Preji vse nejlepsi do roku 2014 / Wish you all the best for 2014
2013-12-28
2013-11-06
Blog out of office: Zápisky z cest
Milá čtenářko, milý čtenáři, koncem října jsem vyrazil do jihovýchodní Asie a vrátím se až v březnu. (...)
2013-10-12
Cibulový quiche
Se dopekl. Vyndavám z horkem sálající trouby. Krásně voní, krásně vypadá. Bordeaux. Hrozny. Nějaké sýry.
2013-10-11
Ještě hudba
A ještě hudebně: Velmi mne zaujal bývalý hráč Velvet Undergound John Cale se svou deskou Shifty Adventures in Nookie Wood. Už když si poslechnete úvodní I Wanna Talk 2 U (zde), která vás probudí slovy Hey you, wake up, I wanna talk to you je jasné, že deska má dobře našlápnuto na slušný cross-over... a to se později jen potvrdí.
Martin mne upozornil, že britský skladatel Max Richter předělal 4 roční období Antonia Vivaldiho. A udělal dobře. Pročistit, zjednodušit, vypointovat. Vznikne popovější, dnešnímu uchu přístupnější verze, která se ale překvapivě nikterak nepodbízí. Doporučuji! Koncert zde. Osvětový článek na The Guardian zde.
A dál už vás nebudu obtěžovat, jen jako lahůdku na rozjezd večera přidám You do You od Bear in Heaven - pro všechny milovníky klasického melodického psychedelického rocku. Shlédněte zde.
Martin mne upozornil, že britský skladatel Max Richter předělal 4 roční období Antonia Vivaldiho. A udělal dobře. Pročistit, zjednodušit, vypointovat. Vznikne popovější, dnešnímu uchu přístupnější verze, která se ale překvapivě nikterak nepodbízí. Doporučuji! Koncert zde. Osvětový článek na The Guardian zde.
A dál už vás nebudu obtěžovat, jen jako lahůdku na rozjezd večera přidám You do You od Bear in Heaven - pro všechny milovníky klasického melodického psychedelického rocku. Shlédněte zde.
2013-10-07
Palác Stromovka
Nikdy jsem si nevšiml, jak je Palác Stromovka krásný a důmyslně naplánovaný, jak respektuje lokální lidský rozměr a příjemně dotváří pohled z uliční čáry. Zcela vůbec ve staré zástavbě nepůsobí jako betonová krabice, naopak dokonale respektuje zdejší architektonický ráz, ba dokonce jej povyšuje a hned o několik pater. Také se vůbec nezdá, že by hezký pohled na něj byl pouze z oken zde plánovaných kanceláří. V neposlední řadě nelze pochybovat, že lepší využití místního ladem ležícího prostoru si Letná nemohla přát. Za takový pěkný projekt oba palečky nahoru - pro pány projektantíčky i pány developříčky. Praha má zase na co být hrdá. Architektuře nerozumím, ale jsem okouzlen - nechte se také okouzlit, třeba zde.
2013-10-05
Jazykový tréning na líné sobotní odpoledne
Blixa se zase činí, tentokrát v italštině - v oduševnělém pojetí navazuje na nahrávky Neubauten z minulého desetiletí. Doporučuji!
Mezi světy
Letenka do jiného světa koupena. Bude to symbolicky let přes matičku Vídeň, přistání na uspěchaném Schwechatu, dál ještě s důvěrně známými Austrian (Warm Servus jako poslední zbytky Evropy), a pak už mne čeká na 5 měsíců jenom Asie.
Mezitím uvnitř přecházím mezi světy. A zatímco mnou zmítají strachy a pochyby, snažím se jít kupředu vytyčenou cestou. Učím se poslouchat pocity a někdy bych je proklínal - často mne hladí po srsti, ale často taky proti. A srst? Je to kožich, v kterém je příliš horko. Je to bestialita made in svět-kolem. Těším se, že kožich zahodím, a že někdy ucítím dotyk holou kůží. Dveře mezi světy. Když už čekám, že srostly se stěnou a chystám se o ně žoviálně opřít, někdo je z druhé strany otevře, a já mám co dělat, abych to ustál, než přijdou dny, kdy se budu hlasitě doklepávat.
Slavné útěky? Zpravidla nerad utíkám. Tentokrát se nemusím stydět to přiznat - utéct na dobu do Asie přece není nic špatného. Co jiného se do Asie dá než "utéct". Ze světa Evropy s jeho historií do světa Asie s čímkoli, co tam potkám. Neexistuje jiný styl cestování do jiného světa než "útek". Zůstane tu rodina, kamarádi, Cannondale, obě auta, úhledný byt v Podolí, hypotéka, pojistky, práce, nedořešené vztahy a krásná přátelská zemička - laterální posun, člověk si vezme jen to nejdůležitější s sebou. Říkejme tomu ale raději bílý útěk.
Před čím utíkám opravdu nerad? Před novým životem, na který jsem se už tolik těšil. Životem bez terminálů, taxíků, letadel a luxusních hotelů. Před novou prací, na kterou si ještě budu muset chvíli počkat. Před novou každodenností, která mi má být dobrým sluhou a zlým pánem. Před novým způsobem nakládání s volným časem, který mi měl být určitou výzvou.
To vše tady nechávám a na to se budu těšit zpátky.
Mezitím uvnitř přecházím mezi světy. A zatímco mnou zmítají strachy a pochyby, snažím se jít kupředu vytyčenou cestou. Učím se poslouchat pocity a někdy bych je proklínal - často mne hladí po srsti, ale často taky proti. A srst? Je to kožich, v kterém je příliš horko. Je to bestialita made in svět-kolem. Těším se, že kožich zahodím, a že někdy ucítím dotyk holou kůží. Dveře mezi světy. Když už čekám, že srostly se stěnou a chystám se o ně žoviálně opřít, někdo je z druhé strany otevře, a já mám co dělat, abych to ustál, než přijdou dny, kdy se budu hlasitě doklepávat.
Slavné útěky? Zpravidla nerad utíkám. Tentokrát se nemusím stydět to přiznat - utéct na dobu do Asie přece není nic špatného. Co jiného se do Asie dá než "utéct". Ze světa Evropy s jeho historií do světa Asie s čímkoli, co tam potkám. Neexistuje jiný styl cestování do jiného světa než "útek". Zůstane tu rodina, kamarádi, Cannondale, obě auta, úhledný byt v Podolí, hypotéka, pojistky, práce, nedořešené vztahy a krásná přátelská zemička - laterální posun, člověk si vezme jen to nejdůležitější s sebou. Říkejme tomu ale raději bílý útěk.
Před čím utíkám opravdu nerad? Před novým životem, na který jsem se už tolik těšil. Životem bez terminálů, taxíků, letadel a luxusních hotelů. Před novou prací, na kterou si ještě budu muset chvíli počkat. Před novou každodenností, která mi má být dobrým sluhou a zlým pánem. Před novým způsobem nakládání s volným časem, který mi měl být určitou výzvou.
To vše tady nechávám a na to se budu těšit zpátky.
2013-09-29
Maok Nusein
Kdybych toho chlapíka neznal osobně jako srdečného člověka z masa a kostí, myslel bych podle hudby, že je přeludem. Martin alias Maok Nusein.
2013-09-23
Pohlednice z Makedonie
Makedonie není zcela země, jak byste čekali. Šťavnatější, než by odpovídalo jižnímu Balkánu. Některé části možná vypadají jako Peloponés, hory působí vyprahle, ale údolí jsou plná bujných lesů, vegetace a života obecně. Tomu odpovídalo i počasí - na konec srpna místo 40 nad nulou horsky proměnlivé. Nepůsobí typicky balkánským dojmem země, kde lepší časy skončily s odchodem oblíbeného diktátora, ale spíše dojmem pracovité popelky, jejíž lepší časy teprve možná přijdou. To ale naopak neplatí pro malé horské vesničky bez silnice, které se vylidňují.
Země je obecně řídce osídlená. Místní jsou velmi pohostinní, cizinců si váží, a pokud jim projevujete dostatečný respekt, udělají pro vás, co je v jejich silách. Jedná se o decentní a klidné lidi, kteří se na Balkán snad ani moc nehodí.
Místní církev je pravoslavná s miniaturním pojítkem k Čechám - v klášteře Sv. Nauma se zastavili Cyril a Metoděj. Najdete tu také mešity - jsou však jednoznačně v menšině.
Řeč je pro Čecha příjemná. Údajná odnož Bulharštiny je srozumitelná, a proto s určitým talentem plus rukama a nohama není problém se domluvit. Píše se sice cyrilicí, ale kvůli turismu a menšinám (20% obyvatel jsou Albánci) je překvapivě všude rovněž k dispozici nápis v latince.
Doprava v Makedonii je překvapivě evropská. Silnice jsou na úrovni, asfalt je kvalitní (subjektivně lepší než v ČR), síť solidní a jediné, co v tomto ohledu pokulhává, je údržba kolem - např. pokud se nad silnicí láme skála, nečekejte sítě nebo snad proaktivní odstřel. Větší část země jsme projeli překvapivě po solidní dálnici. Vlaky jsou k vidění spíše sporadicky, mezi městy. Na silnicích sice potkáte zvířata, ale pouze stáda pastýřů - k dopravě místní používají automobily, většinou staršího data výroby, avšak žádné vraky. Makedonci jsou klidnými řidiči a z řady nijak nevybočují, k cyklistům mají přirozený lidský respekt, takže se cítíte bezpečněji než v ČR.
Místní hory mají nejvýše ca. 2750 metrů, většinou se však pohybují na 1500-2500 metrech. Narazíte tu sice výjimečně na velké hady, ale v zásadě se tu nevyskytují nebezpečné druhy - ne tedy více než v Čechách. Ačkoli je fauna díky řídkému osídlení více divoká, nebezpečí v podobě medvědů číhá pouze právě v opuštěných třítisícovkách, kde ale i tak mají šelmy dost místa, a proto prý prvoplánovitě lidem neškodí. Není tedy problém prospat se pod širákem s výhledem na hvězdy.
Psi jsou v Makedonii mírnější než třeba v Rumunsku. Po ulicích a cestách se jich toulá hodně, ale pokud nehlídají stádo, zpravidla jsou v klidu a to i pokud kolem jedete na kole sportovním tempem. Jiné je to se šarplaninskými chrty, místními pasteveckými psy. Ti patří spíše k velkým plemenům a jmenují se podle náhorní planiny, z jejíhož okolí pochází. Šarplanina může znít trochu jako kouzelné jméno z Tolkiena, tito psi jsou však víc než skuteční a jsou velmi ostrými a pragmatickými hlídači ovčích stád, která s oblibou spásají horské louky protínané místními cestami a cyklostezkami. Není tedy možné se jim vyhnout - útočí ve smečkách po pěti až deseti a ženou vás pryč od stáda, ale pokud nezpanikaříte, slezete z kola, jdete směrem k pasáčkovi, se kterým prohodíte pár přátelských slov nebo aspoň pozdrav, zcela se uklidní a nechají vás odjet. Tedy... tentokrát žádní pokousaní.
Turistická infrastruktura není špatná. Například kolem Mavrovského jezera jsou velmi pěkně značené cyklostezky (s podporou Německa), na vrcholky hor vedou vleky, k dispozici je nesčetně hotelů různé kvality, obchůdky i hospůdky. Ochridské jezero s národním parkem Galičnik netřeba zmiňovat - jedná se o ryze turistickou oblast a je tu dokonce znát určitý blahobyt. Nečekejte tedy úplnou divočinu, ale zároveň ani přesídlené hory typu ČR.
Kuchyně je založena na tom, "co dům dal". Základem je tedy jehněčí, mléčné výrobky (sýr) a zelenina. Obyčejný šopský salát je právě díky výborné kvalitě místní zeleniny opravdovým požitkem. K dostání jsou ale také "celobalkánské" pochoutky typu pljeskavica nebo fazole prebranač (tafče). U jezer dostanete běžně ryby a k zajedení bílý vatový chléb nebo pitu. Mezi nápoji hodnými vzpomenutí kralují výborné čaje z horských bylinek, pivo Skopsko, klasické pálenky (rakije) nebo velmi slušné víno (typická je nejspíš odrůda Vranač, např. oblast Tykveš. Káva je průměrná, avšak celkově lepší než doma v ČR - místní pijí espresso, tureckou kávu z džezvy vám nedoporučí.
Celkový dojem je, že za vidění stojí především příroda. Lidské dílo stojí až v druhé řadě, čemuž také odpovídá orientace podpory turismu. V Makedonii ale stojí za vychutnání také místní atmosféra a lidé. Ti se Balkánu veskrze vymykají.
Naproti tomu stojí Albánie - co by kamenem dohodil přes Ohridské jezero - balkánská země, kde neexistuje asfalt bez díry, kde neexistuje silnice pokrytá celistvě asfaltem, kde každý jezdí Mercedesem bez ohledu na stáří a původ vozu, kde káva chutná jako živá voda, kde vaří se ctí, kde na vás místní pokřikují jako na turistického psa, kde mění Cannondale za oslíka, kde auta na cyklisty troubí, kde je dobytek potravou i pohonem, kde vychutnávají život až pateticky, kde je přirozená, pohoda, bordel a neorganizovanost. Albánie stojí k Makedonii v kontrastu, jako vášnivá výrazná sestra seriózní introvertní popelky...
Vybrané fotografie z cesty jsou zde.
Země je obecně řídce osídlená. Místní jsou velmi pohostinní, cizinců si váží, a pokud jim projevujete dostatečný respekt, udělají pro vás, co je v jejich silách. Jedná se o decentní a klidné lidi, kteří se na Balkán snad ani moc nehodí.
Místní církev je pravoslavná s miniaturním pojítkem k Čechám - v klášteře Sv. Nauma se zastavili Cyril a Metoděj. Najdete tu také mešity - jsou však jednoznačně v menšině.
Řeč je pro Čecha příjemná. Údajná odnož Bulharštiny je srozumitelná, a proto s určitým talentem plus rukama a nohama není problém se domluvit. Píše se sice cyrilicí, ale kvůli turismu a menšinám (20% obyvatel jsou Albánci) je překvapivě všude rovněž k dispozici nápis v latince.
Doprava v Makedonii je překvapivě evropská. Silnice jsou na úrovni, asfalt je kvalitní (subjektivně lepší než v ČR), síť solidní a jediné, co v tomto ohledu pokulhává, je údržba kolem - např. pokud se nad silnicí láme skála, nečekejte sítě nebo snad proaktivní odstřel. Větší část země jsme projeli překvapivě po solidní dálnici. Vlaky jsou k vidění spíše sporadicky, mezi městy. Na silnicích sice potkáte zvířata, ale pouze stáda pastýřů - k dopravě místní používají automobily, většinou staršího data výroby, avšak žádné vraky. Makedonci jsou klidnými řidiči a z řady nijak nevybočují, k cyklistům mají přirozený lidský respekt, takže se cítíte bezpečněji než v ČR.
Místní hory mají nejvýše ca. 2750 metrů, většinou se však pohybují na 1500-2500 metrech. Narazíte tu sice výjimečně na velké hady, ale v zásadě se tu nevyskytují nebezpečné druhy - ne tedy více než v Čechách. Ačkoli je fauna díky řídkému osídlení více divoká, nebezpečí v podobě medvědů číhá pouze právě v opuštěných třítisícovkách, kde ale i tak mají šelmy dost místa, a proto prý prvoplánovitě lidem neškodí. Není tedy problém prospat se pod širákem s výhledem na hvězdy.
Psi jsou v Makedonii mírnější než třeba v Rumunsku. Po ulicích a cestách se jich toulá hodně, ale pokud nehlídají stádo, zpravidla jsou v klidu a to i pokud kolem jedete na kole sportovním tempem. Jiné je to se šarplaninskými chrty, místními pasteveckými psy. Ti patří spíše k velkým plemenům a jmenují se podle náhorní planiny, z jejíhož okolí pochází. Šarplanina může znít trochu jako kouzelné jméno z Tolkiena, tito psi jsou však víc než skuteční a jsou velmi ostrými a pragmatickými hlídači ovčích stád, která s oblibou spásají horské louky protínané místními cestami a cyklostezkami. Není tedy možné se jim vyhnout - útočí ve smečkách po pěti až deseti a ženou vás pryč od stáda, ale pokud nezpanikaříte, slezete z kola, jdete směrem k pasáčkovi, se kterým prohodíte pár přátelských slov nebo aspoň pozdrav, zcela se uklidní a nechají vás odjet. Tedy... tentokrát žádní pokousaní.
Turistická infrastruktura není špatná. Například kolem Mavrovského jezera jsou velmi pěkně značené cyklostezky (s podporou Německa), na vrcholky hor vedou vleky, k dispozici je nesčetně hotelů různé kvality, obchůdky i hospůdky. Ochridské jezero s národním parkem Galičnik netřeba zmiňovat - jedná se o ryze turistickou oblast a je tu dokonce znát určitý blahobyt. Nečekejte tedy úplnou divočinu, ale zároveň ani přesídlené hory typu ČR.
Kuchyně je založena na tom, "co dům dal". Základem je tedy jehněčí, mléčné výrobky (sýr) a zelenina. Obyčejný šopský salát je právě díky výborné kvalitě místní zeleniny opravdovým požitkem. K dostání jsou ale také "celobalkánské" pochoutky typu pljeskavica nebo fazole prebranač (tafče). U jezer dostanete běžně ryby a k zajedení bílý vatový chléb nebo pitu. Mezi nápoji hodnými vzpomenutí kralují výborné čaje z horských bylinek, pivo Skopsko, klasické pálenky (rakije) nebo velmi slušné víno (typická je nejspíš odrůda Vranač, např. oblast Tykveš. Káva je průměrná, avšak celkově lepší než doma v ČR - místní pijí espresso, tureckou kávu z džezvy vám nedoporučí.
Celkový dojem je, že za vidění stojí především příroda. Lidské dílo stojí až v druhé řadě, čemuž také odpovídá orientace podpory turismu. V Makedonii ale stojí za vychutnání také místní atmosféra a lidé. Ti se Balkánu veskrze vymykají.
Naproti tomu stojí Albánie - co by kamenem dohodil přes Ohridské jezero - balkánská země, kde neexistuje asfalt bez díry, kde neexistuje silnice pokrytá celistvě asfaltem, kde každý jezdí Mercedesem bez ohledu na stáří a původ vozu, kde káva chutná jako živá voda, kde vaří se ctí, kde na vás místní pokřikují jako na turistického psa, kde mění Cannondale za oslíka, kde auta na cyklisty troubí, kde je dobytek potravou i pohonem, kde vychutnávají život až pateticky, kde je přirozená, pohoda, bordel a neorganizovanost. Albánie stojí k Makedonii v kontrastu, jako vášnivá výrazná sestra seriózní introvertní popelky...
Vybrané fotografie z cesty jsou zde.
2013-09-06
Léto
Léto v poklusu. Předávka projektu v Bonnu. Odchod z práce na dvouměsíční odpočinek. Smůla a pořádný pád z kola. Přejezd z Orlických hor do Krkonoš ve 30+ vedru, všechna ta krásná nová místa v zapadlém pohraničí, odpočinek únavou, intenzivní kurz sprostých slov v němčině, 4 durynské Bratwursty na postání před chalupou. Odjezd na zážitkový kurz a narození do života v Labyrintu. Několik dnů mimo na zamyšlení v lesích u Kamenice nad Lipou, usínání na pasece, na kraji lesa, na kraji pole, pozorování noční oblohy a padajících hvězd, hry, intenzivní odpočinek mimo reálný čas. Blízkost. Znovuzrození. Hořké pilulky v Praze. Hektická přestavba dvou kol na expediční speciál. Brouzdání se po náhorních planinách Makedonie vysoko nad světem, večerní koupání v horských jezerech, vertikální a horizontální kilometry na dno sil, kouzelná babička v deštivé svatební vesnici, ostří šarplanští chrti a milí pasáčci, ovčí singlíky, milá společnost, prosezené hodiny v autobusu napříč Evropou, shledání zpátky v Praze, propovídané noci a bůhvícoještě, hladivý hřející vánek dobré nálady, výpověď z práce a velkorysé loučení, vůně kávy nad Vltavou.
A co dál? Quo vadis? Léto snad ještě nekončí a přede mnou další pochod plný zážitků a... pak? Kam půjdu potom? Pojedu? Poletím? Cítím, že stále nevím, kudy se dám, ale že po tom bláznivém létě plném ztrát a nálezů mám zase dost energie, abych došel kam až budu chtít. Odpusťte, že opomínám tanec s paní náhodou - život ve vlastních rukách, oči otevřené.
A co dál? Quo vadis? Léto snad ještě nekončí a přede mnou další pochod plný zážitků a... pak? Kam půjdu potom? Pojedu? Poletím? Cítím, že stále nevím, kudy se dám, ale že po tom bláznivém létě plném ztrát a nálezů mám zase dost energie, abych došel kam až budu chtít. Odpusťte, že opomínám tanec s paní náhodou - život ve vlastních rukách, oči otevřené.
2013-09-05
Že by?
Že by podzim? Září přivítalo školáky osobitě - mlhy se válí nad podolskými střechami, okraje listů stromu na náměstí se barví, vzduch je studený. Bude to ještě chvíli trvat, ale to jsou první náznaky.
Velmi se k tomu hodí podvečerní svíčka a hravé dovádění cella a klavíru v hudbě Ehrena Starkse a paní Kate Gurba (link zde).
Velmi se k tomu hodí podvečerní svíčka a hravé dovádění cella a klavíru v hudbě Ehrena Starkse a paní Kate Gurba (link zde).
2013-09-02
Out of office for a while
Je příjemné vystoupit na delší než běžnou dobu z kolečka každodennosti. Stačí měsíc a inspirace pomalu přibývá, otevírají se nové myšlenky a pohledy - pomalu, za pomoci všech možných pák (ať už bajking přes severočeské hory a kopce, ostřejší ježdění v makedonských horách nebo úžasný zážitkový kurz Labyrint). Skoro se to nezdá, přichází to pomalu, ale jistě.
Musíte mít ale firmu, která vám to umožní - a za to díky zeb/
Musíte mít ale firmu, která vám to umožní - a za to díky zeb/
2013-07-29
Kokořínsko
Kokořínsko - kousíček světa sám pro sebe. Snad vinou nějakého kouzla, snad vinou stavební uzávěry se v tom kousku světa nezměnilo vůbec nic. A tak chodíte mezi vesničkami, které nejsou nepodobné skanzenu, vzdálené od nejbližší silnice přes les pouze po prašné cestě, mezi skálami, které se nezadají s šíleným landartem, v lesích, které se tváří místy až podivínsky.
K tomu všemu s dramatickými průrvami, udolíčky a kopci. Mnoho důvodů se vrátit.
Pokud se ocitnete v Kokoříně samotném, zajděte na občerstvení u koně - posedíte pod stromem jak na zahradě u tetičky, postarají se o vás jak doma - http://www.kokorin-ukone.cz/.
2013-07-20
Němci
Jakuba Katalpa napsala roku 2012 zajímavý román "Němci". Vypráví životní příběhy sudetských Němců z malé vesničky "Rzy" mezi válkami a vysídlením formou krátkých okének - buď explicitně nebo historkou - na pozadí nosného příběhu života říšské Němky Kláry Kolmanové. Strhujícím způsobem, velmi čtivě podané.
Podvědomě hledáte odkaz na velkou historickou zradu jménem vysídlení, podvědomě čekáte, že autorka někde nastaví Čechům historické zrcadlo. Když ale knihu odložíte dočtenou na noční stolek, zjistíte, že tak neučinila. "Němci" jsou příběhem jednotlivých lidí. Velké poučení zní, že dějiny, jak se o nich učíme, jsou intelektuálním konstruktem. Pohledem hrdinů od zdola jsou "velké dějiny" nerelevantní. Jejich dějinami je jejich příběh, který běžel bez ohledu na velké události (ty se ztrácejí někde v šumu špatně zachytitelného signálu rádia), někdy jimi nebyl ani ovlivněn, někdy to bylo dobře, někdy špatně. Němci v obci Rzy neví, že teď právě probíhá historický okamžik - mají oprávněně zcela jiné starosti.
Ne že by autorka nerozpracovávala některá velká traumata, ale dělá to něžně, s respektem ke svým malým hrdinům a jaksi natolik harmonicky, že nemáte na konci chuť zvracet z velkých historických omylů, ale z toho, že hlavní hrdinka si bere svůj příběh navždy s sebou sžírána Alzheimerovou chorobou, že její syn žije celý život v omylu, že zlí či dobří jsou jednotlivci, ne národ nebo stát.
A jsou to možná i barevní medvídci na obálce knihy, kteří jsou nechtěně symbolem barevnějšího vidění, které autorka předkládá. A tak možná nechtěné poučení zní: Zatímco jednotlivci žijí své malé dějiny teď a tady, zcela oprávněně ve své perspektivě, my je jednou budeme soudit z pohledu velkých dějin a oni proto zůstanou v neprávu a zcela nepochopeni, hozeni do jednoho pytle se škůdci a manipulátory. Půjdu-li o krok dál: Je chyba se na dějiny dívat černobíle a zkratkovitě soudit jednotlivce, či skupiny jednotlivců. Je dobré o věcech přemýšlet a zjistit včas, že zatímco hluboce spíme, stáváme se třeba právě sami hrdiny odsouzeníhodných velkých dějin. Jde to ale?
Odstoupím-li zpátky, říkám si, jak jsou životní příběhy, které předkládá, obyčejné a přesto zajímavé. Možná popud či inspirace se konečně ponořit do příběhů vlastní rodiny, zachytit pár faktů, příběhů a čísel na papír, než je zcela odnese čas.
PS To jméno, Jakuba Katalpa, mi celou dobu znělo velmi prapodivně. Autorka narozená roku 1979 pochází z Plzně, vlastním jménem Tereza Jandová.
Podvědomě hledáte odkaz na velkou historickou zradu jménem vysídlení, podvědomě čekáte, že autorka někde nastaví Čechům historické zrcadlo. Když ale knihu odložíte dočtenou na noční stolek, zjistíte, že tak neučinila. "Němci" jsou příběhem jednotlivých lidí. Velké poučení zní, že dějiny, jak se o nich učíme, jsou intelektuálním konstruktem. Pohledem hrdinů od zdola jsou "velké dějiny" nerelevantní. Jejich dějinami je jejich příběh, který běžel bez ohledu na velké události (ty se ztrácejí někde v šumu špatně zachytitelného signálu rádia), někdy jimi nebyl ani ovlivněn, někdy to bylo dobře, někdy špatně. Němci v obci Rzy neví, že teď právě probíhá historický okamžik - mají oprávněně zcela jiné starosti.
Ne že by autorka nerozpracovávala některá velká traumata, ale dělá to něžně, s respektem ke svým malým hrdinům a jaksi natolik harmonicky, že nemáte na konci chuť zvracet z velkých historických omylů, ale z toho, že hlavní hrdinka si bere svůj příběh navždy s sebou sžírána Alzheimerovou chorobou, že její syn žije celý život v omylu, že zlí či dobří jsou jednotlivci, ne národ nebo stát.
A jsou to možná i barevní medvídci na obálce knihy, kteří jsou nechtěně symbolem barevnějšího vidění, které autorka předkládá. A tak možná nechtěné poučení zní: Zatímco jednotlivci žijí své malé dějiny teď a tady, zcela oprávněně ve své perspektivě, my je jednou budeme soudit z pohledu velkých dějin a oni proto zůstanou v neprávu a zcela nepochopeni, hozeni do jednoho pytle se škůdci a manipulátory. Půjdu-li o krok dál: Je chyba se na dějiny dívat černobíle a zkratkovitě soudit jednotlivce, či skupiny jednotlivců. Je dobré o věcech přemýšlet a zjistit včas, že zatímco hluboce spíme, stáváme se třeba právě sami hrdiny odsouzeníhodných velkých dějin. Jde to ale?
Odstoupím-li zpátky, říkám si, jak jsou životní příběhy, které předkládá, obyčejné a přesto zajímavé. Možná popud či inspirace se konečně ponořit do příběhů vlastní rodiny, zachytit pár faktů, příběhů a čísel na papír, než je zcela odnese čas.
PS To jméno, Jakuba Katalpa, mi celou dobu znělo velmi prapodivně. Autorka narozená roku 1979 pochází z Plzně, vlastním jménem Tereza Jandová.
2013-07-19
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti?
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Pravdivé heslo, které mám pod kůží a pokouším se ho praktikovat.
Často ale jeho aplikace na širší období vyzní absurdně: Vlastně nám říká, že si vytváříme rezervy, abychom se později „nepachtili“. Teď si ubíráme trochu ze své komfortní zóny, abychom se později nemuseli vzdávat svobody nebo osobního komfortu či komfortu svých blízkých.
Už z pohledu slovní logiky to nemá hlavu a patu: Kdy začalo teď a kdy končí? Člověk si vlastně nepřetržitě vytváří rezervy, žije teď pro budoucí okamžiky a opravdový život vlastně běží kolem.
Druhý háček téhle zvláštní filozofie je v tom, že když přetrénujete na bojišti už to pak není ono. Za prvé zjistíte, že nakonec stejně musíte tvrdě bojovat. A když pak protivník leží na lopatkách a vám patří celý svět a stojíte na jeho vrcholku, jste tam sami. Je tam nuda.
A tak pokrčíte rameny, slezete s vrcholku a podle pravidla trénujete na nový boj, pořád dokola a dokola... a život běží a běží.
Často ale jeho aplikace na širší období vyzní absurdně: Vlastně nám říká, že si vytváříme rezervy, abychom se později „nepachtili“. Teď si ubíráme trochu ze své komfortní zóny, abychom se později nemuseli vzdávat svobody nebo osobního komfortu či komfortu svých blízkých.
Už z pohledu slovní logiky to nemá hlavu a patu: Kdy začalo teď a kdy končí? Člověk si vlastně nepřetržitě vytváří rezervy, žije teď pro budoucí okamžiky a opravdový život vlastně běží kolem.
Druhý háček téhle zvláštní filozofie je v tom, že když přetrénujete na bojišti už to pak není ono. Za prvé zjistíte, že nakonec stejně musíte tvrdě bojovat. A když pak protivník leží na lopatkách a vám patří celý svět a stojíte na jeho vrcholku, jste tam sami. Je tam nuda.
A tak pokrčíte rameny, slezete s vrcholku a podle pravidla trénujete na nový boj, pořád dokola a dokola... a život běží a běží.
2013-07-11
Firestarter
A protože Kickstarter připomíná Firestarter, koukněte na roztomilou ukolébavkovou verzi této skladby od The Prodigy - zde. Nejlépe si ale předem poslechněte originál.
2013-07-06
Kickstarter
Chcete uskutečnit svůj nápad, víte jak, ale chybí vám peníze? A co kdyby vám ty peníze někdo dal zadarmo? Stačí pár kliknutí, vložit svůj nápad hezky podaný do platformy a nechat lidi, aby vám platili.
Geniálně šílená myšlenka, která, zdá se, funguje. Jmenuje se Kickstarter (stránka zde). Doporučuji projít i jednotlivé nápady, zcela dozajista se pobavíte.
Geniálně šílená myšlenka, která, zdá se, funguje. Jmenuje se Kickstarter (stránka zde). Doporučuji projít i jednotlivé nápady, zcela dozajista se pobavíte.
2013-07-05
Loajální bankovní zákazník je hlupák
Čtu v odborném tisku o bankovnictví, zamýšlím se nad tím, co se diskutuje u nás ve firmě a u klientů a znovu se nemůžu ubránit dojmu, že ve světě bankovnictví panuje vedle pragmatismu také názor, že existují kroky, jak vytvořit a udržet loajální bankovní zákazníky.
Podle mne to se stávajícím přístupem není možné. Bankovnictví a finance jsou z pohledu zákazníka komodity jako třeba uhlí, benzín nebo brambory. V následujících odstavcích popíšu několik nejčastějších omylů.
Omyl první. Business Intelligence společnosti založily například svou rétoriku na tvrzení, že úspěšně zmapovat data o zákazníkovi a na základě nich pravidelně zákazníky oslovovat precizním způsobem na míru přizpůsobenou nabídkou spasí svět. Dobrá, business intelligence firmy na tom mohou vydělat hromadu peněz, ale odhlédnu-li od faktu, že to nejspíš nikdy nebude fungovat vzhledem k obrovským nutným investicím, když mne osloví má banka s dokonalou nabídkou (což se ještě nestalo), ale pak uvidím na internetu nahodilou výhodnější akci jiné zcela neznámé banky, přejdu přece bez váhání za tou výhodnější nabídkou.
Omyl druhý. Bankovní dědečkové a babičky možná věří, že mBank je částečně úspěšná, protože se tváří mladě, má profil na Facebooku a mBlog. Jako potenciální zákazník jsem ale mBank ve svém rozhodování pouze zahrnul do tabulky a srovnal její poplatky a ohodnotil některé její další výhody racionálně. Byť jsem s Facebookem dospíval, profil mBank mi byl zcela ukradený. Voní totiž tím, že za počítačem na druhém konci sedí hezky oblečený mladý kluk nebo veselá mladá holka, kteří přes den píšou na profil podle příručky, dávají tam hezké obrázky a večer jdou pařit. A zákazník? Je jim vlastně ukradený, jsou to technokrati. Stejní ale už nejspíš sedí v Komerční bance, ve Škoda auto a jinde. A co? Je to důvod stát se zákazníkem?
Omyl třetí. Bankéři sami fungují podle modelu, když u nás má zákazník dlouhodobý produkt, prodáme mu k tomu ještě krátkodobé produkty. Jenže, v tuto chvíli to třeba u hypoték neplatí: Po konci fixace lze odejít. Navíc, pokud už se jako zákazník někde hloupě uvážu a najednou vidím, že svět kolem překypuje lepšími nabídkami, začnu svou banku nesnášet. Nejspíš od ní ze zlosti postupně stáhnu všechny produkty, které nemusím, a když mi bude nabízet něco dalšího, budu reagovat podrážděně. Banka si to může předpovědět v business intelligence, ale jediné řešení, jak to v tu chvíli napravit, je vzdát se části zisku a nabídnout mi lepší dlouhodobý produkt. A to udělá málokdo - řekněte sami. Pro banky to v číslech sice funguje - jen nelze hovořit o "loajalitě".
Omyl čtvrtý, částečný. Dělat "dobrý zákaznický dojem" (customer experience) je další zaklínadlo. Je to sice důležité, ale pouze do té míry, aby zákazníky nedostal špatný impuls k tomu odejít. Jenže stejně - plno lidí naštve, když je operátorka vzbudí hovorem v 10 ráno během dovolené a nabízí jim slovensky kreditní kartu. 10 ráno by byl za normálních okolností zdvořilý čas, ale vy jste na dovolené, platíte roaming a v tu chvíli vás ještě použití cizího jazyka naštve natolik, že ačkoli je nabídka výhodná, slušně se rozloučíte a pak si v bance zrušíte účet. Beztak jinde už nabízejí jiný, o trochu levnější a tohle byla "poslední kapka".
Omyl pátý, rovněž částečný. Co-brandové karty a jiné "vyfikundace" typu NFC jsou kapitola sama o sobě. V odborném světě se šíří jako lavina - pokud to nenabízíte, jste ztraceni. Ano. Částečně - lidé jsou hraví, mají rádi technologie a dokonce si často myslí, že jim technologie něco přinesla, byť je to často daleko od pravdy - přinesla jim pouze to, že věc dělají jinak než předtím, nikoli nutně lépe. Jenže samotné vlastnictví karty (zpravidla relativně nevýhodné - výhodnost co-brandové karty je vždy podmíněna relativně vysokým obratem plateb a úplným splacením v bezúročném období) nepřináší loajálního a nadšeného zákazníka v dalších oblastech - zvláště protože tyto karty většinou nejsou vázány na jiné produkty.
Banky a finance totiž jsou velmi důležité, ale nejsou sexy. Mít účet je asi jako mít doma toaletu nebo umyvadlo. Můžete namítnout, že doma přece chcete mít hezké umyvadlo a stejně tak si vyberete banku s červeným logem nebo sexy reklamou. Dobrá, jenže pro banky jako pro obchodníky to stejně nemá význam, neboť estetický vkus je individuální a hlavně ho často přebijí jiná fakta.
Souhlasím s výrokem Billa Gatese "banking is necessary, banks are not". Místo investic do cross-sellingu standardních produktů a zákaznické loajality by se banky měly zamyslet, co mohou nabídnout jiného krom bankovních služeb právě ve spojení se svou silnou stránkou - s bankovními službami. Jako příklad: Určité nejisté první kroky udělali ti, kteří integrují osobní finanční plánovaní do on-line bankovnictví. Nic co by zákazníka emotivně nadchlo, spíše "suchá" leč nadstandardní a užitečná služba. Proč nejít ještě o krok dál jednou nohou ven z vod financí? Na světě existuje plno příkladů, že regulatorika nikdy nepřekážela, pokud banka opravdu chctěla myslet out-of-box.
Podle mne to se stávajícím přístupem není možné. Bankovnictví a finance jsou z pohledu zákazníka komodity jako třeba uhlí, benzín nebo brambory. V následujících odstavcích popíšu několik nejčastějších omylů.
Omyl první. Business Intelligence společnosti založily například svou rétoriku na tvrzení, že úspěšně zmapovat data o zákazníkovi a na základě nich pravidelně zákazníky oslovovat precizním způsobem na míru přizpůsobenou nabídkou spasí svět. Dobrá, business intelligence firmy na tom mohou vydělat hromadu peněz, ale odhlédnu-li od faktu, že to nejspíš nikdy nebude fungovat vzhledem k obrovským nutným investicím, když mne osloví má banka s dokonalou nabídkou (což se ještě nestalo), ale pak uvidím na internetu nahodilou výhodnější akci jiné zcela neznámé banky, přejdu přece bez váhání za tou výhodnější nabídkou.
Omyl druhý. Bankovní dědečkové a babičky možná věří, že mBank je částečně úspěšná, protože se tváří mladě, má profil na Facebooku a mBlog. Jako potenciální zákazník jsem ale mBank ve svém rozhodování pouze zahrnul do tabulky a srovnal její poplatky a ohodnotil některé její další výhody racionálně. Byť jsem s Facebookem dospíval, profil mBank mi byl zcela ukradený. Voní totiž tím, že za počítačem na druhém konci sedí hezky oblečený mladý kluk nebo veselá mladá holka, kteří přes den píšou na profil podle příručky, dávají tam hezké obrázky a večer jdou pařit. A zákazník? Je jim vlastně ukradený, jsou to technokrati. Stejní ale už nejspíš sedí v Komerční bance, ve Škoda auto a jinde. A co? Je to důvod stát se zákazníkem?
Omyl třetí. Bankéři sami fungují podle modelu, když u nás má zákazník dlouhodobý produkt, prodáme mu k tomu ještě krátkodobé produkty. Jenže, v tuto chvíli to třeba u hypoték neplatí: Po konci fixace lze odejít. Navíc, pokud už se jako zákazník někde hloupě uvážu a najednou vidím, že svět kolem překypuje lepšími nabídkami, začnu svou banku nesnášet. Nejspíš od ní ze zlosti postupně stáhnu všechny produkty, které nemusím, a když mi bude nabízet něco dalšího, budu reagovat podrážděně. Banka si to může předpovědět v business intelligence, ale jediné řešení, jak to v tu chvíli napravit, je vzdát se části zisku a nabídnout mi lepší dlouhodobý produkt. A to udělá málokdo - řekněte sami. Pro banky to v číslech sice funguje - jen nelze hovořit o "loajalitě".
Omyl čtvrtý, částečný. Dělat "dobrý zákaznický dojem" (customer experience) je další zaklínadlo. Je to sice důležité, ale pouze do té míry, aby zákazníky nedostal špatný impuls k tomu odejít. Jenže stejně - plno lidí naštve, když je operátorka vzbudí hovorem v 10 ráno během dovolené a nabízí jim slovensky kreditní kartu. 10 ráno by byl za normálních okolností zdvořilý čas, ale vy jste na dovolené, platíte roaming a v tu chvíli vás ještě použití cizího jazyka naštve natolik, že ačkoli je nabídka výhodná, slušně se rozloučíte a pak si v bance zrušíte účet. Beztak jinde už nabízejí jiný, o trochu levnější a tohle byla "poslední kapka".
Omyl pátý, rovněž částečný. Co-brandové karty a jiné "vyfikundace" typu NFC jsou kapitola sama o sobě. V odborném světě se šíří jako lavina - pokud to nenabízíte, jste ztraceni. Ano. Částečně - lidé jsou hraví, mají rádi technologie a dokonce si často myslí, že jim technologie něco přinesla, byť je to často daleko od pravdy - přinesla jim pouze to, že věc dělají jinak než předtím, nikoli nutně lépe. Jenže samotné vlastnictví karty (zpravidla relativně nevýhodné - výhodnost co-brandové karty je vždy podmíněna relativně vysokým obratem plateb a úplným splacením v bezúročném období) nepřináší loajálního a nadšeného zákazníka v dalších oblastech - zvláště protože tyto karty většinou nejsou vázány na jiné produkty.
Banky a finance totiž jsou velmi důležité, ale nejsou sexy. Mít účet je asi jako mít doma toaletu nebo umyvadlo. Můžete namítnout, že doma přece chcete mít hezké umyvadlo a stejně tak si vyberete banku s červeným logem nebo sexy reklamou. Dobrá, jenže pro banky jako pro obchodníky to stejně nemá význam, neboť estetický vkus je individuální a hlavně ho často přebijí jiná fakta.
Souhlasím s výrokem Billa Gatese "banking is necessary, banks are not". Místo investic do cross-sellingu standardních produktů a zákaznické loajality by se banky měly zamyslet, co mohou nabídnout jiného krom bankovních služeb právě ve spojení se svou silnou stránkou - s bankovními službami. Jako příklad: Určité nejisté první kroky udělali ti, kteří integrují osobní finanční plánovaní do on-line bankovnictví. Nic co by zákazníka emotivně nadchlo, spíše "suchá" leč nadstandardní a užitečná služba. Proč nejít ještě o krok dál jednou nohou ven z vod financí? Na světě existuje plno příkladů, že regulatorika nikdy nepřekážela, pokud banka opravdu chctěla myslet out-of-box.
2013-06-27
House-bar
Takže tančíš v house-baru ve dvě ráno někde v Bonnu. Nějaká němka z KPMG v minisukni se kroutí těsně před tebou a něco ti ze dvoucentimetrové vzdálenosti taky říká, ale ty jí nerozumíš ani slovo. Něco jí říkáš a ona rozumí absolutně všemu. Piješ svůj drink, kašleš na to. Kolegové tě plácají po zádech a nosí další pití. A najednou se zastavíš a říkáš si: Ne, jsem dost starej na to, abych věděl, že nepatřím do německého house-baru, kde nerozumím ani slovo. Že je dost pozdě, abych si uvědomil, že nevím, jak se ta užovka v minisukni jmenuje. Že ti ostatní si asi povídají, ale já ne. A že jsem dost starej na to, abych trávil noc něčím, co si neužívám.
Jdu spát. Skáču přes koleje U-Bahnu. Ráno v osm podám report za Teilprojekt.
Jdu spát. Skáču přes koleje U-Bahnu. Ráno v osm podám report za Teilprojekt.
2013-06-25
Transatlantická aliance
Zóna volného obchodu mezi EU a USA, tzv. Transatlantická aliance je teď hojně diskutovaným tématem nejen v Německu.
Je to úctyhodný nápad, který by měl pozitivní ekonomická přínos. Existuje však mnoho dílčích překážek, které způsobuje vzájemná nekompatibilita - prakticky velmi podobná situace, jako při boření hranic uvnitř Evropy. Aby aliance fungovala musí se v otázce překážek najít řešení, které jde často na dřeň věcí (otázky typu zemědělství, ochrana autorských práv) kvůli zcela odlišné filozofii Evropa versus USA.
Přínos bude mít aliance v globálním měřítku. Lidé na obou stranách se ale budou muset připravit, že bude třeba vzdát se některých jistot nebo případně zaběhnutých postupů vlivem lokálních dopadů této dohody. Pokud by tomu tak nemělo být, bude třeba ustanovit celou řadu pravidel a výjimek, což ale v případě podobných dohod také není nic neobvyklého.
Jsem tedy docela zvědav, jak s tím experti zatočí.
Je to úctyhodný nápad, který by měl pozitivní ekonomická přínos. Existuje však mnoho dílčích překážek, které způsobuje vzájemná nekompatibilita - prakticky velmi podobná situace, jako při boření hranic uvnitř Evropy. Aby aliance fungovala musí se v otázce překážek najít řešení, které jde často na dřeň věcí (otázky typu zemědělství, ochrana autorských práv) kvůli zcela odlišné filozofii Evropa versus USA.
Přínos bude mít aliance v globálním měřítku. Lidé na obou stranách se ale budou muset připravit, že bude třeba vzdát se některých jistot nebo případně zaběhnutých postupů vlivem lokálních dopadů této dohody. Pokud by tomu tak nemělo být, bude třeba ustanovit celou řadu pravidel a výjimek, což ale v případě podobných dohod také není nic neobvyklého.
Jsem tedy docela zvědav, jak s tím experti zatočí.
Rok trpělivosti
Letošní rok je ve znamení trpělivosti. Nic nekončí a nic nezačíná.
Slunce a déšť malují do prachu cesty začarované kruhy.
Kaluže se naplňují a vysychají.
Slunce a déšť malují do prachu cesty začarované kruhy.
Kaluže se naplňují a vysychají.
Kochhaus
Není to skvělý nápad? Obchod, který nabízí recepty na vaření. Každý regál schraňuje recept - instrukce a všechny potřebné ingredience. Můžete si koupit celé jídlo, ale také jen části, pokud doma již něco máte nebo jinde pochodíte lépe. Receptů je omezené mmožství, obsahují stálice, ale také sezónní kousky a neustále se obměňují. Koncept se jmenuje Kochahaus - stránka zde.
Přesně něco takového bych potřeboval. Vrátím se ze služební cesty, ale po cestě si nemůžu nakoupit, protože ještě neznám recept - ten leží doma v knihovně a nebo je na internetu a pak je třeba sehnat suroviny po 3 různých obchodech. Nejspíš nakoupím až další den večer a do té doby jsem odkázaný na zbytky, restaurace nebo případně něžnou ženskou duši, která se slituje a uvaří mi. Kdyby ale recept byl přímo v obchodě na cestě a všechny suroviny k tomu, mohl bych si uvařit hned po příjezdu.
Palec nahoru!
Přesně něco takového bych potřeboval. Vrátím se ze služební cesty, ale po cestě si nemůžu nakoupit, protože ještě neznám recept - ten leží doma v knihovně a nebo je na internetu a pak je třeba sehnat suroviny po 3 různých obchodech. Nejspíš nakoupím až další den večer a do té doby jsem odkázaný na zbytky, restaurace nebo případně něžnou ženskou duši, která se slituje a uvaří mi. Kdyby ale recept byl přímo v obchodě na cestě a všechny suroviny k tomu, mohl bych si uvařit hned po příjezdu.
Palec nahoru!
2013-06-21
Vypůjčené myšlenky o změně
Na letošní firemní univerzitě jsem slyšel dva zajímavé přednášející - Klemense Skibicki (poradce pro prodejní strategii přes sociální sítě) a Gunthera Duecka (ex CTO IBM). Oba přednášející velmi zajímavé osobnosti, byť každá rozdílně, oba se strhujícím způsobem vyprávění.
Oba ale s jediným poselstvím: Změna je přirozená, lidem však není přirozené měnit se.
Sibicki tvrdí, že sociální sítě lépe odpovídají lidské přirozenosti a že svět vlastně pouze čekal na kombinaci nápadu a webu 2.0. Použil přirovnání k garden party, kde lidé tlachají o věcech, co je zajímají, nikoli o věcech, které je nezajímají. Pokud je téma nezajímá, poslouchají prostě raději někoho, kdo je zajímá nebo nadhodí jiné téma. A pokud tam nikdo takový není, jdou na jinou garden party.
Klasické kanály marketingu nebo média oproti tomu jsou jakousi garden party, kde přednáší hosté podle pořadníku a ostatní vždy musí poslouchat řečníka (zde mne bezděčně napadá uvaděčská služba v Havlově Zahradní slavnosti,) nebo chcete-li, mluví se tam pouze o tom, co baví „většinového“ hosta. Vy jste ale vy, nejste přece většinový host – proč si tedy v době webu 2.0 musíte nechat diktovat, koho a co od něj budete poslouchat? Můžete kdykoli, ale nikdy nemusíte.
Nastínil jakým způsobem sociální média ovlivnila naše chování (výběr a koupě produktu). Příslušníci mé a mladší generace, radši než aby hodiny projížděli fóra, „hodí dotaz“ na Facebook a na zde vznesená doporučení od osob, kterým v dané poblasti důvěřují, reagují (možná si ještě navíc selektivně ověří recenze, ale v zásadě kupním impulsem je právě doporučení osoby, které důvěřují). To ale vlastně také není nic jiného, než lidská přirozenost.
Vše možná dost samozřejmé, ovšem podané strhujícím způsobem.
To ale nebylo hlavním poslestvím Skibického – tím bylo, že sociální sítě už svět změnily, jen mnoho z nás ještě pořád setrvává v přesvědčení, že jich se to netýká, čímž si (zvláště firmy) podřezávají větev pod sebou. A tím přecházím k druhé přednášce.
Guenther Duck je „amatérským“ filozofem, skeptikem, ale zároveň vizionářem. Tvrdí, že člověk se ze své podstaty křečovitě brání změně, touží pod pevných hodnotách, na které se lze spolehnout, byť se snaží změně předcházet tím, že se podle současné doktríny stále pokouší měnit se aktivně, ale nakonec jej změna, která se mezitím rodila zcela pod povrchem, zase překvapí v nedbalkách. Může se vztekat nebo i masochisticky radovat, ale změna ho vždy vyplaví v 6 ráno, kdy o ní nic ještě „hluboce netuší“. Popisoval také určité procento populace, které změny vyhledává, byť se potom vlastně chová nelogicky (např. platí horentní sumy za nefunkční kufříkový mobil, který vlastně nepotřebují, když pevná linka je tak rozšířená a levná).
Podle Ducka vlastně změna paradigmatu, která nás nakonec „smete“, může číhat za čímkoli, co právě teď s určitým povýšením odmítáme slovy: „Tohle se mne přece netýká.“
Oba ale s jediným poselstvím: Změna je přirozená, lidem však není přirozené měnit se.
Sibicki tvrdí, že sociální sítě lépe odpovídají lidské přirozenosti a že svět vlastně pouze čekal na kombinaci nápadu a webu 2.0. Použil přirovnání k garden party, kde lidé tlachají o věcech, co je zajímají, nikoli o věcech, které je nezajímají. Pokud je téma nezajímá, poslouchají prostě raději někoho, kdo je zajímá nebo nadhodí jiné téma. A pokud tam nikdo takový není, jdou na jinou garden party.
Klasické kanály marketingu nebo média oproti tomu jsou jakousi garden party, kde přednáší hosté podle pořadníku a ostatní vždy musí poslouchat řečníka (zde mne bezděčně napadá uvaděčská služba v Havlově Zahradní slavnosti,) nebo chcete-li, mluví se tam pouze o tom, co baví „většinového“ hosta. Vy jste ale vy, nejste přece většinový host – proč si tedy v době webu 2.0 musíte nechat diktovat, koho a co od něj budete poslouchat? Můžete kdykoli, ale nikdy nemusíte.
Nastínil jakým způsobem sociální média ovlivnila naše chování (výběr a koupě produktu). Příslušníci mé a mladší generace, radši než aby hodiny projížděli fóra, „hodí dotaz“ na Facebook a na zde vznesená doporučení od osob, kterým v dané poblasti důvěřují, reagují (možná si ještě navíc selektivně ověří recenze, ale v zásadě kupním impulsem je právě doporučení osoby, které důvěřují). To ale vlastně také není nic jiného, než lidská přirozenost.
Vše možná dost samozřejmé, ovšem podané strhujícím způsobem.
To ale nebylo hlavním poslestvím Skibického – tím bylo, že sociální sítě už svět změnily, jen mnoho z nás ještě pořád setrvává v přesvědčení, že jich se to netýká, čímž si (zvláště firmy) podřezávají větev pod sebou. A tím přecházím k druhé přednášce.
Guenther Duck je „amatérským“ filozofem, skeptikem, ale zároveň vizionářem. Tvrdí, že člověk se ze své podstaty křečovitě brání změně, touží pod pevných hodnotách, na které se lze spolehnout, byť se snaží změně předcházet tím, že se podle současné doktríny stále pokouší měnit se aktivně, ale nakonec jej změna, která se mezitím rodila zcela pod povrchem, zase překvapí v nedbalkách. Může se vztekat nebo i masochisticky radovat, ale změna ho vždy vyplaví v 6 ráno, kdy o ní nic ještě „hluboce netuší“. Popisoval také určité procento populace, které změny vyhledává, byť se potom vlastně chová nelogicky (např. platí horentní sumy za nefunkční kufříkový mobil, který vlastně nepotřebují, když pevná linka je tak rozšířená a levná).
Podle Ducka vlastně změna paradigmatu, která nás nakonec „smete“, může číhat za čímkoli, co právě teď s určitým povýšením odmítáme slovy: „Tohle se mne přece netýká.“
To dobré, to nejlepší
Život před nás klade úkoly a my je tak horlivě a spolehlivě plníme, až zapomeneme být sami sebou.
Děláme dobře "dobré", co od nás čeká, a vlastně nikdy nedospějeme, pouze zestárneme.
(Pominu-li, že mnozí navíc dělají dobře "špatné" - o tom tentokrát nepíši)
Přitom naše "to dobré" nakonec dá víc než to dobré, co se od nás čeká - naše dobré nakonec dá světu "to nejlepší", jakkoli je to třeba špatné, protože je to především z nás.
Abychom to byli my sami, je třeba vydat se na cestu pryč od toho, co se od nás čeká. Nedělat jen to, co se od nás čeká, ale také najít to, co bychom skutečně dělat měli, nebo chtěli, chcete-li.
Vezme to i 30 let života zjistit, že to co děláme rádi dobře, vlastně není to, co děláme rádi.
Někdy vezme i víc než rok života zjistit, že to, co děláme rádi a dobře, už není to, co bychom dělat měli, nebo že už to vlastně neděláme rádi. Člověk je bytost setrvačná a život je jako těžký nákladní vlak - těžko mění rychlost, těžko brzdí a těžko se rozjíždí. Vždycky to způsobí mnoho skřípání, jisker a hlomozu. Ale když do toho tu námahu dá, může se rozjet jinak, jinam, jiným tempem.
Nevím, zda to platí na mne nebo zda činím obecné výroky. Je ve mně příliš pokory na to, abych si dovolil "vědět". Tak jen pozoruji. Komentuji. Kecka. Teniska. Plátěná botka.
Děláme dobře "dobré", co od nás čeká, a vlastně nikdy nedospějeme, pouze zestárneme.
(Pominu-li, že mnozí navíc dělají dobře "špatné" - o tom tentokrát nepíši)
Přitom naše "to dobré" nakonec dá víc než to dobré, co se od nás čeká - naše dobré nakonec dá světu "to nejlepší", jakkoli je to třeba špatné, protože je to především z nás.
Abychom to byli my sami, je třeba vydat se na cestu pryč od toho, co se od nás čeká. Nedělat jen to, co se od nás čeká, ale také najít to, co bychom skutečně dělat měli, nebo chtěli, chcete-li.
Vezme to i 30 let života zjistit, že to co děláme rádi dobře, vlastně není to, co děláme rádi.
Někdy vezme i víc než rok života zjistit, že to, co děláme rádi a dobře, už není to, co bychom dělat měli, nebo že už to vlastně neděláme rádi. Člověk je bytost setrvačná a život je jako těžký nákladní vlak - těžko mění rychlost, těžko brzdí a těžko se rozjíždí. Vždycky to způsobí mnoho skřípání, jisker a hlomozu. Ale když do toho tu námahu dá, může se rozjet jinak, jinam, jiným tempem.
Nevím, zda to platí na mne nebo zda činím obecné výroky. Je ve mně příliš pokory na to, abych si dovolil "vědět". Tak jen pozoruji. Komentuji. Kecka. Teniska. Plátěná botka.
2013-06-19
Na poušti
Proč?
Proč když je přes 30 nad nulou prostě nevyhlásí možnost nepřijít do banky v obleku? Volné dlouhé kalhoty nebo tříčtvrťáky. Místo toho se člověk rozpustí do košile, ještě řádně utažený kravatou a v případě klientského meetingu alespoň v úvodu sako, nemluvě pak o bílých košilích, které vyžadují ještě nátělník.
Ale dobré. Chtěli jsme léto, konečně je tu slaně potová (=spotová) ochutnávka :)
Proč když je přes 30 nad nulou prostě nevyhlásí možnost nepřijít do banky v obleku? Volné dlouhé kalhoty nebo tříčtvrťáky. Místo toho se člověk rozpustí do košile, ještě řádně utažený kravatou a v případě klientského meetingu alespoň v úvodu sako, nemluvě pak o bílých košilích, které vyžadují ještě nátělník.
Ale dobré. Chtěli jsme léto, konečně je tu slaně potová (=spotová) ochutnávka :)
2013-06-18
Razie na Vládě
Jednu věc opravdu nechápu a to je rozsah nebo řekněme forma akce. Předpokládali policisté, že po nich na vládě bude někdo střílet nebo to bylo divadélko pro voliče, resp. daňové poplatníky? Jistě, mohli se snažit rychlou a hromadnou akcí předejít likvidaci důkazů apod., ale posuďte sami, zda zvolili vhodnou cestu. Nu, čas ještě ukáže.
Bonn jinak
Je fajn vylézt z kanceláře v půl šesté a zažít Bonn jinak: Nábřeží vonícího Rýna plné cvrkotu, výletní parníky, nákladní křižníky, opálené dámy v nebezpečně krátkých letních šatech čechraných větříkem od řeky jedoucí na retro bicyklech, davy dalších potulujících se či přemísťujících se městských cyklistů, zamilovaní náctiletí korzujících ruku v ruce, radostně zpocení běžci. Náměstí plné kavárniček, rastaurací, studentů, pobudů, všude slunečníky a jakási pohoda. Park před univerzitou plný dek, her a cvrkotu. Kabrioletů vítězící co do počtu nad zavřenými vozidly. Kancelářské věžáky a zašlé skleněné fasády kdesi daleko. Cosi z poklidu prázdninového maloměsta, cosi z hemžení metropole.
2013-06-16
2013-06-15
2013-06-06
Morální hazard v Rakousku
Zajímavá myšlenka. V Rakousku stála záchrana bank již 5 krát tolik, co následky povodní v roce 2002. Problémy má Hypo Alpe Adria a méně známé Kommunalkredit a Volksbank. Kommunalkredit je nešťastný příběh, Hypo a Volksbank naopak ukázky bujarého podnikání, nepromyšlené zahraniční expanze a špatně splněných domácích úkolů, v případě Hypa i podvodů.
V Rakousku teď dumají nad tím, zda vytvořit špatnou banku (obdoba naší konsolidační agentury), který by odkoupila špatná aktiva z tonoucích bank a umožnila jim tak nezkrachovat a dále podnikat - je to přece levnější než sanovat všechny vklady. Proč ne, chce se říct. Konsolidačka u nás přece skoro nic nestála a banky se teď mohou chlubit čistým štítem a říkat, jak máme skvělý dohled, a jak to v Čechách všechno skvěle funguje (omlouvám se, že ted všechny házím do jednoho pytle).
V Rakousku se ale rozhodují, zda nejít ještě dál: Zda nenechat zdravé banky, aby na špatnou banku přispívaly ze svých zisků. Rovněž zajímavá myšlenka. V zemi je pár bank, které by si to mohly dovolit - byť nechci vědět, co by to s nimi udělalo. K zamyšlení je spíše fakt, že úspěšní musejí sanovat neúspěšné. Příklad: Otevřete si řeznictví, jde vám to, ale protože všichni zákazníci chodí k vám, řezník za rohem zkrachuje. Přijde stát a řekne, že ho teď za to musíte svými výdělky držet při životě. Jak by se vám to líbilo? Máte přece rodinu, kterou musíte živit...
Zní to tedy jako socialistická fantasmagorie, ale tak docela zase není. Je totiž k zbláznění, že když se podnik chová zvlčile, regulátor to přehlédne a ještě vůbc nepočítá s tím, že občas přijdou taky zlé časy, musí to zaplatit poplatníci. Pak by se logicky nabízelo, že ostatní podniky také něco připlatí. Odhlédnu-li zcela od dopadu dle ekonomické teorie, problém je ale především v provedení: Kolik mají ti ostatní platit, aby je to nepoložilo? Kdo to bude kontrolovat tak, aby to fungovalo a nepodvádělo se? To bohužel nejde - ani tady, ani v Rakousku.
Odpověď nevím. Snad pouze omleté: A nebo se můžeme dát cestou odbourávání sociálního státu a starat se opravdu pouze o ty potřebné, nechat nemocné podniky a banky padnout (ne ale nemocné lidi!), neomezovat tolik propouštění pracovních sil, nevytvářet falešné jistoty, se kterými lidé potom hazardují.
V Rakousku teď dumají nad tím, zda vytvořit špatnou banku (obdoba naší konsolidační agentury), který by odkoupila špatná aktiva z tonoucích bank a umožnila jim tak nezkrachovat a dále podnikat - je to přece levnější než sanovat všechny vklady. Proč ne, chce se říct. Konsolidačka u nás přece skoro nic nestála a banky se teď mohou chlubit čistým štítem a říkat, jak máme skvělý dohled, a jak to v Čechách všechno skvěle funguje (omlouvám se, že ted všechny házím do jednoho pytle).
V Rakousku se ale rozhodují, zda nejít ještě dál: Zda nenechat zdravé banky, aby na špatnou banku přispívaly ze svých zisků. Rovněž zajímavá myšlenka. V zemi je pár bank, které by si to mohly dovolit - byť nechci vědět, co by to s nimi udělalo. K zamyšlení je spíše fakt, že úspěšní musejí sanovat neúspěšné. Příklad: Otevřete si řeznictví, jde vám to, ale protože všichni zákazníci chodí k vám, řezník za rohem zkrachuje. Přijde stát a řekne, že ho teď za to musíte svými výdělky držet při životě. Jak by se vám to líbilo? Máte přece rodinu, kterou musíte živit...
Zní to tedy jako socialistická fantasmagorie, ale tak docela zase není. Je totiž k zbláznění, že když se podnik chová zvlčile, regulátor to přehlédne a ještě vůbc nepočítá s tím, že občas přijdou taky zlé časy, musí to zaplatit poplatníci. Pak by se logicky nabízelo, že ostatní podniky také něco připlatí. Odhlédnu-li zcela od dopadu dle ekonomické teorie, problém je ale především v provedení: Kolik mají ti ostatní platit, aby je to nepoložilo? Kdo to bude kontrolovat tak, aby to fungovalo a nepodvádělo se? To bohužel nejde - ani tady, ani v Rakousku.
Odpověď nevím. Snad pouze omleté: A nebo se můžeme dát cestou odbourávání sociálního státu a starat se opravdu pouze o ty potřebné, nechat nemocné podniky a banky padnout (ne ale nemocné lidi!), neomezovat tolik propouštění pracovních sil, nevytvářet falešné jistoty, se kterými lidé potom hazardují.
2013-06-05
Podolka Underwater
Tak tedy moje oblíbená restaurace Podolka byla zaplavena vysokou vodou. Říkám si, co všechno se tam za poslední rok (ano, prakticky přesně odteď před rokem ) probralo s kamarády, partnerkou i sebou samým. Doufám, že tahle pitomá povodeň si to všechno vezme a naplaví to do Drážďan, nebot v tomhle smyslu po mně potopa.
Každopádně držím palce Podolce!
Na www zde a na FB zde.
Každopádně držím palce Podolce!
Na www zde a na FB zde.
2013-06-02
Můh hlas
Dnes jsem zprovoznil komentáře a antispam - to je to, co vidíte - a manuálně aktualizoval na novou verzi Wordpressu - to je to, co nevidíte, ale co bylo nutné právě kvůli instalaci antispamu. Jsem zvědav, jak dlouho bude fungovat.
Pokud by se stalo, že budete komentovat a váš příspěvek se neobjeví, je to ze dvou důvodů: Jednak si prozatím nechávám možnost moderovat, jednak vás možná antispam pojal za podezřelé :)
Co ještě můžete čekat? Pokusím se vylepšit šablonu (především zkrocení bujícího archivu a odladění čeština vs. angličtina). Dál pak celkově změna designu šablony. Nevypadá to, ale není to lehké a stojí to čas - můj webový prostor se Wordpressu brání, kde může, takže nic bohužel není na jedno kliknutí myši.
Pokud by se stalo, že budete komentovat a váš příspěvek se neobjeví, je to ze dvou důvodů: Jednak si prozatím nechávám možnost moderovat, jednak vás možná antispam pojal za podezřelé :)
Co ještě můžete čekat? Pokusím se vylepšit šablonu (především zkrocení bujícího archivu a odladění čeština vs. angličtina). Dál pak celkově změna designu šablony. Nevypadá to, ale není to lehké a stojí to čas - můj webový prostor se Wordpressu brání, kde může, takže nic bohužel není na jedno kliknutí myši.
2013-05-30
Hořké memento: Kolik stojí nejlevnější kabriolet?
Moje oblíbená hračka už zase stojí před domem, kapičky stékají po zcela nové skládací střeše a celý vůz září, jako kdyby včera vyjel z továrny, ačkoli má na krku více jak 16 let. Teroticky bych měl být velmi spokojený, ale při každém pohledu na tu "věc", ve mně zůstávají rozporuplné pocity.
Na začátku toho všeho byla touha vyzkoušet si, jaké to je toulat se s větrem ve vlasech v kabrioletu, nebo jinak také vlastnit nepraktické auto "pro radost" - auto, které dělá z přemísťování z bodu A do bodu B požitek bez toho, abyste museli řezat zatáčky nebo jet o závod. Je to specifická touha, a pokud jste ji nikdy neměli, také ji nikdy nepochopíte... a buďte za to rádi.
Po zevrubném shlédnutí internetových bazarů jsem doznal, že na "pořádný" kabriolet nidky nebudu mít peníze, a tak mne napadlo oddělit funkci "cool auta" a "kabrioletu": Koupit si jenom čistě KABRIOLET, zaplatit nějakých 15-30 tisíc za "roztomilý vrak" se stahovací střechou, rok v něm odjezdit a za podobně směšnou cenu ho prodat dál. Koneckonců jsem v té době vlastnil již jedno podobně staré auto, které se jevilo být zcela bezproblémové. Takže jsem přistoupil k činům a koupil jeden z nejlevnějších kabrioletů té samé série, jako mé tehdejší vozidlo.
A spokojenost?
V zásadě ano, odmyslím-li určitou hořkou pachuť z toho, že cena téhle blištivé ojeté parády se od zakoupení vyšplhala na celý trojnásobek - tedy na cenu, za kterou vozidlo ani zdaleka dále neprodám. Spočtěte si tedy, kolik přibližně stojí sezóna provozu, případně kolik tratíte na prodeji (skutečná čísla záměrně neuvádím, ale vycházejte z onoho trojnásobku a něco si dosaďte).
Zůstane jen hořké memento, že neexistuje žádný "nejlevnější" kabriolet a že vědět tohle všechno před 2 roky, na takovou koupi bych nikdy ani nepomyslel.
Tímto jsem se vyznal a nezbývá než doufat na hezké počasí a užít si kabrioletu, dokud se na něm zase něco nepokazí.
Na začátku toho všeho byla touha vyzkoušet si, jaké to je toulat se s větrem ve vlasech v kabrioletu, nebo jinak také vlastnit nepraktické auto "pro radost" - auto, které dělá z přemísťování z bodu A do bodu B požitek bez toho, abyste museli řezat zatáčky nebo jet o závod. Je to specifická touha, a pokud jste ji nikdy neměli, také ji nikdy nepochopíte... a buďte za to rádi.
Po zevrubném shlédnutí internetových bazarů jsem doznal, že na "pořádný" kabriolet nidky nebudu mít peníze, a tak mne napadlo oddělit funkci "cool auta" a "kabrioletu": Koupit si jenom čistě KABRIOLET, zaplatit nějakých 15-30 tisíc za "roztomilý vrak" se stahovací střechou, rok v něm odjezdit a za podobně směšnou cenu ho prodat dál. Koneckonců jsem v té době vlastnil již jedno podobně staré auto, které se jevilo být zcela bezproblémové. Takže jsem přistoupil k činům a koupil jeden z nejlevnějších kabrioletů té samé série, jako mé tehdejší vozidlo.
A spokojenost?
V zásadě ano, odmyslím-li určitou hořkou pachuť z toho, že cena téhle blištivé ojeté parády se od zakoupení vyšplhala na celý trojnásobek - tedy na cenu, za kterou vozidlo ani zdaleka dále neprodám. Spočtěte si tedy, kolik přibližně stojí sezóna provozu, případně kolik tratíte na prodeji (skutečná čísla záměrně neuvádím, ale vycházejte z onoho trojnásobku a něco si dosaďte).
Zůstane jen hořké memento, že neexistuje žádný "nejlevnější" kabriolet a že vědět tohle všechno před 2 roky, na takovou koupi bych nikdy ani nepomyslel.
Tímto jsem se vyznal a nezbývá než doufat na hezké počasí a užít si kabrioletu, dokud se na něm zase něco nepokazí.
2013-05-16
Výlevka a/nebo blog?
Sotva doběhly titulky posledního příspěvku a hned mi to dalo uvědomit si, jaký jsem rebel, když něco takového napíšu. Můj blog je poslední dobou 100% korektně neosobní. Co kdyby ho četl někdo z našeho oddělení lidských zdrojů a vyhodili mne? Co kdyby ho četl někdo z jiného oddělení lidských zdrojů a rozhodl se mi na základě osobního výlevu nenabídnout milionovou práci? Nebo co kdyby klient, který se právě rozmýšlí koupit si projekt od firmy, pro níž pracuji, od toto rozhodnutí ustoupil?
Možná je na čase změnit i tohle. Už tu pořádně dlouhou dobu žádný pěkný přímý literární nebo také lyrický výlev nezazněl. A přesto to neznamená, že nic necítím, ani že si nic nemyslím.
Zatím ale začnu předsevzetím: Změnit template, přeinstalovat na novou verzi Wordpressu, nainstalovat antispam a zprovoznit komentáře. S obsahem ještě uvidím, koneckonců - moje poštovní schránka se netrhne s milionovými nabídkami, tak je lepší neriskovat :o)
Možná je na čase změnit i tohle. Už tu pořádně dlouhou dobu žádný pěkný přímý literární nebo také lyrický výlev nezazněl. A přesto to neznamená, že nic necítím, ani že si nic nemyslím.
Zatím ale začnu předsevzetím: Změnit template, přeinstalovat na novou verzi Wordpressu, nainstalovat antispam a zprovoznit komentáře. S obsahem ještě uvidím, koneckonců - moje poštovní schránka se netrhne s milionovými nabídkami, tak je lepší neriskovat :o)
Nemám čas
Mám necelých 5 dní v týdnu na práci, další více než 2 dny na cokoli, co chci. Jsem zdravý, bezdětný a plný sil. Znám už určité zákonitosti plánování a time-managementu. A přece mám pocit, že jen zřídka dělám to, co chci.
Některé věci se mi přece podařilo zefektivnit a omezit na minimum, ale přesto: Nemám čas vyrazit na kolo, nemám čas vidět kamarády, které bych chtěl vidět, nemám čas si vklidu přečíst knihu. A i přes to, že to vše výše uvedené nedělám, ani tak zdaleka nedělám to, co bych chtěl. A co vlastně dělám rád? Proč věnuji čas tomu, co dost možná nechci dělat? A co z toho opravdu musím?
Mohou za to jiné lidé, kteří mne obklopují? Nebo za to může špatně uspořádaný čas? Omezuje mne přespříliš to, že v práci cestuji? Nepochopil jsem, že hezké zážitky člověk prostě musí tvrdě odpracovat? Udělal jsem chybu, když jsem se snažil "dělat věci dobře"? Jsem věkem zblblejší, přestávám na vzpomínky dívat kriticky, vidím v nich už jen to hezké, dávám to do kontrastu s dneškem a nadávám, že dřív bylo líp? Nebo mne prostě přišlo cool být zaneprázdněný a najednou mi to leze krkem?
Možná. Nevím. Jedná se přecejen pocit - iracionální "cosi", co je propojeno s činy pouze přes jakousi černou skříňku.
Nejspíš jsem prostě dospěl v životě do bodu, kdy je třeba přehodnotit úplně všechno od začátku. Co vlastně dělám rád, jak moc chci pracovat, kolik toho chci mít, co chci ve svém volném čase docílit. A musím se přiznat, že o tom přemýšlím již řadu měsíců a dostal jsem se poměrně daleko. Vrátil jsem se v čase i v tom, co jsem si kdy zapsal, o mnoho let zpátky. Nemyslím, že bych teď byl moudřejší. Jsem jen starší a mám víc zkušeností dobrých i špatných. Nemyslím, že bych hodlal převrátil život vzhůru nohama. Koneckonců, je za mnou plno dobrého a je na čem stavět. I tak je ale čas na změnu. Je čas se pořádně "protřepat".
Některé věci se mi přece podařilo zefektivnit a omezit na minimum, ale přesto: Nemám čas vyrazit na kolo, nemám čas vidět kamarády, které bych chtěl vidět, nemám čas si vklidu přečíst knihu. A i přes to, že to vše výše uvedené nedělám, ani tak zdaleka nedělám to, co bych chtěl. A co vlastně dělám rád? Proč věnuji čas tomu, co dost možná nechci dělat? A co z toho opravdu musím?
Mohou za to jiné lidé, kteří mne obklopují? Nebo za to může špatně uspořádaný čas? Omezuje mne přespříliš to, že v práci cestuji? Nepochopil jsem, že hezké zážitky člověk prostě musí tvrdě odpracovat? Udělal jsem chybu, když jsem se snažil "dělat věci dobře"? Jsem věkem zblblejší, přestávám na vzpomínky dívat kriticky, vidím v nich už jen to hezké, dávám to do kontrastu s dneškem a nadávám, že dřív bylo líp? Nebo mne prostě přišlo cool být zaneprázdněný a najednou mi to leze krkem?
Možná. Nevím. Jedná se přecejen pocit - iracionální "cosi", co je propojeno s činy pouze přes jakousi černou skříňku.
Nejspíš jsem prostě dospěl v životě do bodu, kdy je třeba přehodnotit úplně všechno od začátku. Co vlastně dělám rád, jak moc chci pracovat, kolik toho chci mít, co chci ve svém volném čase docílit. A musím se přiznat, že o tom přemýšlím již řadu měsíců a dostal jsem se poměrně daleko. Vrátil jsem se v čase i v tom, co jsem si kdy zapsal, o mnoho let zpátky. Nemyslím, že bych teď byl moudřejší. Jsem jen starší a mám víc zkušeností dobrých i špatných. Nemyslím, že bych hodlal převrátil život vzhůru nohama. Koneckonců, je za mnou plno dobrého a je na čem stavět. I tak je ale čas na změnu. Je čas se pořádně "protřepat".
2013-05-10
Sigur Ros: Álafos
Poslouchejte: Na tom teď "ujíždím". Nemá to daleko k táhlým náladovým věcem od Pink Floyd z konce 60. let. Je to ještě řádne zpomalené a tím i prodloužené - Sigur Ros Álafos. Zkuste se soustředit až do konce, budete po zásluze odměněni dramatickou gradací.
Chcete-li od téhle islandské kapely ale přecejen něco líbivějšího, začněte polehounku albem s jazykolamným název Ágætis byrjun. Nebo pokud chcete něco až nereprezentativně líbivého, zkuste třeba track Hoppípolla.
Zfetované nebo ujeté? Možná. Ale spíš už dnes asi není "dost času" takové věci poslouchat... :)
Chcete-li od téhle islandské kapely ale přecejen něco líbivějšího, začněte polehounku albem s jazykolamným název Ágætis byrjun. Nebo pokud chcete něco až nereprezentativně líbivého, zkuste třeba track Hoppípolla.
Zfetované nebo ujeté? Možná. Ale spíš už dnes asi není "dost času" takové věci poslouchat... :)
Döner Kebap jak v Německu
Máte-li chuť na výborný Döner jako v Německu, ale přesto nechcete vytáhnout paty z Prahy, zkuste Can Bey Döner Kebap. Stačí ve stanici Štěpánská směr Karlovo náměstí opustit tramvaj předními dveřmi a nezahýbat vlevo ani vpravo.
Krámek, který se honosí tureckými a německými vlajkami vám připraví německý lepší průměr. Úplně top kebab to zase není - maso je trochu přesolené, rolka více vyschlá než by musela být, porce je trochu zbytečně velká. Přesto ale rozhodně nadprůněr, který v Praze (dle mého názoru) nemá obdoby.
Máte možnost zvolit masitou nebo vegetariánskou verzi, posedět či vzít s sebou a když si dáte rolku, bude dlouhá jako vaše paže. Nářez - palec nahoru!
Krámek, který se honosí tureckými a německými vlajkami vám připraví německý lepší průměr. Úplně top kebab to zase není - maso je trochu přesolené, rolka více vyschlá než by musela být, porce je trochu zbytečně velká. Přesto ale rozhodně nadprůněr, který v Praze (dle mého názoru) nemá obdoby.
Máte možnost zvolit masitou nebo vegetariánskou verzi, posedět či vzít s sebou a když si dáte rolku, bude dlouhá jako vaše paže. Nářez - palec nahoru!
2013-05-08
Zase si jednou zaběhat
Tak jsem se v lednu rozhodl, že si po nepříjemné zkušenosti z klagenfurtského běhání koupím pořádné běžecké boty a začnu rekreačně běhat, neboť bajk je přecejen nepřenosný a časově méně dostupný.
Po čtyřech měsících jsem si boty koupil.
Po asi dalších 3 nedělích už mi došly výmluvy (počasí, příliš krátký týden na to, abych si boty bral, moc těžká večeře, moc pozdě), a tak jsem vyběhl v Bonnu podél Rýna. Příjemný pocit. Ani ne tak ze "sportu" (zatím tomu odmítám takto říkat), ale ze vzduchu kolem, jara a trochy pohybu.
Můžu doporučit. Pokud byste sami tápali s výběrem bot, doporučuji využít třeba prodejnu Triexpert, kde vám provedou i individuální měření klenby, došlapu apod. (jakkoli netuším, zda se ve výsledku bude jednat pouze o divadýlko nebo zda to skutečně přinese úlevu od bolesti kloubů po delším používání).
Po čtyřech měsících jsem si boty koupil.
Po asi dalších 3 nedělích už mi došly výmluvy (počasí, příliš krátký týden na to, abych si boty bral, moc těžká večeře, moc pozdě), a tak jsem vyběhl v Bonnu podél Rýna. Příjemný pocit. Ani ne tak ze "sportu" (zatím tomu odmítám takto říkat), ale ze vzduchu kolem, jara a trochy pohybu.
Můžu doporučit. Pokud byste sami tápali s výběrem bot, doporučuji využít třeba prodejnu Triexpert, kde vám provedou i individuální měření klenby, došlapu apod. (jakkoli netuším, zda se ve výsledku bude jednat pouze o divadýlko nebo zda to skutečně přinese úlevu od bolesti kloubů po delším používání).
2013-05-07
2013-05-03
Jaro voní
Normálně můj nos přes alergie nic necítí. Ale když zaprší, je to jako když rozmačkáte mátu nebo bazalku v hmoždíři a vůně se prodere až do receptorů hluboko uvnitř. Pesto z jara. Pesto z květů. Jít po Vyšehradě pod stromy. Prohýbají se po nápory květů tak jako vy musíte, abyste prošli. Schody do Podolí jsou květový tobogán.
2013-04-23
Smrtící polibek čimčara
Oblíbený a velmi flexibilní blogovací engine Posterous uzavřel sňatek s ještě oblíbenějším enginem sloužícímu k... chci říct k... no prostě s Twitterem. A na stvrzení věčného pouta si dali polibek smrti a Twitter se rozhodl Posterous zavřít.
Pokud sami nevíte (třeba kvůli diakritice nebo protože nejste zrovna experti v oblasti tvorby stránek) kam z Posterous, pod kterým jeho oblíbený čimčar podřezal větev, inspirujte se přeletem na posthaven.com, blogovací engine právě od tvůrců Posterous, bezpečný přístav nebo chcete-li větvičku, která se dle tvrzení na hlavní stránce sama nepodřeže.
Pokud sami nevíte (třeba kvůli diakritice nebo protože nejste zrovna experti v oblasti tvorby stránek) kam z Posterous, pod kterým jeho oblíbený čimčar podřezal větev, inspirujte se přeletem na posthaven.com, blogovací engine právě od tvůrců Posterous, bezpečný přístav nebo chcete-li větvičku, která se dle tvrzení na hlavní stránce sama nepodřeže.
2013-04-19
Ferdydurke
Máte-li pocit, že na vás život zvrhl kýbl absurdity, přečtěte si knihu Ferdydurke od polského spisovatele Witolda Gombrowicze. Nic vám již nebude svaté. Hrdina knihy prochází běžnými situacemi, ve kterých by čtenář očekával běžný postup nebo alespoň běžné reakce, hrdina však vždy spolehlivě zareaguje zcela po svém. Jistý výsměch, ironie, sarkasmus až vzdor, chtělo by se říct.Na druhou stranu ale také jakási touha vymknout se veškerému kategorizování, škatulkování, domněnkám a předpokladům. V celku se totiž vždycky nachází několik početných skupin, na základě kterých vytvoříme kategorie, a nesčetně individuálních případů, které nikam nezapadají. Autor křičí: Nechte mne být tím, kým jsem. Nenuťe mne reagovat jako někdo, kým nejsem.
A zápletka? Poměrně retro (kniha je tuším z 30. letech, ale celou dobu váháte). Hlavní hrdina, kterému je přes 30 let, se nechá přesvědčit středoškolským učitelem "ze staré školy", že je vlastně gymnaziálním studentem. Je nucen prožívat znovu svá mladá léta, ale uvnitř již z pohledu třicetiletého. Brání se, ale ne moc úspěšně - svět ho najednou vlastně chce vidět jako středoškoláka "Josífka", kterému teče mléko po bradě.
Autor navíc vložil do děje hravé předehry a mezihry, které dějově nesouvisí, ale formálně perfektně zapadají do rámce. Palec nahoru!
A zápletka? Poměrně retro (kniha je tuším z 30. letech, ale celou dobu váháte). Hlavní hrdina, kterému je přes 30 let, se nechá přesvědčit středoškolským učitelem "ze staré školy", že je vlastně gymnaziálním studentem. Je nucen prožívat znovu svá mladá léta, ale uvnitř již z pohledu třicetiletého. Brání se, ale ne moc úspěšně - svět ho najednou vlastně chce vidět jako středoškoláka "Josífka", kterému teče mléko po bradě.
Autor navíc vložil do děje hravé předehry a mezihry, které dějově nesouvisí, ale formálně perfektně zapadají do rámce. Palec nahoru!
2013-04-16
Kouzelný stroj a živé závory
Před okny mé kanceláře v Bonnu vede železniční trať. Je v rekonstrukci. Po celé délce, kam až vidím, projíždí stavební vlak. Postupně pod sebou dělá všechno, bez toho, že by někdo musel sestoupit na trávu kolem tratě: Vymění násep, koleje, nejspíš pospojuje, ofrézuje a co já vím. Pohybuje se přitom po centimetrech, ale nevyžaduje vůbec žádnou stavební techniku. Absolutně cool!
Ale nefungují kvůli tomu závory. Místo toho dráha používá živé závory, které jsou upozorňovány velmi hlasitým signálem. Odezní každé asi š minuty, když se blíží vlak. K tomu se přidává zvuk konce světa zmíněné rekonstrukční vlakové soupravy. Díky tomu už chápu pojem "zvukové znečištění" a všechny lidi, kteří si stěžují na hlučné životní prostředí a že trpí depresemi. Lidi kolem magistrály a podobných ulic. Hlava mi třeští už po jednom dnu, nemůžu otevřít okno. Docela dusivý pocit.
Ale nefungují kvůli tomu závory. Místo toho dráha používá živé závory, které jsou upozorňovány velmi hlasitým signálem. Odezní každé asi š minuty, když se blíží vlak. K tomu se přidává zvuk konce světa zmíněné rekonstrukční vlakové soupravy. Díky tomu už chápu pojem "zvukové znečištění" a všechny lidi, kteří si stěžují na hlučné životní prostředí a že trpí depresemi. Lidi kolem magistrály a podobných ulic. Hlava mi třeští už po jednom dnu, nemůžu otevřít okno. Docela dusivý pocit.
2013-04-04
Facelift Superbu
Facelift Superbu se celkově povedl a ani by mne nanapadlo nad ním nějak mudrovat.
Jedna zajímavá věc je na něm ale vidět - podle mého výzva každé automobilky, která za běhu změní styl a která v novém stylu chce faceliftovat modely vytvořené v stylu původním. Původní karoserie zpravidla neumožňuje libovolnou změnu a na výsledku je to poznat. Leckdy tak facelift působí hůř než původní, byť okoukané vozidlo. Historické příklady: BMW řady 3 po roce 2000, BMW řady 1 a další, současný Mercedes E.
Superb v tomto případě byl vytvořen v "umírněném" kulatém stylu Škodovky, jeho facelift se ale snaží naroubovat nový "puristický" hranatý styl. Na mnoha místech je tak na škodováckém jezevčíkovi vidět klasický kočkopes - nebo chcete-li "kočkojezevčík".
Jedna zajímavá věc je na něm ale vidět - podle mého výzva každé automobilky, která za běhu změní styl a která v novém stylu chce faceliftovat modely vytvořené v stylu původním. Původní karoserie zpravidla neumožňuje libovolnou změnu a na výsledku je to poznat. Leckdy tak facelift působí hůř než původní, byť okoukané vozidlo. Historické příklady: BMW řady 3 po roce 2000, BMW řady 1 a další, současný Mercedes E.
Superb v tomto případě byl vytvořen v "umírněném" kulatém stylu Škodovky, jeho facelift se ale snaží naroubovat nový "puristický" hranatý styl. Na mnoha místech je tak na škodováckém jezevčíkovi vidět klasický kočkopes - nebo chcete-li "kočkojezevčík".
2013-04-03
Dönermann
Po prvotním nadšení z Dönermanna v prvním projektovém měsíci v Bonnu přecházím na "salátové večeře". Člověk se přecejen nabaží i dobrého - jakkoli to není mastné, ani moc pálivé, jakkoli je v tom hromada zeleniny, maso, které hcutná jako maso a žádné hranolky, jakkoli je to tak akorát :)
Pro neznalé: Dönermann je malá turecká restaurace nebo stánek (Kebab- / Dönerbude), kde obsluhuje opravdový Turek, který se snaží dělat opravdu dobrý německý kebab (Döner - v chlebu nebo Dürüm v pitě), na který se lidi budou rádi vracet, a který si vás taky hned druhý večer pamatuje.
Německý Döner údajně pochází z Berlína. Pokud tam pojedete, navštivte čtvrť Kreuzberg, která je pro svůj Döner vyhlášena.
Pro neznalé: Dönermann je malá turecká restaurace nebo stánek (Kebab- / Dönerbude), kde obsluhuje opravdový Turek, který se snaží dělat opravdu dobrý německý kebab (Döner - v chlebu nebo Dürüm v pitě), na který se lidi budou rádi vracet, a který si vás taky hned druhý večer pamatuje.
Německý Döner údajně pochází z Berlína. Pokud tam pojedete, navštivte čtvrť Kreuzberg, která je pro svůj Döner vyhlášena.
A ještě o počasí
Všichni si teď vlastně stěžujeme na počasí. Češi, němci, babička, městští liberálové. Ale když si vezmu minulý rok - byl jsem na Velikonoce ve Wachau (těšili jsme se na kvetoucí Marillen a zelenající se stromečky) a místo toho jsme narazili na slunečnou, ale studenou a zimou zmrzačenou krajinu pozbývající jakýchkoli stop jara, kterou se navíc hodinu co hodinu honily sněhové vánice. Jak letos.
Takže... neviděl bych to tak mrzutě. Halt "aprílové" počasí. Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem.
Takže... neviděl bych to tak mrzutě. Halt "aprílové" počasí. Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem.
2013-03-31
Studený březen
Studená zima (mimo jiné kvůli počasí) - ani takovou nepamatuju.
Bylo by hezké moci už ze sklenky vína lovit první mouchy a na zahrádce v Radotíně pěkně na sluníčku čistit řetěz a ladit převody kola na nadcházející sezónu. Místo toho, mít tedy použitelnou běžkovou obuv, bych snad raději opět vyrazil do hor.
Přesto si nelze zoufat - lyžařské (běžkařské) akce se letos vydařily a díky tomu se běžky definitivně zabydlely v mém sportovním srdci. Nemůžu si ani stěžovat na koupi nových lyží. Jsou mocné. Můžete být totální zoufalec a ta věc se zařízne bez říkání sama i do ledu, až jiskry létají. Teď už zbývá jen naučit se jezdit - snad už pro to letos nebude moc příležitostí :)
Bylo by hezké moci už ze sklenky vína lovit první mouchy a na zahrádce v Radotíně pěkně na sluníčku čistit řetěz a ladit převody kola na nadcházející sezónu. Místo toho, mít tedy použitelnou běžkovou obuv, bych snad raději opět vyrazil do hor.
Přesto si nelze zoufat - lyžařské (běžkařské) akce se letos vydařily a díky tomu se běžky definitivně zabydlely v mém sportovním srdci. Nemůžu si ani stěžovat na koupi nových lyží. Jsou mocné. Můžete být totální zoufalec a ta věc se zařízne bez říkání sama i do ledu, až jiskry létají. Teď už zbývá jen naučit se jezdit - snad už pro to letos nebude moc příležitostí :)
2013-03-03
Výlet v předjaří
Není nad malý výlet do Brd v předjaří. Sníh na mezích už taje, v lese jsou ho ale stále hromady. Po cestách ani noha, nepočítáte-li nespočet zvířecích a lidských stop. Úzká pěšinka vyšlapaná ve sněhu se před vámi vine a rovná bezděčně vaše kroky do přímky tak jako myšlenky. Sem tam se mezi stromy objeví krajina a les zní mnoha novými zvuky, které nezastaví listy.
Plešivec je na konci světa. Skála se tam propadá do nikam a zapadající předjarní slunce na hladině mlhy vytváří pod skálou oceán nekonečna. A jak opouštíte skálu a vaše kroky křupou v roztátém a umrzlém firnu, zapadající slunce hřeje do zad, před vámi důstojně kráčí dlouhý stín.
Zastavte se a poslouchejte. Ticho. Les šeptá les les les a mráz štípe zima zima zima. Do toho hučení krve v uších a dech dech dech.
Zkoušeli jste si někdy zařvat? Nedává moc smysl řvát do konce světa, proto je lepší sejít trochu dolů na druhé straně hory, kde není konec světa, ale nachází se tam krajina, najít si otevřený průsek v lese a vyvýšené místo, a pak ruce od těla a z plných plic do krajiny zařvat, jako barbaři, kteří táhnou do boje. Nejdřív to nejde. Zkuste jiný pokřik, vynechte slova, nechte hlas znít.
A krajina se rozezní hlasem. Odpoví psí štěkot a váhavěji lokálka do Hostomic.
Scházíte na meze, koleje vyjeté snad od povozů se lesknou blátem a vůně zatápění z blízké vesnice věští, že se na kraj brzy snese noc.
Plešivec je na konci světa. Skála se tam propadá do nikam a zapadající předjarní slunce na hladině mlhy vytváří pod skálou oceán nekonečna. A jak opouštíte skálu a vaše kroky křupou v roztátém a umrzlém firnu, zapadající slunce hřeje do zad, před vámi důstojně kráčí dlouhý stín.
Zastavte se a poslouchejte. Ticho. Les šeptá les les les a mráz štípe zima zima zima. Do toho hučení krve v uších a dech dech dech.
Zkoušeli jste si někdy zařvat? Nedává moc smysl řvát do konce světa, proto je lepší sejít trochu dolů na druhé straně hory, kde není konec světa, ale nachází se tam krajina, najít si otevřený průsek v lese a vyvýšené místo, a pak ruce od těla a z plných plic do krajiny zařvat, jako barbaři, kteří táhnou do boje. Nejdřív to nejde. Zkuste jiný pokřik, vynechte slova, nechte hlas znít.
A krajina se rozezní hlasem. Odpoví psí štěkot a váhavěji lokálka do Hostomic.
Scházíte na meze, koleje vyjeté snad od povozů se lesknou blátem a vůně zatápění z blízké vesnice věští, že se na kraj brzy snese noc.
2013-03-02
Vnímání je klamné
jako ten sicilský Syrah. Nejprve chutná kýčovitě sladce jako Inkerman, po hodině se dostaví třísloviny skryté v ovocné chuti, a na konci večera máte na jazyku mnohovrstevné trpké struhadlo. A všechno je v jedné lahvi. LuVly!
Volně dýchat
Stříkl jsem si do plic chemii od alergoložky a zjistil jsem, že mám plíce dvakrát tak velké, než jsem si už nějakou dobu myslel. Najednou je tam prostor. Hrudník je volnej, prázdnej, lehkej. Natahuje a vypouští vzduch jak kompresor monstrózního bagru. Jakoby na něm předtím leželo závaží a najednou nic. Jako když vyjedu pořádnou terénní rychtu na bajku ve třicetistupňovém vedru. Za asi 30 minut to je ale zase zpět v normálu, hrudník je malý a skromný.
To je ale MOC špatné zjištění. Myslel jsem, že "normálně" alergii nemám - že jsem občas dýchavičný, pokud je na blízku alergen. Nenapadlo mne ale, že jsem "zacpaný" vlastně pořád, že běžně dýchám třeba jen na 85%. Vím, že od roku stráveného v Moskvě mám permanentně zacpaný nos, ale plíce jsem nečekal. Je čas s tím něco dělat - návštěva alergologie byl první dobrý krok - vřele doporučuji, pokud ji odkládáte.
To je ale MOC špatné zjištění. Myslel jsem, že "normálně" alergii nemám - že jsem občas dýchavičný, pokud je na blízku alergen. Nenapadlo mne ale, že jsem "zacpaný" vlastně pořád, že běžně dýchám třeba jen na 85%. Vím, že od roku stráveného v Moskvě mám permanentně zacpaný nos, ale plíce jsem nečekal. Je čas s tím něco dělat - návštěva alergologie byl první dobrý krok - vřele doporučuji, pokud ji odkládáte.
2013-02-11
Vracení poplatku za vedení úvěrového účtu
Nejposlednějším módním výkřikem se stalo podávat hromadné žaloby na banky za účtování poplatku za vedení úvěrového účtu.
Osobně tuto iniciativu příliš nepodporuji z několika důvodů:
Celá akce má pouze ovšem jedno pozitivum: cena úvěru bude do budoucna jednosložková, tj. průhlednejší. Stále ještě to ale neznamená 100% průhlednost. Dokážete si na základě úrokové sazby, kterou vám banka dává, spočítat výši příští splátky? Já tedy ne...
Zauvažujte tedy, jestli to není zbytečná ztráta času. Stejně vám to vaše banka příště spočte a třeba to budu právě já, kdo jí poradí jak na vás (4. argument: živíte svými žalobami také celou armádu konzultantů!). Muhehehe... :)
Osobně tuto iniciativu příliš nepodporuji z několika důvodů:
- Banka vám peníze sice vrátí a krátkodobě na tom tratí, zatímco vy získáte. Dlouhodobě si ale banka naúčtuje marži jinde, jiným klientům nebo vám, až budete refinancovat, kupovat novou nemovitost nebo prostě za vedení účtu
- Přijde mi nefér: Jednou jste se s bankou jasně dohodli a podepsali smlouvu, kde byl poplatek jasně vymezen. Je také viditelný ve všech podmínkách. Mohli jste se o něj hádat před podepsáním, leckomu banka poplatek odpustí. Zpochybňovat ale smlouvu, kterou jste podepsali a na které není nic v zásadě špatného?
- Kdo z toho profituje zcela jistě, jsou právnické kanceláře, které subjekty zastupují, a které jsou hlavními motivátory celé akce.
Celá akce má pouze ovšem jedno pozitivum: cena úvěru bude do budoucna jednosložková, tj. průhlednejší. Stále ještě to ale neznamená 100% průhlednost. Dokážete si na základě úrokové sazby, kterou vám banka dává, spočítat výši příští splátky? Já tedy ne...
Zauvažujte tedy, jestli to není zbytečná ztráta času. Stejně vám to vaše banka příště spočte a třeba to budu právě já, kdo jí poradí jak na vás (4. argument: živíte svými žalobami také celou armádu konzultantů!). Muhehehe... :)
2013-02-03
A Kupka...!
...v Salmovském paláci na Hradčanech vůbec nebyl špatný. Ba naopak! Výstava byla velmi citlivě vystavěná, poskytujíce ilustraci autorových myšlenkových postupů při tvorbě. Co mne potěšilo byl také právě tak akorát dlouhý výklad k jednotlivým tvůrčím obdobím.
Cílem celé expozice František Kupka: Cesta k Amorfě je pak nastínit Kupkova jednotlivá vývojová stádia na cestě k abstrakci, která ho proslavila. A toho se myslím autoři ujali důstojně - palec nahoru. K tomu všemu se na Kupkovy obrazy velmi pěkně kouká - jsou harmonické a oku lahodí - zde nemluvě pouze o jeho schopnosti zachytit pouze barevným rozdílem každičkou důležitou křivku ženského těla :) Výstava trvá do začátku března, takže ještě máte čas. Stránka zde.
Čeho si kromě výstavy samotné také nešlo nevšimnout, je velmi vkusně a citlivě zrekonstruovaná dvorana budovy Salmovského paláce, a dále pak také celé vnitřní prostory. Opět smekám.
Celá věc měla pouze jeden velký háček - obrovská Kupkova plátna byla v nevelkých místnostech doslova "natláskaná" na sebe. Problém byl nejen v jejich celkové koncentraci na metr čtvereční plochy vs. relativně velký počet návštěvníků, ale obecně malá šířka některých místností, která nedovolila vhodný odstup od větších obrazů. Tady by se Národní galerie ještě mohla polepšit.
Cílem celé expozice František Kupka: Cesta k Amorfě je pak nastínit Kupkova jednotlivá vývojová stádia na cestě k abstrakci, která ho proslavila. A toho se myslím autoři ujali důstojně - palec nahoru. K tomu všemu se na Kupkovy obrazy velmi pěkně kouká - jsou harmonické a oku lahodí - zde nemluvě pouze o jeho schopnosti zachytit pouze barevným rozdílem každičkou důležitou křivku ženského těla :) Výstava trvá do začátku března, takže ještě máte čas. Stránka zde.
Čeho si kromě výstavy samotné také nešlo nevšimnout, je velmi vkusně a citlivě zrekonstruovaná dvorana budovy Salmovského paláce, a dále pak také celé vnitřní prostory. Opět smekám.
Celá věc měla pouze jeden velký háček - obrovská Kupkova plátna byla v nevelkých místnostech doslova "natláskaná" na sebe. Problém byl nejen v jejich celkové koncentraci na metr čtvereční plochy vs. relativně velký počet návštěvníků, ale obecně malá šířka některých místností, která nedovolila vhodný odstup od větších obrazů. Tady by se Národní galerie ještě mohla polepšit.
Max Ernst v Albertině
Čerstvě nainstalovaná retrospektiva Maxe Ernsta ve Vídeňské Albertině stojí za shlédnutí - čas máte do května 2013.
Sám jsem byl překvapen - jak jsem zvyklý na "vedlejšky" v Albertině, nenechal jsem si až tolik času, který na 180 leckdy velmi zapeklitých obrázků tohoto autora rozhodně (nejméně na rozluštění) vyžaduje.
Ernsta si nejspíše pamatujete z gymnázia - pokud ne, v kostce se leccos dozvíte zde.
Oproti tomu výstava Erwina Wurma je opravdovou "veldejškou v Albertině", byť také stojí za shlédnutí, neboť se jedná o umění ryze aktuální.
Sám jsem byl překvapen - jak jsem zvyklý na "vedlejšky" v Albertině, nenechal jsem si až tolik času, který na 180 leckdy velmi zapeklitých obrázků tohoto autora rozhodně (nejméně na rozluštění) vyžaduje.
Ernsta si nejspíše pamatujete z gymnázia - pokud ne, v kostce se leccos dozvíte zde.
Oproti tomu výstava Erwina Wurma je opravdovou "veldejškou v Albertině", byť také stojí za shlédnutí, neboť se jedná o umění ryze aktuální.
2013-01-30
Hudební objevy
Archive: With Us Until You're Dead - jak moc název poslední desky Archive připomíná teaser nějaké penzijní společnosti či pojišťovny.
Nová deska není nikterak průlomová, ale hudba je to opět strhující, do detailu propracovaná a velmi emotivní. Právě snad celkový výraz by mohl desce dát lidové jméno "rozezlené album", jednalo-li by se snad o desku beze jména.
Celkové ladění je méně cross-overové než desky prvotní, kapela si ustálila své vlastní formální výrazivo, takže vám nejspíše bude připomínat sušší a méně přímočaré Controlling Crowds. Pak se ale zaposloucháte a zjístíte, že má plno osobitých koutů a záhybů, kde můžete nerušeně bádat. Impozantní hudební záležitost, jejímž proudem se postupně necháte rádi unést k zběsilé jízdě...
Velmi svěží deska Oracular Spectacular od kapely MGMT sice nepřináší nic nového, zato si ale bere trochu od Beatles, Queen, Electric Light Orchestra a možná i dalších a mistrně to kombinuje v euforický výlet hudební galaxií. Právě asi mladý duch desky, snaha na nic si nehrát, ale odvést dobré řemeslo, je kombinace, která na pár poslechů strhne.
Nová deska The Mars Volta je víc zadumaná. Má několik vesrkze geniálních momentů, ale rovněž pak plno momentů, které uchu prostě neladí. Chce se říct "typičtí Mars Volta", ale ono to tak není. Octahedron byl přece dokonale vyvážený...
Parov Stelar by si asi zasloužil víc než jen komentář. Rakouský producent, hudebník a DJ, který je zřejmě posedlý uchu lahodící kompozicí, podává na studiových deskách elektroniku založenou na swingových a jazzových smyčkách (zde je jistá paralela např. se St. Germain). Studiová alba zpravidla začíná líbivou melodickou chill-out hudbou doprovázenou zpěvem a postupně gradují, až končí ryze taneční elektronickou částí. Ani chvilku se však nebudete nudit, ani chvilku nebudete mít pocit, že něco schází. Dobré... chtělo by se říct.
Pokud zrovna nevystupuje jako DJ, naživo pak rovněž hraje s kapelou Parov Stelar Band - paradoxně živou hudbu, která je jen "vylepšená" elektronikou.
Dnes už neexistující the White Stripes mají v sobě neuvěřitelnou sílu. Na začátku manželský pár, který se nejdříve rozpad jako manželství, a pak i jako kapela, se opájí láskou k ryzí jednoduché rockové hudbě - najdete v nich něco z Neila Younga, ale občas i přitvrdí. Vždy však v maximální možné míře jednoduchosti. Až to zní jako póza - dva nástroje + zpěv nahrávané na páskový magnetofon, aby to znělo "otřepaněji". Nechybí jim však obrovská porce energie, osobní kouzlo a v neposlední řadě velmi dobré melodie, které mají ale daleko ke kýči, což se cení.
Meg White údajně začala propadat stavům úzkosti, a proto se Jack White dal na sólovou dráhu. Natočil třeba titulní song pro Quantum of Solace. Je pravda, že loňská deska Blunderbuss připomíná the Dresden Dolls, a k White Stripes má daleko už kvůli hustějším texturám, ale v tom právě může být její kouzlo pro ty, kterým by hudba White Stripes přišla moc sirová.
Nová deska není nikterak průlomová, ale hudba je to opět strhující, do detailu propracovaná a velmi emotivní. Právě snad celkový výraz by mohl desce dát lidové jméno "rozezlené album", jednalo-li by se snad o desku beze jména.
Celkové ladění je méně cross-overové než desky prvotní, kapela si ustálila své vlastní formální výrazivo, takže vám nejspíše bude připomínat sušší a méně přímočaré Controlling Crowds. Pak se ale zaposloucháte a zjístíte, že má plno osobitých koutů a záhybů, kde můžete nerušeně bádat. Impozantní hudební záležitost, jejímž proudem se postupně necháte rádi unést k zběsilé jízdě...
Velmi svěží deska Oracular Spectacular od kapely MGMT sice nepřináší nic nového, zato si ale bere trochu od Beatles, Queen, Electric Light Orchestra a možná i dalších a mistrně to kombinuje v euforický výlet hudební galaxií. Právě asi mladý duch desky, snaha na nic si nehrát, ale odvést dobré řemeslo, je kombinace, která na pár poslechů strhne.
Nová deska The Mars Volta je víc zadumaná. Má několik vesrkze geniálních momentů, ale rovněž pak plno momentů, které uchu prostě neladí. Chce se říct "typičtí Mars Volta", ale ono to tak není. Octahedron byl přece dokonale vyvážený...
Parov Stelar by si asi zasloužil víc než jen komentář. Rakouský producent, hudebník a DJ, který je zřejmě posedlý uchu lahodící kompozicí, podává na studiových deskách elektroniku založenou na swingových a jazzových smyčkách (zde je jistá paralela např. se St. Germain). Studiová alba zpravidla začíná líbivou melodickou chill-out hudbou doprovázenou zpěvem a postupně gradují, až končí ryze taneční elektronickou částí. Ani chvilku se však nebudete nudit, ani chvilku nebudete mít pocit, že něco schází. Dobré... chtělo by se říct.
Pokud zrovna nevystupuje jako DJ, naživo pak rovněž hraje s kapelou Parov Stelar Band - paradoxně živou hudbu, která je jen "vylepšená" elektronikou.
Dnes už neexistující the White Stripes mají v sobě neuvěřitelnou sílu. Na začátku manželský pár, který se nejdříve rozpad jako manželství, a pak i jako kapela, se opájí láskou k ryzí jednoduché rockové hudbě - najdete v nich něco z Neila Younga, ale občas i přitvrdí. Vždy však v maximální možné míře jednoduchosti. Až to zní jako póza - dva nástroje + zpěv nahrávané na páskový magnetofon, aby to znělo "otřepaněji". Nechybí jim však obrovská porce energie, osobní kouzlo a v neposlední řadě velmi dobré melodie, které mají ale daleko ke kýči, což se cení.
Meg White údajně začala propadat stavům úzkosti, a proto se Jack White dal na sólovou dráhu. Natočil třeba titulní song pro Quantum of Solace. Je pravda, že loňská deska Blunderbuss připomíná the Dresden Dolls, a k White Stripes má daleko už kvůli hustějším texturám, ale v tom právě může být její kouzlo pro ty, kterým by hudba White Stripes přišla moc sirová.
2013-01-28
Vídeň (skoro) nová v lednu 2013
Co je ve Vídni nového? Přiletíte na nový terminál letiště a pak jedete vlakem do města, kde vystoupíte na novém nádraží Wien Mitte / Landstrasse. Rozhlédnete se kolem a vidíte, že věžáky rostou jako po dešti. Ale jinak je to starý dobrá Vídeň, melting pot střední Evropy.
2013-01-26
Zeman je prezidentem
Když jsem tady psal, že volby už jsou od začátku prohrané, protože nebyl pravicový kandidát, potají jsem doufal, že se na Hrad nedostane Zeman. Se Zemanem je to ale jiná.
Jak říká táta: Národ dostal jenom to, co si zasloužil. Ani o krapet víc, ani o krapet míň.
Národ si tedy zvolil muže, který nejméně od dob v čele Sociální demokracie neprokázal žádný názor a který se vymezuje tím, že neguje ostatní, ale který svůj nenázor rovněž podává neotřelou formou.
Na druhou stranu svět nekončí - Zeman je pouze prezidentem, který má z principu omezené pravomoci. Jediné, co může, je ztrapňovat Čechy navenek a dovnitř kazit atmosféru. Nevěšme tedy hlavu a doufejme, že příští volbu do opravdu důležitých funkcí dopadnou lépe. A když ne (vzpomeňte na Paroubka), ani tak se svět nebortí. Každý svého štěstí strůjcem sám - a pokud to přestane být pravda, jako obyvatelé malé země všichni umíme jazyky, jsme relativně vzdělaní a můžeme tedy vždy emigrovat.
Pokud se přesto rádi týráte - Zemanovi už běží čas zde.
Jak říká táta: Národ dostal jenom to, co si zasloužil. Ani o krapet víc, ani o krapet míň.
Národ si tedy zvolil muže, který nejméně od dob v čele Sociální demokracie neprokázal žádný názor a který se vymezuje tím, že neguje ostatní, ale který svůj nenázor rovněž podává neotřelou formou.
Na druhou stranu svět nekončí - Zeman je pouze prezidentem, který má z principu omezené pravomoci. Jediné, co může, je ztrapňovat Čechy navenek a dovnitř kazit atmosféru. Nevěšme tedy hlavu a doufejme, že příští volbu do opravdu důležitých funkcí dopadnou lépe. A když ne (vzpomeňte na Paroubka), ani tak se svět nebortí. Každý svého štěstí strůjcem sám - a pokud to přestane být pravda, jako obyvatelé malé země všichni umíme jazyky, jsme relativně vzdělaní a můžeme tedy vždy emigrovat.
Pokud se přesto rádi týráte - Zemanovi už běží čas zde.
2013-01-23
Názor LB na prezidentské volby 2013
Pokud bych měl hodnotit pouze první kolo prezidentských voleb, dopadlo relativně dobře. Je totiž velmi slušná šance, že nevyhraje Zeman - tedy kandidát, který sice vypadá jako filozof a myslitel levice, ale který je ve skutečnosti absolutním oportunistou, a který vždy utvářel svůj mediální obraz tím, že pouze negoval ostatní. Vlastní program ani ideje zpravidla žádné. Reprezentativnost mizivá. Schwarzenberg pak rozhodně není ideálním kandidátem, ale v tomto světle se jeví jako spasitel. Může být dobrým prezidentem, byť je názorově krapet méně než čitelný. To ale právě u prezidenta nemusí vadit, neboť prezident je málokdy pod silným tlakem každodenní politiky. Dobře tedy.
Z celkového pohledu už jsou ale pro mne volby prohrané. Chyběl totiž zcela silný pravicový kandidát, který by dokázal přesvědčit a získat si podporu. Zde ale není na vině pouze Přemysl Sobotka sám, ale spíše dlouhodobě marný boj pravice o to, mít líbivou, srozumitelnou a tím pádem prodejnou ideoligii, a udržet ji alespoň po část volebního období bez zásadních skandálů a zásadních změn.
Pravice se totiž stále více profiluje jako "sociálně necitlivá" nebo ve zkratce "špatná". "My jsme pravice, drsní cost-cuttingoví hoši - a vy to všichni rovným dílem pocítíte, protože jinak to tady půjde finančně do kytek." - to podle mne není ani podstata pravice, ani konstruktivní rétorika, kterou volič přijme - pro mnoho lidí zní akcentovat pouze finanční oblast ne rytířsky, ale pouze buransky. V jádru to může být pravda, ale pokud se to okoření skandály, kterých je víc než dost, zní to prázdně. Pravice by se tedy paradoxně měla učit na levici nebo od liberálů, jak se politika prodává, a pak dělat pravicovou politiku, která ze své podstaty vůbec není špatná a za kterou si jako LB stojím. Ne "lhát" nebo "rudnout doleva", ale spíše dělat věci "konstruktivně". Leckdy by to byla cesta menšího odporu. Nu, to se sice hezky píše na blog, ale špatně se to provádí.
Z celkového pohledu už jsou ale pro mne volby prohrané. Chyběl totiž zcela silný pravicový kandidát, který by dokázal přesvědčit a získat si podporu. Zde ale není na vině pouze Přemysl Sobotka sám, ale spíše dlouhodobě marný boj pravice o to, mít líbivou, srozumitelnou a tím pádem prodejnou ideoligii, a udržet ji alespoň po část volebního období bez zásadních skandálů a zásadních změn.
Pravice se totiž stále více profiluje jako "sociálně necitlivá" nebo ve zkratce "špatná". "My jsme pravice, drsní cost-cuttingoví hoši - a vy to všichni rovným dílem pocítíte, protože jinak to tady půjde finančně do kytek." - to podle mne není ani podstata pravice, ani konstruktivní rétorika, kterou volič přijme - pro mnoho lidí zní akcentovat pouze finanční oblast ne rytířsky, ale pouze buransky. V jádru to může být pravda, ale pokud se to okoření skandály, kterých je víc než dost, zní to prázdně. Pravice by se tedy paradoxně měla učit na levici nebo od liberálů, jak se politika prodává, a pak dělat pravicovou politiku, která ze své podstaty vůbec není špatná a za kterou si jako LB stojím. Ne "lhát" nebo "rudnout doleva", ale spíše dělat věci "konstruktivně". Leckdy by to byla cesta menšího odporu. Nu, to se sice hezky píše na blog, ale špatně se to provádí.
2013-01-22
Jak jsem se nechal přemluvit vzít si úvěr
Šel jsem do autobazaru a vybral jsem si auto, na které jsem měl "v kapse" hotovost. Protože se jednalo o starší turbodieselový vůz, kde občas (ale velmi zřídka) dochází k určitým vadám na turbu apod., dostal jsem možnost si nechat poměrně levně všechny vady (v rámci pojišťovnou daného seznamu) na motoru pojistit na poměrně sexy dobu. Rovněž jsem dostal možnost mít toto pojištění zdarma, pokud si auto koupím na alespoň nejmenší možný úvěr (+navýšení na financování úvěrem) - že prý business autobazarů už není o marži na autě, ale o podílu na marži z financování aut... Zatím stále dobré - to mi přišlo fér.
Problém ale bylo už vyřizování úvěru: Trvalo nikoli 20 minut jako v reklamě, ale v řádu hodin (moje už tak oblíbená Česká Spořitelna) - a to jsem u jiných bank brán jako bonitní klient.
Dále pak bylo nutné vzdát se velkého technického průkazu - deponovat ho u Spořitelny jako kolaterál. To by bylo ok, pokud by se to nemuselo udělat do měsíce od koupě vozu. Při mém cestování to není zrovna lehké. Nuže, po měsíci už mi hrozili pokutou 5000,- (byť jsem poslal řadně splátku) a musel jsem se plazit. Lidské jednání, vyřešeno.
Pak jsem zjistil, že úředníci udělali chybu ve VINu v malém techničáku. Takže musím papírovat a ze Spořky získat velký techničák. Opraveno. Techničák vrátit.
Následně mi auto naboural při parkování jiný řidič. Aby se vše mohlo uhradit z jeho pojistky, musí na to dát Spořitelna svůj prst (takzvaně devinkulovat). Ona to ale nechce udělat ve prospšch smluvního servisu. Takže to musíte řešit složitěji...
Bottom line: Nebuďte hloupí jako já, když už ty peníze máte a nenechte se k úvěru přemluvit. Může to být finančně zajímavé, ale pokud si ceníte svého času, vydělejte poctivě prachy, a pak si kupte auto, na které máte. Úvěry znamenají jen zbytečné pírování a úředničinu.
Problém ale bylo už vyřizování úvěru: Trvalo nikoli 20 minut jako v reklamě, ale v řádu hodin (moje už tak oblíbená Česká Spořitelna) - a to jsem u jiných bank brán jako bonitní klient.
Dále pak bylo nutné vzdát se velkého technického průkazu - deponovat ho u Spořitelny jako kolaterál. To by bylo ok, pokud by se to nemuselo udělat do měsíce od koupě vozu. Při mém cestování to není zrovna lehké. Nuže, po měsíci už mi hrozili pokutou 5000,- (byť jsem poslal řadně splátku) a musel jsem se plazit. Lidské jednání, vyřešeno.
Pak jsem zjistil, že úředníci udělali chybu ve VINu v malém techničáku. Takže musím papírovat a ze Spořky získat velký techničák. Opraveno. Techničák vrátit.
Následně mi auto naboural při parkování jiný řidič. Aby se vše mohlo uhradit z jeho pojistky, musí na to dát Spořitelna svůj prst (takzvaně devinkulovat). Ona to ale nechce udělat ve prospšch smluvního servisu. Takže to musíte řešit složitěji...
Bottom line: Nebuďte hloupí jako já, když už ty peníze máte a nenechte se k úvěru přemluvit. Může to být finančně zajímavé, ale pokud si ceníte svého času, vydělejte poctivě prachy, a pak si kupte auto, na které máte. Úvěry znamenají jen zbytečné pírování a úředničinu.
2013-01-18
Interiéry
Shlédl jsem zajímavý film od Woodyho Allena. Zajímavý tím, že vůbec nepatří do kategorie "komediální" nebo "sžíravě humorné". Allen zde na příběhu tří sester a jejich rodičů rozpracovává naléhavé drama mezilidských vztahů. Kamerou i celkovým pojetím se režisér snaží údajně prokázat poctu Bergmanovi.
Svého času již zavedený rěžisér komedií Woody Allen se snažil natočit vážný film, a dokázat, že je schopen tvořit v jakémkoli žánru, ale přesto nebo právě proto se údajně dočkal v USA jen velmi vlažného přijetí. Také přesto nebo právě proto doporučuji ke shlédnutí - jedná se o víc než zajímavou podívanou. Více zde.
Svého času již zavedený rěžisér komedií Woody Allen se snažil natočit vážný film, a dokázat, že je schopen tvořit v jakémkoli žánru, ale přesto nebo právě proto se údajně dočkal v USA jen velmi vlažného přijetí. Také přesto nebo právě proto doporučuji ke shlédnutí - jedná se o víc než zajímavou podívanou. Více zde.
Když ráno vstanu
...je za zataženými žaluziemi vidět nesmělé bílé denní světlo. Venku padá sníh a mrzne, ale do středozimních dojmů už se vkrádají první vlaštovky jara. Ať se děje právě cokoli, nemůžete se ubránit lehkému optimismu. Člověk je vlastně zvíře, podvědomě sepjaté s přírodou.
2013-01-15
Trocha hysterie
Státní dluh se loni zvýšil na 1668 bilionů Kč. To prý znamená ca. 159 tisíc Kč na hlavu. Pokud jste neradi někomu něco dlužni, zde si nepomůžete. Plán je, že v dalších letech poroste. Takže pokud máte pocit, že vás vláda dusí svými opatřeními, je to buďto naopak nebo jsou opatření od základu špatná. Efekt na snižování dluhu se ale zatím neplánuje.
2013-01-13
Co vás...
...musí pohnout k tomu, abyste si po roce konečně dali koupel ve vaně ve vlastním bytě? :)
2013-01-07
2013-01-06
Návrat do města...
...je plný nepříjemných překvapení. Obálky, upomínky, administrativa, bordel, hluk, stres. Nelze vypadnout z kola ani na 2 týdny bez následků. Asi jsem spíš lesní člověk.