To neláskyplnější a nejchundelatější, co jsem v marastu rádobymoderní literatury poslední doby četl :) Stačí na to 15 minut, oči se vpíjí do každé z nemnoha obrázkových stránek. (viz. třeba link)
Leporelo vypráví příběh ovce, která byla jiná, dokonce červeně proužkovaná, a proto se mezi ostatními ovcemi necítila šťastná. A tak se vydala hledat jinde (anderswo), kde by jiné bylo běžné...
Usmívat se, chodit jen tak s rukama v kapse, pískat si písničku, klapat si botkama po chodníku, těšit se na zítřek.
Na amplitudě dnů života nahoru a dolů.
Poprvé jsem navštívil galerii DOX v Holešovicích. Pěkné interiéry, vzduch vibruje nadšenectvím (nebo nadšením?), ale výstava nic moc - až na knižní tunel podobný tomu v Městské knihovně na Mariánském náměstí. DOXovský je každopádně pojat jako magický. Uvnitř je tma a máte pocit, že jste se ocitli v podzemí mezi dvěmi slupkami jakési planety z knih - tma a plno světýlek - nebo jako mezi dvěmi planetami kdesi v endlessně nekonečné noci knižního vesmíru.
Nu a samotnou výstavu bych tu snad neměl kritizovat, protože se tak činím dobrovolně napadnutelným. Nicméně zvětšovat novinové obrázky a poukazovat tím na zvětšení důležitosti daného tématu mi, i přes jistou zvláštní atmosféru oné expozice, přijde lehce liché.
Takový Kunsthaus ve Vídni mne před rokem nadchnul o něco více. O co méně mne nadchnul DOX, o to více právě jeho výše zmíněná atmosféra a celkově atmosféra Holešovic. Tahle čtvrť vzkvétá, její genius loci se mění, získává nového lidštějšího ducha a přesto si zachovává zbytky tváře ušmudlané průmyslové sestřičky...
Poprvé jsem se také dnes projel na kole v mrazu mínus pět stupňů. Přežil jsem to já, taťka, pejsek i obě celoodpružená kola. Zdá se to bláznivé, jenom dokud to nezkusíte.
Omlouvám se té hrstce věrných, který stále sleduje tento blog. Teprve po více než týdnu se mi podařilo vyřešit, proč se odmítal publikovat. Je to zvláštní boj člověka se strojem: Všechno funguje mimo váš počítač a funguje to tak několik let. Najednou, aniž by jste cokoli měnili, to fungovat přestane a ještě ke všemu z údajného důvodu, který tím opravdovým důvodem není. Můžete se pak pachtit, plahočit a pinožit celé zbytečné věky, abyste to dostali do stavu, kdy budete zase moci dělat jenom to, co jste předtím jednoduše dělali oněch několik let. A když je to pak vyřešené, je to tedy důvod k radosti? Vše sice funguje, ale po vynaložení zcela zbytečného usilí.
Jediné, co k tomu na obranu Bloggera musím dodat: Nemůže za to, tentokrát to byla věc poskytovatele, který v dobré vůli provedl pro mne zbytečnou změnu, která nevědomky způsobila komplikace. Inu, tak to také chodí.
Každopádně jsem zpět, nezabalil jsem to! Jen je toho tolik, co jsem chtěl napsat a už asi zpětně nenapíšu (je to o kouzlu momentu, jak jsem napsal loni v únoru)!
...omezení vylepšování svých raket výměnou za zrušení projektu obranné raketové základny ve střední Evropě. Takový barter však není vůbec relevantní, raketová základna není zaměřena proti Rusku, ale proti nečitelným třetím zemím. Aspoň je jasně vidět, kdo je skutečně proti komu.
Do Radotína začínají od dneška jezdit vlaky "S" v taktu 10 minut ráno, 15 minut odpoledne a půl hodiny ve zbytku dne a o víkendech. Opatření je přitom rafinované - některé končí v Radotíně a z města už nejedou, protože dále by byly nevytížené.
Otázkou z mého pohledu tedy nadále zůstává spolehlivost. Ačkoli je trať dvoukolejná a elektrifikovaná, nemyslím, že by nápor dopravy ve stávajícím stavu ustála. "Ustát" zde přitom znamená nejen vlaky vypustit na trať, ale rovněž je dovést v URČENÝ čas na URČENÉ místo, tedy bez zpoždění a denně přítomných výluk. To dodneška nešlo. Máme se tedy na co těšit...
Vzpomínáte? Dalo by se to poslouchat pořád dokola: Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Prásk. Příští stanice... Gottwaldova - řečeno čistě, imperativně, s hlasitým až šťavnatým bouchnutím rachťavých dveří vozu EČS s krémově žlutými vosími hnízdy u stropu a stříbrnými tyčemi uvnitř vozu, zápach spálených kontaktů, blikavé osvětlení jak v elektrickém vláčku. Mrazivé až krásné.
Já osobně už pamatuji jenom Vyšehrad, ale doba, kdy hlášení bylo pronášeno stroze, bez prosím, se prolíná mou každodenností gymnaziálních roků. Jedete předposledním vlakem s vypitou hlavou, nikdo ve vagónu. Ve stanici se otevřou dveře do věčnosti. Vlak stojí. Ani šelest, jen vy a bůh. Jen hlasité bzučení elektroinstalace a blikající staniční zářivka. Nevíte, jestli sedíte hlavou dolů nebo nohama nahoru. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. (Dveře do věčnosti se zavřou). A souprava se za unaveného hučení elektromotorů rozjede. Oči pálí. Příští stanice Vyšehrad! Vzduchem smrdí spálené kabely. Už brzy budeš doma s knihou dějepisu. Sucho v puse a hlava jako včelí úl. Jedete natřásajícím se vlakem kdesi hluboko pod zemí jako zbití vojáci z války, hraje hudba. Spát, spát, spát...
Všechna vlaková hlášení najdete zde.
Narozdíl od těch ve Vídni nemají jednotný corporate design, sem tam někoho bací stromečkem, ale na kouzlu jim to pranic neubírá.
Kde jsou nejznámější pražské vánoční trhy? Ty větší lze najít na:
Dále je pak možné shlédnout vánoční výstavy na Výstavišti v Holešovicích. Měnší "tržíky", ovšem bez zásadního programu, má i Vítězné náměstí v Dejvicích a Strossmayerplatz v Bubnech.
Pokud chcete "prožít" vánoční trhy, zúčastněte se Tour de Punč 2008.
and step out of the train. You're back there, dreaming,
and everything you've lived is passing by in the opposite direction
as a train into the tunnel.
Další do kategorie hedonismů: horká chilli čokoláda z již nastrouhaného prefabrikátu, pěkně do tučného mléka a veselého hrníčku. Sehnat se dá třeba v Ebel Coffee Shop v Kaprově ulici na Starém městě pražském.
A k tomu báječný sixties playlist z rádia Beat...
Až se mi podaří dotáhnout úředního šimla s diplomovou prácí do konce, najdu si bydlení. Možnosti jenom proběhnutím internetu jsou a jsou lákavé, ale přece: nevíte někdo o nějakém pěkném levném bydlení přes známost relativně v centru Prahy?
Coffee Heaven uzavře v Česku část poboček. Co to znamená? Nechci být škodolibý, ale částečně se potvrdila myšlenka, že o ne moc dobré ale předražené fancy kafe nebude v Čechách, kde existuje cosi jako svébytná kavárenská kultura, velký zájem. Na druhou stranu nejspíš nebude naše vlastní kavárenská kultura jediným a nejdůležitějším důvodem, proč Coffee Heaven táhne do kávového nebe a proč Starbucks chce omezit provozy. Tak jako pro nás stále příliš drahý Big Mac poukazuje na to, že cenová úroveň s Evropou ještě není vyrovnána, tak také krok kafomolochů poukazuje na nedostatečnou kupní sílu, danou zřejmě přestřelením cenové hladiny. Téměř jakýkoli fancy kávový produkt totiž v běžné (i lepší) kavárně pořídíte do 70kč. Lokální cenová hladina vs. světová cenová hladina...
Co je ale dobrá zpráva, otevře legendární cukrárna U Myšáka (je legendární? Nikdy jsem o ní neslyšel) a po dlouhé odbě nová pobočka Hájek a Boušová na Floře. Nejméně v případě Myšáka se však nelze nenadchnout - interiér připomíná důstojné vídeňské kavárny!
Když máte sypanou kávu, je to dobré. Nacpat - odborníci na kávomaty mi odpustí - "hlavici" espressometu kávou, je jako nacpat si dýmku dobrým tabákem. Něco, co s kapslemi Illy nikdy nezažijete - nacpat dýmku, pěkně tam namletou kávu rozmístit, nasadit čapku a vyplout na širé moře pod žlutou čtenářskou lampu.
Večery, kdy jsem bez ní, si hodně nahlas pouštím kávovou svíčku, protestsongy na španělku a snažím se předstírat, že mi nic nevadí.
Občas mi pomáhá být, co jsem - o trochu lepší a skoro člověk.
Nejlepší věci jsou zadarmo. Pravda. Ale za předpokladu, že metrokafe je odpornej turek s lógrem. A za předpokladu, že právě ten je něčím favoritem.
Vstoupil jsem do Ebelu, abych si dal svou oblíbenou kávu před zavíračkou. Doslova mne ale vykolejilo oznámení slečny obsluhy, že dnes zavírají o hodinu dříve. Bloumal jsem chvíli bezcílně okolními ulicemi, než jsem si stihl uvědomit zklamání a zamířit domů. Marně jsem se snažil v mysli projíždět všechny možné kavárny, představovat si jejich interiéry, vybavovat si vůně a příchuťě kávy (není-li to přehnané). Ani jedna ve mně ne a ne vzbudit chuť změnit směr. Něco jim totiž chybí. Nikdy mi to tak nepřipadalo: Moje kavárna je prostě sexy.
Costa Coffee a kvalita po česku. Do Čech přichází další fancy fast food kavárna. Nejsem jejich zarytý odpůrce, ale taky nemám důvod je navštěvovat. To, co je činí atraktivními v zahraničí, je relativně normálně drahá káva, sympatický interiér a obsluha a vysoká kvalita, takže fast-foodové řešení je pouze způsob platby a někdy obsluhy. V Čechách jsem však zatím doposud dostal vždy jen špatné espresso a frappe za 100kč mít nemusím. Raději si zaskočím tam, kde mne (s nadsázkou) znají jménem, kde nesedím v chodbě a kde mají kávu opravdu dobrou. Globalizace není nutnost daná módou, je to volba.
Mezinárodní obchod. Dle HN málo krytá rizika, přilíšná závislost na jediném regionu a orientace na dva obory. Rizika, co se na VŠE učí už roky. Ale kdo tomu přikáže: "Diverzifikuj se!" - KSČM nebo milionové pobídky? Radši ne... :)
Pozdně odpolední bajkování na slizském listí, brzká tma, poslední pivo u Pigiho. Poslední? Je to tak. Pigi totiž zavírá. Kvůli trvale zvyšovanému nájmu tahle legenda, kterou znal každý biker, v Říčních lázních v Radotíně prostě končí.
Říkám si, jestli je to škoda. Na jednu stranu končí hospoda s duchem: už nikdo nebude hrát Pigi blues, nikdo nebude mít trapné nesrozumitelné průpovídky, nebude otevřeno 24 hodin 365 dnů v roce z čiré lásky k alkoholu a zevlování. Pigi dával téhle obyčejné putice ducha. Na druhou stranu prostě přijde nový provozovatel, hospoda poběží dál, možná se zlepší do nynějška dost mizerná kvalita... Sám jsem na vahách, co preferovat, zda kvalitu nebo tradici. Hezké místo totiž zůstane i bez Pigiho.
Volby 2008. Rána z milosti pro Mirka Topolánka, který trochu ztratil nervy, a který by si možná měl přiznat, že za politické konstelace panující poslední půlrok nebude nikterak lehké splnit na začátku položenou podmínku: Jsme vládní paskvil proto, abychom najeli reformy a pokud se to nepovede, směřovali k předčasným volbám, kde se znovu rozhodí karty tak, abychom v příštím období najeli reformy a nebo byli umlčeni. Začínal jsem mít pocit, že Topolánek na své vládě lpí, i přestože svůj program neplní...
Bohužel je tenhle políček víc prohra, než výhra.
Zdá se, že karty jsou rozdány jasně. Ne 30kč poplatkům jakožto symbolu reforem a za situace, kdy vláda není a nejspíše ani nebude schopná protlačit žádné další reformy, rovná se jít od válu, bohužel, a přenechat místo ropušákovi Paroubkovi, který nám všem zatopí. Je ale šance, že v přespříštím období by pravice mohla dostat jasnější mandát.
Jediným otazníkem tak zůstává předsednictví v EU. Česká ekonomika je známá svou nadpřirozenou schopností létat hladce na mocenský autopilot - je ovšem otázka, jestli je možné napojit na tento způsob řízení také EU. Osobně mi to nevadí, ale v očích spolunárodů to bude "jistá ostuda".
Na zpestření semináře o controllingu nám kolega pustil video dobré tak, jak jsem na YouTube už dlouho neviděl. "Pojďme si zahrát Bankovní krizi... protože není co ztratit!" Jak pravdivé.
Sedím v bufetu Sbarro, since 1956, Italiano - Buffet caldi, insalate, vini e birre, pizza pasta. Připadá mi na první pohled, že tenhle bufet nemá pobočku jen na Floře, ale také v miláně, římě, berlíně... O to větší rána je potom, když vám otrávená servírka naprosto česky otráveně oznámí, že "nemaj mlíko", a že cappuccino nemůže udělat. Zase svetovost po česku.
IPCC zvřejnil zprávu o globálním oteplování: Tání ledovců prý postupuje rychleji, než se očekávalo (viz. link). To znamená, že:
A ceny ropy letí jako naschvál dolů, můžeme jezdit až do omrzení a v roztálých oblastech postavit nové těžební věže... to už tedy na druhou stranu "bohužel".
Milan Zelený v Euru ze září 2008 (Nastává očista) zajímavě radikálně nahlíží podstatu současné finanční krize v USA. Co mne na jeho článku nejvíce zaujalo, je kulantní vyřčení myšlenky, která mne už dlouho hlodá: že existují vlastně dvě ekonomiky - ta reálná, k životu potřebná, a pak ta druhá, velká herna. Cituji:
Existují tedy dvě ekonomiky. První, reálná ekonomika produktů a služeb, kde na trhu probíhají transakce se zbožím proti platbám za ně. A druhá, virtuální neboli symbolická ekonomika peněz a finančních nástrojů, v níž se sází na budoucí pohyb cen a která riskuje s penězi druhých lidí. Existují také dva druhy finančních transakcí, investic a rozhodnutí. První se týká financování a kapitalizace reálných produktů a služeb, druhý představuje čistou spekulaci (někdy také sázky, hry, „risk management“ a obchodování s papírovými hodnotami).
Symbolická, virtuální ekonomika se stala významně nezávislou a odpoutala se od reálné. Není to zcela symetrické: zatímco finanční ekonomika si vystačí se svými spekulacemi, reálná ekonomika je negativně ovlivněna ztrátou hodnotných úvěrů. Dnes lze spekulovat s ropou, vepřovými boky, hypotékami nebo zlatem, aniž byste se o tyto produkty reálně zajímali a měli vliv na jejich pohyby nebo převody. Pro globální spekulanty je skutečná povaha těchto komodit nebo produktů většinou nepodstatná.
Tím nemíním říct, že bych osobně systém chtěl radikálně měnit. Ale izolovaná podstata je přecejen šokující. Nemyslíte?
Again - part 1
Again - part 2
Aneb na čem ujíždím, když si chci uměle zhoršit náladu... Nezapomeňte počkat až do konce druhé části - nářez!
Songza. Zajímavá on-line služba, kde můžete zadarmo a bez registrace poslouchat on-line nejrůznější nahrávky, případně získat odkaz na video na YouTube. Doporučil Michal.
John Frusciante, To record only water for ten days. Mezi mnoha deskami, které se mi v poslední době zalíbily, patří tahle k těm osobitějším. Třeba skladbu Murderers, kde bohužel zrovna chybí charakteristický perfektně suchý zpěv, naleznete na YouTube. Pouze jejich kytarista - avšak lepší než celí Red Hot Chilli Peppers. A Martinovi díky za doporučení.
Už se neopustíme, řekl jsem.
Už ne, řekla jsi ty.
A vtom zazněl zvonek. Trhla jsi sebou, a ani jsem se neptal... na tvých očích jsem viděl, že nevíš. Zvonění neustávalo. Ten někdo držel na zvonku prst. Trochu... jen trochu jsem tě odstrčil a zdvih ruce... ale tys je vzala, lehce, vzala jsi mý dlaně do svých a položila sis je na ramena.
Neotevřeme, řekla jsi. Už ne.
Ne. Teď ne.
Jáchym Topol: Sestra. Mnohoznačně naivní konec. V lecčems ale neskutečně opravdový, až zosobněný.
Někdy ztrácím trpělivost. Někdy oprávněně. Přitom není potřeba měnit cesty, stačilo by je lépe využívat. Mít z nich radost. Teď čerstvě je to, protože svět se svou formou kolem mne se mění a nedal mi čas nechat se šokovat a zase vystřízlivět. Obsah je vpořádku. Mužský a ženský stres. Každý se filtruje jinak. Jestli je nějaká odlišnost, tak v tom. Ten svůj umím přestát bez filtrování, sebehygienou. Ten ženský na mne občas umí pěkně dolehnout :)) Po půl roce do sebe zase začínám víc vidět.
Jsem konzultant. Zatím pouze formálně. Omlouvám se, pokud by vám to zasáhlo do programu, kamarádi. A peněženka má kocovinu.
Nafotit večer před Gartenbaukino. Další z cílů, který jsem si ve Vídni před rokem vytyčil, zapomněl a nesplnil. A vůbec se k němu pojí plno pocitů. Cíl do budoucna.
Co bylo před rokem také, je podzim. Je tu. Je slunce, zima, mlha, fouká, ale dohromady je docela hezky, zahrada za koupelnovým oknem je každé ráno barevnější a lesní cesta pod mým předním kolem dvojnásob. O to víc chutná horký čaj po příchodu domů nebo svařáček v milé hospůdce.
Sněmovna reprezentantů projevila jistou dávku rozumu a nenapumpuje 700 miliard do umírajících amerických bank. Nezadá tak (alespoň zatím) bankám důvod, aby se příště chovaly ještě riskantněji, nezasáhne do (relativně) volné soutěže na trhu a nezatíží kolektivně občany své země.
Co to ale znamená pro nás? Ačkoli účinnost finanční injekce byla hodně diskutovaná a nejistá, její neudělení znamená, že se krize a nestabilita pravděpodobně prohloubí a postupně se přenese také k nám do Evropy. Nebude to TA fajnová krize, o které novináři až doteď tak rádi mluvili.
Hledáte práci, ucházíte se o zaměstnání, jste úspěšní, domluvíte si nástup, ale přesto vás nějak překvapí, když máte nastoupit a mluví na vás cizím jazykem, jazykem, kterému nechcete v tu chvíli úplně rozumět. A není to "obrat v osudu" - s tím už jste se naučili počítat - nejste hloupí. Je to víc než vy. Je to poučné. Přejde to za dva za tři dny. Jeden pocit, o který vy čtenáři možná nestojíte. Ale já si ho sem píšu. Do deníčku. Září 2008.
Každopádně odjíždím nečekaně do Münsteru a vracím se ve čtvrtek. Omlouvám se všem, komu jsem na tento týden zorganizoval čas a nedostavil se. Není mi to po srsti, je to výjimečně, výjimečně zase, jakoby to období mezilidské smůly nekončilo. Ale končí. Predikovatelnost přijde, jen to chce ještě jednou-dvakrát váš respekt a trpělivost. Díky. I am healing. I am healing.
Ušlo mi, že na světě už je nová tramvaj pro Prahu. Po velmi avantgardním Porsche 14T je design, dalo by se říct, vysloveně umírněný. Pokud vám to rovněž "ušlo", fotky jsou pod odkazem.
Nevím proč (občas to dělám) jsem si projel z rychlíku fotografie za poslední půlrok. A na konci mne napadlo, že je to rok, co jsem vyjel do Vídně. Kolik se toho za jeden rok změnilo, kolik jsem ztratil, kolik jsem získal, kolik jsem se naučil, kolik jsem zapomněl, kolik lidí jsem poznal a na kolik zanevřel... Mám sklony dramatizovat, ale bez nadsázky je to víc, než za několik let předtím.
Změny a zážitky si daly dostaveníčko a jejich dráhy se protnuly v jednom roce. Některé ne náhodou, některé absolutně. Stává se vám to taky? Každopádně: za rok zase tady a jsem zvědav!
Docela se nestačím divit. Denně čtu a slyším o ekonomické krizi. Kde je jaká krize? Četli si novináři její definici? Řekněme spíše, že panují "ztížené podmínky".
Odjel jsem na pár dnů do Berlína a mezitím zemřel Richard Wright, geniální klávesista Pink Floyd, nenápadný a skromný člověk, který bez nadsázky pootočil celý svět pop-music jako málokdo. Jsem si zcela jistý, že pokud by nepodlehl rakovině, měl by ještě ve svém oboru hodně co říct. Opravdu nepříjemné překvapení. A potvrzuje jednu věc: Pink Floyd už nikdy nebudou.
O události píše na svém webu David Gilmour a nebo třeba Hodpodářské noviny. A mně nezbývá, než uctít génia poslechem jeho tvorby...
Východní Berlín - západní Berlín - co je co? Pocitově dost tápu. Prošel jsem celkem mnoho ulic, nejen v centru obou metropolí a musím říct, že zašlá sláva čpí spíše ze západní části, zatímco atmosféra změny vibrující mezi blýskajícími se mrakodrapy bývalé východní části pranic nepřipomíná "ušmudlaného bratříčka". Ale abych nekřivdil, obyčejné ulice západního Berlína přecejen vykazují lidsky přívětivou honosnost dlouho zaběhnuté kultury. Tohle na východě v čerstvě rekonstruovaných ulicích chybí... Každopádně: krásné 4 dny.
A když už si myslíte, že jste nastoupili správnou cestu, přiletí přímo ze vzduchu a krásně sedne... lupanec velký asi jako střední langoš.
Ale odjíždím do Berlína. Parádní příležitost vyčistit si hlavu ve městě, které... je na pochodu. Ulice, domy, jeho tvář, jeho kůže... i jeho střeva. Jedna velká drenáž na anonymní události. Aspoň tak si ho pamatuju. Inkubátor na lechtivě nevhodné myšlenky, drtič na odpad z hlavy. Aspoň tak si ho pamatuju.
Sázka na risk opět vyšla, ačkoli jsem sám už téměř nevěřil.
Otevírá se mi vysněné nové hřiště s novými brankami a novými soupeři.
Nemůžu se zbavit dojmu, že nový Firefox 3 je těžkopádný, nestabilní a nepřináší nic zásadně viditelně nového. Jednoduše: Vůbec ho nemusím mít a je mi to líto.
Naposledy jsem byl ve Vídni v létě jako student gymnázia. Vídeň v létě má nádhernou atmosféru, vládně pohodou. Ale i ta je spojená především s lidmi a přáteli (díky!).
Tentokrát, krom toho, že jsem viděl Donauinselfest, novou doporučení hodnou výstavu Vincenta Van Gogha v Albertině a spoluuvařil svoje první lečo v životě, jsem si také splnil svůj velký sen: Vyjel na Kahlenberg a Leopoldsberg na horském kole a po kopcích nad městem se přenesl pěkně až k Schönbrunnu (s maličkou zastávkou na Käsespätzle a Radlera).
Vrátil jsem se z Rumunska, z Banátu, z Jižních Karpat, nevysokým pohořím severně od Dunaje. Protože jsem cestovatel, byl můj výlet cesta a na cestě člověk má tendenci věci a dojmy přijímat, jak přicházejí, zapomínat ty, které přišly včera a nahrazovat je novými. Proto jsem se rozhodl psát stručný deník, nebudete-li se na mne zlobit.
Rumunsko na mne první den zapůsobilo svou jižní ledabylostí, svéráznou architekturou, zároveň však jistou jižní noblesou, která se prolínala s dráty na dřevěných sloupech uprostřed nablýskaných hlavních městských tříd stejně jako na návsích nejmenších vesnic.
Naproti tomu stojící pak trkají do očí západní značky ve větší hojnosti než doma, zcela bez obalu, skleněné mrakodrapy ve městě Timisoara, na jehož náměstí, ne nepodobném těm benátským, žili za ranního úsvitu holubi v naprosté symbióze se svým okolím a za nekončícího zvonění kostela se vznesli, aby máváním křídel uvolnili místo přicházejícímu ránu a s ním přicházejícím lidem.
Další dny se Rumunsko již zdálo spíše "středoevropské", po jihu ani stopy. Jeho obyvatelé poklidní, kultivovaní - a to jak na silnici v autech, tak při osobním jednání. Nižší životní úroveň však za každým rohem.
charakteristický je nepořádek, který je všude. Návštěvník nabyde pocitu, že se prochází po troskách impéria tak jako při procházce Pompeii. Trosky toho, co bylo, sloužilo, fungovalo, pracovalo, zkrášlovalo, jsou doslova všude. Chybí však lidé, kteří by jim vdechovali život a dávali smysl. Ti snad žijí v jiných vesnicích, městech, v jiném světě. Díky těžkému průmyslu jsou tyto trosky zvláště působivé - stejně jak sloupy a k nebi se vzpínající ruiny kdysi kolosálních antických chrámů.
Působivá byla také "vesnice" s tramvají. Město s ryze vesnickou zástavbou, které se táhlo několik kilometrů pouze podél hlavní silnice, po níž jezdila tramvaj a občas se rozšířilo do stran v sídliště, zakončeno mohutným komplexem továren a nefalšovanou venkovskou návsí, kde se tyto vrklavé dopravní prostředky otáčely.
Psi. V Rumusnku typicky toulaví. Rádi se přidávají k naivním turistům a žebrají, cyklisty neznají, a proto nesnáší. Výhružka kamenem, která by v Čechách vedla k navýšení agrese, však plně postačí k zahnání jakkoli velkého zvířete. V horách pak o něco odhodlanější hlídači stád, zpravidla rovněž zcela volně pobíhající. Nic jako rasa nebo útulek tahle země nejspíš nespatřila.
Typickým centrem kulturního života je magazín. Krámek jak střižený z dob socialismu, většinou však obsahující základní zboží povalující se v regálech, a to jak typu Milka a Coca cola, tak typu vážené sušenky. Především ale svatostánek - chladnici (nebo více) s pivem. Točené pivo je považováno za podřadné, lahvové, o něco dražší, je upřednostňováno. Magazín většinou disponuje slunečníkem a sezením. Větší vesnice již mívají hospodu, městečka rovněž supermarkety. Pečivo je vyprodáno zpravidla hned ráno, přesto je na tyto krámky spolehnutí i ve velmi zapomenutých končinách.
Rumunský hudební mainstream se příliš neliší od hudby z Maroka kombinované s řeckým nebo tureckým "Balkánem."
Už déle než týden mi cosi brání pořádně se vyspat. Ať už jsou to kuny na střeše, alarm, cestování nebo napsoledy komáři. Ale mě nedostanou!!! (druhá ranní, příště už něco o road tripu)
Kluk řekl: Pochyby mi rozmělnily jazyk. Pochyby mi rozmělnily morálku. Ale je to za mnou.
Vozí si lva v klícce. Když je mu teskno, zpívá písničky. Když nezpívá, pochybuje. Někdy ho znovu naučí chodit na zahradu.
Tak bylo rozhodnuto o likvidaci Masarykova nádraží (viz. odkaz). Nikoli definitivně, ale přesto toto rozhodnutí nazančuje jasnou vůli, kterou bude těžké jakkoli zlomit. Je však podložené nevhodným argumentem. Údajně prý je nádraží slepé a tudíž se na něm musí otáčet lokomotivy. Logicky se samozřejmě nejedná o nádraží pro dálkovou dopravu, kde budou vlaky i v budoucnu vedeny lokomotivou, ale o nádraží pro místní dopravu, a to již v dnešní době. A vlaky v místní dopravě postupně sledují trend používat buď motorové soupravy nebo soupravy s řídicím vozem, kde lokomotiva může být na konci vlaku. To dělají nejen západní společnosti, ale rovněž ČD, jen to nejde zatím tak rychle. I přesto je to slabý argument. K tomuto tématu jsem se ostatně vyjadřoval již před časem.
Druhá věc je, že teoreticky racionální argumenty asi ani nejsou na prvním místě. O zrušení se nejspíše rozhodlo pod tlakem (a zde nechci pateticky dramatizovat) nebo spíše vábením potenciálních investorů. Pěkně je to shrnuto zde. Pokud tedy zrušit, je ideálním využitím právě komerční plocha a ne třeba muzeum???
Masarykovo nádraží má však jednu reálnou velkou bolest. Neexistuje žádné přímé bezbariérové spojení s Hlavním nádražím, kudy bude brzy projíždět naprostá většina pražských vlaků a nově také příměstské linky. To je i bolestí plánované městské dráhy na letiště do Ruzyně. Jen částečně. Její cestující totiž mohou použít poměrně bezbariérové Metro C z nádraží Bubny. Ti, co budou bydlet ve městě, pak můžou pohodlně dojet téměř až na náměstí Republiky. Znovu tedy opakuji, že nedává příliš smysl celé nádraží pro lokální dopravu rušit, ale lepší je využít pouze několik málo kolejí v provozu s obousměrnými vlaky (např. tzv. CitiElefant), zrušit spletitá nevyužívaná kolejiště mezi ulicí Na Florenci a nádražím a postavit maximum komerčních ploch na získaném území. Bořil snad někdo Gare Saint-Lazare, mnichovské nádraží nebo některá vídeňská nádraží, jenom protože jsou slepá? Není to slepé rozhodnutí? Masarykovo nádraží má svou historickou hodnotu a má především i svou hodnotnou polohu, nemluvě o čerstvě zrekonstruovaném kolejišti, které jistě také nebylo zadarmo. Něco tu prostě smrdí...
Už delší dobu jenom čekám, až se věci změní. Nesměřuji od bodu k bodu, ale pracuji a čekám, až se bod objeví pod nohama, lhostejno kdy. A když se lidi ptají, jak se mám, lehce váhám, co říct, abych následně mohl být nepřesvědčivý. I moje fotografie nějak vybledly, chybí jim vlastní barvy, a ráno v zrcadle na mne civí cizí obličej.
A říkám si, jaká bývala krása vstát ráno, po snídani si uvařit kávu, dát se do práce, řešit problémy a vědět, že někam směřuji. Mezi vědomím času a bezčasím je jen neviditelná blána křehounká jako křídla motýla, abstraktní jako geometrické tvary.
Osamocený život v Sázavě je plodný na psaní. Zároveň pak mám stále více raději nepoužívanou horní kuchyňku s nádobí ze všech možných období života své rodiny, s každým kouskem jiná pes, a snad téměř s žádným, co by stál nějaké peníze. Je mi tak nějak milé tu hospodařit, ve vší té ulevující nedokonalosti, která na druhou stranu člověka stojí neustále pachtění navíc.
A jak tak poslouchám hudbu Itala, začíná se mi zase stýskat po téhle zemi, která je tak zvláštně jižní-nejížní. Vím, že to není osudovost, spíše osudový návyk na tohle místo, kam jsem jezdil donedávna jednou až dvakrát ročně, a jehož kulturu jsem si zvykl infiltorvat z povzdálí své turistické izolace, z knih, z filmů, z fotek, umění, designu, ze stravovacích navyků a způsobů (z kávy, vína a zmrzliny), nedávno také z hudby. Italia mia. Země umění žít, která povýšila komediálnost na styl života a vážnost na hereckou zkušenost.
A taková je koneckonců i ta hudba: trocha divokého absolutního jazzového prožitku a radosti z hudby, trocha cirkusové komediálnosti zavádějící až k soundtracku z Monkey Islandu (kdo jiný než Italové by se k tomu snížil), trocha umění hrát, trocha tvrdé práce, trocha naivní zasněnosti smutného klauna a trocha krásy a pro vše nutného talentu.
Windows XP jsou prostě svérázný systém. Na notebooku jsem často připojen přes velmi pomalé GPRS (ovšem takřka zadarmo). Updaty aplikací mám tedy nastavené víceméně zcela na vyžádání nebo na dotázání. Tak jsem učinil rovněž u Windows Autoupdate, protože žlutý erbík dole vpravo znamená, že si poštu nestáhnu a stránku s potřebným dokumentem nezobrazím dříve než za 5 minut. Windows update si však "dotázat se a stáhnout" vykládá zcela po svém. Dotáže se jednou za čas, když jsem připojen přes rychlé wi-fi a žlutý erbík "stahování aktualizací - hotovo 0%" zobrazuje však posléze, kdykoli se mu zachce, zpravidla však po připojení přes GPRS a čehož si zpravidla povšimnu teprve tak, že ne a ne stáhnout ty ostatní důležité věci. V takových chvílích musím jít do nastavení a zybtečně automatické aktualizace násilně sestřelit.
Starbucks v NeoPalladiu. Nejsem zarytým odpůrcem této sítě, dokonce možná naopak. Ale pražská verze, kdy se vás ptají na jméno a nevíte proč, kdy se nemůžete k některým stolkům dostat, protože mají z pohodlnosti zavřené dveře, kdy nevíte, co s nádobím, když se na váš stůl už sápou další lidé, kdy obyčejná káva chutná špatně, protože ji zřejmě neumí udělat, mne odradila. Za čas to zkusím zase, ale zarytým příznivcem se asi momentálně nestanu.
Přitom v zahraničí jsou to silné stránky Starbucks: snadný přístup, velmi dobrá standardizovaná káva a zároveň nadprůměrně dobrý výběr (oproti kavárnám typu Illy nebo Alfredo), sympatické řešení prostorů a celkem garantovaný standard.
Pár slov. Výstižných. I kdybych je teď napsal, ztratí se v moři.
Pojmosloví aneb poznámka na závěr: Tohle není blog, je to "blok". Protože přes pomalé GPRS prostě někdy nefunguje Blogger, píši do poznámkového bloku a publikuji zpětně. Pojďme tedy blokovat!
Po dlouhé době jsem se dostal do knihkupectví. Jak jsem tak vybíral dárky, klouzaly mé prsty po mnoha a mnoha krásných knihách, a já si říkal, kolik z nich bych si rád přečetl nebo jen koupil, abych je měl doma a znovu si je přečetl, a pak mi bylo líto, že nebudu mít dost času, abych to někdy udělal.
Narazil jsem na fotky svého červeného kola z února, kdy jsem jej dostavěl. V novém laku a čerstvém oleji se na každém kousku nejetého stroje zračí první paprsky jarního slunce. Když si pro srovnání vezmu jeho dnešní pdoobu, je to zázrak, co pár kilometrů udělá s terénním kolem: všude vrypy od kamínků, odřeniny, ráfky oštípané jako by byly z cukrkandlu. Ale zase každý kilometr v sedle stál zato. Kolo je báječná věc!
Moje nová praktická lékařka nevěřila, že hodně sportuji. Dívala se na mne s jistým despektem, s jakým se lidé dívají na vysoké vyzáblé intelektuály. Teprve, když si mne pořádně proklepla, zjistila, že to oblečení a postava klamou. Nicméně pokud nechci mít brzy problémy se zády, mne posilovna nejspíše nemine. To jsem bohužel neslyšel poprvé :-(
Úterý. Paměť. Dneska mám po delší době slušný přítlak v řešení problémů. O to víc mne potom zarmoutí, když si díky spolužačce jedoucí do Vídně v příštím semestru přečtu konec svého Vídeňského žurnálu. To, co jsem dnes udělal, v tom světle úplně ztrácí smysl. Aneb: Nepřijel jsem do Prahy s trochu jinou vidinou světa po Vídni? Nebyla nerealistická, jen vlivem okolností padla. Částečně. Částečně ji nechávám padnout. Paměť je ukrutný pán - libuje si v šálení těch, kteří věří, že je obrazem minulé reality.
A tak si říkám, že je chyba, že jsem tolik věcí nenapsal a nevyfotil. Nebo je to dobře? Uchovávám si vlastně jen to, co chci. Část si dobravuji. Zbytek se ztrácí v podvědomí a přepadá ustrašené chodce vzpomínkami za rohem při náhodném nalezení jejich chybějících článků.
Fotky z parádní narozeninové oslavy mé předrahé jsou pod odkazem v nadpisu. Ta slečna je teď (...) sám o sobě vzrušující pocit :-)
Dveře. Zavřel jsem jedny dveře, sednul do metra a přestoupil na autobus, který mne dovezl na předměstí k jiným dveřím. Otevřel jsem ty dveře a číhaly tam na mne zase jen smutek a spleeny. Nebaví mne pořád se opakovat, od minula už však vím: Není to můj smutek, je to cizí šálek.
Man from London. Londýnský muž. Tak nějak si představuji hypnózu. Jenže tohle byl film. Perfektně propracované scény, nenucené plynutí, které pozorovatele donutí stát se součástí děje. Každá scéna začíná jako precizně komponovaná fotografie doprovázená nekonečně dlouho se opakujícím zvukem a na konci ustící v jinou precizně komponovanou fotografii. Chtělo by se říct nuda, ale už jen kvůli nadbytku křiklavě přitažlivé formy, netradičnímu pojetí a stručně shrnuto estetice zážitku je tenhle bezmála tříhodinový film natočený dle předlohy G. Simenona hodný shlédnutí.
Jenom Krobot. Exceluje jako vždycky hereckým uměním ani nehnout brvou.
O den později pak další film, který mne donutil zírat v poloprázdném sále tupě na plátno ještě po skončení titulků. Nikoli hypnóza, ale jiné "h" - hrůza. Totiž izraelský kreslený dokument Valčík s Bashírem. Člověk si o něm může myslet leccos, mne nějak nedonutil myslet si nic. Alespoň ne o obsahu. Další masakr ve světě masakrů, o kterém bych nemusel vědět. Aplikovat tak parádní kreslenou formu na jiný lidský problém, možná bych odcházel s více dojmy, než kolik se dá spláchnout kalíškem vodky.
Ženy v politice. Občanské sdružení Fórum 50% pořádá kurzy, které učí ženy vplout elegenatně skrze bariéry do českého politického prostředí. Tleskám. Oproti 50% kvótě a podobným nesmyslům je tohle skutečně demokratický přístup k problému (bere-li to někdo jako problém) zastoupení žen v politice.
A tak se ptáte, proč mne baví ukazovat sám sobě svou lepší tvář? Baví, protože čekám.
A pak, nakonec, chodím Prahou jako koridorem. Sem a tam. Nic mi neulpívá mezi prsty tak, jako když jsem kdysi býval ještě turista...
A když jsem u toho čekání, přikládám text Ich warte od Einstürzende Neubauten. Citovaný zníale ještě mnohem lépe, najdete jej na loňském Alles wieder offen.
Je pravda, že fakt, že Paroubek odpočívá ve stínu opozičního slunečníku, rozhodně nedělá z tohoto politika nikterak lepšího člověka. Možná by si ti, co kvůli němu Sociální demokracii nevolili, měli dobře uvědomit, že na egu tohoto monstra se nic nezměnilo, a že pokud budou tuto stranu v její stávající podobě volit příště, vrátí se i tento pošuk-aparátčík v celé své kráse.
V takovém světle dopad reforem jaksi změkne, jen si to většina národa nejspíš nebude ochotna uvědomit...
Tak přemýšlím, že se vždycky říkalo, jaká se ve fotbale ustálila vlastní řeč, které nezasvěcený téměř nerozumí. Aniž bych si uvědomoval, co říkám, používám v cyklistice totéž. No řekněte, co asi může znamenat "říznout Ralfa", pokud na kole nejezdíte...
Mimochodem, jak jsem říkal, vstal jsem a omdlel jsem. Naštěstí je tu mnoho důvodů vstát a otřást se nebo třeba jen omdlít později.
Odpočinek skončil. A jak jsem usednul za klávesnici počítače a jak na mne displej vyzařoval svou placatou každodenní realitu, připadal jsem si jako starý umělec, který už nerozpoznává svůj nástroj. kdysi zručné prsty zmateně bloudí po povrchu. Není schopen vyloudit jediný tón...
Při psaní své diplomové práce jsem se dostal k poměrně různorodým a nekompletním údajům. Nepřekvapilo mne, že tato forma investování a financování start-upů malých podniků není moc rozšířená v ČR. Ale překvapuje mne, že ani v srovnáváném Rakousku není zaznamenaný objem o mnoho (řekněme o řád) vyšší. Narozdíl od ČR má však Rakousko nakročeno dobrým směrem, protože burza business angels funguje s podporou státu a je tak doplňována kompletním informačním a vzdělávacím servisem pro obě strany. Přitom mnoho majitelů úspěšných firem založených v ČR v 90. letech své podíly nyní prodává a stávají se z nich ideální potenciální byznys andělé. Kde je tedy nějaká ucelená informační podpora?
Opel Astra 1.6, rok výroby 1996. Moje první auto, zděděné po dědovi. Tímto oznamuji: Nijak jsem se o něj nezasloužil a je tu! Velké uvnitř, malé navenek, s velmi slušnou spotřebou 4,5l mimo město, 6,2 kombi a pouhými 73 tisíci najetými kilometry otevírá mnoho možností. Díky tátovi je pojištěné, má nová kola, novou baterii, centrální zamykání a rádio. Na výletu do Drážďan a Kamenz se ukázalo, že bez problému a se vším pohodlí pojme 4 lidi plus zavazadla a zásoby.
Tady je na místě věnovat vzpomínku dědovi, který ho mohl řídit ještě několik let, a poděkování tátovi, který ho uzpůsobil pro univerzální použití.
Jedním slovem: lahůdka! Kapela v obnovené sestavě, sehraná jako stroj, Anderson i Barre v perfektní kondici. Poslední pražský koncert mne donutil trochu pochybovat - špatný třepivý zvuk, na Ianu Andersonovi i Martinu Barre bylo znát stáří, příliš mnoho podmalování klávesami. Koncert uprostřed lesa v amfiteátru Huttbergbühne na kopci nad městečkem Kamenz mne však přesvědčil, že živá hudba má svoje kouzlo.
Ať už to byla možnost stát kapele tváří v tvář téměř dva metry, kouzlo letního večera nebo krásně čistý zvuk! Především ale fakt, že band zněl živě a bezprostředně jako třeba v roce 1970, navíc přidal ale i jistou učesanost a zkušenost.
Celé okořeněné milým výletem po překrásně chmurných Sudetech, poživačným pobytem na chatě Alešových rodičů a výletem do rozpálených Drážďan.
Mít tu možnost, zavěsil bych se drápky na stropě a psal diplomku odtud. Mohl bych se ale také skroutit v krabici od televize Fragile. Nebo psat na bílou zeď a jednou rukou se přidržovat hrazdy. Fajn by to bylo i v houpacím křesle s nohama pres opěradlo. Nebo vzpříčený v komíně mezi stěnami špinavý od sazí. Jen už ne před barevným LCD v sedě.
Tak jsem nějak tak šel kolem regálu v Tescu hledaje 99% čokoládu Lindt a natrefil na konkurenta pod jménem Orion Intense. Napadlo mne nejdříve, že se nejedná o kunkurenci, ale o parodii. V případě čoklád se mi v Čechách neustále znovu znechucuje snaha výrobců prodávat "levné prémiové čokolády" (jednoduše: když je dobrá, je dobrá a balení to nezmění). Protože je ale socík a můj oblíbený Lindt byl vyprodaný, odešel jsem s nepořízenou. Dalšího dne v jiném Tescu (rozumějte, ve zkouškovém období musím konzumovat čokoládu) Lindt opět nebyl a tak jsem se rezignovaně vrhnul na konkurenci. A světe div se, nebyl jsem až tak zklamaný. Alespoň ne poměrem výkon/cena. Za těch 30 korun je totiž Orion Intense více než dobrá čokoláda. Navíc, jak člověk zjišťuje, že v okolním světě je Lindt (přepočteno kurzem) v podstatě levná čokoláda, zdá se toto tvrzení logicky oprávněné (ačkoli chuť a logika nemají dohromady nic společného). Vlastně bych se rád dočkal času, kdy Lindt v Čechách bude muset vzdát prémiovou cenovou strategii, a asi mu k tomu svou maličkostí dopomohu!
Orionu ale název "intense" taky neprominu. Je to pitomost, tím spíš, že se nejedná o parodii, ale o vážně míněný nový produkt Nestlé.
Pokud jde o Actimel, je to každému jedno. Lidi ale nemají rádi nová řešení a nové obaly, pokud jde o tradičně komoušskou sféru jako třeba zdravotnictví. S takovým vyzněním je veden i článek HN o skoukromých "superkmarketových" klinikách. Skrze prsty.
Docela bych se vsadil, že ačkoli taková klinika bude fungovat ke spokojenosti všech, najdou se jeden, dva nebo tři příklady, že něco není zásadně v pořádku a bude tlak na to, svobodu podnikání takových subjektů zásadně omezit. A to i v případě, že fungují, generují zisk a v 99,99% případů vedou i ke spokojenosti pacientů. Samozřejmě, že se nebude postupovat v rámci existujících zákonů proti danému "prohřešku", ale udělá se za velkého křiku systémová změna zpět.
Samozřejmě jak moc jsou lidé nespokojení (z 99,99%?) s typickým současným přístupem nikdo řešit nebude. Ten je hájen atomovým krytem "zavedenosti". Takže si za 30 korun (vím, že 30 nestojí...) je lepší koupit každý den titěrný Actimel a zaplácnout ho Activií, brblat proti poplatkům u lékaře a zachovat nuzný status quo s vršícími se dluhy a nefunkčností celého systému jako brusinkou navrch. Mimochodem: 30kč je taky cena za pivo. A kolik TĚCH otcové třeba i velmi CHUDÝCH rodin týdně vypijí. Tak moc, že by se jistě dostalo na všechny poplataky i za jednoho nebo dva kojence...
Přitom si vzpomínám, jak jsem před měsícem s babičkou na oční v Bohnicích čekal 45 minut, než se objevila VELMI nepříjemná sestra a pak ji musel sílou argumentů přesvědčit, aby nás s akutním případem nevyhodila. Vím, že bych se asi mohl soudit. Vždycky, když něco nejde, jak má, se člověk může (třeba) soudit. Člověk si může pořád někde stěžovat a soudit se! :) Ale co to změní, když je systém nastaven tak, že si stejně vždycky musím v běžném styku připadat jako něco špinavého?
Tak mám za sebou úspěšně státnice. Další rána zasazená mé studentské existenci. Opadl ze mne stres a pod nohama se mi objevilo obrovské prázdno, které nastane, kdykoli děláte něco naplno a najednou z nějakého důvodu přestanete. Ne že bych nemusel dokončit a odevzdat diplomovou práci v poměrně krátkém čase, ale přesto se mi tají dech.
A tak si říkám, že důvod k nespokojenosti se vždycky najde - hlavně to nebrat moc vážně. Takový kníže Schwarzenberg jistě důvod k nespokojenosti nemá.
Po cestě na zkoušku jsem si poprvé nechal vypsat omluvenku od Dráhy, která vlak (jako ve všech časově náročných momentech života) PATŘIČNĚ zpozdila. Stalo se tak díky mamince, která jela náhodou stejným spojem a dostala tento spásný nápad, a který vzhledem k neexistenci jakéhokoli řádu u zkoušek na VŠE nebyl potřeba. Přesto si tento krásný dokument založím na památku do indexu!
Kdysi jsem se skrze Poietikon otřel o bluesmana Marcela Kříže. Pokud nemáte zrovna co poslouchat a do release date novinky vašeho oblíbeného interpreta je ještě dlouho, doporučuji navštívit jeho stránky s mnoha soubory ke stažení. Za poslech (i když pouze v dostatečné kvalitě) stojí především album Ingrid.
Marcel Kříž: Žena z druhého konce města
ostrovy nástupišťVzal jsem opodál stojící hůl a začal s ní tlouci o vzrostlý strom. Počkej! Neztrácej rozvahu, příteli! Kdykoli jsi tak učinil, dopadlo to špatně, pravila opice. Obloha nad alejí byla temná, opodál na louce parku chystaly ohňostroje na další oslavu. Kdesi v temnotě za stromy tekla velká řeka. I odložil jsem hůl a opice si tak mohla vzít zpět to, co jí patří. Pozoroval jsem zvíře, jak teď tluče klackem o strom místo mne, a těšil se, až bude obloha v ohni, až jiskřivé odrazy jako zrcadlo nastavené radosti zaplaví celou alej a park.
Disponuji velmi omezenou schopností číst rychle a orientovat se pohotově v textu. Pokud se déle soustředím na text, přestávám jej správně vnímat. To samé platí i pro beletrii a oddechové čtení (i když čtení jako takové bych jinak provozoval velmi rád). Ale obecně: zkuste se 4 dny prakticky nepořetržitě soustředit na (pseudo)odborný text! Proto bych ve zkouškovém ocenil kdyby studijní materiály byly namluvené jako podcasty. Protože jejich cena není nikterak nízká, byl bych už dokonce ochoten zplatit o něco málo více než za tištěnou formu. Mělo-li by mi to pomoci...
Uznávám, že skousnutelnost takového mluveného textu (představte si doslovně čteného Vebera!), by byla také mrzutá, ale v tom už by bylo kouzlo zpracování. Nabízím to zdarma jako podnikatelský záměr k realizaci! :)
Je fajn, když nemáte čas se nad čímkoli okázale naštvat nebo zachmuřit. Long live zkouškové období!
Přesto/proto mne po dlouhé době neuvěřitelně potěšilo album Meteora od Linkin Park. Dojemné, přímočaré, líbivé, kýčovitě skorodrsné, pseudomoderní.
Bez ohledu na to, jak odmítnutí Lisabonské smlouvy Evropa bude řešit dále, je nutno podotknout, že je to škoda. Jednou jsme nabrali kurz sjednocená Evropa, a proto bychom se jej měli držet. Na druhou stranu, proč schvalovat věci, které nikdo nechce? Proč podrážděným voličům nutit prvky, které jsou zbytečně kontroverzní? Nabízí se opět logická otázka: Potřebujeme opravdu vše, co bylo ve Smlouvě? A nabízí se také logická odpověď: nepotřebujeme.
Osobně bych velmi rád podpořil reformu, která by vedla k dokončení společného hospodářského prostoru. K tomu není potřeba evropský král ani evropský ministr císař. Podpořil bych dohodu, která by shrnula nekontroverzní témata i za cenu mírného bordelu v legislativě. Jedna smlouva by jej stejně nevyřešila - to by musela být Evropa jiná, než je. Zbývá ještě pár odmítnutí a bruselským demagogům to dojde tak jako tak. Jen je mrzuté, že všechno to odmítání stojí tolik pěnez.
Je to za mnou. Jedna státnice je více než elegantně hotová. Žlutá lampa svítí, uchu lahodící hudba podkresluje tóny světla na stěnách. Mám chuť se zavrtat vedle ní pod deku a nedělat už nic. Ale válka zuří všude kolem.
Novinový titulek v DNES "Stát zaplatí Nomuře přes 3 miliardy" mi ježí chloupky na rukou vzteky. Za á zaplatí 3,65mld., což je spíše "skoro 4 miliardy", za bé to nezaplatí stát, nýbrž každý z nás (včetně nemluvňat) vydá za chybné rozhodnutí zdatných demagogů v průměru cca. 365 korun, a za cé se článek krčí kdesi v rohu, zatímco hlavní titulek září slovy "státu se nedaří pochytat nadržené pedofily" (nebo něco v tom smyslu). Totální dezinformace, která hned ráno zapříčiní, že papírové noviny svých rodičů raději dále už vůbec nečtu. Přitom by se mělo jednat o určité memento. I když... Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.
Steve Winwood, multiinstrumentální legenda konce 60. a začátku 70. let, která se proslavila v kapelách jako Spencer Davis Group, Blind Faith nebo Traffic přichází s novinkou. Nese se zcela v duchu posledního alba About Time z roku 2003.
Winwood použil osvědčený koncept návratu ke klasice. Jakoby ta hudba neměla jiné ambice, než precizně v babím létě života konečně vyladit to, co se dělalo divoce ve starých časech jazzrocku. Nejde přitom o instrumentální preciznost nadřazenou kompozici - je spíše podřízena poklidnému ladění celku. To je stejné jako v případě About Time, ovšem celkově ubírá na plynu dramatičnosti. Působí až profesionálně suše, přesto umí místy roztočí kolotoč dojmů - to když dojde na písničky Fly nebo Dirty City - jakoby ve snaze dokázat, že může, když se zachce... ale tentokrát ne, nechce.
Hudba se opírá především o nástroje a o zvuk. Klávesy, basa, bicí a kytary se doplňují s paletou perkusí vypůjčených také v latinskoamerických končinách (tentokráte však spíše podmalbově). Silnou stránkou je fakt, že se málokdy přehlušují, ale zároveň nuceně nevynikají. Celek tedy působí ladně, uklidňujícím dojmem. Ladění je mezi blues, jazz-rockem a rockem, rozhodně se však brání přijetí nálepky "big-beat". Ani melodické linky nejsou natolik rozvedené, stejně jako zpěv vlny rozmanitosti a rozpoložení lehce potlačuje - odpovídá to však tušenému záměru a MARNĚ bychom za tím vším hledali slovo nuda.
About Time, tak jako dřívějším albům Winwooda, dominovaly klávesy, domovský nástroj muzikanta. Zde jsou potlačené ve prospěch vyznění celku. Tak tedy deska působí místy sušeji, méně dramaticky, než právě About Time a nejspíš to je tím, že dochází k jistému opakování. Přesto pokud máte rádi brilantní, poklidnější hudební skládačku plnou dojmů skrytých pod slupkou, neváhejte a novinku si sežeňte. Ačkoli se jedná o půl stupně horší album, stojí rozhodně za to! Hodnocení 3 až 4 z 5.
Z jednoho e-mailu, který jsem napsal: Btw. jsem u mezinárodní ekonomie, zase, ale jde to mizerně.... Skóre: 2 kafe, 3 čtverečky čokolády, booklety k CDs a přenastavení tiskárny ve sklepě tak, že můžu barevně tisknout od sebe z photoshopu. Ta zkouška nutně musí skončit ostudou :)
Krom toho jsem zijistil, že kapela Einstürzende Neubauten má hezké stránky, zvláště sekce k novému albu Alles Wieder Offen, a stačil napsat glosu o novém albu Steva Winwooda.
...se učit. O to větší chuť mám zkonzumovat cokoli. Mám chuť se hýbat, na hudbu, na sex, na lidi. Jen už se ne učit!
Ondřej hraje v dalším hodobóžovém filmu. Tentokrát vzniknul v rámci unikátního projektu česko-německého porátlu pro mláděž Ahoj financovaného z daní občanů v rámci česko-bavorské spolupráce :) Jmenuje se Rendez-vous auf dem Friedhof a musím říct, že docela pecka!
Venkov v Sázavě zní jinak než venkov v Radotíně. Sázavský dům na nábřeží sice stojí na hlavním průtahu. V Radotíně zdaleka nejezdí tolik aut, nicméně je slyšet neustále hluk z údolí, nepřetržitý šum gum. V Sázavě alespoň o víkendech, pokud nic nejede, panuje neuvěřitelné ticho.
Minulý rok touhle dobou jsem již měl hotové zápočty a těšil se na léto a na Vídeň, který ve mne vyvolávala vzrušující mrazení. Je tak krásně a já letos sedím na zadku a připravuji se na zkoušky. Mrzuté. Ale asi jsem šťastný.
Jsem docela kliďas, ale po dědově smrti se nemůžu zbavit jisté "nervozity" v sázavském domě. Dnes jsem s dědou mluvil ve snu. Umřel náhle, v perfektní dušení i tělesné kondici, takže se téměř zdá, jako by jen odjel na týden pryč. Tolik se toho v poslední době mění, měl jsem mu najednou tolik co říct, generační gap mezi námi se měl už brzy zmenšit. Dříve jsem nemíval moc co sdělit, ačkoli vždycky tolik stál právě o to cokoli slyšet. Seděl zase ve svém křesle a pozorně poslouchal. Marně jsem se snažil přijít na to, jak mu to "vše nové" ukázat a pořád se mi zdálo, že existuje nějaká překážka. Když jsem se probudil, uvědomil jsem si, že existuje docela sakra ZÁSADNÍ překážka. Poučení: otázka "Co mi brání?" nabývá zcela jiného významu. Co mi brání odkládat věci, pokusit se udělat cokoli, co chci? Uvědomuji si, že jediné, co často limituje, je vlastní lenost a zaslepenost.
Dnes ráno jsem se ZASE dočetl, že určitá skupina podnikatelů zvýší své ceny o 15%, protože o tolik vzrostla cena paliv, která používají. Člověk pokýve hlavou, zvýšení cen opět hořce spolkne a zlobí se na ty, co to zdražení ropy "dělají".
Už se ale nezamyslí nad tím, že takhle vzniká inflace a že si tím daný subjekt také namastí kapsu. Jde jen o dezinformaci. Paliva totiž netvoří 100% nákladů žádné firmy. I dopravci mají další náklady - na parkování a údržbu autobusů, na kávu zdarma, čištění toalet, odvoz odpadků, opotřebení, na žluté letušky a řidiče. Pekaři nepečou pečivo na motorech svých Avií, ani tím, že by celý den jezdili v autě bez řidiče a hltal přitom litry nafty, ale pečou v perkárnách, kde zaměstnávají lidi atd.
Počítejte se mnou. Celkové náklady jsou 2kč. Jestliže se cena nafty (1kč), která činí 50% nákladů, zdvojnásobí (stojí tedy 2kč), jsou celkové náklady 3kč. Vzrostly tedy pouze o 50%, nikoli o 100%. Připočteme-li ještě ziskovou marži 1kč, tj. cena, kterou platil zákazník byla 3kč a nyní je 4kč, došlo k vzrůstu už jen o 25%. Mohl bych tu takto jednoduše počítat, o kolik se tedy zvedne zisk podnikatele touto drobnou dezinformací. Možná by to za mne ale měli dělat novináři, kteří jako ofce jenom hloupě citují.
Sestra se objeví v rámci irského hudebního představení na Fringe Festivalu (Eleanor Cummins/Prague Playhouse - The Sacred Sow). O důvod více k návštěvě pak mohou být třeba Yellow Sisters a mnoho dalších hudebních a divadelních kousků.
Byl jednou jeden dům a byl jednou jeden veselý starý pán a byla celá hrdá historie toho domu. A ten pán jednoho jarního rána zemřel. Ležel tam s lehkým úsměvem na lavičce, jako by jen spal na sluníčku, a to místo vibrovalo jeho duchem, jako by tam stále byl. Ve stěnách byla pořád hrdost jeho rodiny, z místností sálala nerušeně ta samá atmosféra jako kdykoli předtím. A já si vzal jeho peněženku, klíčky od auta, doklady, pohladil ho po vlasech, zamkl zadní vchod a odjel do Prahy a věděl jsem, že tak, jako jsem tento dům nikdy neměl nárok zamykat, tak ten dům tímto jedním otočením klíče OPRAVDU přestává existovat. V rozkvetlé zahradě svítilo slunce, ale už tam nevanul ten samý větřík jako předtím.
Přesto, kdykoli se do neexistujícího domu vrátím, ucítím sám pro sebe ve vzpomínkách toho zraceného ducha jeho doby. Ti ostatní, co přijdou po mně, už neucítí nic, ale my, co jsme ten dům důvěrně znali, nepřestaneme vzpomínat.
Změny, nebo chcete-li přelomy, které v životě přichází, přichází zpravidla nahromaděné najednou a jediné, co pak spojuje minulost a přítomnost, je křehká vzpomínka.
Převapila mne Plzeň. Všechny nálady a místa toho místa. Překvapilo mne, jak moc tu je jaro. Je-li člověk ve městě, vnímá-li je všemi smysly, je tu ono jmenované období víc než "jen tak". Možná za knihou a monitorem v již dobu rozkvetlém Radotíně se jeho přítomnost dost snadno rozmaže. Překvapilo mne město, které jsem znal jako šedivé. Jakoby z prachu v mých představách vyrostla barvitá osobnost.
Ale asi je to i díky všem těm historkám a příběhům, které se k místům v tom městě vážou a které v průvodci nenajdete, a možná i díky příjemným hlasem předčítaným chodským pohádkám a starým obrázkům. Díky!
...jak dlouho se nechat unášet proudem fantazie, když je čistě na vás postavit přehradu myšlenek. Máte volnou ruku a přece... Máte volnou ruku?
Právo v mezinárodním obchodu. Žádný velký ceremoniál, žádná placatice. Ve 12.00 zahoukaly zcela pravidleně sirény a je konec.
Dodatek (zamyšlení): Během dne jsem smutek ještě splavil několika různými alkoholickými nápoji, ale dojetí nebylo tak velké, aby mi dovolilo opít se nad míru znemožňující studium. Také jsem byl posedět v Ebelu, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem to plánoval. Takže se vlastně nic nestalo? Nemyslím si. Život se změní. Sevře klepeta pravidelnosti, nechá minimum prostoru k pohybu. Změní se i lidi, které mám rád. Bude možné ležet v posteli do dvanácti dopoledne a práci pak dohánět večer? Bude možné pozorvat, jak různě si paprsky slunce v různé časy hrají s křivkami a povrchy, na které dopadají? Těžko. A nebo to bude vždycky těžce vykoupeno. Člověk se nad tím musí pořád zamýšlet, aby to vůbec přišlo důležité, ale je to důležité. Důležitější, než to vyznívá. Je to tečka za velkou kapitolou, která se ztělesní v touhu po neexistujících chvilkách, o nichž si člověk bude směšně namlouvat, že jsou a mohou být, a bude je uplácet dovolenými, víkendy a svátky. A ty chvilky se mu budou vysmívat, jak naivně si myslí, že je prožívá, když se přitom potupně musí o každou z nich rvát v "dovoleném", vymezeném čase, kdy by nejraději stejně pronásledoval tisíc jiných cílů. Venku přece čeká kolo, oloupaná omítka, nákup, hrábě, členové společnosti, kteří se závazně dožadují své chvilky... Balancování s nulovým součtem. Podvědomým úkolem bude si v tom najít štěstí.
Člověk, který nemá co na práci, je zavrženíhodný. Člověk, který očividně nerelaxuje, je opovrženíhodný. Naučím se po vzoru svého otce (se vším respektem) spát pouze 6 hodin (mám k tomu nejspíš zděděné vlohy) a třeba zbyde čas i na flexibilitu.
Když mne tedy někdy potkáte na ulici, jak narážím do sloupů a tvářím se přitom blaženě, nekárejte, poplácejte mne raději po rameni - je to chvíle, kdy síla ducha vítězí :))))
Je to divná doba života. Mezi diplomkou, zkouškai a hledáním dokonalé budoucí práce. Začínám mít dost toho, jak dělám vlastně pořád všechno jenom pro sebe. Krom toho se mnou není vůbec žádná legrace. Omlouvám se... tak trochu, kamarádi.
Na konci je dokonalá apatie. Apatie, ironie, sarkasmus. Tvář zůstává kamenná, ani koutek se nehne. The older you get, the more you know, the less you can say, the less trouble you can share.
Naivně jsem si myslel, že ti někdy může být opačně. But I'm learning. I'm learning. Vadí mi to méně a méně.
S kocourem, pracuji-li doma, sedávám pravidelně dopoledne po deváté a odpoledne do páté - nejedná se tedy o samoúčelnou parafrázi na EN. Vínem se rozvazuje jazyk.
"Myslel jsem si, že jsou chytřejší," řekla opice a opřela klacek o strom. "Taky se nestačím divit," musel jsem udiveně odvětit. Obloha byla plná světel.
Kdesi jsem četl poměrně povrchní hodnocení, že nové album Nicka Cavea je lepší, protože má hutnější textury. Zařazeno do kontextu tvorby však nepůsobí až tak přesvědčivě. Cave se na několika deskách posledních deseti let potuloval krajinou zvláštní snové muziky - přesvědčivě to dokládají zádumčivé No more shall we part (2001) a Boatman's Call (1996), kde tón udávalo jemné odbíjení klavíru doprovázené baskytarou. Naproti tomu lze spatřovat "alternativní" naturálně divokou hudbu 80. let s minimálním nástrojovým propracováním, zato se silným dramatickým a vypravěčským prvkem (ten se ostatně prolíná všemi deskami) - ve Wendersově Nebi nad Berlínem se objevila třeba From Her to Eternity. Zbytek desek kombinuje (Nocturama nebo Murder Ballads).
Když Cave s Bad Seeds vydal právě No more shall we part, nadčasovou nadžánrovou veličinu, která se zdála definovat jeho styl a zároveň se ukázala být výjimečně poslouchatelná, čekalo se už jen, zda další alba navážou na úspěch. Nocturama si odskočila k oněm "hustším texturám", avšak zároveň to byl krok zpět. Zato dvojalbum Abbatoir Blues & Lyre of Orpehus (2005) udělalo ještě krok dále za zmiňované No more shall we part. Přidalo totiž k precizně uhlazenému stylu živost, rytmus a jakousi faunskou hravost, kreativní prvek.
Není divu, že Dig Lazarus Dig přišlo netrpělivě očekáváno. Laťka však leží vysoko a novinka, se zdá, jen těžkopádně oddechuje. Muzika je sice hutná, rychlá, jako za starých časů, dalo by se říct, perfektně provedená, ale postrádá onen prvek hravosti, postrádá nápady. Nick Cave se tak paradoxně posunuje kamsi do oblasti klasického "rocku". Po vybuzení titulní vyprávěnou baladou se člověk nechá ukolébat do spánku hutným hraním celé kapely: bicí, basa, klavír, klávesy a elektrická kytara. Tak se to ubírá až ke konci (Jesus of the moon a další), kdy se deska uklidní, zvážní, a jakoby se vrací právě k Abbatoir Blues. Nabízí hudební motivy k zvážení, nabízí přelévání stylů, nápady, sehranost bandu a potěší - velmi připomíná závěr Lyre of Orpheus (O children, Easy Money a další). I zpěvák si v tomto prostředí libuje a svému zpěvu propůjčuje dramatický prvek a vícerozměrnost. Bohužel nutno podotknout, že tímto deska rozhodně nepřináší mnoho nového, alespoň však zachraňuje, co se dá.
Novinku mohu doporučit posluchačům rockové hudby, milovníci nečekaného však budou nejspíše zklamáni. Celkově se ale jedná o dobře poslouchatelnou kompilaci, hodnotím nejspíše 3 z 5.
Veronika mne upozornila na tohle a nemůžu si odpustit to ne"publikovat". Snad to ani neukazuje Wídeň takovou jaká je, jen jakési její střípky, nálady, které občas ani nenastanou, ale o tom umělecká fotografie je - umí být krásná a nevybírá si téma, místo ani objekty...
A tak si říkám, I'm losing, když se tam zase jednou nepodívám, když k tomu zatím ani nesměřuji tím vším, co se v posledních dnech chystá. Ale něco se ve mně začalo hýbat. Asi před týdnem, ale začalo. Bylo to, když jsem se díval na tu krásu moře a uvědomil si (možná znovu a znovu), že je neuchopitelná. Našel jsem jeden krajní bod. Na bitte! zní mi hlavou, na bitte...
Deštivý jazz zase klepe na má střešní okna do oblohy... Už ani nevnímám, že se mi v takovém počasí kromě pozorování deště a poslouchání hudby nic nechce dělat, a prostě se valím dál.
Aeroplány. Letěl jsem poprvé a bylo to nádherné. Akcelerace, která vás na ranveji zatlačí do sedadla je s máločím srovnatelná, obrázky z okýnka za letu snad jen s fotkami, které už jsme někde viděli. A pak aeroplánová oblohav okolí letišť, kdy se velké stroje míjejí jako malé rbyky v oceánu. Jeden vyskočí do mraků, jiný se střemhlav kousíček dále řítí dolů.
A když potom malé moderní letadlo roluje zpátky v Praze po ranveji, palubní kapitán oznamuje poslední informace a z reproduktorů se rozezní pomalu gradující Smetanova Vltava, máte takový nějaký pocit hrdosti na tu zemi, kam jste se právě vrátili, který se ale rychle zkazí, když se polovina nepočetného osazenstva začne hlasitě bavit zajíci utíkajícími před rolujícím kolosem.
Peloponés. Kroutíte zatáčky po pobřeží, pod vámi pláže, sem tam skála, sem tam stráň se sadem, nad vámi nepředtsavitelně vysoké kopce. Najednou se silnice zatočí a zamíří do městečka, kde se mění na dlážděný koberec v obývacím pokoji místních. Řídím jedno z nejmenších aut na trhu, přesto dávám pozor, abych někomu nepřejel nohy, které má natažené sedíce na židli v Taverně. Neexistuje tu přímá cesta - můžu si vybrat proluku mezi kašnou a lehátkem nebo mezi stánkem s ovocem a taverničkou. Neexistují tu dva směry. Jeden prostě musí couvat. Střídají se uzounké uličky vroubené kamennými domky natřenými na bílo. Dávám pozor, abych na ulici sedícímu dědovi zrcátkem neurazil dýmku. Pak silnice opouští město a dává se do skal, mezi suché oranžové masivy...
Silnička, na kterou padá kamení v reálném čase, se vine mezi skalami, nebere ohled na minimální poloměry zatáček, na šířku, na potřebu mít na sobě nějaký asfalt nebo nedej bože rovný povrch. Stejně tudy za rok projede méně aut než projde za den ovcí. Potkáváme jen pár dobrodruhů, Švýcary, které potkáme potomm ještě jednou později. Pak se vynoří klášter ve skále snad 200 metrů nad námi. Začíná stoupání... začíná řidičské peklo.
Již s téměř prázdnou nádrží se přetížené zaprášené auto dostává na vrcholy hor. Tady je vlaho, jehličnaté lesy - kdo by je čekal! Tady je najednou taky městečko, kde žádná průjezdní vozovka neexistuje. Všude jsou tu židle taverniček, které je téměř třeba odsunovat po jedné, aby se dalo projet kolem kašny, zaparkovat a nechat se ve stínu ochladit studeným vánkem pod platany. Tohle je fata morgana...
Jsem zpátky z Řecka a viděl jsem tolik roztodivné krásy - nezachytitelné, nepolapitelné momenty, nefotografovatelné obrázky barvité neskutečnosti! Mám pocit, jako bych si v sobotu odpoledne prohlížel turistického průvodce nebo kamarádovy fotky z dovolené a skončil lehce k večeru. Tak ten týden uplynul a už není. Příliš nereálný na vzpomínku.
Musím poděkovat Kubovi za perfektní organizaci a ostatním za splečnost!
Teď toho na mne vlastní vinou padá trochu moc, ale vyhrabu se z jámy a začnu komunikovat, ukážu a povím více, slibuji.
Tak jsem si obstaral větší porci muziky od Einstürzende Neubauten. Neměl jsem žádné doporučení a musím říct, že není lehké vybírat. Jedna deska mne ale zaujala - Perpetuum Mobile. Nejedná se snad vůbec o hudbu tak, jak ji známe v klasickém pojetí, spíše o zhudebněnou poezii, surrealistickou hříčku slov. A jak se zaposlouchávám, odkrývám nové a nové vrstvy, na sebe krásně navršená slova, přinášející absurdní dojmy. To potom, co jsem od této kapely dříve slyšel, přijde neuvěřitelné.
Marně jsem hledal nějaké video, ale jenom ona poezie šeptaná přímo na studiovém albu, má nějaký smysl. Texty si může každý vygooglovat dle libosti. Tak a teď už doopravdy letím do Řecka!
Nedokážu věci budoucí interpretovat jako spravedlivou sázku. Je to opravdové dilema. Volba mezi jistotou a jistotou, vždy však s jistou mírou rozčarování, vždy s určitými dopady. Že nevíte, o čem mluvím, nevadí. Mně osobně pomáhá, že to sem napíšu :)))
Myslím, že jsem toho na blog napsal víc než dost do zásoby, a tak mohu s klidným srdcem odletět do Řecka! Nevíte náhodou někdo, jak se tam letí? OD které brány, v kolik hodin a co budu potřebovat? Mám si brát bačkůrky? Nevíte náhodou někdo, jak se létá? Nikdy jsem neletěl (pssst!). Kuba vymyslel docela bláznivý a nabitý týden, počasí slibuje slunečno a 30 stupňů vedra, takže nebýt jedné maličkosti, opouštím středoevropskou ledničku s úplně klidným srdcem. Těším se!!!
Pro všechny dotazy: k dispozici budu zase až v neděli 27.4.!
První dojem je u desky často velmi důležitý - stejně tak, jako desku potom postupně dále poznávat.
Na novince Mikea Oldfielda je milé, že první dojem budí velmi příjemné pocity a teprve při hlubším poznávání zjistíte, že se ža tolik nezměnilo.
Oldfield 70. let je autorem mnohých velmi vyvedených rockových skladeb, kterým dává formu klasické hudby. Oldfield 70. let je také multiinstrumentalistou. Poslední desetiletí však posouvá umělce do jisté kontroverze. Nejdříve pokusy o syntézu taneční hudby a vlastního odkazu, následně pak umírnění a návrat ke klidnějšímu projevu, ovšem ve více elektronickém pojetí hraničícím ve výsledku s relaxační hudbou (album Light and Shade).
Letošní album stylově připomíná desku Voyager (1997), konkrétně nejvíce skladbu Mt Saint Michelle. Známé tóny z Tubular Bells, které tahají za nitky představivosti, kloubí s orchestrálním podbarvením, které však zcela nedominuje. Máte opět pocit, jako by vás oslovovaly opět opravdové hudbení nástroje, ač je otázka, zda tomu tak skutečně je. Autor přidává dávno ztracené dramatické pomlčky a stupňování, ovšem pouze ve velmi decentním podání. Nakonec je velmi těžké hledat v desce vůdčí motivy nebo melodii, která by vám druhý den zněla hlavou. I tak se ale jedná o harmonický příjemný poslech plný barvitých střípků. Je tedy otázka, zda demonstrovat odkrok od relaxační hudby. Spíše je nasnadě přijmout její jiné, živější, polidštěné, nástrojové pojetí. Rozhodně to ale není škoda a má-li to znamenat návrat a nádech k něčemu většímu, je to dobrý předkrok.
Doporučuji všem, kdo hledají klidnou muziku s prvky klasické i rockové hudby. Bez velkých očekávání se jedná o dobrý kousek. Hodnocení 2 až 3 z 5.
Hledám komorní koncert Jethro Tull v malém lužickém městečku, obdoba koncertu v Lokti a ne a ne jej najít. Google Maps vyhledává z jízdního řádu koncertů samá města v Bavorsku a dále na západ. Že by bylo třeba zadat za jméno města místo "Germany" raději "OstGermany"?
Pak mne ale uklidňuje, že nemohu najít ani Loket, kamžto jsme chtěli jet původně. Komorní koncerty zřejmě naptří do Tour Dates. A nacházím Steinbach-Langenbach, jen kousíček od Chebu, Konzert im Naturtheater, všude kolem Naturschutzgebiet. Nádhera! Bude to stát hromadu peněz, hromadu přemlouvání, aby s námi Maluch 120d chtěl jet, ale na konci to možná bude stát zato!
Zpětně už mi dochází, že Loket v Tour Dates zastupují Karlovy Vary a jejich "Castle". Jak romanticky to musí znít pro břichaté anglány, kterým české kontinetální sluníčko dělá tak špatně na pleť! :) Ten už je ale bohužel vyprodaný....
Nechci, aby to vypadalo, že tu uvnitř žiju těžkopádnými dusivými myšlenkami. Nemůžu se zbavit touhy přemýšlet, tkát vlákna neexistujících souvislostí a napínat je mezi skutečnými záchytnými body a těmi, které jsem si vytvořil ve své neskutečné životo-chodníkové realitě.
Někdy mám pocit života za zavřenými očními víčky. Jak se ale pohybuji dále a dále, stále více mne popadá strach z očí dokořán otevřených, která dovolí vidět jen to, co chtějí, a hůře třeba jen to, co vidět umí. Když je přinutím otevřít se, nevím, kterak je ovládat. Když je přinutím koukat, jsou slepá. Posunu se ještě někam dál? Možná je to tak dobře, protože, koneckonců, se to děje.
Užívat si. Ve snu lezu na hory a kopce, možná na ně stoupám v sedle kola (aby to nešlo jako metafora zneužít pro rozbor lezeckého umění). Člověk si tak trochu vybere kopec a stoupá, doufaje, že za jeho hřbetem narazí na smysl svého úsilí. Možná tu opět narážím na slepotu - neměl bych vidět skrze kopce? Neexistuje přirozená matematická formule, kterou chytrý člověk spočte, kterou horu si vybrat? Nechci podceňovat vliv náhodnosti, ale že by běžné okolnosti dokázaly úplně ovlivnit odhodlání? Cítím, že s každým kopcem jsem silnější proti závanům beznaděje, které vanou z vrcholků.
Říkám si, jestli kruh přetrhneme, když jej přemístíme jinam? Mám někdy pocit, že se pohybuji v kruzích, ačkoli že třeba stoupám nahoru nebo že jsem snad kruh přetnul čárou. Dost možná jsem jej jenom přemístil. Nic víc, nic míň.
Ještě se tedy vracím k stoupání na horu. Vrcholek se blíží, zadní pneumatika odráží poslední kameny, tlumič dýchavičně drží kolo přitisknuté na povrchu, řetěz se napíná k prasknutí. Najednou se odpor zmenšuje, až už vůbec není, a tehdy zaberou brzdy. Člověk musí přemýšlet, sesumírovat, kam došel, jinak by to byla příliš čistá práce. A pak se vždycky trošku lekám. Co tu je? Několik divizen, které v nížině nerostou a které se nesmí utrhnout. Mají neurčitě krásnou barvu a vůni, stejně jako všelijaký prazvláštní hmyz, který by se neměl pneumatikou přejet... to přece znamená, že tu není nic! Nikdo. Nejsem tu ani já. Je to zklamání? Je to radost z výstupu? Teď se vrhnu střemhlav dolů a bude to pryč. Budu si pamatovat tu barvu a tu vůni, možná zapomenu ten výstup. Myšlenka mne opouští.
Tělo sílí a samo mne vede pěkně po zemi. Říkám si, že když protnu kruh přímkou, protnu možná kruhy své rovnováhy, kde na poličkách tiše sedí všechny rozbité hračky. Budu jej tak dlouho napínat a vyvádět stranou, až se bude muset vrátit zpět do sedla, kam jeho váha směřuje. Bude to znamenat útěk?
Možná je na čase začít stoupat na hory, kam člověk jen tak nevyleze. Hledat horu, která je jenom předstupněm další hory a nespoléhat se na odpočinek v nížině (použiji-li klišé) plné barev. Bez nároku na odpočinek. Bez odměn. Stoupat pro ten výstup a neohlížet se. A přesto si nemůžu pomoct, ale bojím se, že nechávám ležet něco, co je mi vlastní. Že moje krajina je úplně jiná, že sem nepatřím. Je už pozdě, oči bolí.
Nemám důvod být nešťastný, neb je docela dost důvodů, které to vylučují. Mám však právo být bezradný a důvod nekonečné minuty přemýšlet.
And when you fell you're near the end
Will you just turn it over and start again
Is there a stirring in your heart
As the time comes when we will have to part?
And when you fell you're near the end
And there's a stranger where once was a friend
And you are left without a word
Only the whispers that you've overheard
Standing in silence, holding my breath
Disconnected and dry
And though I'm certain that there's nothing left
To hold on to, to give or to try
Some things never change, no don't ever change
And I'm feeling the cold
Thinking that we're getting older and wiser
When we're just getting old
And when you feel you're near the end
And what once burned so bright is growing dim
And when you see what's been acheived
Is there a feeling that you've been deceived?
(David Gilmour: Near the end)
Pýcha a pád. Joe Satriani dávno prokázal, že je geniální svérázný kytarista, u něhož hraní působí jako čistý požitek, místy až absolutní nadšení. Funky ladění dodává na atraktivitě, jednoduchá doprovodná muzika celý balíček jenom podrthuje.
Po vydání Is there Love in Space (2004), které do jisté míry znamenalo absolutní gradaci Satrianiho kariéry, se však zdá, že umělec hledá další směr. Na tomto albu rovněž jednotlivé písně gradovaly, dobře zvolený rytmus dodával dynamiku a vhodně řazení skladeb činilo celé album velmi atraktivním. Následující album Super Colossal již zdaleka nedosahovalo takových kvalit, obsahovalo ale několik zajímavých nápadů. To se bohužel o posledním počinu nedá říct a ukazuje se to být hlavní slabinou.
Méně funky, stylem i uspěchanějším rytmem písní zabíhající spíše k deskám typu Crystal Planet (1998), novinka sice nepostrádá hudební kvality, není si je však na čem vychutnat. Chybí dramatický prvek, který muziku přibližuje posluchači, chybí hravost, ve které se myšlenky zachytí. Celá hudba zní spíše jako skořápka pro zběsilou kytarovou hru. Paradoxně tak nejvíce utkví v paměti nevyslovitelný název alba a poslední částečně akustický track Andalusia. Víc tu není co poslouchat. Jste-li však i přesto ochotní věnovat desce trochu více pozornosti, než si zaslouží, na své si možná přijdete.
Doporučuji všem, kteří chtějí pilovat technickou hru na kytaru a kteří se dokáží položit do precizního běsnění strun. Hodnocení 1 nebo 2 z 5, spíše však za vytrvalost a um.
Můj pokojík voní kávou, dovnitř dopadají z údolí první paprsky nesmělého slunce a klavír pomalu hraje poslední písničku. Někdy je mi zatěžko odejít.
No tak si říkám, jestli nám ta technika má skutečně pomáhat v bezpečnosti nebo eliminuje lidský faktor tím, že sama zklame? :) Aneb příběh inteligentní tramvaje, která jezdí sama - viz. link.
BMW X6 je kombinace sportovního kupé a SUV. A automobilistické časopisy jsou nadšené. Má ale takové auto smysl? Jako lifestyle produkt zcela jistě. Jako vozidlo, do kterého uklidíte kola nebo gauč, už těžko. Vezmeme-li, že třeba X5 už byl dostatečný kompromis mezi sportovním (S) a terénním (U) vozidlem (V), ztrácí X6 smysl. X5 přineslo z "S" tvrdý a relativně přesný podvozek, lepší ovladatelnost, menší velikost oproti off-roadům a aerodynamičtější design. Z "U" pak právě krabicovitý výzor, který ovšem prakticky zvětšoval vnitřní prostor, náhon na 4 kola (ač bez uzávěrky mezinápravového diferenciálu), zvýšený pojezd a nemnoho dalších drobností. Co zůstalo v X6 z "U" praktického? V místě nákladového prostoru je vozidlo uříznuté, zůstává tedy náhon na 4 kola a trošku vyšší prostor pro cestující, který ale v limuzíně řady 5 také nebyl až tak špatný, nemluvě o tom, že téměř jakákoli limuzína už se dá koupit s náhonem na všechna kola a další praktickou výbavou. Přibylo nějaké "S"? Pokud ano, tak jedině na úkor komfortu nebo zásluhou elektroniky, která bude stejně brzy nasazena i do jiných modelů. Ani karoserie X6 totiž nakonec není nikterak "sportovní". Bude tedy spíše záležet na tom, zda se X6 líbí nebo ne. A proč si ji potom nepořídit?