Druhý život lední medvědice

Někdy proklatě lituju, že jsem tenhle blog nezačal psát anonymně. Ne že bych chtěl psát o lidech (=svých čtenářích) zle, ale lidi si dokáží vyložit špatně úplně sebeobecnější hlášku, byť to třeba vůbec není o nich ani o mém vztahu k nim. A to je potřeba respektovat, neboť psaním blogu nechtěně také vytváříte PR těch, kterých se váš život dotýká - stejně jako v reálném světě.

Na druhu stranu to byl dobrý důvod založit si druhý blog. Píšu tam pochopitelně pod identitou velké bílé lední medvědice. Druhá věc je, že není přístupný vůbec nikomu kromě autora (tedy autorky, medvědice). Dalo by se mu říkat deník.

Nějak mi tam ale chybí póza - s tím jak chybí čtenáři. Brum. Póza před čtenáři totiž musí být. Nazývat lidi čísly nebo písmeny... a nebo prostě jinými jmény, třeba na základě nejaké charakteristické vlastnosti nebo vady, psát ilustrativní příběhy, které se odehrály jen napůl nebo v mysli, a které vyvolala nějaká hluboká myšlenka, nemuset celou tu pózu nijak autocenzurovat, a moci se celé dny vydražovat se pod maskou pláče. A nebo prostě jen zaujmout pózu upřímnosti.