Království železnic

Je fajn vrátit se do dětství. Nic mi to už dlouho neumožnilo tak jako úplně nahodilá návštěva modelových kolejišť, maličkých virtuálních, lec přeč navýsost opravdových světů.

A ten pan konzultant, jindy takový suchar, tam stál mezi všemi těmi pětiletými dětmi, odzbrojen tímhle podivným, k dokonalosti dotaženým světem - tupý ale upřímně radostný úsměv na tváři...

Vláčky jezdí a svítí, čtyři různě barevné zářivky vytváří všechny možné denní doby, autíčka jezdí po silnicích, vyhýbají se opravě vozovky, čekají na přejezdu, vláčky na sebe čekají ve stanicích, odbočují, mizí v bezpočtu tunelů, okna domů v noci se rozsvěcí a zhasínají... dokonce i rozsvěcení nádražních lamp vydává charakteristické blikání podle jejich jednotlivých předobrazů. To vše jsem si kdysi jako kluk přál postavit nebo aspoň vidět.

Něco mi říká, že s dětmi, až jednou přijdou, si nejvíc vyhraje tatínek, nikoli děti samotné... :-)

Druhý život lední medvědice

Někdy proklatě lituju, že jsem tenhle blog nezačal psát anonymně. Ne že bych chtěl psát o lidech (=svých čtenářích) zle, ale lidi si dokáží vyložit špatně úplně sebeobecnější hlášku, byť to třeba vůbec není o nich ani o mém vztahu k nim. A to je potřeba respektovat, neboť psaním blogu nechtěně také vytváříte PR těch, kterých se váš život dotýká - stejně jako v reálném světě.

Na druhu stranu to byl dobrý důvod založit si druhý blog. Píšu tam pochopitelně pod identitou velké bílé lední medvědice. Druhá věc je, že není přístupný vůbec nikomu kromě autora (tedy autorky, medvědice). Dalo by se mu říkat deník.

Nějak mi tam ale chybí póza - s tím jak chybí čtenáři. Brum. Póza před čtenáři totiž musí být. Nazývat lidi čísly nebo písmeny... a nebo prostě jinými jmény, třeba na základě nejaké charakteristické vlastnosti nebo vady, psát ilustrativní příběhy, které se odehrály jen napůl nebo v mysli, a které vyvolala nějaká hluboká myšlenka, nemuset celou tu pózu nijak autocenzurovat, a moci se celé dny vydražovat se pod maskou pláče. A nebo prostě jen zaujmout pózu upřímnosti.

25. prosince ještě 2009

Je po štědrém dni, v ulicích města zavládl klid, všude se válí tuny dárkového papíru, vnuci korzují slušně oblečení s babičkami, manželé s tchýněmi, dcery s matkami, sestřenky přes páté koleno se psem a já se konečně můžu věnovat zasloužilé relaxaci. Začal jsem milou výstavou Josefa Čapka v Jízdárně Pražského hradu. Protože tvá jen do 17.1., doporučuji stihnout ještě v době volna.

Ale jinak se hodlám flákat: Budu si číst knihu, kouknu na film, vyčistím kolo na další sezónu, schroustám kila jazzu, nalepím fotografie do rodinného alba, což slibuji už 3 roky. A k tomu budu pít litry espressa.

Monsieur Monteur Amateur

Nikdy se nepokoušejte montovat si sami auto. Můžete si montovat hi-fi, můžete si montovat kolo, ale pokud jde o stroj, kterej umí šmahem zabít několik lidí, neni to sranda. To jsem se dneska přesvědčil, když jsem přidělával náhradu za zesnulou poklici na levém předním kole. Podle návodu to vypadalo jako prostinká skládačka. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy se po nasazení tlakem nepatřičně ohnul úchytný drát a téměř mi uťafnul ventilek pneumatiky, který ještě k tomu ostentativně upustil vzduch. Ale zdá se, že jsme kamarádi. Poklice dál leží nenamontovaná v dílně, vzduch je dopumpovaný a auto jezdí. Zatím.

A nebo nemějte obě ruce levé a nic se vám nestane.

Vánoční pohoda 2009

Taky máte depky z vánočních nákupů? Mám problém: Co nekoupím do půlky prosince, to už později seženu jen s velkými obtížemi. Stačí mi totiž, že se se svým nebohým starým autem deru mezi všemi těmi agresivně akcelerujícími SUV s dětskými sedačkami do garáží, už tehdy to na mne leze, už tehdy to začíná, a následně do mne pak vráží všichni ti agresivně hezcí a evidentně šťastní lidé s plnými igelitkami nákupů, pak fronty u pokladen, do toho se z reproduktorů snášejí otravné koledy ve verzi kýč, naráží do vás košíčkem, nestačí to jednou z nepozornosti, udělá to potřetí a dostane dost drsně vyhubováno, koupíte si bagetu, ale nemáte si kde sednout a kde ji sníst, pak vám ještě někdo na schodech zachytí taškou o podrážku boty, takže div neupadnete, to je poslední kapka, to už ale utíkáte, zpátky do starého dobrého auta po dědovi, který nákupní horečku nikdy neřešil, a ujíždíte domů. Jako zapšklý intelektuál si dáte čaj, pustíte jazz, zapálíte svíčku nebo kouknete na dobrý film, něco uvaříte. Je vám dobře, ale furt vám nějak tak holt chybí ty dárky.

Taky znáte ty dny?

Taky znáte ty dny, kdy se vám nezastaví telefon, a kdy je přes něj těžké dostat se k práci?

ad super

A zapomněl bych na superpřekladatele a supertlumočníky - to aby komunimace v evropských superregulačních agenturách byla opravdu přesná, flexibilní a osobní...

Bankovní regulační Superagentury

Tak jako to viceguvernér ČNB Singer umí, zareagoval trefně na dotaz HN, zda v ČR nějak poznáme působení nových banky regulujících evropských superinstitucí: "Velmi záhy zjistíme, že budeme častěji cestovat do nových evropských agentur... na zbytek je příliš brzy."

To bylo první, co mne napadlo: Nové superagentury, pro každou nová skleněná superbudova, superkonference a superrauty, vrcholná supersetkání, superletenky, superhotely, superlimuzíny a superřidiči, platy a kompenzace za práci v zahraničí, úřednické superbyty a superodborníci, které doma už nikdo nechtěl...

Hezký příklad Řecko

Tyhle první zprávy... často jsou nadnesené a pozítří se ukáže, že vše je v lepším pořádku, než se zdálo. Na druhou stranu, Řecko je dobrý příklad toho, jak se to dělat nemá, ale jak to všichni děláme: Byť má 300% HDP dluh, rozhodlo se, že bude pořádat Olympiádu. Nebylo to potřeba. Olympiáda není (narozdíl od důchodů a nemocnic) potřeba. NIKDO by neměl pořádat Olympiádu, pokud na ni nemá volné prostředky.

Je čas

Je čas dát si kávičku z malého hrníčku s mrkvovým psem a začít konečně něco dělat.

Nový Územní plán Prahy

Už jste viděli nový územní plán Prahy? Už víte, co se ve vaší čtvrti možná bude dít za pár let? Pokud ne, viz. odkaz...

Dámy a pánové

Dámy a pánové, a je tu pro-si-nec!

Nějak si nepamatuji, že by utekl nějaký čas od doby, kdy jsme byli ve Středohoří na kole, od doby, kdy jsem se potloukal ulicemi Sarajeva... Tak jako každý rok, se nepřestávám divit tomu, kam se všechen ten čas vždycky ztratí?

Už víte co na Silvestra? Už máte všechny dárečky? Už máte NĚJAKÉ dárečky? A neříkejte, že to dál nebude ještě hektičtější!

Každopádně (před)přeji všem pěkné Svátky a poklidný advent (checht!).

Měšťacký požitek: Frequent traveller status

Tak mi během uplynulého měsíce (krom pojistky na auto, nehorázných účtů za telefonování, které se neuskutečnilo, a dalších) do Radotína přišel balíček od Lufthansy Miles & More.

Miles & More je spojeno s tou příjemnější částí naší práce - se samotným cestováním leteckou dopravou a benefity k němu vztaženými. V balíčku mne čekala krásná stříbrná kartička Frequent traveller s přístupem na přednostní odbavení, do business lounge a dalšími výhodami. Jako správný měšťák si ten fakt uvnitř mohu hýčkat, dokonce si můžu připadat lepší za něco, k čemu jsem nijak nepřispěl, ALE vše to kazí jiná skutečnost, a to je ta, že projekt v Bosně končí a že nebudu mít jak ten svůj úžasný status využít. Nebo že bych dostal na sedadlo v pantografu po cestě do Radotína extra frequent travellerskou porci špíny či odpadků? :-)

(Pro ty, co by to "nezasloužení" brali vážně, jenom připomenu, že jsem musel často vstávat třeba ve 4:30 ráno, abych stihl všechny tyhle každotýdenní lety, za které se mi mimochodem kdesi načítaly body... tímto poustem si tedy tak trochu stěžuji, že to nepřišlo dřív!)

Avishai v Rudolfinu: fenomén Praha

"Vyfiknout se" a jít na Avishaie do Rudolfina. Zažít něco víc, než jen koncert. Přesně tak bych popsal svůj zážitek z včerejšího vystoupení k desce Aurora jednoho ze současných nejzajímavějších jazzových umělců, Avishaie Cohena.

Koncert v pompézních kulisách se neomezil na pouhou přehrávku Aurory, band skladby prožil, prodloužil, silně pojazzoval a maximálně si s materiálem pohrál od první do poslední sekundy. Přidal velmi ambiciózní nové skladby, klasiku "Kočka leze dírou" a něco z repertoáru Avishai Cohen Trio.

K tomu se přidal i "fenomén Praha", kdy i v relativně odtažitých kulisách klasické koncertní síně dokázala kapela s publikem komunikovat a nalejt všechnu pozitivní energii do řad před sebou a zároveň se nechat silně nadchnout nadšením Čechů pro hudbu, kterou "milují", což se ukázalo na opakovaných ovacích ve stoje i na netypicky mnoha "přídavcích".

Po konci koncertu snad nebylo člověka, který by foier neopouštěl s upřímným úsměvem na tváři. Oboustranně silný zážitek, na jehož základě jsem si jist, že Avishai přijede rád brzy znovu a bude pekelně těžké sehnat lístky...

Bez internetu

Večery doma bez internetu se tak nějak zklidnily a prodloužily, lépe se mi daří udržovat nevirtuální svět v chodu. Byť off-line život není dobrovolný, má i něco do sebe.

Z fulla na hard-tail?

Člověk si stěžuje, že jedno z kol má menší zdvih odpružení než jiné a že to v různých situacích "kope", a přitom vůbec neví, o čem mluví.

Nedávno jsem si na zimu koupil za 2000 hard-tail (kolo bez zadního odpružení), který jsem za dalších asi 1500 dozdobil tak, aby byl pojízdný, a nestačil jsem se při první vyjížďce divit. Nejenže kolo nepolyká kořeny ani jiné větší nerovnosti, ono nepolyká vůbec nic. Už vůbec nevím, jak jsem se s tím tolik let úplně bez zamyšlení vyrovnával.

První věc, na kterou je třeba zcela zapomenout, je jízda v sedle. Jestli někdo něco říká o škodlivosti jízdy na kole na rozmnožovací ústrojí, hard-tail to vše bez výjimky potvrzuje. Další věc je jízda ne nepevném nebo zvlněném povrchu. Kolo drncáním a klouzáním jakoby úplně zastavuje, často vesele odskakuje do stran. Ne že by to full nedělal, ale rozdíl je znát ve vrchovaté míře. Navíc odpich na zamčeném tlumiči a na hard-tailu není takřka rozeznatelný.

Do značné míry mne to přesvědčilo, že nemá cenu pořizovat fulla za fulla jenom kvůli většimu zdvihu. Tu základní funkci splní i bajk s cca. 100mm na obou kolech. A tak s úctou vyčistím a seřídím Fujinu, ustelu jí na zimní spánek a budu se těšit na jaro zase v tom samém sedle...

Ve vzduchu

Vyšel jsem na ulici v Sarajevu. Nějak tak zatemněno, spánku v poslední době nemnoho...znáte ten pocit, kdy jako byste na obočí měli kšilt, který vás ani moc netlačí, jen tam je.

Podzim. Po všech těch sněhových vánicích i mrazech, které jsem už letos potkal, je venku zase sluníčko a teplo. Vyšel jsem na ulici v Sarajevu na pěší zónu mezi odřené paneláky, kdesi na sídlišti nikoho (jmenuje se Alipašino Polje), a jako kdyby se kšilt najendou rozpustil v důvěrně známou vůni.

Znáte tu vůni, kdy na konec podzima vzduch voní jarem a celá krajina tak jakoby hřeje rozsvícená sluncem? To je poslední mejlka, pak už jde počasí do prčic a jaro začne vzduchem být cítit zase až někdy v únoru.

Nepřipomnělo se mi nic víc, jak jsem touhle dobou a v tomhle počasí vždycky se sestrou a babičkou šli přes kopec Skřivánek na prolejzky v touhle dobou už vždycky opuštěné chatové osadě u řeky. Je to dávno, ale přesto mi najednou přišlo, že bych se mohl sebrat a jít. Že všechno, co stačí, je sundat ze sebe to komické oblečení, komickou ospalost a vypadnout někam za město do tohohle vonícího vzduchu.

Někdy si říkám, že by bylo skvělý být zase na chvilku dítě. Nenechávat za sebou žádnou stopu, nemít zodpovědnost za to, co dělám, nemít možnost ovlivnit, co dělám a brouzdat si tak světem, nerozlišovat sobotu a neděle, dopoledne a odpoledne, podzimy a jara, jeden rok od druhého, nemuset být vděčný za čas ani za odpovědnost. Ale možná by pro začátek stačilo projít se bezcílně po tom sídlišti, Alipašino Polje Forever.

Přírodní lidé

Prší, nad horama se vznáší mlha. Obyvatelé Banja Luky jsou nepříjemní, neochotní, ba až líní, kruhy pod očima, nepřítomný výraz. Přírodní lidé...

Sluchátka Koss The Plug

Kdesi jsem si přečetl, že technologie, kdy se sluchátko dostane dovnitř do ucha co nejblíže k bubínku a navíc izoluje okolní hluky, je nejšetrnější k sluchu, protože umožňuje nerušeně posliuchat hudbu při velmi nízké hlasitosti, kdy nedochází k tříštění zvuku.

Ani za mák tomu nerozumím, ale protože jsem sháněl k Nokii a iPodu pecková sluchátka bez dálkového ovládání, padlo rozhodnutí právě na Koss Plug.

Pokud byste o tomto systému uvažovali, je dobré vědět několik faktů. Jednak samotné uchycení v uchu je poměrně rafinované, sluchátko se vytvaruje, podle tvaru ucha a drží jako přišité. Navíc samotný úchyt působí jako špunt do ucha, takže jste schopni usnout třeba vestoje na přechodu přes Magistrálu. I při minimální hlasitosti si pak můžete v klidu vychutnávat oblíbenou muziku. Zvuk je laděný spíše na výšky a basy, ideálně tedy spolupracuje s iPodem (například Koss Porta Pro v době, kdy jsem je kupoval naopak krásně vykreslovala středy a k iPodu tak vůbec neseděla), byť se poslechově jedná o velmi průměrné zařízení. Nevýhodou je pak fakt, že při chůzi slyšíte poměrně výrazné tahy kabelů za tělo sluchátka. Samotná kabeláž má ideální délku a společně s konektorem minimalistické rozměry, ocenil bych navíc pouze trasnportní kožený pytlíček, který se dával právě k modelu Porta Pro.

O klasické doživotní záruce na sluchátka Koss se netřeba zmiňovat, mám ověřeno, že když je přejede náklaďák, za "manipulační polatek" ve vždy stejné výši servis vymění vše, co brání úspěšnému fungování minizařízení.

Koss Plug nejsou zařízením pro audiofily, ale příjemný, skladný a pracovitý kapesní společník na cesty, který vám kdekoli v letadle, autobuse či metru vytvoří vlastní ostrůvek klidu.

PS Leckoho asi bude zajímat, jak je to s hygienou a těmito sluchátky, která nesedí na ušním boltci jako jiné "pecky", ale uvnitř ucha. Říkám, že JE potřeba si pravidelně čistit uši :-) Bonusem je tedy nucené zavedení jistých hygienických návýků...

Městský okruh patří do města

Radní znovu schvílili původní verzi severní části vnějšího městského okruhu přes Suchdol (pod odkazem). Když se na to podívám očima suchdoslkých obyvatel, dal bych jim jako ex-radotínský patriot za pravdu (v Radotíně už je beztak dost hluku z železniční tratě a zbraslavské dálnice). Když se však podívám na mapku, je mi jasné, že neexistuje jiná varianta, než vést městský okruh městem, protože v místě, kde je veden, prostě chybí komunikace jako sůl.

Bohužel chceme moc. Chceme všichni bydlet ve městě a vydělávat v něm obrovské peníze, dosáhnout hvězd... a zároveň chceme, aby v tom městě bylo míň lidí, míň aut, míň hluku, prachu, stresu. Teď už město je, tak co takhledostavět okruh a napříště zkusit žít tam, kde máme bydliště: zapsat děti ne do té nejlepší školy, ale to té nejbližší, nejedzit do hypermarketu s nějvštím výběrem a nejlepší cenou, ale nakoupit v lokálním supermarketu a další... stojí to pohodlí a sám nevím, jestli bych byl ochoten tomu dostát.

Zavíráček sezóny

Cyklistický zavíráček sezóny se konal v Českém Středohoří. Počasí nám přálo, byť na nejlepším výhledu celé trasy (Lovoš) byla ještě mlha. Oproti tomu řady účastníků prořídly, neboť chřipky řádí.

I přesto nás příroday počastovala mimořádnými porcemi bahna. Výlet se rovněž nešťastně zažadil do galerie "Naše slavné noční dojezdy", byť si nemyslím, že vinou plánování, ale spíše nedostatku světla s blížícím se večerem.

V Českém Středohoří ale hlavně bylo k vidění to, co opravdu stálo za to: Lehce zachmuřené podzimní pohoří sopečného původu v záplavě nepřeberného množství barev (tedy asi pěti).

Moje fotky lze shlédnout na Facebooku v galerii Podzim 2009 nebo na Picasse v galerii České Středohoří. Danovo velmi zdařilé album pak neleznete zde, rovněž na Picassawebu.

Štouch do veřejných financí

Tohle snad nevyžaduje žádný další komentář, snad jen: Jedeme dál nad poměry! Budeme dál šrotovat, stavět větrníky, dotovat a nakonec, je to jen šťouch, který má říct "něco s tím dělejte", neznamená to přece, že zítra už budeme o hladu.

Sníh?

Minulý týden jsem v Sarajevu seděl venku na sluníčku a pojídal pizzu, dneska tady je 10 cm sněhu. Někde je něco špatně... měl bych chodit dřív spát nebo přestat poslouchat Archive.

Fascinace Bosnou

Na jeden dojem z končíčícho týdne nesmím zapomenout. Když se Boeing 737 začal ladně vznášet nad údolím, v němž se nachází Sarajevo a na obloze nebylo tentokrát ani mráčku (a to ani po dosažení letové výšky), otevřela se mi ubíhající scenérie jako nikdy předtím. Bosna a Hercegovina je překrásná horská země s horami vysokými, byť ale mírnými svahy, dlouhými opuštěnými loukami, náhorními plošinami, mnoha listnatými stromy a sem tam horskou vesničkou ze všech sil se plazící po kopci (a mnoha náhodně rozesetými minami - bohužel). Dojem okouzlující...

Proto myslím, že se budu muset někdy vrátit, byť třeba z objektivních důvodů s průvodcem. Co vy? Jeli byste někdo do Bosny? - na bajk, na trek...?

IAMX v SaSaZu 10.10.

Absolutní nářez. Dojemné loutkové divadýlko s důrazem na strhující vyznění, narvaný klub a bezvadná atmosféra - něco, co bezpochyby patří zapsat do deníčku.

IAMX je opravdu totiž kapela, kterou je potřeba slyšet (a vidět naživo), už kvůli vzhledu. Kapela odkryje dva další rozměry, které ze studiových verzí nejsou tak zřejmé: především na jednu stranu hra na obyčejné nástroje (klávesy, kytara, bas kytara a bubny), na druhé nástroje jasně vyprofilovaný odkaz na dance, kdy ale písničky remixují na místě hrou (či lépe otupujícím boucháním) na další sadu bicích.

No a již zmíněná atmosféra "v Praze", kdy nadšení fanoušků budilo dojem, že kapela koncert prodlužující hluboko do noci už nebude mít co hrát...

Po palačinkách u Janičky na Vyšehradě

Po palačinkách u Janičky si uvědomuji, že Na Dolinách žiju už skoro rok. NIKDY předtím jsem neměl pocit, že by čas tak utekl. NIKDY předtím jsem nežil na jedno místě pocitově tak krátce. Život na cestách (život na útěku) má zvláštní pravidla. Buďte rádi, pokud jej neznáte; těžko se mu přivyká, ještě složitěji odvyká.

Za chvíli tomu bude rok. V březnu jsem si myslel, že rok tu nevydržím... a šel bych dál, ale mám pocit, že mne tu chodidla ještě nepálí.

Opět moc zvláštní. Člověk se vždycky se svým okolím sžije. Vyzkouší si různé pózy. Být na jednom místě nemocný, jít do sámošky, kde ještě nebyl, zajít do zakouřené vinárny, projít nějakou ulici, pohovořit s babčou v trafice, koupit si Aston Martin v krámku na rohu... zkusíte to jednou nebo většinou vůbec a půjdete dál. Všude jsem to nakonec zkusil opojen novotou místa, ale tady zatím ne. Zvláštní život turisty ve vlastním městě. Zvláštní druh života na mnoha místech, který vám už po měsíci chybí.

Vraždící cyklisté na poklidném brněnském venkově

Cyklisté (nejvíce ti horští) na současném společnském žebříčku nemohou klesnout snad už jen pod čtyřkolkáře, které totiž, tak jako všichni ostatní mimo čyřtkolkářů samotných, sami také nesnáší. Trochu mne proto vyděsil nadpis článku pod odkazem. Zároveň mi přišel tak trochu nefér vůči skupině, jejímž se cítím být členem, zvlášť v dobách, kdy tato skupina prochází v očích veřejnosti určitou PR krizí, a kdy stále ještě nebyla zcela vzata na milost.

Za předpokladu, že člověk nečte dál nebo si neuvědomí, jaké je prvotní sdělení nadpisu článku, si já osobně odnesu následující dojem: Vidím horského cyklistu, který jel kolem zastávky, postříkal lidi bahnem ze své logy polepené pneumatiky, ti mu začali spílat a on proto začal vraždit (nejlépe již tak krví lesních zvířátek zbroceným rotorem své kotoučové brzdy). To zrovna nepřidá k už tak pošramocené pověsti cyklistů - stejně jsou přece všichni takoví, protože jezdí po turistických stezkách, plivou a čůrají všude, kde je napadne, i když by měli jezdit po silnici a krásných asfaltových cyklostezkách, na které vydává daňový poplatník miliony ze své kapsy.

3 minuty ticha podruhé

Prosím o tři minuty ticha. Zlikvidoval jsem svůj zubní kartáček, který mi má milá kdysi pořídila na jarovský Netzwerk. Po cestovním kartáčku Dr.Best z Vídně (viz. odkaz) je to další bolestivá ztráta...

Zpět v Sarajevu

Milé. Tak jsem přijel zpět do Sarajeva a je tu pořád léto. Sluníčko a na obloze ani mráček. Jen ta teplota jde dolů. Tytam jsou ty časy, kdy se NEdalo vyjít ven v saku...

Kolik stojí život v Praze #1

Tímto bych rád navázal na slavnou sérii "Kolik stojí život ve Vídni". Po delší době jsem nějak tak dal účty dohromady a zjistil jsem následující šokující skutečnosti:

• Kdybych zůstal bydlet u rodičů v Radotíně, ušetřil bych jen na nájemném ročně kolem 85 tisíc (=špičkové celoodpružené kolo nebo dobré ojeté auto nebo slušný základ na vlastní byt)
• Za dovýbavu již vybaveného bytu jsem dal více než 30 tisíc (pouze narychlo sestavené větší výdaje)
• Za provoz auta bez benzínu ročně vydám přes 15 tisíc (to je skoro víc než to, co projedu ročně na benzínu) bez toho, že bych měl nějakou nehodu nebo platil jakoukoli větší opravu. Jedná se přitom o jedno z těch skromných vozidel.

Průtokové náklady zde vůbec nepočítám. Trochu se mi z toho motá hlava, neboť přesně před rokem jsem ještě byl studentík s mínusem na účtu, který každou korunu převrátil dvakrát. A mám pocit, že ty nové skutečnosti ze mne rozhodně nedělají lepšího člověka.

Na druhou stranu mi kromě bicyklu oficiálně skoro nic nepatří, takže opravdový život ještě zdaleka nezačal. A být střídmý, dalo by se vše vydělit dvěma. Stejně, pokud váháte, zda opustit teplé hnízdečko u rodičů, zvažte vše velmi dobře....

Tripple Whopper

To je maso!!!!

(Rrrrrvát kořeny!)

Sousediiiiii

Sousediiii, vstávejteeee, tohle jsou staří dobří Pink Floyd!

Krásný den

20. září 2009 byl krásný den! Krásné pozdně letní až podzimní počasí (to podle lesa, kterým jste zrovinka uháněli držíce za uši svého horského draka), krásná cesta, dobré vínko a dobrý film jako sladká tečka.

A dodal bych: krásné ženy, aby bylo na co koukat (má drahá odpustí), které díky teplému počasí stále ještě vyráží odhalujíce svou krásu zrakům kolemj(e)doucích...

740i

Myslím, že jsem tátovo 740i po dálnici ještě neřídil. Nebudu teď řešit, jak tenhle koráb jede, to si každý může přešíst v časopise. Zajímavý je spíš sociální aspekt: Drobná vozidla z levého pruhu do pravého doslova odskakují a to s respektem ještě dřív, než se člověk přiblíží, a silná auta se nelepí na kufr, nýbrž si drží odstup a předjíždí teprve, když člověk na rychlostním omezení sám sjede do pravého pruhu a zpomalí. To samé platí v ulicích města. Když se člověk plazí 40km/h, nikdo nepředjíždí, nebliká a netroubí. Jedu-li však ve svém 12 let starém Opelu Astra F, byť třeba rovněž 150km/h na dálnici a 40km/h ve městě, je ctí každého, předjet tu starou šlupku, byť by při tom třeba měli udělat nějaký sebevražedný kousek. Povaha se mění po nasednutí do auta a zavření dveří. Bojí se tedy ti lidé, stydí se nebo mají respekt?

Boj s artyčokem

Navštěvovat luxusnější restaurační zařízení mi není zcela vlastní. Když už se sem tam náhodou v nějakém vyskytnu, přepadnou mne objevitelské pudy - tak jako naposledy, kdy jsem si v moc příjemné restauraci Universal v Praze objednal jako předkrm artyčok s omáčkou.

Artyčok, říkáte si - co na tom? Taková nezajímavá nakyslá věc, co se dává na pizzu capricciosa. Ono ale ne!

Na talíři mi přinesli obrovskou ohřátou kytku. Dobrovolně se tady přiznávám, že předtím jsem živého artyčoka zatím nikdy nepotkal. Dovedete si představit tu beznaděj, když před vás postaví něco, co zdánlivě vůbec není k snědku: "Na! Chroupej!" ale zároveň to hrozně pěkně voní.

Nadechl jsem se tedy a dal se do boje s artyčokem. Bylo mi jasné, že musím začít strategicky a nikoli chroupat sušší tvrdé lístky přímo z kraje. Došel jsem tedy směrem k prostředku a zkusil tam odtud jeden lístek. Byl měkký velmi chutný, ale téměř se mi vzpříčil v krku, neboť po sežvýkání nešel rozkousat. Zkusil jsem tedy polovinu lístku přímo zprostředka. Krom toho, že rozkrojit list artyčoku je nemožné, nebyl k sežvýkání ani onen prostředek. Zoufalství...

Pak jsem ale naštěstí zaryl ještě hlouběji a dostal se k samému srdci, jakési dužině artyčoku. A to vám byla pochoutka! Svou finální bitvu jsem tedy vyhrál a již se těším, že si příště zase dám něco objevitelského. A z toho plyne jedno poučení: Než něco, co ti přinesou na talíři, strčíš do pusy, důkladně to rozhňahněj příborem pro případ, že by to nebylo k snědku...

PC vrací úder

Kdo by řekl, že PC z Get-a-Mac vtipných videospotů se nasere a začne vracet úder?

...já určitě ano. Ale to nic nemění na tom, že PC je k uzoufání nedokonalá sestava.

Doma

Chtěl bych být doma. Kdekoli to je.

Opravdu to musí být?

I když se normálně domácí scénou moc nezaobírám, našel jsem tohle v ekonomických novinkách, a se zájmem přečetl. Nejspíš nějaká kachna, něco, co má donutit někoho udělat něco nebo ve volbách někomu pomoct...

Ale i kdyby, jenom ta představa je hrůzná. Na co najednou potřebujeme 230 miliard (NE milionů, miliard!!!) navíc oproti tomu, co vybereme na daních? Jak může ještě pomoct zvýšit daně nebo něco restrukturalizovat, když ta částka, kterou se každý rok zadlužíme, je tak velká?

Z mého laického pohledu už to prostě nemá cenu řešit. Zrušil bych daně úplně a počkal pár let na státní bankrot. Carpe diem. Pak bych nechal dluh umazat, zavedl restriktivní opatření a jel nanovo.

Zamyslete se kurva, vy nejchudší, co volíte socialisty. Vy na tom budete biti, až to tady spadne. Nikoli my vzdělaní, co umíme jazyky a jsme zvyklí se přemísťovat. My hlady neumřeme, my můžeme volit, koho chcem, pro nás je to čistě spor idejí... A tím bych tenhle výplod ukončil.

Summer's almost gone

Je to cítit i tady v Bosně. Léto pomalu končí. I přes horké dny bývají rána unavená, večer se brzy stmívá.

Nějak jsem si ani nevšiml, že tady léto bylo. Pamatuji si naposledy jaro, které mi přišlo pěkné, ba dokonce velmi dlouhé, nějak tak v rámci možností plné zážitků a soustředěných okamžiků.

A nejsem si ještě pevně jist, ale mám pocit, že po čase jsem konečně schopen věřit, že není špatně, že jsem tohle léto nevnímal teď a tady. Inu, uvidí se.

Královská snídaně v Bosně

Jako příprava na královksou snídani posložily večer sušenky místo teplé stravy. Hlavně se večer nepřecpat, už dvakrát jsem si v pátek chtěl dát královskou snídani a ráno jsem cítil po nevinně vypadající večeři omastek a cibuli ještě kdesi v krku. Bosňáčci mají jednak jiné zažívání, jednak žerou jako zvířata. Ale díky sušenkám to vyšlo!

Královská snídaně znamená přijít ke švédskému stolu a dát si všechno mimo ovoce a müsli - dvou odporně zdravých věcí, které snídám jindy.

A co z toho? Až do přistání v Praze pouze dobré pocity. Jenže pak: I přestože jsem vynechal salámy, agresivní sýry, klobásky a čevapy, už druhý den trpím ne zrovna lehkým zažíváním. Splácím troufalost dát si královskou snídani a marně se snažím dopídit, jak někdo může každé ráno v hotelech jíst vaječnou omeletu, míchaná vejce, párek nebo další čuňárny a neumřít po roce.

Sarajevo

A tak se mi po čtyřech týdnech pracovního života v Sarajevu a po dvou měsících v Bosně a Hercegovině podařilo dostat na procházku do centra Sarajeva. A řeknu vám: je to podivuhodné město! Chodíte po tržištích vystřižených z jakési orientální fantazie, kde nevíte, kde už je hospůdka a kde ještě ulice, míjíte mešity a najednou přejdete do ulic (třeba) Lince s katedrálou s rakouskou bankou na každém rohu a obchodní sítí známou ze zbytku "monarchie". Netrvá to pak dlouho a jste na panelové ulici vystřížené jak z východoevropské sci-fi. K tomu se ještě přidává trochu jižního stylu a čevapžinica na každém rohu.

(Krom toho je nedaleko ještě pravoslavný kostel a španělská synagoga, ale to bychom to už zbytečně komplikovali.)

A tak...blog

A tak ťukám do tohohle blogu a čas vyhrazený na čtení knihy plyne. Říkám si, že šťastnej budu, až budu mít čas napsat na tenhle blog všechno, co chci, kdy chci. Neznamená to nemít hodně práce, ale být pánem svého času. Až tohle nastane, nebude blog nikdo číst, protože nikdo nebude mít čas ho číst.

Jooo, v myšlenkách sedím ve své budoucí kavárně a do chytrého mobilu nebo netbooku (něčeho, na čem se nedají kreslit konzultantské powerpointové slajdy) ťukám tenhle blog, třeba o osmém roku jeho existence :-)

Jazzdock

Určitý snobismus je taky chodit do Jazzdocku. Není to úplně levná studentská hospoda, nicméně je to hlavou a srdcem stvořené místo. Na náplavce mezi Smíchovskými zdymadly, za rušného lodního provozu v geniálně funkcionalistické designové hospůdce posloucháte český jazz hluboko do noci, popíjíte dobré vínko nebo usrkáváte nějaký ten koktejl.

Musím podotknout, že i když hospodářky čtu taky, první mne na to upozornila opět žena. Hrál rovněž velmi výborný Infinite Quintet (více zde), který chystá svou prvotinu, a to vše bylo obalené vůní novoty, Jazzdock otevřel čerstvě teď.

Pokud máte rádi jazz a jste ochotni utratit korunu navíc za fancy prostředí (nikoli však drasticky moc!), rozhodně doporučuji tuhle záležitost podpořit! Je to něco, co tu chybělo, a co je neopakovatelné.

Snobismus

Žena mne upozornila na úskalí snobismu. V poslední době na ni dám, má v sobě takovej nějakej nadhled, kterej mi chybí. Od té doby přemýšlím, jestli piji výbornou záludně chutnající ebelovskou kávu ze Zambie proto, abych o tom mohl napsat na blog, nebo jestli píšu na blog, protože mám radost z toho, že mi chutná káva ze Zambie. Vám to možná přijde směšné, ale co už mne to stálo času k přemýšlení!!!

Když zůstanu u snobství, kamarád mne ve Vídni pozval na experimentální sushi na Mariahilferstrasse. Krom toho, že je vždycky milé znovu začínat s tyčinkami, bylo i to sushi neobyčejně milé. Dali jsme si zamilovaný talíř pro dva a já litoval, že tohle v Praze chybí.

Taky Vapiano vedle na Mariahilfer, které je franšízou, a má tedy podstatně vyšší šance se v Praze objevit, mne zase znovu nadchlo. Za 7 € dostanete čerstvé, před vámi vyrobené těstoviny dle vlastního výběru a rovněž před vámi mistrně uklohněnou omáčku (lze vybírat asi z 20 druhů), kdy můžete za chodu ovlivňovat její sestavu. K tomu další italské pochoutky + pizza + velmi fancy nealko. To celé ve stylu fast-food, příprava jídla trvá asi 3 minuty. Geniální!!!

A k tomu Whopper s čedarem a slaninou na pražském Hlavním nádraží. Byli jste tam v poslední době? Začíná dostávat podobu a začíná vypadat jako současné evropské nádraží! Tř. převrácené vzhůru nohama. Ve srovnání s výchozím bodem Wien-Südbahnhof dokonce nebe a dudy. A když se vrátím k Burgeru, začínám mít pocit, že McDonald's mne roky vytvářel milnou představu o fast food. O tom jejich rozmočeném burgeru už nechci ani slyšet, jedině Burger King :-)))

Tímto zakládám na svém blogu pravidelnou rubriku "snobismy"! ;-) (autorská práva zase příště...)

Bankomat (!!!)

Bankomat mi právě před chvílí vydal 100€ bankovku. Zůstal jsem na něj s udivením zírat. "A co jako?" znělo mi hlavou. Problém samozřejmě není v tom, že by částka nedpovídala, problém je v tom, že jsem dostal neplatnou bankovku. 100€ totiž nezaplatíte v žádném normálním podniku, což platí i ve Vídni. Je to jako strkat babičce v novinovém stánku zlatou cihlu...člověk má pak jedinou možnost, platit kartou nebo si vybrat znovu a tuhle mizernou bankovku si třeba zarámovat doma. Prostě moc chytré zařízení :-(

Úvod Karlovarského festivalu

S igelity a nahými ženami je to dobrý nápad, ale nedávno před Caban duo ho měl již Carlos Suara v Iberii... Přesto ale fajn provedení :-)

Specialized PLK

V článku pod odkazem je uvedeno horké motto Specialized: měli byste si koupit kolo s vidlicí, kterou vyrábíme rovněž my, protože jedině tak dosáhnete plné integrace odpružení.

My, co na kole jezdíme, ale víme, že vhodná vidlice je jakákoli, která má vhodné charakteristiky: můžeme volit mezi malou a větší citlivostí, mezi progresivitou a linearním chodem, mezi váhou/odolností/zdvihem/tuhostí a podle ceny se nám dostává ideálních a méně ideálních kombinací. Charakteristiky vidlic, narozdíl od odpružených zadních staveb kol, jsou poměrně veřejně známé. Proto je blbost tvrdit, že nejlépe uděláme, koupíme-li si kolo s vidlicí, kterou kněmu vyladil výrobce... to je pouhý marketing.

Imagine you are building a wall

Představ si, že stavíš stěnu. Položíš cihlu a máš právě jednu cihlu ze stěny. Zbývá ti položit všechny ostatní cihly a postavíš celou stěnu.

Teď si představ, že nejsi sám ty a stěna, kterou stavíš. Představ si, že kolem tvé stěny proudí život. Občas jde někdo kolem a přidá do tvě stěny cihlu. Jak kolem chodí přátelé a přidávají cihly, roste tvá stěna rychleji a tobě se to líbí. Položíš cihlu, ale tvá stěna vyroste víc, než o pouhou jedinou cihlu.

A teď si představ, že někteří tvoji kolemjdoucí svou cihlu občas vezmou zpět. Víš, že proto mají svoje důvody, a proto je respektuješ. Tvá stěna roste, ale ne tak rychle. Jsi však spokojen, protože položíš cihlu, ale stěna vyroste víc, než o pouhou cihlu.

Představ si, drahý příteli, že si zvykneš, že tvá stěna roste, a těšíš se převelice, jak doroste až v celý dům. Nejsou to však tvé cihly, jejichž položením roste. Tvou stěnu staví život kolem.

Představ si ještě, že pak přijde krize, a život, který proudí kolem začne brát více cihel, než jich položí. Pak je tvá stěna menší a menší, vidina domu se zmenšuje a ty jsi nucen slevit na pouhou stěnu. Je možné, že krize se ti bude vždy vyhýbat. Stejně tak je však možné, že přijde.

Představ si, že na konci krize zůstane několik cihel, které jsi položil, nejdražší příteli. Stojí tu před tebou pouhých několik cihel a tobě je do breku. Ale je to tvá stěna. Položíš cihlu a máš právě jednu další cihlu do stěny. A každá cihla, kterou položíš, se počítá. Nakonec před tebou roste TVOJE stěna, na kterou jsi na začátku málem zapomněl. Ba málem bys býval byl zapomněl také na to, jak se stěna vlastníma rukama staví. Tehdy si nech čas a dlouho vzpomínej.

Náhle si vzpomínáš na cihly, které jsi položil sám kdysi dávno. Víš, že víc nemůžeš žádat, ale za tu snahu navíc, co přijde, můžeš být šťastný a měl bys proto stále udržovat v povědomí zrnko vděku, měl bys vědět, že to není věčné, ne však nechat život stavět tvou stěnu. Věčný jsi jenom ty a to, co sám postavíš. Tvoje stěna je stavba z cihel, které položíš. Nezapomínej.

Nevím, proč mne to napadlo jako slovní skládačka v angličtině. Ctím však jazyk tohoto blogu a krom toho fakt, že anglicky bych to nenapsal bez chyb, omluvte proto některé krkolomné výrazy :-)

Koláž

Pošlete mi PROSÍM svojí nejoblíbenější básničku. Neřeknu vám k čemu, prostě to udělejte. Nemusíte být moji dobří kamarádi, nemusíte mne ani pořádně znát, nemusíte ji posílat ze svého e-mailu a nemusíte ji posílat elektronicky. Prostě mi prokažte službu a udělejte to:

• Může být psaná v ruce a poslaná dopisem na adresu níže
• Nemusí zahrnovat jméno básníka ani básně
• Nemusí být dobrá, stačí, že k ní máte vztah nebo je vaše nej
• Může to být i dobrý text písničky
• Nemusíte mne znát a já nemusím znát vás, prostě jako mýtné za to, že jste se dostali na tenhle blog
• Nemusí být česky (ale upřednostňoval bych češtinu, slovenštinu, němčinu, angličtinu, italštinu nebo španělštinu - jiným jazykům totiž nerozumím)
• Nemusí být vůbec krátká
• Nemusí být jedna
• Může se jednat i o knížku, ale chápu, že zde už se neúměrně zvyšují náklady

Pokud máte raději rukopis nebo ji prostě jen chcete vykopírovat z knihy, pošlete ji na adresu Na Dolinách 41, CZ Praha 4 14000. Ti, kteří mne znají se možná dozví, k čemu to všechno bylo. Ti z vás, co mne neznají a nepotkávají, se to asi nedozví, ale jde o dobrou a NEVEŘEJNOU věc. Z pragatického pohledu to vlastně může být úplně k ničemu... ale tak už to s poezií chodí.

Právě jsem dostal chuť

Právě jsem dostal chuť adoptovat sedačku ve Světozoru!!! :-)

Blog

Už jsem mnohokrát přemýšlel, že tenhle blog zbavím svého jména, zejména kvůli introvertním příspěvkům. Ale ono se to, narozdíl od jiných blogů, těžko dělá, když je na doméně Ladislav BenešNET :-)

Dneska

Letadlo se dneska pár sekund chovalo neklidně. Nejspíš ne víc než jindy, ale měl jsem špatný pocit, a napadlo mne, co když je to dneska "naposled". Nápad, kterému ani opravdicky nevěříte, jen vám tak prolítne hlavou, ne však zcela prost emocí.

Uplynulo téměř sedm dní od doby, co jsem zmokl na kole. Zdá se to ale jako včera. Dny tak plné, že je ani nešlo myšlením postihnout. Co se za těch 7 dnů stalo? Co udělám teď o víkendu? Zvláštní pocit, protože když mi tyhle 2 dny neuvíznou v paměti, uplyne další týden jako by nebyl. Jako kdybych JÁ nebyl.

What the hell am I waiting for?!!?

Zjistil jsem, že nedokážu udělat nic proto, abych ty dny vstřebal. A vím, že to není o tom, co člověk dělá, ale jak to dělá a jak to vidí. Jedno je jisté: čas je moc drahocenný na to, abych s ním takhle mrhal... pořád ale hledám konkrétní kroky. Nejspíš jsem zase na začátku svojí úvahy, která se začala vinout možná už víc než dva měsíce zpátky. Dneska po té, co letadlo za Sarajevem prudce zatočilo, aby se vyhnulo přebíhajícímu stromu.

Ale je potřeba vytrvat.

All four seasons

(ještě přikládám jeden roztomilý text)

With her smile as sweet as a warm wind in summer
Shes got me flying like a bird in a bright june sky
And then just when she thinks that Ive got her number
Brings me down to the ground with her wintry eye
Thats my baby
She can be all four seasons in one day

And when the nighttime comes with no interference
To our warm summer love with all its charms
But like a thoroughbred horse she can turn on a sixpence
And I find that Im back in mistress winters arms
Thats my baby
She can be all four seasons in one day

How will I know?
How can I tell?
Which side of the bed she takes when the day begins
She can be kind
She can be cruel
Shes got me guessing like a game show fool

She can change her mind like she changes her sweaters
From one minute to the next its hard to tell
She blows hot and cold just like stormy weather
Shes my gift from the lord or a fiend from hell
Thats my baby
She can be all four seasons in one day

Watching the weathermans been no good at all
Winter, spring, summer, Im bound for a fall
There are no long term predictions for my baby
She can be all four seasons in one day

How will I know?
How can I tell?
Which side of the bed she takes when the day begins
She can be kind
She can be cruel
Shes got me guessing like a game show fool

If its a sunny day I take my umbrella
Just in case the raindrops start to fall
You could say that Im just a cautious fellow
I dont want to be caught in a sudden squall
Thats my baby
She can be all four seasons in one day
Thats my baby
She can be all four seasons in one day

/ Sting: All four seasons / The Mercury Falling album /

Last FM

Dneska mi přišel e-mail do Last.fm, internetového rádia, které se přizpůsobuje vašemu vkusu (pro vás, co neznáte: není to reklama, nebojte, je to vlastnost). V psaní stálo: You free trial to Last.fm radio is about to end (vaše testovací doba zdarma skončila), můžete si ale předplatit za pouhé 3 USD.

Inu, služba je to dobrá, alespoň tedy za 60 Kč měsíčně zcela jistě, a tak jsem klikl na odkaz a že si zaplatím hned třeba kvartál. Když jsem začal zadávat číslo své kreditní karty, došla mi teprve komičnost celé té situace. Právě jsem klikl na odkaz v mailu a chystám se zadat číslo své kreditky... klasická chyba pitomce, který chce přijít o úspory. I když vše vypadalo důvěryhodně a bylo pravé, raději jsem se přihlásil přes stránky a zde udělal to samé. Jeden ale bohužel nikdy neví, jestli jde o paranoiu nebo opatrnost...

Budapešťské letiště a babiččina jahodová marmeláda

Budapešťské letiště je neuvěřitelná králíkárna. Dokážete si představit, že dáte 300€ za letenku, a pak nejenže si není kde sednout, ale že není ani moc kde stát? Přidají-li se drobnosti typu chybějící oběh vzduchu a klimatizace, je lepší se tomuto letišti hrůzy obloukem vyhnout. Zvláštní zkušenost, vezmu-i v potaz všechna ta celkem civilní letiště v bývalé Jugoslávii nebo například Ruzyni. Navíc jméno tohoto dopravního uzlu, tak jako další místní jména, vůbec nelze vyslovit :-)

Babiččina jahodová marmeláda. Leckteré průmyslově vyráběné marmelády z lesního ovoce nebo jiných plodů ty domácké v chuti zcela předčí, ale co se týká jahodové, je ta domácká od babičky opravdovým potěšením (nevím, proč mám pocit, že jahodová z obchodu je vždy pouze jakási červená břečka o co horší, o to víc oslazená a navoněná jakýmsi "E"). Máte babičku? Zkuste ji o skleničku požádat, uvidíte. Sklenice, které jsem si dnes odnesl z návštěvy v tašce úplně hřály.

Dá se

Dá se nějakým způsobem vymazat osobní historie hlavy? Historie, která nás zatěžuje a často nás nutí vracet se na začátek.

Jsou dva druhy historie. Nejprve ta, která se již ukončila, a která nic neznamená. Pokud se nesnažíme ji v hlavě trvale očerňovat, vyvolává po čase už jen hezké vzpomínky. Je jako listování fotoalbem - fotili jsme přece to hezké, to ošklivé málokdy stojí za vyfocení, a pokud kdysi stálo, nehodí se na stránky fotoalba. Druhá historie, která zasahuje do současnosti je však poměrně důležitá, protože pomáhá formulovat současnost a skutečnost - je východiskem. Jak se jí zbavit, nejsou-li tato východiska správná?

Současnost pak může být nastartována sebelépe, ale stává se pouhou funkcí minulosti. Osa příběhu současnosti, který ještě neskončil, se zanáší dalším bahnem, až se zcela přestane točit. Přitom by stačilo málo.

Ne vždy je řešení smířit se s vlastní historií využitím sebekázně. Lidské uvnitř je flexibilní a dokáže se pohybovat na různých rovinách, dokáže se oprostit o vlastní historii. Jak toho ale docílit? Co víc, jak toho docílit u jiných? Nutně pak vyvstává otázka, jestli je možné vůbec činit dobrá rozhodnutí. Kolikrát jste se v rámci příběhu rozhodli nějak, a poté, co skončily titulky a začal další film, vám rozhodnutí přišlo špatné? Tehdy ale přece nešlo jednat jinak... nebo šlo?

Once I was a young man and all I thought I have to do was smile...

Děsivej flashback

Někdy zůstanu sedět s rukama v klíně a říkám si, kolik se toho kolem mne změnilo, a jak moc mi to sebralo, jak mne to vyčerpalo, aniž bych si to přiznával. Ještě zpátky v květnu 2008 jako zamilovaný studentík pobíhám po Židovských pecích plnej ideálů, trávím krásné chvilky v předposledním patře koleje, a o pár dnů později začne sešup, který částečně tuším, částečně nikoli. Jestli vystřízlivění po návratu z Erasmu mělo přijít, pak nepřišlo v únoru, ale až po květnu 2008.

Teprve teď mi nějak tak zbývá čas a volné myšlení na uvědomění si, že tomu tak je. Z mého světa, který jsem si léta stavěl, nezůstala ani cihlička. Nebýt tomu tak, možná je dneska leccos jinak. Nicméně takový je život. Jen je chyba ztrácet o tom povědomí.

Omlouvám se za nevěcnost tohoto příspěvku. Nevedu si deník, takže blog čas od času takhle zneužívám.

Něco

Něco se ve mně dneska při večerní procházce zlomilo.

Kdesi v minulosti jsem zmáčkl špatné tlačítko. Chtěl bych zmáčknout re-run, ale spíš to nechám běžet dál... jinak.

X (Rok kočky)

Je tomu víc než rok, co jsi mi darovala kotě.
Od té doby je to rok nevděčné kočičí lásky.
Od té doby je to rok plný drápků.
V malovaném čínském kalendáři jsem ho zapsal jako rok kočky.

The famous last songs

Někdy mne baví chodit po ulicích se sluchátkama na uších a pouštět si poslední písničky z různých hudebních kompilací. Všimli jste si, že poslední písničky mají vždy tak trochu zvláštní charakter? Vypozoroval jsem o nich následující:

• Zpravidla (až na úplné výjimky) se nejedná o hit ani o písničku známou jako singl
• O známou písničku nebo singl se ale jedná s větší pravděpodobností než tomu je u předposlední písničky :-)
• Písnička velmi často vybočuje z řady na albu; buď lehce ironizuje vážnost předchozího, přináší katarzi po špatném, sarkasmus po smutku, smutek po prohraném boji nebo naopak radost po vyhraném boji (zde mluvím o náladovém ladění hudby, nikoli o ději)
• Často vybočuje z řady hudebního stylu, v němž je nahráno album
• Stejně často však předchozí styl z odlišného pohledu zastřešuje
• Často je však vtipná, ironická až kýčovitě náladová (proto je rád poslouchám)
• V případě artových alb se často jedná o dlouhý opus, který dá vyniknout tvůrčímu duchu umělce a který vás na konci nechá rozložené a opět složené úplně na jiný způsob...
• Často se jedná jen o lehounkou třěšínku na dortu, líbivý popěvek trvající pár sekund, který se vám usadí v hlavě a zní celé hodiny

Proto až budu mít někdy čas hodlám vytvořit v iTunes playlist "The famous last songs" - kolekce anonymních hrdinů hudby, která si to zaslouží.

Back to the city

Zpátky z pohostinné venkovské Bosny a Hercegoviny. Stačí necelé 3 týdny a váš oblíbený rap do sluchátek a máte pocit, že z každé díry v Praze na vás kouká velkoměsto, anonymní, unylé, bezcitné. Zástavba, 3 vlaky najednou přijíždějící na hlavní nádraží, unavené pohledy v metru, čtyřproudé ulice, kde se nezastaví provoz. A přitom se zdá z letadla tak maličká. Stačí 3 týdny a máte pocit, že jste tu turista na prázdninách. Vídeňský efekt...

Záhir

Už dlouho jsem na posezení nepřečetl knihu. O to víc mne překvapuje, že to byl Coelho, kterého jsem vždycky považoval za trochu překýčovatělého pseudomoderního spisovatele. Ale přiznejme si: Přecejen mi měkne mi mozek, tříbení vkusu v poslední době moc nedávám, téma mi neuvěčitelně sedlo, cesta do Bosny je luxusně dlouhé posezení a navíc jsem byl tak tuhej, že jsem neměl čas těkat kolem. A nebo je ta knížka jenom dobrá :-)

Banka žen

Už jste zažili podnik, kde by hlavním tématem všech plánování organizačních struktru byla mateřská dovolená? V naší bosenské bance pracuje z 570 zaměstnanců asi 450 žen. Díky pracovníkům, kteří jsou pracovníci, ale nepracují, je velmi těžké určit jakýkoli reálný obraz výkonnosti... možná s výjimkou počtu dětí / rok :-)

Samozřejmě přeháním, ale fakt 450/550 je zajímavý sám o sobě.

Volby: Koho a proč jsem

A tak, po upozornění rodičů na alternativu, jsem do Europarlamentu nevolil ODS (do Parlamentu ČR ji volit budu), ale alternativu, Benjamina Kurase :-) Na jednu stranu ho možná Europarlament zkazí, stane se z něj další moderní evropský "kecka", ale na druhou stranu, jak říká, kdo jiný by ty úřední evropské "kecky" měl rozkládat zevnitř než právě ultrakonzervativní Kuras? :-)

Abych ale nevypadal jako idiot - reálný důvod byl jiný. Kuras je osobnost. Osobností je málo, ale Kuras jí je. Je to jeden z mála skutečných opinion-makerů (mějte jeho názory rádi nebo ne - je jím) a opravdovým konzervativcem, který tomuto označení nedělá pouhou ostudu. Evropský parlament, svou nadpozemskou schopností dělat ze straníků moderní evropské "kecky", vyžaduje nikoli pouze stranický názor, ale hlavně vlastní názor. A jak jinak prosadit konzervativní proud v EU, než zvolením konzervativních jednotlivců (i když mi jejich stranická příslušnost třeba 100% nesedí)?

Se Südbahnhofu na letiště - luxusně

Maňana ve Vídni. V Rakousku je svátek a náš Eurocity (jedoucí na vídeňské Jižní nádraží přes Simmering) hlásí kdesi na hranicích Vídně, že do cíle dorazí za hodinu. Přes Vídeň vlakem za hodinu??? Rychleji se to dá stihnout metrem! Za chvilku se však utrhne a jede krokem po Stadtbahn (trať S-Bahnu) přes Florisdorf, Praterstern a Vídeň-"Střed", kde ale nezastavuje, aby nás nechal přestoupit na linku na letiště. Máte pocit, že vaše oblíbené Eurocity omylem vjelo do metra, místní tu na podzemních nástupištích stojí s nákupkami a novinami... a jak se to sakra chce odtud dostat na Südbahnhof? A znovu nás překvapuje: po jakési spojce vyjíždí přímo směrem na letiště Schwechat. Na seřazovacím nádraží těsně před Zentralfriedhof (ústřední hřbitov), pak příznačně začne hlásit, že se blíží "konečná stanice". Vize hodinového průjezdu Vídní se začíná naplňovat. Těsně před letištěm Schwechat, kam jsme se tolik toužili dostat, vlak uhýbá po rozestavěném předměstí a objíží celou metropoli z jihu, na slíbený Simmering už se nezvládne dostat (to ponechává bez komntáře) a končí na Südbahnhof, nikoli z jihu, ale ze západu. Hodinová sightseeing Vídní se bohužel naplnila.

Hledáme na Südbahnhof bankomat, kde by brali něco jiného než rakouské Maestro. Nacházíme dva, ale nedaří se vybrat peníze. Je svátek. Před nádražím hledáme taxík, který by bral karty. Mezi všemi těmi otřískanými vínovými mercedeskami z půlky 90.  let žádný takový není. Doufáme tedy, že společné zásoby EUR postačí - určitě by cesta neměla stát víc než z centra na Ruzyni. Turek ale po dotazech na kartu rovnou upozorňuje, že za cestu na Schwechat je 12 EUR příplatek a že to dohromady nebude míň než 40...

Lehce protestujeme, ale Turek namítá, že taxík je přece luxus. Vysvětlujeme mu, že 20 let staré auto s drolícími se molitanovými sedadly luxus NENÍ, zvláště pokud jdou otevřít dveře jen na jedné straně. Kde je teda ten Balkán?????????

(Tak hrozné to samozřejmě zase nebylo. Ale detaily dělají celek.)

Na druhou stranu ... (Bosna)

Na druhou stranu nechci vypadat jako morous. Nebýt neblahého pátku s klimatizačním nachlazením, byly by první dny v Bosně takřka úžasné. Tedy lépe: ony byly!

Bosna a Hercegovina je fascinující horská země, která si s Alpami nezadá, plná malebných údolí, vrcholků pokrytých sněhem, modrozelených řek a především plná velmi pohostinných a milých lidí.

Trochu jsem čekal, že pojedu kamsi do Asie, ale pokud člověk pomine, že po ulicích nejezdí BMW a že letiště není tak velké a skleněné jako to v Praze, byla by křivda tvrdit, že je to země zaostalá. Překvapilo mne i to, že jsem nenarazil na žádný "Balkán" ve smyslu filmů Emira Kusturici nebo vyprávění, která jsem vždy slýchal. Na silnicích, v ulicích i v chování lidí je klid, možná dokonce o něco větší než u českých spoluobčanů.

Nerad bych ale vyvolal opačný dojem: přecejen většina věcí je "ve stavbě", často rovněž v zániku, infrastruktura nic moc a velmi typické, alespoň pro Srbskou republiku, jsou domy bez fasády a nezaměstnanost se místy blíží 20%.

Fascinující je rovněž chodit mezi lidmi podobnými vám samotným, co mluvím srozumitelným slovanským jazykem, a všude mezi budovami vidět mešity. Žádné turbany, žádné hlasité orientální zpěvy, prostě ulice jako kdesi na pomezí Čech a Moravy a všude mešity.

Tak jako Banja Luka byla válkou dotčena minimálně, dostal o to větší porci Mostar, překrásné historické město z doby Turků zaklíněné do drsného údolí horské řeky Neretvy. Nebudu přehánět, když řeknu, že čtvrtina domů je stále poničená. Z historických paláců i z železobetonových výškových budov zůstaly pouze pahýly, které kontrastují se zářícími pobočkami zahraničních bank a obchody. I když historické jádro "voní novotou" a místní pivo vyrábí Němci, takže turista dostane vše 100% jako jinde, cosi tady mrazí a fascinuje. Kupříkladu třída, která dělila muslimskou a křesťanskou frontu - kde až na výjimky není jediný dům zatím opraven, všude stopy po střelbě a přitom tudy vede hlavní dopravní tepna.

To nic nemění na tom, že se nám dostalo velmi vřelého přijetí místními, kteří nám připravili večerní procházku po městě s výkladem, příjemná posezení a večeři s výbornými místními specialitami (maso, sýry, uzeniny, pečivo) a výborným vínem jižního charakteru, pro které jsou tu ideální podmínky, a které se, alespoň dle tvrzení místních, stává výborným obchodním artiklem.

Stejně rozporuplné dojmy pak vyvolává průjezd drsným horským údolím s krásnou modrou říčkou, která je celá plná plastových lahví...

Ale aby to nevypadalo - jeli jsme tam především pracovat ;-)

Jako zvířátko

Při přestupech na letištích Schengen-Neschengen si při cestách za stovky eur jeden často připadá jako zvířátko v masokombinátu: šup všichni do chodbičky, sundat sako, hodinky, pásek, vyndat laptop, rámem, nandat pásek, hodinky, sako, uklidit laptop, šup všichni do dlouhé chodby, dát pac, sundat pásek, hodinky, sundat sako, laptop nevyndavat, projít detektorem, cosi pípá, nejspíš obsah železa v krvi, nandat pásek, hodinky sako, šup do chodbičky...

Vím, že je to pro mou bezpečnost. Pokud to člověk absolvuje občas, jde to snést. Ale pokud to musíte dělat na zapískání několikrát denně, nemá to daleko ke svlíkacímu cvičáku.

Po dvou vzletech a přistáních

Po dvou vzletech a přistáních s rýmou a ucpanými dutinami zní moje hlava jako rozbitá televize. Na jedno ucho neslyším a nejlíp si vlézt pod postel a zůstat tam co nejdýl.

A taky mě napadá geniální příměr, který, myslím, použil nebo vyřkl Václav Klaus: Neléčená rýma trvá pět dní, zatímco léčená rýma trvá dní pět. Na všechny virózy platí paralen, čaj s medem, teplá deka, bylinkové čaje a tucet dalších, ale opravdová rýma, kterou nosily už naše prababičky, žádný ultramoderní virózy, žádný ultracool slovíčka, ta na tohle všechno prdí...

Ze slovníků našich sousedů: Knäckebrok

To, co jsem si včera večer přinesl z Billy jako obyčejný český rohlík, se dnes večer tvářilo zcela neoblomně (doslova) jako Knäckebrok (Ládíkův slovník příkladů).

Krásný příklad základů ekonomie

Pod odkazem je možné přečíst si článek o poklesu investic do výzkumu a těžby ropy. Krásně to ilustuje nabídku a poptávku: Začne krize, lidi přestanou spotřebovávvat ropu, její cena jde dolů. Jak jde dolů, snižuje se těžba, která se nevyplatí. Snižují se investice od výzkumu a těžby, ubývají tak nové možnosti. Krize končí, poptávka po ropě roste a s ní roste i cena, dvojnásobně, protože díky absenci výzkumu a těžby je jí najednou nedostatek. Krásně procyklické... :-)

Namočit se a zůstat suchý?

Někdy se snažíme být opatrní natolik, abychom v budoucnu náhodou něco nezkazili, že tím až všechno zkazíme.

Dojem: Klagenfurtské letiště na Himmelfahrt

Klagenfurtské letiště v půl šesté ráno. Letiště, kde nejsou lidi, pouze jediné letadlo rýsující se na pozadí nedalekých alpských vrcholků ve fialovo-růžovém oparu vycházejícího ranního slunce. Spíš byste čekali zajíce nebo srnku než človíčka. Celkem čtyři gates, vydáte se z budovy po dráze pěšky přímo k vrtulovému letounu De Haviland Dash, zvanému poeticky "The quiet one", ačkoli se nejspíše jedná o nejhlasitější stroj současné středoevropksé oblohy.

Vzletová dráha začíná a končí přímo u budovy. Vznesete se na oblohu a první, co vás trkne do očí jsou Alpy kolem vás, pod vámi, kruhy slunce vrhané skrze okýnka letounu, nabírajícího prudkým zatočením správný směr na matičku Vídeň, pobíhají sem a tam jinak tmavým poloprázdným interiérem letadla.

Než začnu

Než začnu, bych se s vámi rád podělil o jeden bizarní obraz z dnešního rána. Prošel jsem pasáží u Modré pyramidy, takovou tou, co spojuje I.P. Pavlova a Anglickou, a vešel jsem z boční ulice právě do Anglické pověstné svou "těžkou" dopravou.

Ke svému překvapení jsem se octil v roce 2109. Bio zvítězilo, Bursíci požrali všechna auta. Co jsem tedy viděl: Ulici ZCELA prázdnou od aut, na semaforu svítí zelená, jenže ani koloběžka neprojede, úplný klid, pouze pejsek čůrá na kandelábr a paní s taškama přechází vozovku napříč tou nejdelší možnou cestou tak, že v jiné dny už by byla omsmkrát mrtvá. Vysvětlíte mi, co se v Praze děje? Pak kdosi otočil knoflíkem a obraz skončil, od náměstí Míru se velkou rychlostí přihnala auta a zcela ulici zaplnila, ale co mohlo způsobit ten chvilkový kolaps reality? Sen?

Mohu-li, přirovnal bych tohle ranní procházce po vídeňském Ringu, kdy vycházejícím sluncem zalitá ulice nehostila ani jediné auto, ani jedinou ztramvaj, ale tam, víme, je to způsobené tzv. "venkovskými semafory".

Taky milujete?

Taky milujete jednoduché zvuky kuchyně? Když voda v rychlovarné konvici začne chrčet, když bublá ve varu? Když cvakne spínač konvice, když píská konvice na plotně, když lidi mlčí a cinká lžička o talíř, když voda šplíchá přes nádobí, když misky mlátí o sebe, když voda zaskučí potrubím po vypnutí kohoutku, když lžička míchá v konvici, když bačkory šoupou po dlažkách, když hrnec syčí na plotně, když nůž klepe o prkýnko. Zvuky krásné a jednoduché jako sám život (nebo aspoň ta jeho jednoduchá stránka).

Koukáte z okna, snídáte a venku se třepou listy jako ti největší zmrlíci...

Asi je to

Asi je to zbytečný, ale chtěl bych bejt někde v Itálii, na cestách, u asfaltky, kde se chvěje vzduch, kde voní moře a domy jsou vyprahlý jako proutěný rohožky. Ať tlačím sebevíc, vždycky když otevřu oči, sedim na židli u monitoru v Praze.

Tak se mi aspoň splnilo, že budu nějakou dobu v Bosně a Hercegovině. Sice v obleku a kravatě, ale aspoň na cestě. Ne tady v myší krabičce, co když se sní zaklepe, chrastí malými myšími šroubky. Přidal bych to do galerie slavnejch útěků, i když cejtim, že už se mi na čtverečku začne líbit - musí to bejt útulnej čtvereček, to jo, ne žádnej šmyrglpapýr, spíš jako taková barová stolička s měkym koženym podprdelníkem a dlouhý kuří nožkou. Pěkně nahoře, aby se nohy klátily nad vodou, aby se tam dalo pozorovat, jak se dole koupou v bazénku jen o něco většim než ten podprdelník mojí čarodějný stoličky. Bojim se teda trochu, že se mi na tý měký kožený stoličce začne v tý kůži potit prdel, protože to je kůže na kůži, moc jebybejbykůžičky, jotonikdyneděládobře. Ale vo to právě jde, z tý stoličky včas slézt, pořádně se smočit až po uši, a pak se zase těšit, jak budu nahoře.

Asi je to v prdeli. Změnim se někdy?

Radiohead: Fitter Happier

Fitter, happier, more productive,
comfortable,
not drinking too much,
regular exercise at the gym
(3 days a week),
getting on better with your associate employee contemporaries ,
at ease,
eating well
(no more microwave dinners and saturated fats),
a patient better driver,
a safer car
(baby smiling in back seat),
sleeping well
(no bad dreams),
no paranoia,
careful to all animals
(never washing spiders down the plughole),
keep in contact with old friends
(enjoy a drink now and then),
will frequently check credit at
(moral) bank (hole in the wall),
favors for favors,
fond but not in love,
charity standing orders,
on Sundays ring road supermarket
(no killing moths or putting boiling water on the ants),
car wash
(also on Sundays),
no longer afraid of the dark or midday shadows
nothing so ridiculously teenage and desperate,
nothing so childish - at a better pace,
slower and more calculated,
no chance of escape,
now self-employed,
concerned (but powerless),
an empowered and informed member of society
(pragmatism not idealism),
will not cry in public,
less chance of illness,
tires that grip in the wet
(shot of baby strapped in back seat),
a good memory,
still cries at a good film,
still kisses with saliva,
no longer empty and frantic
like a cat
tied to a stick,
that's driven into
frozen winter shit
(the ability to laugh at weakness),
calm,
fitter,
healthier and more productive
a pig
in a cage
on antibiotics.

Stejně pořád řeším co s tím. Život je někdy dost nuda z téhle perspektivy - isn't it?

Ech ehm

Dny na štaflích se štětkou příjemně uplynuly (dokonce jsem to zachytil v jednom aktu) a byteček za Vyšehradem pořád není hotový. Už se ale těším na procházky na kopec, vilkami, Podolím, Jezerkou a tak dále. Prostě chudší, šťastnější :-)

Snad do týdne opouštím vzdálený Radotín a vrhám se zpět do náruče velkoměsta!

Blogger je teď

...víc fancy... některé jeho funkce byly tak zviditelněny, že je asi začnu používat!

Egofutter

Netyvole, má pravdu. Často jí nemá ale v tomhle jí má. Vzpomínka je mocná zbraň. Dyť jsi ani nevěděl, v kterém čísle pracovala, než jsi řek' sbohem. A co sis celu tu dobu myslel?

Moral of this story: Do mailů a sms často píšeme co chceme, nikoli co cítíme. Probíraje to pak zpětně, začínáme věřit...

Vídeň tak... po čase

Tak jsem se po čase dostal do Vídně. Vlastně tomu není tak dlouho... od ledna. Už jsem si nějak zvykl zaznamenávat tady svoje pocity o tomhle druhém městě: můj milý deničku...

...snad i proto, že k tomu místu se s každou návštěvou vážou jiné pocity (možná podle aktuálního stavu & potravy mysli.

Aktuální návštěva, velmi spěšná, poprvé letecká. Jaro v ulicích, příjemná kancelář na Mariahilferstrasse, hospůdka večer, příjemný hotýlek, Albertina, posezení s kamarádem, žádný čas na pocity. Skoro tak snad, že aktuálno myšlenky na Vídeň už zcela vytěsnilo. Zapadá to do mrzuté zřetězenosti života posledních momentů.

Není to pivní rohlík

Mnoho lidí tvrdí, že pivní rohlík odírá patro. Nesouhlasím - horší jsou císařské rohlíky :-)

Milenky a krize

Tak takhle zajímavý názor už jsem dlouho nečetl....

Die Musterbrecher

Co mne na firemní univerzitě zeb/uni zaujalo, byla přednáška iniciativy zvané Die Musterbrecher. Nejen protože pánové byli velmi decentně až přitažlivě pojatí vymývači mozků, ale také pro to, čím mozky vymývali. Koukněte na link.

Smůla - díl druhý

Sucho, celkem teplo. Čas osedlat bělouše, nové kolo Fuji Diamond RC, už jen proto aby se z něj v garáži nestal postupem času "šampónek". Tlak v pneumatikách optimální, nohy vidlice i tlumič namazány. Vyvádím lehoučký horský stroj hrdě z garáže na denní světlo. Perleťově bílá vrhá odlesky. Usedám do sedla. Vrhám se z kopce k řece. Vražedně zrychluje, parádně reaguje na šlapání, bezvadně vede. Jen občasné zacvakání v převodech nevěstí nic dobrého. Vyrážím směrem z města, téměř bez řazení, a pak to přichází... v prvním "stoupáčku" v Černošicích (převýšení cca. 2m) praská řetěz.

Že by špatné znamení? Řetěz provizorně spojuji a vracím se vlakem domů pro druhé kolo. Že by smůla? Letošek kolování zatím příliš nepřeje...

Zpráva o konkurenceschopnosti ČR

Vyšla Zpráva o konkurenceschopnosti ČR pro rok 2009. Nalézt ji můžete pod odkazem.

Jak jíst levně v době krize

Tedy... dost mne pobavil článek, na který jsem se náhodou proklikl ze zpravodajství iDnes. Rolujte hlavně na tabulku dole na stránce. Já bych k ní ještě dodal variantu číslo 3: K snídani i k večeři žvýkejte trávu (0,- Kč, roste všude) a k obědu (všude ve městě je totiž beton) můžete pozřít kancelářský papír (pochopitelně již jednou potištěný, ekolgický, 0,- kč). Celkem tedy 0,- Kč.

Kdybych jedl podle uvedeného "zdravého" jídleníčku, pojdu hlady - za předpokladu, že se občas pohybuji a jím vydatně, ale uváženě (tedy nestláskám pytel chipsů nebo kus dortu před spaním), ubírám na váze až do určité míry.

Druhá věc je, že bych s sebou pořád musel tahat jídlo a pořád je připravovat, na což nemám zrovna vždycky chuť a čas - a to i když celý článek překlopím do pohledu "designované čtenářky". V článku uváděné neupravené / nepřipravené suroviny totiž nemají samy o sobě prakticky žádnou líbivou chuť, a jak je známo, jídlo není pouze holou stravou, ale rovněž jedním z mála požitků během někdy jinak dost nudných dnů.

Ranní káva

Tak jsem dneska vstal o 15 minut dříve, protože jsem měl naspáno z předchozích dnů. Z domova jsem vyrazil o 20 minut dříve a v práci jsem byl... zase v 8.45 - já prostě miluju vlaky!

Cestu mi ale krátil Hrabal a hudab do uší, takže nic ve zlém.

A shodou okolností už jsem dlouho do kanceláře vlakem jen tak nejel, a tak jsem měl opět množnost ujistit se v tom, že brzký útěk z rodinního hnízdečka do špinavého městského centra opravdu dává smysl.

Rozhovor s Marcem Faberem

...v Hospodářkách. Mazaný chlapík.

Portál dokumentárního filmu

Pro ty, kdož jste ještě nezaregistrovali: portál, jde je možné zdarma shlédnout různé dokumenty, následující týden rovněž ty, které soutěžily o Českého lva.

Instalace osCommerce

Už dlouho se mi to nestalo: Nainstaloval jsem po obědě podle návodu pro
pokusně e-shop osCommerce a ono to hned od začátku začalo fungovat. Za necelou hodinku jsem byl hotov. Za celou dobu, co jsem dělal webové stránky, mi ještě nic nepřišlo tak lehké (tedy - vždycky mi to přišlo lehké, ale nikdy to pak tak lehké nebylo).

PSSSST

Necítíte to? Ve stavebnictví skončil pokles zaměstnanosti, koruna drasticky posiluje, akcie, burza roste, investoři na západ od nás si začínají všímat, že nejsme Ukrajina. Bude to ještě trvat, ale přece...

Piju

Zvláštní čaj, co chutná jako babiččin švestkový koláč s drobenkou. Nábytek v místnosti se shromáždil do kolečka kolem mé židle a křeslo mne pošťuchuje násadou od koštěte. Z toho plyne ponaučení; není od věci číst složení.

Stesk nad světem: Neděle a prší

Tak jsem strávil sobotu, zatím nejkrásnější den v tomto roce, péčí o babičky a koukáním do monitoru nad prácí a teď, když je neděle a já se babičky konečně zbavím, můžu do monitoru koukat zas: prší. A do monitoru budu koukat celý příští týden až do soboty. Těžko hledat něco víc demotivujícího v práci než tohle.

Tak jsem znovu na Facebooku

Na určité naléhání jsem obnovil profil na Facebooku. Vy naléhající nepoznáte žádnou změnu oproti dřívějšku, jen budu přes Facebook nedosažitelný (pište mi tedy na mail, mobil, skype nebo volejte).

Noví U2

Nové album No Line on teh Horizon nápadně připomíná dobu Joshua Tree a Achtung Baby! a pokud ne 100%, rozhodně pak více než How to Dismantle an Atomic Bomb. Ještě víc se pak podobá nejstarším albům October, War apod.

Vlivem toho ale zase nemám pocit, že se jedná o hudební "atomickou bombu" na rok 2009. Začíná třemi hity, ale po čtvrté písničce přichází doba temna. Celkově je to však příjemná hudba znějící až neuvěřitelně mladě: udělá radost všude od sjezdovek až po puby.

Co je to?

Voní to jako káva, ale nevypadá to jako káva, nechutná to jako káva a zdaleka to není káva. Co je to?

/instantní kafe/

Proč nechat padnout automobilky?

Dávat finančí injekce automobilkám je absurdní. Automobilka není banka. Banka je soubor informací a část sítě virtuálního běhu peněz. Její fixní aktiva (budovy, bankomaty) mají ve spojení s danou bankou poměrně malou cenu. Když banka padne, přestanou čísla a informace existovat a šeredně na to doplatí na to klienti.

Ale automobilka typu Opel? Automobilka znamená existující unikátní automobily, unikátní výrobní procesy (žádná jiná automobilka kromě Opelu nevyrábí Opel), existující unikátní know-how a tudíž atraktivní investici pro nástupce. Když Opel padne, bude i nadále existovat poptávka po náhradních dílech a celých vozech Opel, po distribučních kanálech a autorizovaných servisech. Na 100% se najde investor, který tak zásadní značku jako Opel koupí, protože je prorostlá světem. Aby nový vlastník zůstal ziskový, provede politicky nepopulární ozdravná opatření, která minulé vedení prošvihlo, a dál bude dávat lidem práci.

A dvě upřesnění nakonec: Tím neříkám, že by se měl konat návrat k těžkému průmyslu, protože je robustnější. Jenom říkám, že ne každá firma potřebuje státní pomoc jenom, protože je velká. A druhá věc: Je mrzuté, že některé automobilky mají problém s výrobou pouze z tak malicherných důvodů, jakými je chvilková extrémní nedostupnost úvěrů. I na tu by však obezřetný podnikatel měl být připraven.

Good bye Facebook!

Možná si řeknete, že k tomu nemám důvod, ale zrušil jsem si Facebook. Dalo by se dokonce říct, že tento čin komunikaci ztěžuje. Ale pro ty, co se mnou chtějí komunikovat, mám dobrou zprávu: Stále mám telefon, e-mail, skype a chodím pekelně rád na kávu, víno, pivo a squash!

V tunelu

Čas mi prošel kolem hlavy a už je březen. A ona je dívka, která mizí - trochu jako úsměvy v říši divů - včera jsem spolu seděli v kině-nekině a byl únor. Teď už tu není.

Dnes jsem

Dnes jsem vyjel na kopce za Prahou, na výhled nad Vraným nad Vltavou a pak na kopce za Cukrákem. Zadní kolo se v jarních cestách měkkých jako mech spokojeně pohupovalo, nad hlavou se hemžili ptáci, mohl jsem počítat jejich hlasy - jeden za prosinec - jeden za leden - jeden za únor - jeden za březen - a pak už... úplné jaro! Vzdoušek proudí kolem hlavy, stromy se chystají obléct do zelené, poslední střapaté podzimní listí chrastí jako sušené chilli papričky o sebe a tak tak se na větvích udržet, řeky samým nedočkáním vykukuje z břehů, pivo nejlíp chutná na zahrádce a ne uvnitř.

3 minuty

Prosím 3 minuty ticha. Dneska jsem vyhodil svůj zubní kartáček Dr. Best, který jsem používal v lednu 2008 ve Vídni na Erasmu a následně občasně jako cestovní. Tento kartáček se do Vídně třikrát vrátil, naposledy v letošním lednu.

Dva zásadní důvody, proč je Lisabonská smlouva špatná

Jsem jednoznačně proti Lisabonské smlouvě. Nepřináší nic dobrého. Naopak: pomáhá odesílat do Bruselu pravomoce, které tam nemají vůbec co dělat. Moje vize EU a demokracie již nějakou dobu vypadá jinak:

- potřebujeme nadstát? Nikoli. Evropská unie (podle mne) vznikla jako spolek, který měl působit mírotvorně hospodářskou integrací. Tím však nechci říct, že by výsledkem měla být "společná hospodářská politika". Evropská unie by měla podporovat mezinárodní obchod ve všech směrech, ale spíše bouráním bariér, demokraticky.

- je EU demokracie? Podle mne není. Demokracie znamená, že když se ČR chce integrovat ekonomicky a ne ekologicky ani sociálně, může říct Lisabonu zcela bez skrupulí "ne". V pravé demokracii se pak vymyslí nový, měkčí Lisabon a znovu se hlasuje. Opět třeba neprojde, a tak je potřeba vymyslet nějaký, který obsahuje pouze několik málo rozumných opatření v oblastech, které se nedotýkají ničího národního ega. Takový Lisabon pak může být snadno (=bez nátlaku!)přijat. Nesouhlas pak není kverulantství, ale cesta poskytnutí feedbacku.

Mrzí mne tedy, že mi je naším parlamentem vnucena smlouva, která obsahuje plno zbytečností a nadstaveb k tomu, co je užitečné. Doufám pevně v irské ne. Kde je psáno, že další integrace přináší něco dobrého mimo integraci samotnou?

Tůma je taky politik

Guvernér ČNB Tůma nepřestává hájit Korunu a rozehrává potenciálně hru velkých gest. Těžko se tomu divit, lidé za chvíli začnou prskat, že už jsme měli mít dávno Euro a že takhle je drahé. Politik musí na prskání vždycky hezky reagovat. Tůma to ví. Stějně jako ví, že Koruna půjde nahoru, jakmile se obnoví důvěra investorů, která stále čeká na zprávu, že česká (a další středoevropské ekonomiky, s nimiž jsme házeni do jednoho pytle), zůstávají nad vodou. Důležitá bude i finální škoda, kterou voda napáchala v Rumunsku a na Ukrajině. Čeká se na součty. Magické slovo CEE, které nám dávalo glanc, nás teď tak troch špiní cizím bahnem a chce to nějaký půlrok, abychom ze všeho vyšli čistí... a nebo taky ne. Tůma to ví, ale lidi to nechtějí slyšet. Ale ona si nejspíš stejně bude dělat co chce...

Odpolední dodatek: Na druhou stranu je pravda, že stejně tak velká gesta činí i světoznámé časopisy, když publikují zavádějící informace, které mohou uměle zhoršit situaci ČR. To platí dvojnásob, jedná-li se důvěryhodná periodika s širokým dopadem na chování investorů. Pak smekám před mediální aktivitou guvernéra ČNB.

Tatra: Trocha skepticismu neuškodí

Tyhlety projekty výdycky způsobí mezi nacionalistickými zpátečníky příjemné rozrušení. Trocha skepticismu by ale neškodila. Na papíře podobné návrhy vypadají vždycky strašně cool, už protože klola se kreslí jako součást karoserie ap., nicméně v realitě pak často vznikne podivný nepříliš elegantní hybrid, ve kterém málokdo může chtít jezdit. Nezbývá tedy než popřát, aby to Tatře tentokrát vyšlo. Plno vášnivých pokusů typu Vel Satis už tady bylo, ale sestrojit podle těch vášnívých kresbiček konkurenceschopné auto (zvlášť když jsme doteď auta prakticky nedělali) není jen tak. Pročpak mají automobilky typu VW a spol. tajkový náskok? Není to díky létům praxe, technického vývoje a obchodní činnosti?

Je SAS opravdu specialista v business inteligence?

A nebo je to Svaz alkoholiků Svitavy (viz. link)? Aneb další do sbírky nečekaných googlovacích zážitků.

Velká novinka o pražské tramvaji

Viz. link. Zvláštní je, že tohle jsem věděl už před deseti lety. Jakýkoli pražský odborník se mne na to mohl zeptat a já bych mu to potvrdil. Špitalo se to mezi fandy - amatéry na internetu a psalo v odborných materiálech.

A to vše dotujeme cenou lsítků a svými daněmi. Takže buďto půjde někdo (a to hodně retroaktivně) viset nebo se s tím smíříme tak, jako se to dělalo od revoluce.

Je to fajn

Je to fajn. Sice trochu mrzne, ale je pět hodin a přes střechy vedlejšího domu svítí do oken kanceláře modrá obloha. Dny se nezadržitelně prodlužují - sláva zimnímu slunovratu!

Vlaky, vstávání, příchody... příhody

Nezáleží na tom, kdy vstanu do práce. Jezdím totiž... vlakem z Radostína Everplace! Můžu vstát o pět minut později, zdrží mne sestra v koupelně, naberu si ovoce do práce, udělám si opulentní snídani nebo odpovím na mail, že Nokii N95 za laserové ukazovátko, kterým se dá ukazovat na hvězdy, nevyměním. Můžu vstát, dát si jogurt a vyrazit co nejdřív. Stejně vždycky stíhám vlak, který dorazí na Grandi Stazzioni stejně. Jednou zpožděný berounský, jednou radotínský. Na cestě se pak může stát plno věcí. Už jste viděli chcípnout pantograf? I to se stane. Do práce tedy bez ohledu na dobu výjezdu dorážím vždy v 8.45. Chvála absolutní náhodnosti!

I Delojti se seknou

Nejzajímavější jsou výhledy pro odvětví bankovnictví a financí publikované těsně před pádem Lehmanů. To se člověk zasměje. Na jeden opravdu pěkný ze srpna 2008 jsem narazil u Deloitte (viz. link).

Märklin - too big to fall?

Märklin, legendární výrobce elektrických vláčků, se dostal do potíží - nedostal totiž úvěr od bank. Měla by ho německá vláda zachránit? Märklin určitě není too big to fall - zaměstnává nějakých 650 lidí. Ale když padne firma na dětské, klukovské nebo i pánské sny, o čem potom budeme snít? Auta, ryze praktická věc, jsou již jenom odvárek toho, po čem jsme všichni toužili - kolejiště s vlastními miniaturními vláčky. Má tedy smysl lít miliardy do automobilového průmyslu, když hrozí ztráta daleko větší?

ČSSD: Příspěvek 25000 na nové auto

Opět si vystačím s tvrzením, že ČSSD jsou volové. 25 tisíc mi v BMW nebude stačit ani na vícepásmovou klimatizaci.

Euro za 30

Než se začnou vynořovat hlasy posmívající se, že jsme měli adoptovat Euro, když rekordně rostlo, protože bychom tím učinili přítrž agonii, kterou jsou zmítáni čeští exportéři, a že by to pomohlo i nyní, kdy bude Euro politováníhodně drahé, musím připomenout, že tak přece funguje kurzový mechanismus.

Co se teď děje, je dohromady špetka nejistoty, špetka volatility a k tomu právě vyrovnávací procesy otevřené ekonomiky. V současné chvilce trochu bolí, později se ukáží jako smysluplné. A země, které adoptovaly Euro, ale přesto si proti principům měnové unie činí vlastní politiku, to bude stát daleko více...

Potřebujeme ještě žít?

Potřebujeme ještě žít tady venku, když je virtuální realita tak pěkná? Přes odkaz se dostanete na animaci nové podoby okolí Muzea a Václavského náměstí. Není úžasné, jak živě dokáží vypadat pouhé předprojektové animace? Kromě toho se, alespoň v mých očích, jedná chytré a vkusné řešení. Škoda, že stavět se začne teprve v roce 2011, přičemž musíme počítat s tím, že ekologové vše o nějakých pět let zdrží s mottem: "Výsledek jistě nebude špatný, ale samotný akt stavby je neekologický," nebo s obvyklým mottem číslo 2: "Vylepšovat podmínky automobilové dopravy znamená tuto dopravu stimulovat" (jinými slovy: cokoli kromě přímého zrušení aut nepodpoříme) - z nadšení jsem si odfrkl.

Zcela neadekvátně

Letos je to pátá sezóna mého intenzivního bajkového ježdění. Jak tak pozoruji údaje za uplynulé čtyři sezóny, nelze si nepovšimnout, že čím starší jsem, tím méně kilometrů za sezónu ujedu, přičemž ale zcela neadekvátně stoupají náklady na výbavu. Kilometr jízdy je tedy dražší a dražší. Trend jenom potvrzuje letošek, kdy jsem zatím investoval do materiálu obrovské sumy, stále ještě nic neprodal a téměř ani nenajel. Už teď je tedy "co najíždět"...

Troufám si ale tady a teď tvrdit, že až dovybavím současné kolo, dám si na nějakou chvíli oddech - moje současná práce a kolo nepůjdou jinak než ryze rekreačně dohromady, na závodní nádobíčko tedy už nebude místo. Zato bude potřeba investovat zcela jiné věci. Zase ale mám to, co jsem vždycky chtěl, a to u mne na delší dobu vždycky zabírá.

Auta není kam dávat

Nemrazí vás z toho v zádech?

Zrušit pruh magistrály teď? Proč ne?

Článek idnes je plný názorů proti zůžení magistrály o jeden pruh od Nuselského mostu až po křižovatku s Rumunskou. Co je však potřeba vypíchnout je fakt, že auta přijíždějí z Pankráce ve dvou pruzích, na Nuselském mostě dochází k připojení třetího a teprve na Vinohradech přibývá ještě ten rušený čtvrtý. Chce se říct: Kde je problém? Nicméně rovněž teprve na Vinohradech jsou semafory, které dopravu brzdí, a parkující a zásobující auta z okolních ulic vjíždějí na magistrálu. To už na Nuselském mostě není.

Všechno jsou to malicherné závěry dvou znesvářených stran selského rozumu, ale ještě se to dá vidět z třetího pohledu: Zácpy na magistrály byly a budou. Odebráním pruhu (a to nikoli v celé délce) se jistě zácpy trochu zvětší, ale nezmizí ani nepřičarují nové (v tomhle ohledu Praha čeká na komplexnější řešení). A naopak čtvrti, která je magistrálou doslova zkažená, to prospěje. Jednoznačně tedy ANO a v získaném prostoru rychle vysázet stromy, než se někdo rozhodne vzít to rozhodnutí zpět...

Je UBS opravdu high-endová banka?

Nebo je to Ústřední bramborářský svaz České republiky? Na co všechno člověk při googlování nenarazí... www.ubscr.cz (viz. link) :-)

A tak se mi zdá

A tak se mi zdá, že je můj blog plný špatných příspěvků. Ale není špatně. Máme rádi Verunku (v první řadě), navštívil jsem poprvé v životě galerii Sovovy mlýny, která mile překvapí ve všech směrech, vyjel na kole na tající sníh, udělal si čas na sebe, dostal vesrkze velmi pozitivní posudek oponenta na diplomovou práci, kterou budu velmi brzy obhajovat, koupil si sněhobílý rám na bajka, o kterém jsem si myslel, že budu vždy jen snít (a ještě téměř za nula peněz), a pracovně se konečně podíval do své milované Vídně.

Kůže a káva však mohou vzhledem k intenzitě prožitku zanechat silné dojmy, nejsou však pánem mého času. Postupně se to v hlavě rovná a rozjasňuje.

Přetvářka kůže

Ráno. Zrcadlo. Špatná výživa, málo spánku, špinavý vzduch, alkohol. Kůže mého obličeje je jako maska nasazená na kamenitou tvář. Marná snaha působit celistvě.

Brzy se to změní.

O kávě

Právě jsem si udělal kávu. Stačí se podívat na její hladinu a vím, že bude hnusná.

Wienback

Vrátil jsem se pracovně do Vídně. Chodil jsem po ulicích, které znám, vídal turnikety, nápisy, které jsou jak doma. Ne turista, ne cizinec. Zvláštní to pocit.

Hudba z které mrazí...

Dokonalá. Precizní. Mrazivá.

(nedívejte se na klip pod odkazem, jenom poslouchejte)

Opravdu?

Odečteme-li lidi, kteří vždy táhnou s předsedou, byť sebeblbějším, nezbyde nám než tvrzení, že jediný lidovec, který chce Čunka i Kalouska, je sám Čunek a to ještě jen proto, že chce především SEBE (viz. link).

Kýčařem

(svým přístupem k roztomilým nesmyslům jsem všem bližším asi poměrně znám)
Koupil jsem si pořadač na vzpomínky. Zprvu jsem z toho nápadu měl radost, neboť mi přišlo, že se obměkčen konečně stávám kýčařem. Že různě poházené vstupenky, mapky a pohlednice budu mít na jednom místě a nastavím tak svou dlaň tomuto žánru otevřenou.

Teď na ně koukám doma, září novotou na mém čtecím stolku, a mám opačný pocit: Snažím se napasovat veškeré své vzpomínky úhledně do desek a uložit je do poličky mezi účtenky. Připravit se o tu možnost najít sem tam pohlednici od nějaké bývalé nebo kamaráda (nebo obou v jednom :-) a moci se tak chvilku vytrhnout z prudce cílené činnosti typu uklízení nebo hledání oněch účtů, jen tak lelkovat s poněkud netradiční vzpomínkou... kýčař se nekoná.

Dny se prodlužují...

Dny se prodlužují, škrábeme se vzhůru ze sedla zimy a vánoční cukroví je pohanským zvykem. Maličký neviditelný důvod k radosti.

(Chtěl jsem se před několika týdny rozepsat, ale nefungovalo mi ftp připojení, tak jen zkráceně - pro radost)

Jistota

Když vás v Čechách průvodčí v pantografu pozdraví s úsměvem a popřeje vám šťastný nový rok, můžete si být jisti, že to není profesionální přetvářka, ale že je to opravdu slušný člověk. Chvála Čechám?

Chtěl bych...

...mít Lamborghini.

Na Nový rok

S maličkým sektem z Rakouska, který vyšuměl ve skleničce jako starý rok, ale ne neblízce připomínal také moře, s Hradišťanem a slečnou v posteli při třepotavém plameni. Ať je náš rok 2009 rokem tápání a nalézání... ať se tu za rok zase ve zdraví shledáme. Hodně štěstí a lásky a navrch zvuky moře u Big Suru pro všechny, co neslyšeli, jak šumí tenhle sektík...

Jack Kerouac - 'Sea'

Cherson!

Cherson!

You aint just whistlin

Dixie, Sea

Cherson! Cherson!

We calcimine fathers

here below!

Kitchen lights on-

Sea Engines from Russia

seabirding here below-

When rocks outsea froth

I'll know Hawaii

cracked up & scramble

up my doublelegged cliff

to the silt of

a million years-

Shoo - Shaw - Shirsh -

Go on die salt light

You billion yeared

rock knocker

Gavroom

Seabird

Gabroobird

Sad as wife & hill

Loved as mother & fog

Oh! Oh! Oh!

Sea! Osh!

Where's yr little Neppytune

tonight?

(...)