Je fajn vrátit se do dětství. Nic mi to už dlouho neumožnilo tak jako úplně nahodilá návštěva modelových kolejišť, maličkých virtuálních, lec přeč navýsost opravdových světů.
A ten pan konzultant, jindy takový suchar, tam stál mezi všemi těmi pětiletými dětmi, odzbrojen tímhle podivným, k dokonalosti dotaženým světem - tupý ale upřímně radostný úsměv na tváři...
Vláčky jezdí a svítí, čtyři různě barevné zářivky vytváří všechny možné denní doby, autíčka jezdí po silnicích, vyhýbají se opravě vozovky, čekají na přejezdu, vláčky na sebe čekají ve stanicích, odbočují, mizí v bezpočtu tunelů, okna domů v noci se rozsvěcí a zhasínají... dokonce i rozsvěcení nádražních lamp vydává charakteristické blikání podle jejich jednotlivých předobrazů. To vše jsem si kdysi jako kluk přál postavit nebo aspoň vidět.
Něco mi říká, že s dětmi, až jednou přijdou, si nejvíc vyhraje tatínek, nikoli děti samotné... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat