Na telefonu Sony se sluchátky Koss přes drát.
Čím hlasitěji, tím víc detailů je slyšet. Zvuk se najednou netříští, ale je krásně čistý.
Tam, kde byl jeden hlas, najednou slyšíte duet. Tam, kde byl backing vocal, najednou slyšíte dva hlasy - mužský a ženský. Jednotlivé typy perkusí. A do toho si bicí samy jedou to své ratata, které nezaniká ve směsném ryku.
Ryzí radost.
Funguje to hlavně na nové nahrávky. Na staré ne. Prubířský kámen je moje oblíbená Dance the Night Away od Cream z Disraeli Gears, kterou jsem si kdysi od kamaráda nasál do MP3 z gramodesky. Ta stará empétrojka nemá moc valnou kvalitu výšek, ale zato ten Bakerův dupák je na pravém repráku neuvěřitelně dominantní. Zní jako by hrál sám úplně ve vedlejší místnosti. A do toho se ho Eric snaží marně přezpívat. A nedává to - ratatata - ratatata - ratatata - awayyyyyy. Baker vede nad Claptonem jedna nula. To na žádném CD ani v lossless verzi už tak není, i když se jedná o stejnou píseň, a stejnou desku. V digitální je Clapton vyhlazený a Baker schovaný vzsdu. Prostě, až jednou Cream budou znít jako Cream, přestanu toužit po gramofonu. Teď tim nemá cenu ztrácet minuty poslechu a je lepší se soustředit na to nové.
Žádné komentáře:
Okomentovat