2018-02-09

Off-topic: A jak jezdí C5

C5 jsem uvažoval jako alternativu Fordu Mondeo. Pro čtenáře je dokonce Citroen daleko zábavnější, a tak jsem se rozhodl ho popsat jako bonus. Před sedmi lety jsem vám to dokonce slíbil. Omlouvám se také všem majitelům - můj dojem se zakládá na dvoudenní výpůjčce na delší obchodní cestu přes Alpy.

Jak tedy jezdí?

Patentované pružení je velmi ale velmi osobité. Na rovinkách vyhlazuje silnici jako tehdejší Mercedes E, do zatáček se překvapivě nenaklání, ale ani se nesnaží působit zbytečně ostře. Akorát když zrychlíte, zvedne se příď jako u parníku, takže nevidíte na silnici. Musíte povolit pedál, a příď si zase sedne. To se opakuje, dokud nenastavíte režim pružení na nějaký "silniční".

Volant zvláštního designu se otáčí, ale prostředek s tlačítky a houkačkou zůstává pevný. Chvíli si na to musíte zvykat, ale pak to začne být sranda. Vlastně tlačítka bez ohledu na natočení volantu najdete vždy na stejném místě - no není to fajn? Není. Fajn je i palubní deska. V jejím středu se nachází ovládání kosmické lodi Enterprise. Tolik tlačítek jsem nikdy pohromadě v matici neviděl. Navíc velmi malý displej navigace někdo natočil ke spolujezdci. Francie je země emancipovaných spolujezdců. Nerovnost, nevolnost a bratrství.

Palubní deska je i jinak dost škaredá - jak se zbytek auta povedl, zde jako by tvůrci nevěděli, co s tím vším prostorem před řidičem a tak tam podivně umístili klikatou imitaci kovu, která palubku půlí, jako by ji přeřízla a křivě opět zkoušela složit k sobě. Madla dveří opět nejsou taková, jaká je známe odjinud - jsou to zapletené preclíky. Brezel. Možná proto měl Citroen reklamu založenou na sloganu "Unmistakably German" - pro pobavení doporučuji shlédnout.

Co je ale francouzské, jsou sedadla. Jsou to bez nadsázky nejpohodlnější sedadla v levné/manažerské střední třídě, na jakých jsem seděl. A nezadají si ani s Mercedesem. Navíc měla na svou dobu osobitý (pěkný) tvar. Dnes se všechny automobilky běžně snaží, aby sedadla měla zajímavý vzor nebo tvar, ale v roce 2007 to běžné nebylo. Body sbírala i prosklená střecha, tu si ale lze zaplatit do jakéhokoli auta. Jen k tomu Citroenu prostě nějak víc sedla. S výhledem na vrcholky hor nad vámi úplně souzněla. Když nevidíte na silnici přes kapotu, která zrovna trčí k obloze jako bageta z piknikového košíku, vidíte aspoň nahoru.

Citroen jako ztělesnění osobitosti je tak krásný, až dokazuje, že i rodinné auto umí být nepraktické. Má sice běžně osmnáctipalcová kola (ano, všimněte si u vás na ulici - cé pětky mají vždy větší než běžná kola) a elegantní design, jen to vede k tomu, že se  karoserie směrem dozadu zužuje, takže bez parkovací kamery se skoro nedá couvat. Kufr je papírově malý (víme ale, že o litrech to není) a blbě přístupný ve srovnání s hladovou jámou třeba Insignie. Ani pro cestující není vůz nikterak opulentně prostorný - zůstává ale solidním standardem.

Motory nesoudím. Ačkoli se jednalo o stejný motor jako jsem měl ve Focusu nebo v Mondeu, přišel mi přenos výkonu na vozovku slabý. To již jen dle recenzí platilo i pro šestiválcový diesel a 2,2 litrový dálniční stíhač. Kvůli rychlosti by si to ale člověk nekoupil.

Celkově mne spíše právě ta osobitost, která někdy autům chybí, a pohodlí dost nakoupily. Nebýt nepříznivých statistik poruchovosti a špatné nabídky pěkných kusů, asi bych teď jezdil Citroenem C5. Tohle auto je navenek nenápadné, ale z řidičského pohledu vyčnívá a je to zážitek ho řídit. Zřejmě dokonce takový, že se stále ještě vyrábí a slaví tak neuvěřitelný desátý rok na trhu.



2018-01-27

Není to překvapení

Výsledek voleb ukazuje, že kandidát prostě musí mít "šťávu", aby zaujal i lidi, kteří se rozhodují emocemi. Pan Drahoš ji při vší účtě neměl a svou kampaň stavěl na slabě formulovaných útocích na hrad a apelu na slušnost, která nám zatím, při vší účtě k Čechům, chybí. Stačí se chvilku pohybovat po silnici a budete vědět, o čem mluvím.

Ale jak jsem psal naposledy, Zeman je jen prezident. Bude to pět let ostudy, kterou přežijeme.

Důležitý je parlament, kde je znovu vidět, že protikandidát musí být v podstatě větší populista než Babiš s musí mít vlastní témata či výkřiky, které zaujmou. Období, kdy politiku dělali disidenti a idealisté už podle mne nenastane.

Držme si palce. I jiné evropské země měly své období ostudy a tmy, a zvedlo se to. Je to nejen o myšlenkách, ale i o konkrétních lidech. Jen prostě čekejme, že ten další protikandidát bude muset být driáčník, který rozhodně lidem z měst nebude 100% vyhovovat. Spíš naopak. A pokud už idealista, bude muset být zase totální populista, což se "nám" taky líbit nebude.

Jak jezdí Mondeo?

Krásně. Je líné, ale táhne dostatečně na to, aby dopravilo posádku s nákladem až po strop z místa A do místa B (ostatně jako každé auto). Chce se nechat řídit - když se mu věnujete, poslouchá zostra jak německý ovčák na slovo. Když ne, cuká až otravně volantem a utíká na nerovnostech do stran. Je (a to bych zvýraznil) opulentně prostorné, ale přesto sedne jak sako na míru. Žehlí a sedí jak přilepené, ale je obžérsky pohodlné, až se nechce vystupovat. Vpředu před řidičem majestátně trčící kapota připomíná staré kárky z osmdesátek. Je po Focusu možná trochu hlučnější, než bych čekal. Dvouspojkový automat je absolutní blaho, pokud chcete cestovat a ne závodit. Pokrok nezastavíte, takže při běžném zrychlení řadí výrazně hladčeji a svižněji než manuál, jen při změně tempa neumí číst myšlenky řidiče tak pohotově jako ruce a nohy. Jezdí celkem ekologicky - nekouří a bere 6,2 litru. Xenony jsou fajn - i bez dálkových světel po tmě včas osvětlí chodce na krajnici. Příjemné jsou drobnosti typu naklápění zrcátek při couvání nebo nastavení zrcátek a sedadel podle klíčků, či konečně perfektně fungující komunikace s telefonem přes bluetooth. A můžu se uchechtat, když hlasové ovládání anglicky vyslovuje jména z telefonního seznamu nebo na povely reaguje úplně jinak než řeknete.

A kufr? Na první pohled dech beroucí gigant - dlouhý, široký a perfektně přístupný. Jenže pozor, pod roletkou je relativně nízký - za to může rezerva, nad kterou je asi 5 cm místa na nářadí, a pak tlustá překližková podlaha, nad kterou mám ještě navíc druhý zátěžový koberec. To bylo ve Focusu řešeno úsporněji a lépe. Takže proti Focusu se jedná spíše o mírný nárůst na litry a velká výhoda nastane jen pouze, pokud bych uvnitř chtěl přespat nebo převézt skříň.

Ale za ty nevelké peníze nelituji ničeho, snad jen, že to není ten benzín s 240 koňmi, který stál hned vedle za stejný peníz, ale prostě neměl tempomat. Nemáme tedy benzínové vrum vrum, ale holt jen naftové frk frk, spojené zase s podstatně vyšší šanci zůstat v příštích pěti letech naživu. V této životní fázi je určitý rychlostní asketismus zcela jistě správný.

2018-01-22

Potichu?

Má okna mne perfektně izolují od skutečnosti, že pod mým domem vede částečně tranzitní komunikace přes Holešovice. I tak o této skutečnosti neustále vím - něco okna pustí.

Dnes ale snídám potichu. Ulice je prázdná. Snídám po apokalypse, po zákazu aut, po vyčerpání ropy. Snídám v roce 2100, ačkoli tou dobou už asi budu mrtev.

Libeňský most je totiž zavřený pro dopravu a moje čtvrť je poloostrov.

Dnes jsem tam byl před snídaní běhat a bylo to fenoménální! Barikády skoro jako když říkají: "Pozor, opouštíte západní Prahu." Je o týden později, komunističtí zombies po celé ČR zvolili Zemana s tím, že bylo a bude líp, protože "von je to chytrej chlap a nebojí se řikat správný věci", ale pražská kavárna to nevzdala a opevnila se na pravém břehu, mohutně podporována demagogickou evropskou liberální levicí. Praha je rozdělena do zón a kde jinde by mělo být semeniště pražské kavárny než na Praze 7... Dál už jen rezavé tramvajové koleje, široký prázdný most do mlhy, a mátožné postavy. Ve vzduchu nevoní normy plnící diesel, ale marihuana. Letím nad pilíři mostu. Hou hou!

2018-01-07

Leden. Tma.

Leden. Neděle. Půl desáté ráno a je pořád šero jak v Moskvě. Byl jsem si zaběhat, ale děti ještě spí. Asi ten signál přírody vyhodnotily lépe než já.

S voňavým Roiboosem se rozlévá do žil blaho.

2018-01-01

Ohlédnutí za rokem 2017

Poslední hodiny roku 2017 končí a tak se zamýšlím, jaký ten rok byl. Byl úspěšný?

Narodil se mi druhý synek. Někdy mám pocit, že to je sen - dvě malá stvoření mne milují. Jsem jejich táta. Těžko se přivyká té kráse, kdy vás dvouletý tvoreček obejme a vypískne "táta!" nebo kdy na vás ten ještě menší usměvavý půlroční červíček minuty zamilovaně hledí se vší vřelostí, která v něm je,a pak usne v náručí. Těžko se věří, že jsme spolu prožili už tolik dobrého i špatného. Někdy mám pocit, že ta krása je sen, který pomine, až se probudím. Někdy mám strach, že se na mne něco zlého chystá, a že to všechno je jen klid před bouří - říká se, že osobní štěstí zaslepuje vůči hrozbám. Kolem je jinak tolik zloby. Ale zatím to tu je a je to pěkné, a přijde-li něco, bude to snad jen bouřka nebo přeháňka. 

Říkám si taky, jestli ten rok byl úspěšný po osobní rovině. Jsem ještě já nebo jsem jen táta? Nebo je to to samé? Cítím, že pořád žiji, ale minulé dva a příští dva roky lehce upozaděn. Není to moje show. Všechny steaky žere někdo jiný. Jsem sluha. Ostatně, jak mne starší varovali. Souzeno bez tohoto kontextu to může znít šíleně: Bylo vám kdysi třicet, a byli jste zvyklí orientovat se absolutně na sebe a do sebe. A najednou to neděláte a nechcete dělat. Je dobře nebýt? V tomhle případě a dočasně ano, jen jsem se transformoval na úsporný režim. Vím ale od starších, že v roce 2019 mne připojíte do nabíječky a znovu pojedu na vyšší výkon i jako já sám, ne jen jako tatínek.

Co úspěch v práci a dílu? Inu, úspěch v práci je složitý, protože je definován bohužel nejméně třemi body: zaprvé dělat to rád, se zapálením, a vědět proč, zadruhé mít adekvátní ocenění a za třetí mít čas na to, co považujete za důležité. Z toho pohledu váhám. Dělám práci, která mne baví a dává mi smysl, ale střízlivě ohodnoceno nemám mnoho času na život. Táhne mi na 40 a nepotřebuji si dokazovat, že v práci vydržím denně 14 hodin, aby pak někdo mou snahu "prioritizoval příliš nízko na uskutečnění" nebo abych trávil hodiny vytvářením reportu pro tři různé úrovně vedení. Nevadí mi ty činnosti, ale pokud jsou příliš nesmyslné, nesmí mi přehnaně zasahovat do času, který jsem si vyhradil na ty smysluplné. Pokud smysluplnost trpí, uvědomuji si bolestivě, že my zaměstnanci jsme vlastně jen kurvy, které směňují svých drahocenných deset hodin života za plat. Pak logicky musím ztratit soucit se svým zaměstnavatelem a ptát se, zda nechci víc. Opravdu pracuji o tolik hůř, než ti, kteří mají na byt za 8 milionů, každý druhý rok mají nové průměrné vozidlo na operák, investují do aktiv, a cenu dovolené příliš neřeší? Logicky dospívám k závěru, že moje směna za osobní čas byla doteď málo pragmatická, a že další rok musí mít moje snaha viditelnější výstup, aniž bych dále zvyšoval počet vložených hodin. Ta snaha musí být chytřejší nebo "mazanější" nebo musím začít podnikat.

Celkově tedy pozitivní skóre - jsem šťastný jak blecha v kožiše, i když vím, že věci za růžovými brýlemi nejsou vždy 100% ideální. A vím taky, že kalendářní rok svádí k tomu stanovit si cíle, leč jejich splnění se neřídí kalendářem.Nezbývá mi tedy, než připít na úspěch Don Papa a jít sPaPát.

2017-12-22

Policie závodí

Policie si kupuje nové skryté závoďáky, aby mohla teatrálně dohánět piráty silnic za jízdu rychlostí zvuku.

Policie už jaksi nepostřehla, že devadesátá léta skončila, provoz neumožňuje jet více než 100kmh, benzín je drahý a SUV s chraplavými dvoulitrovými turbodiesely ztrácí ve vyšší rychlosti patřičný požitek a tedy nedávají k pirátské jízdě úplně motivaci.

Stálo by za to s poučit ve vyspělých zemích, kde se dohlíží na věci jako bezpečný odstup, jízda vpravo, nepodjíždění apod.

Ale chápu, že každý je radši kovbojem, který krotí mustangy, než nahánět telata do ohrady.

Krásný slunovrat!

Tak máme za sebou nejdelší noc a dny se prodlužují. A začíná se blížit jaro. Slunovrat je první první porce optimismu na začátku zimy.

2017-12-06

Vánice

Je něco zvrhle krásného, když jedete autem uprostřed Vysočiny po sněhem pokryté státovce, pod koly to chroupe jako prašan na sjezdovce, proti čelnímu sklu se valí chumelce sněhu, sedadlo příjemně hřeje, muzika hraje, a celý ten chrám samoty se v opuštěné krajině tiše plíží večerní tmou. Pomalu, kilometr po kilometru, zatáčku za zatáčkou. Místy vozovku značí jen odrazky patníků. Jako na běžkách ve vánici.

Vím, mohlo to skončit špatně, v pangejtu, ale dopadlo to dobře. O to hezčí vzpomínka.