2025-07-26

Proč je problém aféra Coldplay?

Proč je problém aféra Coldplay? Nereagují lidé v diskusích nějak moralisticky a zbytečně podrážděně? Je to přece věc toho Byrona a té Cabotové... 

No jenže není.

Ale nejdřív: Opakování, o co v aféře jde. CEO jisté americké společnosti (tedy funkce volená), Byron, má rodinu a zároveň si najal ředitelku lidských zdrojů, Cabotovou. A mají spolu romantický vztah. Nebo měli vztah, a proto ji najal. To nevíme a je to jedno. No a šli na koncert Coldplay, kde je nafilmovala jakási "kiss cam", což je kamera, která celý koncert zabírá zamilované, a promítá je pro všechny na plátno. No a tahle kiss cam, zabrala náš zamilovaný pár ve středním věku, který se začal zběsile krýt. Během jednoho jediného dne z toho bylo virální téma pro celý svět.

Co na tom lidem tedy vadí? Proč to tak kypí a vře? Důvody jsou dva: Firemní kodexy a lidová tvořivost.

Kodexy. Většina z nás pracuje pro nějaké korporace. Pinožíme se každý den pro zisk někoho jiného, a snažíme se uspět. Dodáváme si služby navzájem, kontrolujeme se, konkurujeme si. Vy, co vlastníte firmy a můžete beztrestně klátit sekretářky nebo stážisty, si to užijte. Je to jedna z výhod toho, že jste v životě materiálně uspěli. Většina z nás zaměstnaných by to totiž dělat neměla. Z ryze formálních důvodů.

Ale znovu - proč? Co je firmě do mého osobního vztahu? No, je. Pokud spolu lidé chodí na pracovišti, ovlivňuje to logicky jejich nestrannost - buď se od toho v práci snaží tak moc abstrahovat, až se chovají pro společnost neproduktivně, nebo si naopak navzájem nadržují, což může uškodit někomu jinému, nebo celé společnosti. Může to vést k výběru horšího kandidáta na vedoucí pozici jen kvůli tomu, co skrývají její/jeho kaťátka. Věci už se prostě nehýbou volně, tržně. Soutěž je poškozená.

Proto existují pravidla, která se v korporacích každoročně školí. Pravidla v zásadě říkají, smíte spolu chodit, ale musíte to o tom říct útvaru nebo odpovědné osobě, který podobné situace řeší. Výsledek je, že vás společnosti typicky přesune do funkcí, které se neovlivňují. A všichni jdou dál, legálně, čistě. Pro ředitele to může znamenat přesun do jiné funkce nebo oddělení, což může být i kariérní krok zpátky, nebo nepříjemně "stranou". Samo o sobě je nepříjemné lásku řešit jako pracovní záležitost. Pravidla jsou to ale logická, extrémně důležitá, a jejich nedodržení je závažné porušení firemního kodexu, které může mít důsledky. Prostě když to včas nepřiznáte, máte skoro jistý vyhazov. 

Lidově se to pravidlo ale zažilo jako: co je v domě, není pro mě. Většina lidí se to totiž logicky snaží na pracovišti nemilovat vůbec, nebo to tutlat, protože se přiznávat nechtějí, a přesouvat se jinam rozhodně nechtějí. A k tomu zamilovanost krásně chutná, zakázané ovoce ještě lépe chutná, a ve vyšším věku je o to víc vítané, protože když už člověk má pocit, že už by nikdy nic nového poznat neměl, myšleno nikdy nikdy, protože lidé jsou samozřejmě až za hrob věrní a loajální, tak se najednou otevře okénko, a člověk si může dokázat, že ještě umí romanticky milovat. I s koňským ocasem a ušima kokršpaněla. Takže tajná láska na pracovišti bují. 

A musím říct, že mne to vždycky otravuje. Protože to mám většinou naservírované na talíři - starší pan ředitel a mladší kolegyně. Ona ne tak schopná, ale protěžovaná, on ne tak schopný, ale s velkým rozsahem kontroly, který mu umožňuje leccos schovat. Popravdě, kdybych narazil na sebemenší důkaz, neváhal bych je konfrontovat. Jsou to ale i méně škodlivé vztahy, jako dva obyčejní kolegové.

A pak jsou četné příklady, kdy se to vyřešilo - některé útvary dokonce zaměstnávají po léta spokojeně manžele. Je to pod kontrolou a funguje to, jen se musí dbát na to, aby si navzájem moc neschvalovali dokumenty, smlouvy a cesťáky, nebo nákup služeb od dodavatelů, a pak to funguje.

Jak to mám já? Jsem ve středním věku, jsem ženatý s dětmi. A ano, potkávám ženy, a ženy potkávají mne. Nejen na pracovišti. A řekněme, že každá X-tá žena je zajímavá, a v každém Y-tém případě nastanou vzájemné sympatie. A vždy, když nastanou sympatie, se oba dva účastníci rozhodují. Je to klasický trychtýř, kdy nahoře je počet veškerých setkání a dole je úzké hrdlo a malý počet nových romantických vztahů. Úplně na konci trychtýře je brána domácí spokojenosti, která říká, že pokud je člověk spokojený a šťastný doma ve svém vztahu a není magor, pravděpodobně si žádný vztah nezačne. A pokud začne, není to v mnoha případech o tom, že by to byl sukničkář nebo rajda. Takže nikoho bych neodsuzoval jen kvůli paralelnímu vztahu. Ale spíše kvůli tomu, jak se k tomu vztahu postaví. Z pohledu firmy - lidsky je soudit nebudu. Není mi sice úplně jedno, co si myslí Byronova manželka a děri, ale věřím, že mu to dají sežrat sami dostatečně, a že toho bude sám dost litovat. Co ale chci ideálně bych měl mít odvahu řešit, je, pokud mi nějaký zamilovaný pár ředitelských hrdliček bude chtít kálet na hlavu. Podobné eskalace už jsem zažil, a ne vždy byly šťastně vyřešeny, ale aspoň se o tom ví, a rozhodování není úplně nakopnuté

Bacha, ale firemní pravidla neplatí jen pro střední věk. Platí to i pro mladé bez závazků. U těch ale většinou škoda na firmě není tak vysoká, protože nejsou v rozhodujících pozicích, a proto je na tyto vztahy, kterých naopak vznikají kvanta, méně vidět. Také více fluktuují, takže je pravděpodobné, že se sami rozsadí, dřív než to vůbec stihnou oznámit. I na ně se ale pravidla vztahují.

Poslední věc je, že případ Coldplay je legrace. Bez ohledu na pravidla a morálku je to živná půda pro lidovou tvořivost a humor, a o tom to celé je. Pojďme na chvíli zapomenout na kodexy, kolegy ze hotelových pokojů, a pojďme se bavit. Protože Byron a Cabot nám právě dali legendu své doby.

2025-07-24

Tradwiwes - nový nepřítel lidu

Je jeden nesmírně zajímavý článek, o který bych se chtěl podělit. Týká se tradwiwes - toxicky tradicionalistických manželek. Zde najdete článek, který bych si tu rád vzal na paškál. Spíše formálně, než obsahově. Rozeberme ho jako kvalitu diplomky.

Zajímavé pro mne na něm je, že velmi přímočaře pojmenovává celou řadu nových skupin chování, zde většinou u žen, a rovnou je šmahem odsuzuje. Takže pozor, my hodní, vzdělání a smířliví s rozledem - máme nové nepřátele, tradicionalistické manželky.

Zajímavost číslo dva je stavba tohoto článku. Na začátku to zlo pojmenujeme, a pak vezmeme "odbornici z univerzity", která to bez citace libovolného zdroje rovnou očerní, a ještě z kapsy saka vytahá důvody - opět bez zdroje. Prostě tomu rozumí. Má to v paži. Trochu mačistické, mít to v paži, že? Ale je to žena, odbornice. A ta to smí.

Zajímavost číslo 3 je neozdrojované tvrzení, že za vznik těchto skupin mohou bezohlední muži. Když už tu máme ty špatné a pomýlené ženy, pojďme udělat ještě twist, a říct, že ony samy za to až tak moc nemůžou (ano, některé ženy rády označují ženské pokolení za oběti vždy a ve všem), ale že na vině jsou muži. Dobře, možná ne všichni muži, ale hlavně opět s oblibou očerňovaná a kvalitně zaškatulkovaná manosféra. Toto není nijak ozdrojované nebo prozkoumané, prostě se to tam jenom píše. 

A opět - mně tradwiwe taky nepřijde jako ideální rodinný model, a nijak se toho nezastávám, ale vadí mi lehkovážně vybírání a citovaní "odborníci". V tisku, v rozhlase, všude. Je to takové "rozděl a panuj" bulváru. Přitom dočasné řešení by bylo jednoduché - nazvěme to názorovou rubrikou nebo sloupkem. Nechme to tvářit se jako názor komentátora, glosátora, a nesnažme se to podávat jako odborný nebo nestranný rozbor. Seznamzpravy - za tyto články palec dolů. Formálně.

2025-07-12

Raketou okolo komína? Vlastně nic moc...

Už jsem tady psal, že jsem si koupil auto, které má 240 koníků a hezky jede. Jaké to v reálu je?

Požitek z jízdy. Dlouhé trasy jako Praha - Budapešť a Praha - Tatry jsem s ním absolvoval a byla to pohoda. A rozdíl proti kombíku? Ve 170 při ustálené jízdě, neslyšíte motor a auto ani při vyšším stáří a nájezdu nevibruje - v tom před Fordem smekám. Je to velmi příjemný a decentní společník na dlouhé cesty.

Ale jinak? 

Zařádit si na okresce - na to moc příležitostí není. Synkovi se dělá špatně nebo je mokro nebo je moc aut. Když je stěhovák typu Mondeo v lehkém smyku, a chcete utáhnout stopu, potřebuje trochu místa na silnici. Reálně jsem si zatáčky užil jednou na služební cestě přes Buchlovské vrchy.

Roztáčet pořádně motor na dálnici, aby to hezky mručelo, taky není takové terno. Jsou momenty, kdy to jde, ale většinou je zácpa, jede se osmdesátkou. A když už se tedy dá jet 130, jste na nich hrozně rychle, a dál už je to ilegální. Ale řekněme, že si "zaturkujeme". I vyšší rychlost je tam hrozně rychle. A pak už jen jedete nudně, potichu a rychle, a hrozí vám neustále pokuta. Stejně musíte před každým černým Superbem s dvěma výfuky brzdit (a jezdí jich bohužel hodně), před každým dálničním nájezdem, protože prostě na jednom z pěti stojí policie a měří, a mezi Prahou a Brnem skryté policajty potkáte minimálně jednou.

A nechci být ani ten chlapík, který v hustém provozu kličkuje, podjíždí, zadupává s blikáním někomu brzdy v kufru. Ani mi nedělá radost někoho "pěkně překouřit", a těšit se tím. 

Stojí takové auto tedy za to? Možná ani ne. Možná je ten pitomý dieselový kombík lepší na ten způsob použití, který většinou praktikuji. Kombinace fajn podvozku a řízení a normálního úsporného pohonu.

A aby to nevypadalo jako masturbace s Mondeem, to samé byl nedávno vypůjčený Mustang. Tam se k svižnosti přidává ještě strojovna od parníku, na kterou neustále hledíte, a která rozkošně rachtá a pufá. Ale pokud nechcete být za hranou, taky z ní vlastně nic nemáte. Do 80 kmh se tomu ani moc jet nechce, motor jen pufá a netáhne. Ďábelský zátah je tak až od 80kmh nahoru. Jenže v té rychlosti s autem, které zabere jeden a půl pruhu okresky, moc parády taky nenaděláte. Zároveň ze 100 na 170 jste v Mustangu tak rychle, že byste nestíhali sbírat pokuty.

Potkal jsem chlapíka v garážích. Zajímalo ho, proč jsem si pořídil starý Ford. Vysvětlil jsem mu svůj pohled "neukojené radosti z jízdy" a on povídal, že k něčemu takovému taky dospěl. Sám má nudný osmiválcový hybridní Range Rover na operák, na běžné ježdění pro rohlíky a na chalupu, a vedle toho má vždy nějaké 15 či více let staré italské auto, sportovní verzi. A jezdí na okruh. Říká, že na okruhu si to i s 15 let starým Abarthem užije víc, než v novém BMW, které je unylé, a nějak tak prostě "jenom jede". Že s fiátkem nebo alfou se pěkně popere, nemá to zadarmo, ale zase srandy kopec, a pneumatiky stojí zlomek ceny pneumatik na to BMW. Možná to je ta cesta.

Užívat si řízení na normálních silnicích jde těžko. Člověk by na to musel být v životě zařízený - bydlet mimo Prahu, mít na ježdění čas a hlavně jezdit pro ježdění, nikoli kvůli přepravě z místa na místo.

Druhá možnost je nějaké nízké, pomalé a ryzí auto. Mazda MX-5 nebo BMW Z. Tam máte i v padesátce pocit, že opravdu jedete a řídíte. A už z principu se v něm nedají vozit děti nebo nákup, protože nemá kufr ani zadní sedačky. Svým způsobem byla i s Opelem Astra kabrio větší sranda, i když ani nejel, ani dobře neseděl, ani hezky nevrčel. Ale bylo to takové jednoduché a ryzí.

Shrnu-li to: Potěšení není v potenciálně vysoké rychlosti, ale v tom, že si člověk udělá radost a prostě jede. Na těch pár zatáček za rok, stačí rychlý podvozek. Rychlý motor je (pro mne) příjemný, ale zbytečný.

Nerovnost a bratrství

Itálie mi zakáže jezdit Fordem do některých regionů, protože plní normu Euro 5 (platná do 2015) a pohání jej diesel. Od října budu mít zakázaný vjezd do severoitalských měst. U regionu Veneto už navždy, u jiných od podzimu do jara.

Ve světě, kde lidé vlastní 40 let staré dieselové Mercedesy s milionovým nájezdem, je to trochu šok, ale taky realita. 12 let sice není 40, ale vlastně je to velmi staré auto.

Na druhou stranu, co je na tom autě špatně? Je úzkostlivě udržované, má perfektní emise, a výfuk můžete vytřít bílým ubrouskem, jak je čistý. Kde je problém? Proč nemůžu mít jedno auto 20 let?Záleží ale jen a jen na tom, kde se udělá řez.

A ten řez je právě tady nedomyšlený. Protože proč zakazujeme čistý diesel, když do Itálie bez omezeni smí můj druhý Ford plnící Euro 5. Počkejte, cože? Jedno Euro 5 tam ani a jiné ne? No ano, ale bacha,je to ještě bláznivější. Čtěte dál!

Vítejte, přátelé, představujeme vám motor s poetickým názvem 2.0 Ecoboost! Motor, který je výkonný, downsizovaný a proto ekologický... a přímovstřikový. Nesmrdí po naftě, voní krásně benzínem, ale to jen po více startech za studena, při dlouhých jízdách nevoní vůbec nijak, a přesto je to tichý zabiják. Díky přímému vstřiku, který měl optimalizovat spotřebu a výkon, jeho emise obsahují mikročástice, které se přes sliznice přímo vstřebají do krve, a pak vás pomalu zabíjejí. Jen to se tenkrát neřešilo, všimla si toho až norma Euro 6. A protože benzínový turbomotor je výkonný a žravý, produkuje splodin dvakrát tolik co nenáviděný diesel, a navíc k tomu nemá žádný filtr, co by je lapal. S normou Euro 5 ho totiž nemusel mít, zatímco diesel už ho měl povinně.

I přesto někdo v Itálii si řekl, že diesely už nejsou populární a rozdělil euro 5 na dvě půlky. To hodné Euro 5, které je paradoxně škodlivější (benzín), a to zlé, které ve skutečnosti škodí lidem méně (diesel). 

O tom, že dieselový Lord Ford produkuje oproti svému benzínovému bráškovi méně neo-inferna zvaného CO2, mluvit nemusím. Produkuje méně vseho. Ale ani to regulátor nechce vidět.

Prostě diesel je fuj, a benzín je huj.

Ale uznávám, že starý diesel má svoje obecné neduhy a rizika. Řeknu dva hlavní: Jednak je to hluk. Italské omezení se vztahuje hlavně na města, a staré diesely v uzavřených ulicích prostě hodně hlomozí a duní. Jejich kabiny jsou skvěle odhlučněné, takže majitelé to za volantem neslyší, ale zvenku pro obyvatele a chodce je to hrůza. A nebavíme se o Fordu, ale obecně o starých naftových čtyřválcích. Druhá věc je údržba. Lord Ford dostává svou péči, takže čistý je, ale plno lidí filtr takzvaně vykuchá, nebo jim nefunguje, a přes emisní kontrolu se dostanou ze známosti. A kontrola přes tuto kontrolu neexistuje - zastavovat každé staré auto na ulici a měřit mu emise prostě není možné.

Pravda je tedy někde uprostřed. Spalovací motory jsou neuvěřitelná historická prasárna, jezdit autem je často nepotřebný luxus, ale lepší řešení než zákazy a zostuzení určitých vzorců chování zatím zjevně nemáme. A s těmi zákazy a očerňováním by se mělo šetřit.

Co mi tedy víc vadí je logika huj a fuj. Jsou města, která vytlačují auta z ulic již delší dobu, ale dělají to plošně - nerozlišují huj a fuj auta, a dokonce ani glorifikované elektromobily tam nesmí. Když už omezení, tak raději plošně.

Rudé Holešovice

Letos byly asi 4 tropické noci, ale agitka zase oprášila obrázek tepelné mapy, kde Praha 7 vychází jako rudé peklo. Rudé Holešovice. Diskutéři se mohou přetrhnou v debatě, proč to tak je, a všichni viní všechno.

Přitom Holešovice jsou u řeky v poměrně zeleném koutu Prahy. Jejich ulice jsou rovné, vítr tudy může proudit ze strany na stranu. Navíc v polovině ulic jsou vzrostlá stromořadí. Chodníky jsou řešené světle šedou zámkovou dlažbou. Vlastně to tu v posledních letech působí až honosně, pravěcí díky uliční zeleni.

Kde je ale podle mne neřešitelný problém, je soukromý majetek. Vinohradské, žižkovské nebo vršovické vnitrobloky skrývají zelené zahrady. Tato zeleň chladí.

Holešovice jsou ale opravdu rudé, dělnické - rostlé na továrnách a skladištích, a v typickém vnitrobloku je sklad předělaný na kanceláře, a k tomu betonová parkovací plocha. Tyto vnitrobloky se přes den rozpalují a v noci vydechují zpět vedro. A tuto rudou minulost převzal soukromý kapitál, který tvoří rudou současnost tepelné mapy - když developer tento sklad zboří, postaví ve vnitrobloku nemilosrdně stavbu, která je přilepená hned na okolní domy. Místo na stromy nula. Schválně koukněte na fotomapu Mapy.cz (náš dům tedy zrovna je v části jediných asi tři vnitrobloků, které jsou zelené, takže my "rudí" nejsme).

No a co s tím? Pokud budete 10 minut v klidu sedět a přemýšlet, napadne vás tisíc věcí. Jenže většina z nich bude "zakaž, přikaž, zbourej". A kdo to bude muset udělat? Soukromý podnikatel nebo majitel. A jistě uznáte, že udělat zelenou střechou na baráku z 30. let není tak triviální, jak se to od stolu zdá. A někdo to musí zaplatit. Druhá věc, tyhle zákazy a příkazy nemusí být vždy v souladu s ústavou nebo míněním většiny voličů.

Takže vlastně tu máme problém, který ve svobodné tržní ekonomice není moc řešitelný.

Můžeme tedy křičet, že za problém můžou developeři novostaveb nebo zaparkované černé auto, ale skutečný problém je jinde a bez změny na minidiktaturu se nevyřeší.

A zároveň městská část dělá pro zlepšení, co může, ale je tu plno blokujícího strategických staveb: Libeňský most, Rohanský most, Bubny, dlouhodobě plánované opravy sítí. Nebudu dělat/ obnovovat park někde, kam za 3 roky najedou bagry a zničí to tam.

Další uliční zeleň pak naráží na sítě v místech, kde by byly kořeny. A na parkovací místa - voliči v Holešovicích jednoznačně preferuji místa pro auta proti stromům. Bohužel i já jsem líná konzerva, a většinou se stavím na stranu parkujících, i když budoucnost bez vlastních aut nás stejně nakonec dožene. Auta budou tak drahá a omezená v provozu, že si je lidé přestanou pořizovat. Jdeme tam mílovými kroky. Ale to bude ještě patnáct let trvat. 

Možná by spíš pomohlo, kdyby na historických  domech, které hledí na náslunnou stranu (třeba náš dům), byly povoleny venkovní žaluzie. Jejich rentabilita na těch pár dní v roce je diskutabilní, ale bylo by fajn mít tu možnost.

A zatím se taky nabízí otázka, zda humbuk kolem vedra v Holešovicích není zbytečný a vykonstruovaný. Podle mne teď je. Byla léta, kdy tropických nocí bylo opravdu hodně a spalo se špatně. Ale není to každý rok. 

Ale kus pravdy na tom alarmusmu také je.  Až mi bude 75, bude to možná i na životě ohrožující. Pokud teploty budou v průměru pořád stoupat, bude za 30 let hůř. A že stoupají - ať si neo-konzervativci říkají a píšou ve svých bolestplátcích opak. Jenže řešení zatím nemáme. Ne pro rudé Holešovice, kde paradoxně soukromý kapitál brání ochlazení.