Beatu Hlavenkovou jsem poznal jako "tu, co hraje s Lenkou na Baromantice" někdy v roce 2014. A pak už jsem na ní narážel pořád - v dobrém. Byla to ta klavíristka, co hraje na dobrých deskách známých muzikantů nebo uskupení mj. - Jaromíra Honzáka, Eternal Seekers. A pak jsem slyšel její překrásnou a dokonalou klavírní sólovku Theodoros. No a pak i další desky. Tehdy už pro mne existovala i sama Beata Hlavenková. No a pak přišel čas ji vidět i naživo - v zimě, v Anežském klášteře. Byl to impozantní zážitek. Drobná trochu nervózní žena a obrovské křídlo ve stejně obrovském sále - pekelně se soustředící na svou precizní hru na klavír. A s potleskem a nadšením publika pomalu tající do plachého úsměvu.
Ve čtvrtek o rok později jsem se ale ocitl na koncertě, který byl doslova magický - křtu nové desky Sně. Uprostřed zimy mne svou nebývale slunnou atmosférou úplně rozzářil a asi bude navždy patřit do galerie neopakovatelných hudebních zážitků. Beata Hlavenková jenom sálala pozitivní energii, vtipkovala jako diblík - zdálo se, že si koncert a křest nesmírně užívá, stejně jako zbytek kapely. Však měl i několik poprvé - poprvé uvedení celé desky Sně, poprvé s vlastním bandem, poprvé autorkou plně odzpívaný a poprvé s trumpetistou Oskarem Törökem také za bicími. A nutno, že i jemu to parádně šlo, a že také zářil dobro náladou.
V polovině se pokřtila deska (kávou - jak symaptické!), a nakonec si improvizovaně zazpívala i Lenka Dusilová.
Takové krásné koncerty bych mohl mít každý týden. Těšil bych se na ně jako dítě na hračku. Plakal bych štěstím. Vrněl blahem. Chodil denně spát s úsměvem na rtech. Možná bych si začal cucat palec. Teď ale díky aspoň za ten jeden.
A deska Sně? Poslechněte si ji. Každému to nesedne. Je to jakýsi něžný cross-over se základem ve folku, alternativními prvky, a špetkou jazzu. Klavír, trubka, sem tam kytara, perkuse, sem tam bicí. Má to vlastní styl a jazyk. Texty písní jsou samy o sobě krásné. Však některé z nich napsal Petr Borkovec. To je rozbor - co? Těžko se to totiž zasouvá do šuplíčků, těžko se hledají pomocná klišé - prostě to zkuste a uslyšíte.
Ve čtvrtek o rok později jsem se ale ocitl na koncertě, který byl doslova magický - křtu nové desky Sně. Uprostřed zimy mne svou nebývale slunnou atmosférou úplně rozzářil a asi bude navždy patřit do galerie neopakovatelných hudebních zážitků. Beata Hlavenková jenom sálala pozitivní energii, vtipkovala jako diblík - zdálo se, že si koncert a křest nesmírně užívá, stejně jako zbytek kapely. Však měl i několik poprvé - poprvé uvedení celé desky Sně, poprvé s vlastním bandem, poprvé autorkou plně odzpívaný a poprvé s trumpetistou Oskarem Törökem také za bicími. A nutno, že i jemu to parádně šlo, a že také zářil dobro náladou.
V polovině se pokřtila deska (kávou - jak symaptické!), a nakonec si improvizovaně zazpívala i Lenka Dusilová.
Takové krásné koncerty bych mohl mít každý týden. Těšil bych se na ně jako dítě na hračku. Plakal bych štěstím. Vrněl blahem. Chodil denně spát s úsměvem na rtech. Možná bych si začal cucat palec. Teď ale díky aspoň za ten jeden.
A deska Sně? Poslechněte si ji. Každému to nesedne. Je to jakýsi něžný cross-over se základem ve folku, alternativními prvky, a špetkou jazzu. Klavír, trubka, sem tam kytara, perkuse, sem tam bicí. Má to vlastní styl a jazyk. Texty písní jsou samy o sobě krásné. Však některé z nich napsal Petr Borkovec. To je rozbor - co? Těžko se to totiž zasouvá do šuplíčků, těžko se hledají pomocná klišé - prostě to zkuste a uslyšíte.
Žádné komentáře:
Okomentovat