který se nad dobrým filmem vznáší. Celé tři hodiny jsem byl zaujatý, ale ne unešený.

Loro je vlastně skvělý dokument, jehož hrdina a předmět zkoumání je perfektně a zábavně podaný v obrazech a metaforách.

A doporučuji určitě i výborný soundtrack od Lele Marticelli.

Ďábel Facebook?

Elisabeth Warrenová a Ted Cruz řinčí zbraněmi, že v příštím volebním období zkusí omezit moc Facebooku a Googlu nad politikou a demokracií.

Tedy jinými slovy říkají, když mne zvolí, budou mít tyto technologické firmy problém. Chce se mi říct: Aby neměli oni problém uspět ve volbách - velký bratr je sleduje.

Jenže vážně - bylo by troufalé od Facebooku a Googlu zkusit výsledek voleb ovlivnit z centrály - pokud by se na to přišlo, mohlo by jim to zlomit váz. K ovlivňování vytváří koleje, ale nechají ho páchat jiné. Sami zůstávají stranou.

Na druhou stranu, kdo ví, jestli Ted a Warren vůbec existují. Co když nám je servíruje velký bratr Facebook? Každý vládce potřebuje nepřítele.

A platí to i opačně. Existuje ovlivňování sociálními médii? Nebo to je pohodlnost nás voličů, že preferujeme čtení nadpisů v newsfeedu, aniž bychom řešili kde je zdroj? A bylo to někdy jinak? Šla někdy masa lidí do hloubky?

Není Facebook spíše volební téma a snaha říct voličům líbivěji, že čtením newsfeedu se budou jen utvrzovat ve své naivitě? Nepotřebují Ted a Warren jen své židy a kontrarevolucionáře?

Ne, na Facebook mi nesahejte. Zkuste se raději ve volbách poprat s mou naivitou.

Pro samý olej nevidí les

K sobotní snídani si dávám 2 věci, za které bych se měl stydět. Burakové máslo a avokádo.

V rámci oprávněného honu na palmový olej jsem postřehl, že burákové máslo z DM ho obsahuje. Píší ale, že z biologického zemědělství. Co tím myslí? Že je z palem ze Schwarzwaldského lesa?

Pro samý hype se zapomíná se na to, že problém palmového oleje není v tom, jak se vypěstuje, ale v tom, že ho konzumujeme v Evropě po tunách, a že se bohužel pěstuje tam, kde by měly být zelené plíce planety (aspoň částečně) - místo tropických lesů.

Čím víc ho spotřebujem, tím více lesů padne, protože použitelné palmy potřebují místo a to není v lese, ale na poli. A je jedno, zda bio či ne, protože i ty bio se musí nějak těžit...

Jenže ten olej je fajn. Jednou za 14 dní si to máslo rád dám, je moc dobré. A například jedna značka müsli, co s pompou přešla z palmového na řepkový šla podle mne dolů s chutí.

Podobné to ale bylo s kaučukem. Drancovaly se kvůli němu tropické lesy. A pak přišla výroba syntetiky a je to. Máme miliony voňavých sjetých pneumatik na skládkách a tropické lesy se mohou drancovat zase na olej a avokádo.

A problém není jen v poptávce. I vyspělé tropické země drancování podporují. Dává to pracovní místa, výnos z daní atd. Jsme pragmatici jako skupina a DM to nezmění.

Frkat kvítí

Objevila se řada článků, podle které test nových dieselů ukázal téměř nulové emise oxidů dusíku. Vždy si pak zahalekají "viva spalování" a smrt Bruselu a elektromobilitě.

Má to ale háček. Čistota moderních dieselů je vykoupená složitostí motoru, který se těžko udržuje v potřebné perfektní kondici.

Většina dieselů je kupována do firemních flotil. Údržba ve flotile je sice na oko "předpisová", nicméně výrobci aut mají na první čtyři roky pravidla nastavena měkčeji než na zbytek života, aby se fleetovým manažerům zalíbili. Řidiči se k těmto autům nechovají ukázkově a údržba i ve značkových servisech bývá horší, protože se auto po čtyřech letech pošle dál, a nový majitel už servisu nepůjde po krku.

Ano a zde je jádro pudla - čisté dieselové auto, které po výjezdu z továrny plnilo normu a frkalo květy, pak po konci operáku nezmizí z povrchu země. Jezdí dál a dál, případně zmizí na východ (tak to možná vidí ADAC). A určitě pak nejezdí tiše a čistě na věky. Stane se z něj "lidovka". No a to jsou ty krámy, které na nás pak v Praze čudí a hlomozí (nebo kterými na sebe čudíme).

Na druhou stranu neadoruji ani elektromobilitu. Technická fascinace tu je, to ano. Ale když nám ji předpisy natlačí, nebudu mít čím jezdit. Ta auta jsou jednoduše moc drahá a výměna baterií stojí jako další auto z druhé ruky dnes.

Nezachrání nás ani současné hybridy a jejich bledě modře podsvícené futuristické palubní desky. Jak jezdí starý taxikářský Prius v Mnichově nebo ve Vídni? Baterie je vydrancovaná, takže čistě na benzín a tedy s pekelnou spotřebou. Je to čisté? Není.

Prostě chceme jezdit a ať je to jakkoli, snaha jezdit opravdu čistě nás přivede k tomu, že si zakážeme jezdit, nebo budeme pokrytci a budeme říkat, že jezdíme s nulovými emisemi, ale nebude to pravda.

A já se dobrovolně přiznávám. Můj již druhý francouzský turbodiesel je hlučná bahenní pumpa a hodlám ji provozovat do zhebnutí. Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že se snažím jezdit jen, když to potřebuji, ne když chci. Ale tím svět nezachráním. Je to jen jiná forma pokrytectví: vůči sobě.

Odpočinek ve hvězdách

Odpočinek ve hvězdách slibuje Tranquility Base Hotel and Casino od Arctic Monkeys. A je to zatím ten nejlepší odpočinek, jaký jsem od nich slyšel.

Deska vypráví satyrický příběh smetánky z wellness hotelu ve hvězdách někde v budoucnosti (it's a star treatment). Dělá to nádherně retro způsobem. Prim hrají klávesy jak od pana Gainsborougha.

Je to ale i řemeslně dobře provedená hudba. Každá píseň má buď základní kytarový rif, dramatickou klávesovou smyčku nebo nápěvek. Těmi zpravidla začíná a uvozuje jednotlivé sloky, které jsou jinak spíše vypravěčské - texty zde nejsou lyrické ani plné děje, ale humorné, naopak plné narážek. Působí to celé jak nějaký stand - up doprovázený hudbou.

Ale právě díky výrazným motivům se neuvěřitelně vryje do paměti.

Take it easy for a little while, come on stay with us, it's got great review, four stars out of five. Such an easy ride, four stars out of five... Bude vám to znít hlavou a o té desce to říká vše :-)

Zklamán krásou

Vždycky jsem miloval (mi-lo-val!) instrumentální pasáž Firth of Fifth od Genesis, protože to zní jak soundtrack k závěru Mistra a Markétky nad krajinou. A Tak jsem miloval The Spell z Demons & Wizards od Uriah Heep, protože to je esence začátku 70. let (chorus, klávesy a kytarové sólo jak sinusoida). Teď jsem ale zjistil, že obojí si je nápadně podobné. A Firth of Fifth je o rok mladší.

Slabost ideálu bez názvu

Hodně se mi líbil článek Karla Křivana "Prozápadním hnutím chybí slova i názvy" z 7. 12. Říká to, co dlouhou dobu niterně cítím.

Jsem totiž eurohujer, havlista, sluníčko, levicový liberál, městský intelektuál, dobroser, a tak podobně. Vše to, čím voliči Babiše a Zemana opovrhují a mají pro to výše uvedené hanlivé názvy, které dávají světu docela přesný řád.

Ve skutečnosti jsem idealista, pravičák, a vím, že každý úspěch (a často i neúspěch) se musí "chytře odmakat". Vím, že Evropská unie má své mouchy, ale je dobré v ní být, a že lodě s uprchlíky nemohou naše pohraniční  stráže potopit jako nacistickou špionážní bárku za války. Vím, že na složité otázky neexistují vždy jednoduché selsky (či matematicky) logické odpovědi, protože když zabijete dvě mouchy jednou logickou ranou, nebude mít co žrát ještěrka a chcípne. A Havla jsem nikdy neadoroval, doceňuji ho (velmi silně) až se současným prezidentem.

Ale nedovedu tomu všemu dát název nebo to vysvětlit u piva v Bruntálu.

Pán Křivan správně píše, že výzvou dalších voleb bude nikoli voliče Babiše porazit, ale přesvědčit. Najít myšlenku, slova a lídra, aby to chytlo u srdce. Ne jenom negovat Babiše a Zemana - to není konstruktivní a maximálně to baví na Facebooku, ale nepřiměje to nikoho nakoupit jiný názor, a pak vhodit jiný lístek do urny.

Drahoš leaderem nebyl. Byl to "Nezeman" - koktavý vzdělaný gentleman idealista. Leader mas musí být trochu šašek, trochu drzoun, trochu ranař.

Jinak si můžeme donekonečna hladit náš ideál a říkat mu "malej".

Nitky jara

Jin a jang ročních období. Je krásné, jak už od letního slunovratu je ve vrcholném kypění vidět umírání a přechod do zimy, jakkoli je to v kalendáři ještě daleko. A hřeje u srdce, jak jsou do samého začátku zimy vetkány první nitky jara.

Niki letos slavila slunovrat na večírku a já si s kloučky dal sklenku. Pořád mne čeká vynést oheň na horu.