Slova

Nás druhý chlapeček si s mluvením dává na čas. O to dojemnější pak první slova jsou. Příklad z dneška. Hrajeme si s Legem. Klouček se na mne úsměvem a láskou v očích podívá, ukáže na mne prstem a povídá jasně "táta". A pak se tomu zasměje a řekne to ještě několikrát. Jsou to blbosti, ale tyhle momenty za to stojí.

Palmovka

Palmovka a Anděl jdou příklady toho, jak se dá pojmout nesmírně atraktivní místo. Anděl se povedl. Palmovka i přes hotovou a plánovanou výstavbu vypadá, jako by někdo rozřízl střeva města a nechal je ležet vyhřeznuté. Naivní a pečlivý porevoluční přístup versus develovepřský Klondike. Město stavěné na divoko podle ceny za metr čtvereční.

Zamyšlení nad krásným babím létem

Říkám si, jaké je krásné babí léto. Barvy a sluníčko se s námi mazlí. A vím, že z druhé strany je možné to samé vidět jako katastrofální sucho pokračující již od jara. A to několikáté v řadě. A nemějte mi to, prosím, za zlé, ale preferuji vidět tu barevnou stránku a ty náznaky apokalypsy si tedy vlastně nepokrytě užívám.

Neřídím se rozhodně heslem po mně potopa, ale spíše carpe diem. A jsem vlastně (omezeně) ekologicky svědomitý - snažím se zbytečně neplýtvat dary této planety, ale je mi jasné že v míře mně blízké to nestačí. Nemyslím si ale, že když se já, Láďa Beneš, začnu chovat extrémně, ovlivním tím jakkoli vývoj srážek a teploty. Pouze sobě a svým blízkým vytvořím novou (možná) falešnou mantru. Nemyslím si ani, že mohu sucho nějak zásadně ovlivnit. A dost možná, když ovlivním, zjistím, že to není správně.

Nechci ale vyznít jako nihilista. Každý může být Mahátma Gándhí a hýbat masami. Jenže já jím v oblasti sucha být nechci.

Nejprve: Můžu věřit, že to, co se děje, má skutečně příčiny, které se komunikují? V době inflace faktů, kdy s vědeckými průzkumy nakládáme jako s komoditou, a kdy na vše existuje výzkum, který názor podporuje, a také druhý, který jej zcela vyvrací, nemám daleko stavět vědu na stupnici uvěřitelnosti hned vedle náboženství nebo dogmat. Samozřejmě - věda za to nemůže. Přestávají totiž také existovat média, která by korektně citovala pouze spolehlivé a existující zdroje. Ale zase, je v silách každého u každé pochybnosti pročítat závěr z výzkumu, metodiku a hledat, kdo výzkum sponzoruje, abych pochopil, jestli je skutečně důvěryhodný?

A na druhou stranu nevěřím příliš ani těm, kteří říkají, že když je problém překomplikovaný, nemá cenu se v tom patlat, a je třeba řídit se zdravým rozumem nebo intuicí. Složité problémy nelze vždycky řešit jednoduše - někdy prostě je potřeba mít schopnost proniknout pod povrch, získat znalost a pochopit celou komplexitu, i když řešení pak jde proti selské logice.

A když už bych zázračné řešení znám, nevěřím, že komplexní problémy máme šanci řešit efektivně. Pokud řeším problém, který se týká malé skupinky, lze najít konsenzus a řešení koordinovaně vykonat. Nevěřím ale, že se umí domluvit a následně koordinovaně chovat velké společenství jedinců nebo společenství sestávající z vícero společenství.

Nefunguje to vnitro ani mezistátně, ani v korporacích. Vím, že když tady u nás v malé zemi vylezeme zpátky na stromy, je tu stále Čína a Indie, které každá mají přes miliardu obyvatel a jsou teprve na začátku. Že za mořem jsou obrovské Spojené státy, kde mají třeba úplně jiný názor, a ještě větší Jižní Amerika, kde průmyslová revoluce teprve začala. Když se budu chovat vzorově a nechám sešrotovat své auto s normou Euro 5, pořídí si v tu samou minutu za mořem mnohonásobně víc lidí auta bez katalyzátoru.

Aby se nesourodá společenstva dala do koordinovaného pohybu, zpravidla nepomůže vybroušená logická argumentace, ani kvalitní management. Je třeba charismatický lídr. A jak víme, i ti lídři, kteří to s námi mysleli dobře, a ve své době konali podle nejlepšího vědomí a svědomí, nemuseli strhnout národy správnou cestou (a teď nemyslím Hitlera - dosaďte si, prosím, někoho, kdo ve své době neškodil). Často v dobré víře prostě jdeme špatnou cestou. Nebo jdeme cestou, kde dosáhneme jeden dobrý výsledek, ale zapomeneme, že potřebujeme dosahovat ještě druhý dobrý výsledek na opačném pólu (myšleno metaforicky).

Nu a pak mi nezbývá než věřit. Není to pak nic jiného než víra. Něco jako víra v boha. A stejně jako u každé víry musím také v něco nevěřit. Mohu nevěřit, že dochází ke klimatické změně. Mohu nevěřit, že to způsobuje moje jízda dieselovým Mondeem 1x za týden nebo moje igeliťáky z Billy. Mohu věřit, že moje jízda do práce na kole ničemu nepomůže - pominu-li dojmy z projížďky podél řeky a svou kondičku. Mohu v dobré víře něco dělat a něco nedělat, ale asi to nebude mít velký dopad tak či onak.

Mohu ale věřit v krásné barevné babí léto. Mohu věřit tomu, co mne naučili rodiče, prarodiče, různí mentoři, které jsem v životě potkal, a v to, co mi životní zkušenosti daly. Určitě to není konečná pravda, ale jsou to souřadnice mého dobrovolně omezeného světa. Pokračuji tak zaslepeně v oné možná špatně nastoupené cestě.

A nezbývá mi pak jiná jistota než být vděčný. Jestli se řítíme do skutečného klimatického průseru, budu možná jedna z posledních generací, která se do klidu narodila a v klidu ještě dožije. To je zatím důvod k obrovskému vděku -  vděku šťastné náhodě. A neříkám ani, že jsem z toho vděku 100% času v zenu. Fakt je, že nejsem - často fňukám a jsem nespokojený. Ale mír, blahobyt a klima téhle země a mého života k tomu rozhodně nedává nejmenší důvod.

Starless živě po 40 letech ve Vídni

Vím, že většinou nemáte King Crimson rádi. Ale já miluji Starless a stárnutí. Verze z Vídně z roku 2016 je neuvěřitelná. Vyzařuje z ní absolutní klid (doporučuji shlédnout video na YT, kde ovšem trochu chybí kvalita zvuku) a jistota - opět tu všechno čeká na svém místě, jak to autor nechal v roce 1974. Navíc k tomu čistota - bez potřeby předvést se a mlátit do toho. Jednotlivé zvuky jsou atomicky oddělené. Nástroje nehrají kakofonicky pohromadě, ale dávají si víc prostoru než na studiové verzi, a neexhibují - doplňují se. Tahle věc je vpravdě časem vybroušená.

Dramaticky podkreslující houpající se mořská hladina kláves se zvukem jako břit cirkulárky.

Několik málo pomalých tónů basové kytary strýčka Tonyho hraných s jistotou věků.

Ta strašně divně znějící Frippova kytara.

A klarinet klauna.

Syrovost. Melancholie.

Ostré kovové bouchnutí bicích vždy po dlouhé době a mezitím sem tam perkuse.

A pak gradace tohohle předlouhého chmurného opusu do dobře známého vyvrcholení, kde se nástroje zkázy slijí dohromady v prudce plynoucí řeku a místy jako bonus doplňují dvě elektrické kytary, což ze studiovky také neznáme.

Roztaji ale snadno i u jiných živáků z tohohle alba - např. Cirkus nebo Epitaph. To ale neznamená, že se celá tahle živá deska dá poslouchat - jsou to spíše geniální ostrůvky, které si vás v jejím plynutí přivolají mezi reproduktory a donutí vás špicovat uši. A pak musíte otočit kolíkem doprava, skočit do toho nenásilného pomalého proudu a nechat se unášet do říše mimo realitu.

A Crimson, crimson - ne jinak než s červeným vínem. O tom ale až jindy. Některé láhve jsou dobré k zalknutí.

Fotr má noviny

Dávám si v křesílku švestkové chutney od mistra Markétky a k tomu smetanový jogurt a kafíčko. Správný fotr.

A správný fotr v křesílku by měl mít správné papuče a správné noviny.

Papuče ještě ne. Oběh mám v pořádku a nohy v teple.

Ale zrovna mi v klíně přistála krásná nabídka na digitální Hospodářky s pátečním tištěným vydáním včetně magazínu až do schránky. A tak si fotr objedná noviny, bude pro ně každý pátek chodit do schránky a číst si v papíru k sobotní snídani. V týdnu pak bude číst na displeji. A ještě může být rád, že podpoří kvalitní žurnalistiku, která zatím nepatří babišce.

Hospodářky jsem dřív měl rád. Objednávali jsme si je s kolegou do práce. Kvalitní noviny, které mají názor, hledají obsažná témata, předkládají příběhy inspirativních osobností a podniků, a snaží se jít do hloubky - namísto politického marketingu.

A pokud nemáte výhodnou nabídku po ruce, mohu doporučit E15. Doteď jsem s ní pohodlně přežíval, ale byla přece jen hodně obchodně zaměřená, ne moc inspirativní - jakkoli jejich filmové typy na poslední stránce mi vlastně také perfektně padly do vkusu.

Roadster - vzplanutí a zážeh, nikoli vznícení

Dostal jsem chlapecký dárek. Nebyl to pornočasopis ani vodní pistolka, ale voucher na den s Mazdou MX-5. Vlastně to bylo porno. Automobilové. Vlastně to nebylo porno, ale láska. Vlastně to nebyla láska, ale vzplanutí na jednu noc. Vlastně ne na noc, ale na den. A pistolka taky. Pif paf z výfuku!

Do ruky se mi dostala druhá generace o objemu 1,8i se speciální limitovanou úpravou 10th Anniversary, dvojitým výfukem a 140 koňmi, což je přesně výkon udávaný u mého Focuse, který s ním uměl zahýbat. No a proč že to píšu? Nevím. O to u téhle Mazdy nejde.

Jde o něco jiného.

Jde o to, že si sednete a ocitnete se v jiné říši, kterou nelze úplně slovy popsat a pocity vyjádřit.

Tak zaprvé nevíte, jestli jste neprosedli na zem. Sedí se tak nízko, že to až nedává smysl. Zadruhé když zavřete, zabolí vás koleno. Dveře vás namáčknou na volant. Nasoukáte se tedy ještě hlouběji. Ano. Právě poznáváte, co to znamená, když lidé říkají "obléknout si Mazdu MX-5". Sedadlo nejde dát dál než... než kde ho nechcete mít. Ještě tedy oblékáte, až jistíte, že ruce na volantu vlastně máte přirozeně.

Zadruhé, vystouplá mohutná kapota Mondea hadr. Tady před vámi trčí hned tři blankytně modré prolisy kapoty. Mňauuuuu. Shodíte (doslova) střechu jedním máchnutím ruky. A za vámi již není nic než modrý spojler a stříbrné kulaté trubky, které vás při převrácení ochrání asi jako klobouk kdysi v mém kabráči. Všude kolem je silnice a nad vámi nebe.

Zatřetí. Na palubní desce není nic, co nepotřebujete. A vy nepotřebujete skoro nic, chcete jen jet. Takže startujete.

Začtvrté. Startujete. Výfuky. Tyhle nebyly standardní. Motor, který je před vámi, tlumeně duní za vámi. Rozjedete se a ozve se řev přesně tak hlasitý, aby to nebylo trapné.

Zapáté. Nerozjedete se snadno. Tohle auto je tak malinké a přitom klade takový odpor! Vše jde ztuha, ale jak se později přesvědčíte, i přes svůj věk zůstává ostře precizní. Takže se ztrapňujete (přinejmenším před sebou) na každé křižovatce, dokud se to nenaučíte. Ta malá potvora vám dá sežrat každé špatné sešlápnutí plynu a každé chybné puštění spojky. No a pak vyrážíte, silnice kolem vás, obloha nad vámi, poslední horké dny léta se s vámi mazlí tak jako brblání motoru.

A lidi mávají, pokřikují, smějí se a zvedají palce. Dnes už staré modré autíčko dělá všem radost. Taky se na vás všichni se na vás lepí. 140 koní dnes není v práci. Tohle je kabriolet jako každý jiný - když jedete 60, máte pocit jako v devadesátce, a když jedete devadesát, máte smrt v očích.

Pak se ale objeví otevřené silnice bez provozu a vy zjišťujete, že otáčkoměr je ocejchován do osmi tisíc. A že pak se dějí věci. Výfuky řvou, motor kvílí a začíná táhnout. No a tím to končí. Pak to začne být nebezpečné. Já totiž neumím zadokolky řídit. Takže zpomaluji a vychutnávám si to sluníčko, krajinu Kokořínska, zeleno, momenty se svou ženou, radost, a všechny ty netradiční pocity a zvuky, jako je šumění stromů, cvrkání, zpěv ptáků - to, co v autě běžne neslyšíte a necítíte.

No a asi se ptáte, jestli si to zítra pořídím. Stojí to přece "jenom něco mezi 100 a 200 tisíc" a už to asi jen poroste na ceně (pokud s tím nebudete jezdit do práce a parkovat v Holešovicích). A já říkám, že nepořídím. Pokud se rozhoupu ke kabrioletu, chci zase cestovní kabriolet. Takový obyčejný, který tolik nedrncá, ale plaví se. Neřve jako rozzuřená kočka, ale jen si poklidně přede. Jet s Mazdou je infarktový zážitek na jeden den, který každému "kordiálně" doporučuji, ale není to zážitek na každý den, tedy všední, tedy nezevšední. Kdybyste to chtěli také vyzkoušet, najdete Mazdičku tady.

A ještě nakonec: Že nevíte, kolik jsem dal za celý den za benzín za jízdu zatáčkami skopce do kopce těžkou nohou? 500 korun. Wow! Opravdu svět tolik potřebuje turbo?

A ještě nakonec - sednete pak zpátky do Mondea, a máte pocit, že zase řídite pouťovou labuť, jak sedíte nahoře (i když po pár metrech své auto již zase milujete - proč, jsem zde popisoval již dříve, ale nyní stačí fakt, že vás z něj nic nebolí).

Zombie apocalypse

Svítá. Mrholí. Obzor je neurcitě šedý. Kulhám polomrtvými ulicemi. Šklebím se. Jsem zombie. Chodí tu další zombies, mlčí. Hledají zbytky života, které by zavraždili. Na konci ulice projíždí špinavá tramvaj z 60. let (ještě je nezrušili?). Veze zombies do korporátních hrobů, než se rozední. Neznají denní světlo, chcípli by mimo přítmí svých kanceláří. Vylezou zas po západu slunce a budou šířit zombie apocalypse.

Už pátý večer za sebou ponocuji a připravuji nabídku pro firmu, kterou nelze odmítnout, na věci, které jsou... neotřelé. Tkám k sobě vlákna komplexních struktur. A nezbývá mi než věřit, že se pozornost protistrany zachytí v síti těch několika tabulek, obrazovek a stručných popisů. Snažím se vžít do těch, kdo to budou číst. Ale stejně tak může nastat úplné nepochopení.

Šklebím se a kulhám. Napůl ve spánku. Zombie.

Proti jde zombiekráska. Šklebí se. Najednou mne to hrozně pobaví, jak se v tom šedém deštivém ránu všichni tváříme.

Vyčaruje mi to na tváři bezděčný úsměv. Neskrývám ho. Naopak přidám. Kráska jej zachytí a najednou prochází kolem, vlní svůdně boky, jiskra v oku, opětuje vřelý úsměv.

A taková jsou moje jiná rána. S úsměvem. Když se smějete na svět, svět se směje na vás. Když prohodíte pár vřelých slov s uklízečkou nebo vrátným. Rozbijete kruh přímkou.

Dovolená v rodinném ráji

Letošní dovolená v Rakousku mne rozmazlila a bude těžké ji překonat.

Byla dobře připravená i nám hrálo štěstí do kapsy. Povedlo se najít skvělé ubytování, které bylo rájem pro děti. Počasí bylo skvělé a byli jsme zdraví.

Malý ráj (nemluvím o metrech čtverečních) byly apartmány Knappensteig 2 (v obci Wagrain) - byly last minute volné a rozhodně chápu jejich skoro 100% hodnocení na Booking.

Jak se rozmazluje otec od rodiny? Kvalitou, smyslem pro detail a pochopením pro malé dvounohé bestie. V přízemí je vnitřní herna (kdyby pršelo) a garáž, kde kromě našeho auta, které v barvě "black panther" ocení stání mimo slunce, parkovali také šlapací motokáry všech velikostí volně k mání. Ty šly volně použít - bez strachu, protože dům byl na konci všech cest a přijížděli jen hosté, kteří všichni měli děti a tedy i pochopení. Na střeše garáže bylo velké dětské hřiště vybavené gigantickým pískovištěm, prolézačkami, vychytanou trampolínou i pro dospělé (ach bože!), odrážedly, a přístupné přímo z terasy. 

Takže každodenní scénář: Vracíte se zplavení z hory, schováte nebohé rozpálené auto od střechu, z lednice vytáhnete víno nebo pivo, děti pustíte na terasu a jdete si k nim sednout, koukat na hory, kostel, západ slunce nebo cokoli, co vás právě napadne. A když už toho máte dost, závodíte se synkem na motokáře, protože dvě byly i pro dvoumetrového chlapa s batoletem na klíně.

K tomu za rohem aquapark (zdarma pro ubytované) a z terasy výhled na kostel a do údolí. Praktická romantika.

Apartmán byl už jasná volba, i protože dává víc prostoru, a můžete si vařit, co chcete. Ušetříte si krizové čekání na pozdní večeři ve škrobené restauraci, kteroužto pak potomci odmítnou, ale vy ji stejně musíte zaplatit. Ale hlavně prostě máte větší volnost a svoje soukromí a klid.

Pro výlety jsme vybírali "dětské hory" - Rakušané umí nesmírně poctivě dělat "houpy" pro děti - celá hora je nenáročně a pestře pojata jako zážitková stezka pro malé i větší. Těch 500 metrů od lanovky není žádná extrémní turistika, ale spíše příjemně strávený čas společně v překrásném a vlahém prostředí velehor. Na pivečku a kafíčku se vyplatí nešetřit. Stejně tak na místní "uhlířině", jak říkám pokrmům na horských chatách. Zalykám se blahem - jednoduchá tradiční jídla jak od babičky, ale poctivé porce, jako bychom ušli 40 kilometrů v kopcích. To vše s místními lučními bylinkami. Tedy... je to úžasné až na výjimky. Rakušáci totiž narozdíl od itošů umí i špatné hospody.

Výlety je možné proložit nesčetnými koupacími jezírky, která se ve vedru hodila. Představte si radotínský biotop se stínem starých stromů a na pozadí s velehorami.

Na plánování výletů existuje nespočet blogů a serverů, nám docela pěkně pomohla stránka "S dětmi v báglu", ale i knížečka k Salcburské slevové kartě. Možnost si zážitky předplatit za fixní částku v podobě kouzelné kartičky vám totiž neuvěřitelně rozváže ruce a nutí vás atrakcí absolvovat co nejvíce.

A když zapršelo, vyrazili jsme vláčkem do lázní ztracených v čase - Bad Gastein - kde stojí také Grand Hotel Budapešť z filmu Wese Andersona. Stejná souprava, jako mají ČD, stejně špinavý záchod a nefunkční dveře vagónu pro kočárky, nám daly cítit vůni a teplo domova i v chladnějším dni. Oproti domovu byla ale vyjížďka horskou železnicí vskutku epická a vyrovnalo to i fakt, že salcburská kartička na tuto trasu neplatí, jak jsem si mysleli, což bylo spojeno s drobet vyšší cenou.

A obecně mi to v okrsku St. Johann im Pongau vše přišlo takové mírné a kultivované. I hosté - samí seveřané, Češi a Izraelci. Tiší, ohleduplní v každodenním setkávání, milí při nahodilém rozhovoru a klidní řidiči. I to vše byl balzám na srdce. Moje krevní třída. Žádní Rusové, žádná neomalenost.

Možná snad jen ten masový turismus. Je rozdíl být v Jeseníku a v Alpách. Alpy praskají ve švech. silnice jsou přetížené. Domy v údolích rostou v hroznech kolem silnic a šiří se jak mor. Ale co chceme na planetě, která má 6 miliard obyvatel...

Ale bylo to krásné. Vlastně se teď dostavuje až jakási prázdnota: Kam jet, aby se to zase takhle povedlo? Odpověď je nasnadě: Dokud budou děti malé, zase do Rakouska. V knížečkách jsme nechali plno míst nenavštívených...

Co děláš proti prázdnotě?

Vyprazdňuji lahve.

Moje děti mají jiný názor na pořádek než já

Kamarád jel kolem kolem, a tak jsem ho pozval na kafe. Rodina byla pryč, a mně teprve, když vstupoval do dveří, došlo, že to nebyl dobrý nápad. Že neuvěří, že živočišné uhlí rozmazané po zemi je opravdu nejen živočišné, ale taky uhlí, a že přes bordel není jak dojít ke kávovaru. Tahle fáze života není vhodná pro nahodilé návštěvy.

Příznaky #34

Dnes jsem měl nejdražší zavření okýnka u auta. A nebo taky kolik korun potřebuje promovaný inženýr, aby zavřel okýnko u auta?

Ale od začátku: O dovolené jsme zapadli s autem na kamenité cestě. Hrozivě to chroustlo, ale šlo vycouvat. Od té chvíle na autě od rychlosti 50 km/h cosi svištělo. Imbecil si decibel interpertoval tak, že došlo k zběhu podběhů, a tak to sviští. Nebo píská. A že to asi není na kolemjdoucí dámy, ale damned.

Inu, promovaný inženýr si o víkendu s kocovinou lehá od auta a mumlá. Mlum mlum hm hm. A nic nenechází. A tak jde do servisu.

No a  servisák auto projíždí, heveruje, prohlíží, osahává díly na podvozku a znovu projíždí, a pak zkusí, jestli jsou zavřená okýnka. No a problém je vyřešen. Nejsou. Jedno sjelo (ó svaté běsnění!) pár milimetrů ve skrytu těsnění a aerodynamika je sviň. Nebo spíš svišť. Takže okno dovře a je opraveno. Protože servisuje rodině auta už snad dýl, než jsem na světě, udělá to za 300 korun. I tak je to ale nejdražší zavření okýnka ever.

No a ještě že jsem to příčinlivě nehlásil na pojišťovnu. Bonus by fíííííííí fičel. Bych o něj přišel. Ostudou pošel. Já jen posel! 

Gotham City

Měsíc zase tajemně svítí nad starým mrakodrapem Kovo.

Holešovice jsou moje Gotham city - staré domy, mrakodrapy, téměř opuštěný přístav, od řeky stoupá pára, poslední život vykazuje jen přístavní putyka a zbloudilá auta na Ringstraße.

Nejspíš se tu někde v nejvyšších patrech a na střechách potkávají Batman s Klaunem. A já to všechno pozoruji zpoza bylinkové zahrádky z balkonu.

Gotham je lesk a rozklad zároveň.

Minulý týden jsem byl na lodi Altenburg na koncertu. Vyřazená nákladní loď z Německa kotví naproti staré industrii v rozkladu. Jde se k ní podél zrušené přístavní vlečky zelení, která ještě není park. Trávou prosvítají betonové panely. Nedaleko železničního mostu vetřelce, na kterém se zahlodl zub času, zbourali Feronu. Prý byla legendou, kam se chodily kupovat šroubky (sere pes). Molo lodi Altenburg obsahuje panely, štěrk a ruiny. Neobsahuje runy, to by nebyl Gotham, pokud je tam z legrace někdo nenapsal. V kontejneru tady točí pivo z Vinohrad, které nejsou v rozkladu, ale v rozkvětu.

Nakonec už řeknu jen, že nevím, proč mi aplikace náhodně podtrhla slovo balkon. Asi ví, co je důležité. Na balkoně lze sušit prádlo, hybernovat batolata, pít do němoty, koukat s vrchu na kolemjdoucí krásky, poslouchat hovory a hádky pejskařů (a pejsků) (sere pes), nadávat na stará dieselová auta, ukazovat dětem hasiče, a (to je důležité) pozorovat měsíc nad Gotham city.

Pelíšky 2018

Strany dle dnešní e15 lákají voliče na tisíce nových bytů. To je fakt. Je to téma.

No fajn. Jediné, k čemu to ale povede (když se to povede), bude, že ti co mají kapitál, koupí a pronajmou více nové postavených bytů. A ceny bydlení pro ty, co mají jen na svůj byt, dále porostou.

Tím neříkám, že je špatně stavět a investovat do bytů - sám bych to rád dělal. Říkám tím, že volit ve volbách budu podle jiných kritérií.

Další slib, o kterém silně pochybuji, je dotované městské bydlení. Pochybuji totiž, že se v naší české mentalitě podaří obejít kupčení s byty. Nakonec, proč jen české: znám ho z Vídně i Londýna. Proč si vydělávat celý život několik milionů na byt, když ho můžu legálně vzít městu (nebo ho koupit s v velkou slevou)? Toto je obrovská materiální motivace pro nefér chování a stát tím vlastně nevědomky "kurví" lidský charakter.

48 nebo 68?

Rusům jako geopolitické velmoci nevěřím ani nos mezi očima a mám z nich strach. Neberte to tedy prosím jako ospravedlňování jejich vpádu v roce 1968. I tak si myslím, že mne za následující řádky budete kamenovat.

Podle mne totiž děláme kolem 50. výročí Pražského jara příliš velký humbuk. Pražské jaro by totiž k demokracii v nárazníkové zemi, kterou ČSSR byla, nevedlo.

Ani jeho aktéři nebyli žádní demokraté: Jedna partička komoušů se rozhodla uvolnit poměry a od 50. let procitnuvší občané v tom cítili falešný závan demokracie. Určitě ale skoro nikdo z vedení nechtěl vzdát zajetou kariéru a jít dělat skutečnou demokracii. Dokonce jsem si skoro jist, že komunismus měl i v 60. letech velkou podporu.

Adorujeme snad, protože bylo v 60. letech obsažené nějaké hrdinství? Něco co by stálo za obdiv? Prostě nám v komunistickém dobytčáku popustili uzdu, my jsme se toho závanu svobody nadechli naplno, ale to je vše. Kdybychom se stejně hrdinně hlásili k západní demokracii koncem 40. let a Rusové k nám vtrhli, měl bych k tomu jinačí respekt. Tehdy totiž šlo o demokracii.

Ještě větší paradox pak je, že mylně adorujeme rok 68 jako násilně umlčený "akt demokracie", a pak jdeme a volíme Zemana a Babiše.

Tak, teď je vám jistě nanic z psaní člověka, který tomu nerozumí (což je fakt), stejně jako mně je nanic z 50. výročí Pražského jara. Pěknou neděli všem! :-)

Revolut

Nedalo mi to a zřídil jsem si Revolut. Wow.  Dojem první: Bylo to tak rychlé, intuitivní a jednoduché.

No a zatímco se v bance zkoušíme v české legislativě Revolut zkopírovat, aby to stejně hezky fungovalo, uniká nám, že kouzlo téhle appky jsou měnové konverze a nadnárodnost.

Revolut není o cool brandu. Možná naopak!

Banking je totiž obchod s důvěrou. Lidé podle našich průzkumů velkým bankám stále věří více než malým bankám, více než těm mezinárodním, a více než fintechům.

Nebylo by tedy složité udělat kopii Revolutu. Jen bychom přišli o výnosy z měnových konverzí. Schválit takový krok lze až když žádné výnosy nejsou. Banky jsou v pasti. Musí nejdřív konkurenci nechat trh měnových konverzí zničit, a až pak mohou snížit cenu.

Dojem druhý: Banky nás odírají na FX, protože jinak nemohou - Revolut je pošle do pekla.

Ale teď vážně: Revolut jsem si po určitém vzájemném nepochopení dobil na rozumnou částku, abych mohl šetřit na dovolené - vybrat z bankomatu a platit kartou. Dojem třetí: dobíjet něco, abych tím mohl platit, je opruz!

Platba kartou i výběr z bankomatu byly v Rakousku zamítnuty - bez vysvětlení. O pár hodin později systém vyhodnotil můj účet a kartu jako zablokované. Zkusil jsem tedy odblokovací mechanismus. Ten nefungoval. Aplikace nejdřív ukazovala divné věci, a pak spadla. Dojem čtvrtý: finance, na které se (ne)můžete spolehnout.

Zkusil jsem kontaktovat chatbota, abych problém vyřešil. Ten řekl, že můj dotaz je moc složitý a ať potvrdím, že může kontaktovat lidského pracovníka. Potvrdil jsem. Chatbot mi řekl, že lidé jsou moc busy, a že mne kontaktují až další den. Dojem pátý: Kvalitní zákaznický servis vše okamžitě napraví.

No a ještě o pár hodin později mi appka pošle notifikaci, že "sorry jako", ale účet a kartu mi odblokovali, a mohu platit. Prima. Já už ale vše utratil přes starou zkostnatělou banku. A že mi prý pro radost odmykají kryptoměny. Dojem šestý: V obchodě v zahraničí nezaplatíte, ale nevadí - vyděláte  miliony v kryptoměnách a platit už budete jen cash na stůl.

Shrnuto a podtrženo: Revolut má krásné, opravdu krásné rozhraní, a banky se mohou jít s tím svým bodnout a nebo raději konečně inspirovat. Ale Revolut má porodní bolesti, které jasně ukazují, že to není moderní banka, ale spíše fintechový dobytčák, který vám poslouží jako doplněk k vašemu bankovnímu účtu, který máte skoro všude zadarmo.

Brzdy

Slunce právě zmizelo za horizont. Nedělní večerní krajinou se vine úzká silnice. Jedu asi padesátkou, obě ruce na volantu. Vždycky tak večer jezdím, srnkami se to tu hemží.

Najednou se v záři dálkových světel zalesknou oči a srnka vstupuje skoro přímo před kapotu.

Nikdy jsem nezkoušel, jestli moje auto plné rodiny a zavazadel zastaví na pětníku.

Noha teď stojí na brzdě, pedál je na podlaze, kontrolka ABS svítí. Auto stojí. Srnka jako by nic skokem opouští krajnici.

I naložený kolos tedy zastaví na pětníku.

Dobré brzdy? Sotva. Měl jsem kliku. Tentokrát jsem ji viděl. Vystoupila ze tmy daleko přede mnou. Bylo sucho. Na silnici nebyly výmoly. Držel jsem volant. Jel jsem pomalu. Předvídal jsem, že tam bude.

Někdy stačí porušit jednu z těch podmínek a kolize je tady. Kolikrát za jízdu nastavujete něco na displeji, ťukáte do mobilu nebo jen lelkujete? Já docela často. Je to memento...

Ekonomika espressa

Právě jsem si udělal kávu z opraveného kávovaru. Oprava stála necelé tři tisíce. Napadá mne - není to už nějak drahé, celý tenhle provoz? Říká se, že u Nespressa je levný kávovar a drahá káva. U Espressa je to prý opačně - drahý kávovar a levný provoz.

Jaká je tedy reálně ekonomika espressa?

Vezměme, že mám kávovar za 16 tisíc (skutečnou cenu si nepamatuji - kupoval jsem ho před devíti lety). Ten podle počítadla uvařil 3850 káv. Zde se zastavím - to kupodivu není mnoho. 1,2 kávy denně. Jenže ta mašina rok a půl stála nevyužitá, po dobu rekonstrukce bytu a další 2 roky jsem k tomu pracoval jako konzultant, takže doma jsem byl jen o víkendu a ještě sporadicky. Většinu se tedy navařil v posledních čtyřech letech. To už vychází na méně ostudné dvě kávy denně. 

Štít je očištěn, pokračujme. Rozpustím-li kupní cenu, vycházelo by to na 4,10 Kč za šálek. Vezmu-li, že Lavazza 250g stojí 150 Kč, a na jedno presso padne 9 gramů kávy (věřme, že mlýnek to bere správně), připravím z balení 27,8 káv a jedna mne vyjde na 5,40 Kč. 

To je 9,50 Kč na šálek.

Jenže člověk si rád dá lepší kávu, čerstvou z pražírny a ta stojí na šálek třeba dvojnásobek. Řekněme, že jsem za dvojnásobek uvařil půlku káv. A to už jsme na průměrných 12,20 Kč za šálek.

No a teď ten kávovar. Přidejme opravy. 2x tlačítko za 1200,-, 1x spařovací jednotka za 4000,-, 1x mlýnek a část rozvodů za 2900,- a 1x recovery po roce a půl nepoužívání za 1500,- To je navíc celkem 10800,- Opravy přidají ještě celých 2,80 Kč na šálek.

To jsme někde na 15 Kč za kávu. To je podstatně víc než Nespresso.

Mrzuté? Ani ne. Je to za (troufám si říct) lepší kvalitu kávy. A je to pořád méně než v kávárně - i když kvalita je kolísavá a vždy horší než v opravdu dobrých kavárnách.

Mix koní

Když se mi do ruky dostal Steve Wilson stereo remix Heavy Horses, učůrnul jsem se blahem, jak by řekla sestřička. Ještě mám v paměti, jak Wilson "našlápl" Aqualunga, starého přítele.

Ale Heavy Horses jsou jiní. Wilsonův Aqualung říká "jsem Hard Rock" . Heavy Horses šeptají opak. Jsme folk. Jsou něžnejší, prokreslenější. Pryč je to staré trhání za uši nekvalitní nahrávky, sbohem roztřepenosti. A ono je to vlastně neuvěřitelně milé pojetí.

Zpovykaní kupující

Nechci tu vytvářet hejty, ale jsem rád, že skrytě Babišovo pseudohipsterské Pražské řeznictví na rohu Dělnické a Komunardů je permanentně prázdné.

Tváří se, jak moc servíruje lokální a odpovědné maso, a jak to vůbec nesouvisí s molochem Agrofert. Jen cedule při rekonstrukci "makáme na tom, abychom otevřeli", jasně napovídaly, jaká je skutečná pravda.

Vypadá to jako vykasané rukávy, svalnaté pracky a tvrdá poctivá práce, ale je to marketingový podvod.

A sedmička se zřejmě nenechá utáhnout na vařené koblize.

Středomoří za oknem

Další krásný středomořský den. Svěží ráno, když jdete běhat podél řeky, snídaně na slunném balkonu, slunná cesta do práce, espresso, všude minisukně, sklenka bílého na dobrou noc.

Střední Evropa vysychá a já si to užívám. Nikomu to neřeknu. Žijeme jen jednou.

GDPR - šlechetná buzerace "postradatelných"

Docela chápu smysl GDPR. Je to proto, aby velké firmy nenakládaly s našimi daty jak utržené že řetězu. Každý chce sbírat data, každý říká, že to je ropa nové doby, ale jen málokdo je umí vytěžit - neumí to ve prospěch sebe ani klienta. A tak se s daty třeba kupčí.

No a je fajn, že se do toho EU snaží vnést pořádek.

Jen to není dobře uchopené po stránce PR. Podobně jako cookies v prohlížeči.

Jediné, co z toho vidí běžný občan nebo malá firma, je totiž buzerace. Nutnost číst zbytečné maily od malých e-shopů, které data sbírají jen kvůli doplnění adresy. GDPR, jakkoli byl zájem šlechetný, se tak mění v symbol zbytečnosti a nabubřelosti EU.

A řešení? Nevidím ho. Třeba měřit dvojím metrem a nastavit to dle obratu. Zastavit se a dát k tomu vysvětlení. A nebo to vůbec nedělat.

Zlaté německé ručičky

Prima. Tunel pro rychlovlak pod Krušnohořím vyprojektují německé dráhy. Ne že bych nevěřil Metroprojektu a podobným českým firmám, a ne že bych nepřál zlatým českým ručičkám, aby se to naučily, ale v rychlosti blížící se 300 km/h nám "ujel vlak" .

Věřím ale, že samotnou stavbu už si ale místní bafuňáři nenechají ujít. A jak už tu psal - jestli kvalita provedení Čechy versus zahraničí bude podobná jako u silnic, nemá rychlovlak smysl a je to jen vyhazování peněz.

Ale proč si kazit náladu. Venku je jaro.

Filmy

Dívám se teď občas na seriál Mladý papež. Kdo to viděl, viděl to už dávno, takže nosím dříví do lesa. Zajímavý artový seriál od Paola Sorrentina. Řeknu jen, že papeže hraje perfektně Jude Law, papež je Američan, a zdá se, že nevěří v boha, ale chce církev konzervativní, a myslí to smrtelně vážně. A bůh věří v něj. Pořád nezajímavé? Přidám ještě, že v polovině první sezóny nevíte, zda je hrdina špatný nebo dobrý - ne protože by byl povrchně vykreslený, ale protože je tak mnohoznačný a komplikovaný. Taky důraz na lyrickou stránku je sorrentinovsky svérázný. Nemohl bych asi doporučit každému, ale posuďte sami. Já si ho zamiloval. Církev si ho nezamilovala. Ale pozor - Sorrentino ji nevykresluje jen kriticky. Má k ní lidský soucit. Vlastně ji vykresluje velmi lidsky, pozemsky, až vřele. V dobrém i ve zlém, právě s láskou k oné lidskosti.

Dokud nás svatba nerozdělí je milá komedie. Čest všem, co podnikají a dávají jiným práci. Film vypráví příběh jedné velkolepé francouzské svatby a jejího zákulisí. Vše sleduje očima majitele svatební agentury a jeho posádky se zvukovou kulisou Avishaie Cohena. V dobrém i ve zlém. Končí to bollywoodsky, ale to nevadí. Je to... milé.

Rodinné štěstí je o kus vážnější. Už za ten krásný byt a protagonisty, kteří toto minidrama na několika málo (stech) metrech čtverečních rozehrávají, stojí za to. Byt údajně patří režisérovi a ve filmu hraje jeho rodina. I pokud to nevíte, je ten film dobrý. Něžně minimalistický, pominu-li tu metráž.

Elektrikář z Ohia

Doporučené písně na Spotify mají něco do sebe. Díky nim jsem narazil na Jasona Molinu, kterého jsem přejmenoval na elektrikáře z Ohia podle jeho nejznámější desky Magnolia Electric Co. a divného jména kapely "Songs: Ohia".

Magnolia Electric Co. Ty rify mi už asi měsíc znějí ušima. Dvě sirové kytary jak Crazy Horse, hlas jako Stills v 70. letech, střižené country rockem, ladění amerického venkova. Nadšení a jízlivou nadsázku má s Youngem společnou, ale chybí tam ten hippie imperativ - Jason Molina se totiž v 70. letech narodil a na nostalgii neměl úplně čas. Už se vznáší na věčném alkoholovém obláčku - o čem jiném taky může být text I've been riding with a ghost, doing whatever he told me.

Je prima dát to pořádně nahlas a nechat se unášet na vlnách hutných textur dvou euforicky se doplňujících kytar a klavíru. A do toho Molinův ztrácející se hlas.

Pokud budete trochu zkoumat, Molina došel daleko dál. Deska Ghost Tropic je svým tichým pojetím osobitě minimalistická. Vlastně mi vzala dech. Soundtrack k nočnímu tichu kdesi v prérii. Hudba, která se převaluje tak obřadně pomalu, že místy části spojuje jen ticho, slovo, a ťuknutí do kytary. I přesto tam někde tušíte až 6 nástrojů, které trpělivě čekají až přijde jejich role v obřadu noci, v přesném orloji.

Za poslech stojí 4 desky. The Lioness z roku 2000 "se už dá poslouchat". Akustická Ghost Tropic z 2002 mne zhypnotizovala, viz. výše. Didn't it rain je stylově překlenovací deska zkušeného umělce a nádech na vrchol, kterým je zmiňovaná Magnolia Electric Co. z 2003 - nejlepší Molinova věc s obrovskou jiskrou. Perfektní způsob, jak do toho na vrcholu kariéry dát všechno, nahrát trhák, který je ale jen skvělou kopií 70. let, zapadnout a během následujících deseti let se za finanční podpory fanoušků upít.Tyhle příběhy existují.

Kdyby nic, poslechněte si aspoň tři písničky - Farewell Transmission, I've Been Riding with a Ghost a John Henry Split My Heart, která odkazuje na Johna Henryho, afroamerického folklorního hrdinu, který vyhrál závod nad parním kladivem v zatloukání ocelových hřebů do skály pi stavbě tunelu a umřel vysílením - tato píseň zní jako určité rozloučení umělce. A pak můžete zase country pustit k vodě.

Jarní Prahou na kole

Pracovní den mezi svátky. Sluníčko. Větřík. Jaro. Všichni někde pryč, ulice jako vymetené. Je radost vyrazit do práce na kole a objevovat nové stezky a cesty. Leckteré mohou být slepé, jinde číhá uzavírka. Ale dohromady jarní symfonie. 

A nutno říct, že logické orientační prvky pro cyklisty nepřibývají, zato ubývají omezení. Leckde, kudy jezdím do práce, v jednosměrkách přibyla např. možnost průjezdu kol v obou směrech. 

A těch krásných nových hospod kolem náplavky. škoda, že na ně ani v tak loudavém tempu nebyl čas...

Příběh chalupářského speciálu

22:00. Děti jdou spát. Sbírám nářadí a díly a mizím do sklepa.

23:30. Nořím se ze sklepa, ruce od kolomazi. Právě jsem dostavěl chalupářský speciál - kolo Fuji z roku 2001 v českých národních barvách - moje současné páté kolo.

Asi si řeknete, že jsem se zcvoknul. To já už dávno. Teď už jsem jen proměnil jeden vymazlený ale nepraktický kousek za několik ultralevných pleček, které ovšem mají styl. A ta nejnovější plečka bude parkovat v jižních Čechách, abych mohl v momentech, kdy děti dají pokoj, rychle skočit do pedálů a nemusel si pro tento zcela nahodilý a nepříliš častý jev vozit pokaždé kolo nazdařbůh na střeše s sebou.

Nároky na chalupářský speciál byly velké. Má totiž tchánovi a tchýni nahradit jedno z horských kol z 90. let, která mají rám z betonu a kola litá z olova, jejichž ložiska se točí v lepidle a na nichž proto nikdo nejezdí, vyjma prachu. Jedno z nich odcestuje na jih v rámci akce Kola pro Afriku, kde umožní dětem jezdit do školy.

Aby nemohl být vnímán jako nepraktický vetřelec, musel chalupářský speciál plnit složité zadání: mít dost velký rám pro mou maličkost, ale přitom sloping, aby na něm mohl jet o hlavu menší příbuzný. Musí mít pedály, které z jedné strany lze použít v pantoflích a z druhé strany mají nášlapy SPD. Má kryt převodníku (bodnutí do srdce bajkera). A v neposlední řadě dvě sedlovky - jednu krátkou s macatým pohodlným sedlem pro rodinu a druhou věžovou pro mne s úzkou tvrdou "skořepinou" Selle Italia, kterou by ostatní mohli považovat za nástroj mučení. Je to tedy, jak se na jižní Čechy sluší, prakticky "obojživelník". Navenek ale vypadá jako normální kolo.
A nechci tady vekreslovat své příbuzné jako lidojedy - to nejsou. Spíše mi přišlo jako elementární slušnost jim nezanášet garáž svými krámy.

Chalupář ale nakonec nebyl vůbec levný. Kupní cena snová, ale při jeho koupi jsem nechal v Lipencích na ulici u auta ležet batoh s peněženkou, doklady a klíči. Za 10 minut tam již nebyl. K ceně kola je tedy třeba připočíst více než jednou tak vysokou částku za výměny bezpečnostních zámků, klíčů, dokladů, pěneženky apod. Musím se smířit s tím, že na Ferrari si letos zase neušetřím.

Brrr o zimě

Brrr. Zase jsem jednou klouzal v autě z prudkého kopce pozpátku tak, že jsem nemohl nic dělat. Nejelo dopředu, do stran, ani nechtělo zastavit. A pod kopcem čekala fronta aut, která mířila na ten samý seminář. Pomalu jsem čekal na náraz. Nějakým zázrakem to pochopili a uhnuli - zřejmě jak se to na výstražné blikače pozadu smýkalo ze strany na stranu (ale trvalo jim asi minutu to pochopit). A mně to stejně nakonec zabrzdilo těsně před nimi.

Co jsem udělal? Sjel až na hlavní, rozjel se na plno a to zatracené tele vyvezl až nahoru k hotelu.

A tím začala zimní pohádka koncem března. Celou noc a den sněžilo, stopa zapadala čerstvým sněhem a já si na běžkách sjel i červenou perfektně upravenou sjezdovku. Letos tedy na běžkách třikrát a sjezdovkách jednou plus jednou běžkami :-) Skóre, za které bych se nemusel stydět ani před léty.

Víno proudí v žílách

Už zase se jsem se přistihl, jak nechávám pár tisíc za víno na svém oblíbeném e-shopu. Do očí to bije, ale na druhou stranu nekupuji vína nijak drahá, a kdybych tahal při každém nákupu v Bille jednu láhev stejně drahého, leč špatného vína, bude to opticky vypadat, že jsem utratil míň, ale budou z toho bolet záda a především: chuťové pohárky zůstanou nenaplněné.

A ta nádhera, když přijdou krabice s francouzskými popisky, jimiž se táhne jako tenká červená stuha slovo "Alsace". Tolik kil, která nemusím tahat z obchodu a z takové dálky. Stačí natočit sklenku do správné polohy a tekutina sama steče do hrdla. A pak už jen odnést sklo do tříděného.

Bílá vína z Alsaska mám rád a v obchodech to není úplně mainstream. Vím, že mají nějakou takovou místy až paličatou polohu chuti. Ale co bych si to nepřiznal - ve víně jsem a budu šašek ukřičený. Rozumějte, rád bych se kultivoval, ale nemám na to pohárky ani paměť.

Nicméně zpět k věci: "Alsace" je zavádějící, protože tam odsud neznám dobrá červená vína. V krabici se vedle bílých alsaských vyskytují i červená z Cotes-du-Rhone. Jih nebo sever? Nevím. Měl bych? Blažený úsměv o mrazivých zimních večerech jako omluva stačí.

Budu moc rád, když se do obou těch oblastí někdy v životě podívám. Nakonec letos by mohla být dobrá příležitost - jedu na svatební veselici do Burgundska. Ale moje kreditka má limit jen 100 tisíc

Pokud byste si také rádi ušetřili kroky díky krabicím popsaným Alsace, zkuste Vínokrám. Mají středeční rozvoz po Praze zdarma, ale může se stát, že středa je pátek. Víno nemá úplně jízdní řád.

Off-topic: A jak jezdí C5

C5 jsem uvažoval jako alternativu Fordu Mondeo. Pro čtenáře je dokonce Citroen daleko zábavnější, a tak jsem se rozhodl ho popsat jako bonus. Před sedmi lety jsem vám to dokonce slíbil. Omlouvám se také všem majitelům - můj dojem se zakládá na dvoudenní výpůjčce na delší obchodní cestu přes Alpy.

Jak tedy jezdí?

Patentované pružení je velmi ale velmi osobité. Na rovinkách vyhlazuje silnici jako tehdejší Mercedes E, do zatáček se překvapivě nenaklání, ale ani se nesnaží působit zbytečně ostře. Akorát když zrychlíte, zvedne se příď jako u parníku, takže nevidíte na silnici. Musíte povolit pedál, a příď si zase sedne. To se opakuje, dokud nenastavíte režim pružení na nějaký "silniční".

Volant zvláštního designu se otáčí, ale prostředek s tlačítky a houkačkou zůstává pevný. Chvíli si na to musíte zvykat, ale pak to začne být sranda. Vlastně tlačítka bez ohledu na natočení volantu najdete vždy na stejném místě - no není to fajn? Není. Fajn je i palubní deska. V jejím středu se nachází ovládání kosmické lodi Enterprise. Tolik tlačítek jsem nikdy pohromadě v matici neviděl. Navíc velmi malý displej navigace někdo natočil ke spolujezdci. Francie je země emancipovaných spolujezdců. Nerovnost, nevolnost a bratrství.

Palubní deska je i jinak dost škaredá - jak se zbytek auta povedl, zde jako by tvůrci nevěděli, co s tím vším prostorem před řidičem a tak tam podivně umístili klikatou imitaci kovu, která palubku půlí, jako by ji přeřízla a křivě opět zkoušela složit k sobě. Madla dveří opět nejsou taková, jaká je známe odjinud - jsou to zapletené preclíky. Brezel. Možná proto měl Citroen reklamu založenou na sloganu "Unmistakably German" - pro pobavení doporučuji shlédnout.

Co je ale francouzské, jsou sedadla. Jsou to bez nadsázky nejpohodlnější sedadla v levné/manažerské střední třídě, na jakých jsem seděl. A nezadají si ani s Mercedesem. Navíc měla na svou dobu osobitý (pěkný) tvar. Dnes se všechny automobilky běžně snaží, aby sedadla měla zajímavý vzor nebo tvar, ale v roce 2007 to běžné nebylo. Body sbírala i prosklená střecha, tu si ale lze zaplatit do jakéhokoli auta. Jen k tomu Citroenu prostě nějak víc sedla. S výhledem na vrcholky hor nad vámi úplně souzněla. Když nevidíte na silnici přes kapotu, která zrovna trčí k obloze jako bageta z piknikového košíku, vidíte aspoň nahoru.

Citroen jako ztělesnění osobitosti je tak krásný, až dokazuje, že i rodinné auto umí být nepraktické. Má sice běžně osmnáctipalcová kola (ano, všimněte si u vás na ulici - cé pětky mají vždy větší než běžná kola) a elegantní design, jen to vede k tomu, že se  karoserie směrem dozadu zužuje, takže bez parkovací kamery se skoro nedá couvat. Kufr je papírově malý (víme ale, že o litrech to není) a blbě přístupný ve srovnání s hladovou jámou třeba Insignie. Ani pro cestující není vůz nikterak opulentně prostorný - zůstává ale solidním standardem.

Motory nesoudím. Ačkoli se jednalo o stejný motor jako jsem měl ve Focusu nebo v Mondeu, přišel mi přenos výkonu na vozovku slabý. To již jen dle recenzí platilo i pro šestiválcový diesel a 2,2 litrový dálniční stíhač. Kvůli rychlosti by si to ale člověk nekoupil.

Celkově mne spíše právě ta osobitost, která někdy autům chybí, a pohodlí dost nakoupily. Nebýt nepříznivých statistik poruchovosti a špatné nabídky pěkných kusů, asi bych teď jezdil Citroenem C5. Tohle auto je navenek nenápadné, ale z řidičského pohledu vyčnívá a je to zážitek ho řídit. Zřejmě dokonce takový, že se stále ještě vyrábí a slaví tak neuvěřitelný desátý rok na trhu.

Není to překvapení

Výsledek voleb ukazuje, že kandidát prostě musí mít "šťávu", aby zaujal i lidi, kteří se rozhodují emocemi. Pan Drahoš ji při vší účtě neměl a svou kampaň stavěl na slabě formulovaných útocích na hrad a apelu na slušnost, která nám zatím, při vší účtě k Čechům, chybí. Stačí se chvilku pohybovat po silnici a budete vědět, o čem mluvím.

Ale jak jsem psal naposledy, Zeman je jen prezident. Bude to pět let ostudy, kterou přežijeme.

Důležitý je parlament, kde je znovu vidět, že protikandidát musí být v podstatě větší populista než Babiš s musí mít vlastní témata či výkřiky, které zaujmou. Období, kdy politiku dělali disidenti a idealisté už podle mne nenastane.

Držme si palce. I jiné evropské země měly své období ostudy a tmy, a zvedlo se to. Je to nejen o myšlenkách, ale i o konkrétních lidech. Jen prostě čekejme, že ten další protikandidát bude muset být driáčník, který rozhodně lidem z měst nebude 100% vyhovovat. Spíš naopak. A pokud už idealista, bude muset být zase totální populista, což se "nám" taky líbit nebude.

Jak jezdí Mondeo?

Krásně. Je líné, ale táhne dostatečně na to, aby dopravilo posádku s nákladem až po strop z místa A do místa B (ostatně jako každé auto). Chce se nechat řídit - když se mu věnujete, poslouchá zostra jak německý ovčák na slovo. Když ne, cuká až otravně volantem a utíká na nerovnostech do stran. Je (a to bych zvýraznil) opulentně prostorné, ale přesto sedne jak sako na míru. Žehlí a sedí jak přilepené, ale je obžérsky pohodlné, až se nechce vystupovat. Vpředu před řidičem majestátně trčící kapota připomíná staré kárky z osmdesátek. Je po Focusu možná trochu hlučnější, než bych čekal. Dvouspojkový automat je absolutní blaho, pokud chcete cestovat a ne závodit. Pokrok nezastavíte, takže při běžném zrychlení řadí výrazně hladčeji a svižněji než manuál, jen při změně tempa neumí číst myšlenky řidiče tak pohotově jako ruce a nohy. Jezdí celkem ekologicky - nekouří a bere 6,2 litru. Xenony jsou fajn - i bez dálkových světel po tmě včas osvětlí chodce na krajnici. Příjemné jsou drobnosti typu naklápění zrcátek při couvání nebo nastavení zrcátek a sedadel podle klíčků, či konečně perfektně fungující komunikace s telefonem přes bluetooth. A můžu se uchechtat, když hlasové ovládání anglicky vyslovuje jména z telefonního seznamu nebo na povely reaguje úplně jinak než řeknete.

A kufr? Na první pohled dech beroucí gigant - dlouhý, široký a perfektně přístupný. Jenže pozor, pod roletkou je relativně nízký - za to může rezerva, nad kterou je asi 5 cm místa na nářadí, a pak tlustá překližková podlaha, nad kterou mám ještě navíc druhý zátěžový koberec. To bylo ve Focusu řešeno úsporněji a lépe. Takže proti Focusu se jedná spíše o mírný nárůst na litry a velká výhoda nastane jen pouze, pokud bych uvnitř chtěl přespat nebo převézt skříň.

Ale za ty nevelké peníze nelituji ničeho, snad jen, že to není ten benzín s 240 koňmi, který stál hned vedle za stejný peníz, ale prostě neměl tempomat. Nemáme tedy benzínové vrum vrum, ale holt jen naftové frk frk, spojené zase s podstatně vyšší šanci zůstat v příštích pěti letech naživu. V této životní fázi je určitý rychlostní asketismus zcela jistě správný.

Potichu?

Má okna mne perfektně izolují od skutečnosti, že pod mým domem vede částečně tranzitní komunikace přes Holešovice. I tak o této skutečnosti neustále vím - něco okna pustí.

Dnes ale snídám potichu. Ulice je prázdná. Snídám po apokalypse, po zákazu aut, po vyčerpání ropy. Snídám v roce 2100, ačkoli tou dobou už asi budu mrtev.

Libeňský most je totiž zavřený pro dopravu a moje čtvrť je poloostrov.

Dnes jsem tam byl před snídaní běhat a bylo to fenoménální! Barikády skoro jako když říkají: "Pozor, opouštíte západní Prahu." Je o týden později, komunističtí zombies po celé ČR zvolili Zemana s tím, že bylo a bude líp, protože "von je to chytrej chlap a nebojí se řikat správný věci", ale pražská kavárna to nevzdala a opevnila se na pravém břehu, mohutně podporována demagogickou evropskou liberální levicí. Praha je rozdělena do zón a kde jinde by mělo být semeniště pražské kavárny než na Praze 7... Dál už jen rezavé tramvajové koleje, široký prázdný most do mlhy, a mátožné postavy. Ve vzduchu nevoní normy plnící diesel, ale marihuana. Letím nad pilíři mostu. Hou hou!

Leden. Tma.

Leden. Neděle. Půl desáté ráno a je pořád šero jak v Moskvě. Byl jsem si zaběhat, ale děti ještě spí. Asi ten signál přírody vyhodnotily lépe než já.

S voňavým Roiboosem se rozlévá do žil blaho.

Ohlédnutí za rokem 2017

Poslední hodiny roku 2017 končí a tak se zamýšlím, jaký ten rok byl. Byl úspěšný?

Narodil se mi druhý synek. Někdy mám pocit, že to je sen - dvě malá stvoření mne milují. Jsem jejich táta. Těžko se přivyká té kráse, kdy vás dvouletý tvoreček obejme a vypískne "táta!" nebo kdy na vás ten ještě menší usměvavý půlroční červíček minuty zamilovaně hledí se vší vřelostí, která v něm je,a pak usne v náručí. Těžko se věří, že jsme spolu prožili už tolik dobrého i špatného. Někdy mám pocit, že ta krása je sen, který pomine, až se probudím. Někdy mám strach, že se na mne něco zlého chystá, a že to všechno je jen klid před bouří - říká se, že osobní štěstí zaslepuje vůči hrozbám. Kolem je jinak tolik zloby. Ale zatím to tu je a je to pěkné, a přijde-li něco, bude to snad jen bouřka nebo přeháňka. 

Říkám si taky, jestli ten rok byl úspěšný po osobní rovině. Jsem ještě já nebo jsem jen táta? Nebo je to to samé? Cítím, že pořád žiji, ale minulé dva a příští dva roky lehce upozaděn. Není to moje show. Všechny steaky žere někdo jiný. Jsem sluha. Ostatně, jak mne starší varovali. Souzeno bez tohoto kontextu to může znít šíleně: Bylo vám kdysi třicet, a byli jste zvyklí orientovat se absolutně na sebe a do sebe. A najednou to neděláte a nechcete dělat. Je dobře nebýt? V tomhle případě a dočasně ano, jen jsem se transformoval na úsporný režim. Vím ale od starších, že v roce 2019 mne připojíte do nabíječky a znovu pojedu na vyšší výkon i jako já sám, ne jen jako tatínek.

Co úspěch v práci a dílu? Inu, úspěch v práci je složitý, protože je definován bohužel nejméně třemi body: zaprvé dělat to rád, se zapálením, a vědět proč, zadruhé mít adekvátní ocenění a za třetí mít čas na to, co považujete za důležité. Z toho pohledu váhám. Dělám práci, která mne baví a dává mi smysl, ale střízlivě ohodnoceno nemám mnoho času na život. Táhne mi na 40 a nepotřebuji si dokazovat, že v práci vydržím denně 14 hodin, aby pak někdo mou snahu "prioritizoval příliš nízko na uskutečnění" nebo abych trávil hodiny vytvářením reportu pro tři různé úrovně vedení. Nevadí mi ty činnosti, ale pokud jsou příliš nesmyslné, nesmí mi přehnaně zasahovat do času, který jsem si vyhradil na ty smysluplné. Pokud smysluplnost trpí, uvědomuji si bolestivě, že my zaměstnanci jsme vlastně jen kurvy, které směňují svých drahocenných deset hodin života za plat. Pak logicky musím ztratit soucit se svým zaměstnavatelem a ptát se, zda nechci víc. Opravdu pracuji o tolik hůř, než ti, kteří mají na byt za 8 milionů, každý druhý rok mají nové průměrné vozidlo na operák, investují do aktiv, a cenu dovolené příliš neřeší? Logicky dospívám k závěru, že moje směna za osobní čas byla doteď málo pragmatická, a že další rok musí mít moje snaha viditelnější výstup, aniž bych dále zvyšoval počet vložených hodin. Ta snaha musí být chytřejší nebo "mazanější" nebo musím začít podnikat.

Celkově tedy pozitivní skóre - jsem šťastný jak blecha v kožiše, i když vím, že věci za růžovými brýlemi nejsou vždy 100% ideální. A vím taky, že kalendářní rok svádí k tomu stanovit si cíle, leč jejich splnění se neřídí kalendářem.Nezbývá mi tedy, než připít na úspěch Don Papa a jít sPaPát.