2020-09-13

Někdy by se optimisté měli...

Kdykoli v Bille slyším tu vtíravě optimistickou muziku na rádiu BILLA, začne mi bezděčně v hlavě hrát druhá melodie "...And the silicon chip inside her head gets switched to overload..." a začnu mít strach, že si obstarám střelnou zbraň a dostanu se na titulní stránku novin.

2020-09-03

Enyaq

Škoda je naše národní bohatství, i když patří Němcům. Proto jsem samozřejmě byl zvědavý, jaký bude nový Enyaq. 

Auto má pro mne v zásadě dva rozměry: design, do nějž počítám krásu i "praktičnost" a to, jak se cítíte, když se posadíte za volant a jedete. Zde můžu hodnotit jen to první.

Můj ideál hezkého designu zamrzl někde u Jaguaru z 90. let, a dnes bych jej asi ztělesnil Mazdou 6 pro vyváženost krásy a praktičnosti. Octavie nebo Superb jsou auta, kde praktická stránka převážila krásu a snaží se to (veškerý respekt) chytře maskovat dynamickými linkami na karoserii. Krabici od bot to ale nezapře. I kdy narozdíl od ještě směšných dvojkových generací už jsou to více než plnohodnotná auta. Jedou skvěle po dálnici (koncernovým turbodieselům může konkurovat jen německá prémiová třída, ale za vyšší cenu), ale chybí radost. Možná je to radost, když s dvoulitrem někoho "utavím" ve 170 kmh na Vysočině v táhlém stoupání. Ale to není má radost z jízdy, protože zřídka na tachometru mívám víc než 145 kmh.

Enyaq na prvních fotkách působí dobře. Více než SUV je to možná MPV s velmi dynamickou stylovou linkou. Něco jako kdysi S-Max. Přes svou robustnost až zavalitost pracuje dobře s hmotou. Zároveň je prostorný a praktický a musím říct, že disponuje opravdu nadstandardně hezkým interiérem. Kdybych kupoval auto podle interiéru, bude to možná teď můj favorit. Chci jej ale ještě vidět naživo. Kodiaq ve verzi RS na fotkách taky působil dramaticky, ale na silnici potká člověk většinou základních verze, a ty vypadají zase jako krabice od bot.

Klíčovou hodnotou, kterou Škoda zmiňuje, je, že Enyaq naučí Čechy elektromobilitě. Tedy po stránce výkonu, vzhledu, velikosti a ceny to ve srovnání třeba s Kodiaqem rozhodně ujde, ale pořád se jedná o elektromobil se všemi pro a proti. Už samotný Kodiaq nebo nakonec i Octavia jsou pro rodinu s dvěma průměrnými platy a hypotékou obtížně cenově dostupné. 

A v případě elektromobilů hraje pořád negativní roli i dojezd. Resp. dojezd roste, ale dobíjení je stále pomalé a nedostupné. Na chalupu po práci si kamkoli v ČR dojedu, nějaký náklad si v kufru dovezu, ale mám na chalupě dost výkonnou zásuvku?

Hlavní roli tedy budou opět hrát firmy - i v případě Octavií, Superbů a Kodiaqů jsou ony hybatelem. Kupují služební vozy a ty pak posílají na bazarový trh. Pokud začnou masově kupovat elektromobily, bude Enyaq tím "elektrizátorem" českých domácností. Ale i vůči tomu jsem skeptický, protože také firmy uvažují racionálně. Otázka bude ztráta hodnoty,  infrastruktura pro dobíjení v kancelářích, cena leasingu atd. Ne každý zaměstnanec uvidí v elektromobilu takový benefit jako v Octavii TDI, tudíž to bude vždy částečně zaměstnancům "na truc". A na sdílené služební auto je zase Enyaq moc nákladný - tam je třeba spíše vůz typu Fabie, maximálně Octavie.

Hezky tu situaci bez zbytečných emocí shrnuje článek na ihnedu zde.

Enyaq je tedy ve většině parametrů již bez typických elektromobilních kompromisů. Je tedy určitá pravděpodobnost, že ve vytyčené misi uspěje, ale není zas tak velká. Spíše si troufám tvrdit, že se zas tak nic moc nestane.

2020-08-21

Léto je tu a nebude věčně...

Zajímavé, jak když se v Praze jeden den oteplí na 32 nad nulou, začnou hned vycházet články, jak to dokazuje změnu klimatu. Ano, nikdo změnu klimatu nezpochybňuje, ale spojovat to v jinak ne moc horkém létě s jedním dnem...? To už zní tendenčně.

Pojďme si horký den místo brblání užít. Já mám uklizený balkon a nachlazeno. Co vy?

2020-08-11

Bělorusko dnes z pohodlné židle kavárny

Přál bych Bělorusku demokracii, jakou máme my, aby mohli řešit stejné úžasné problémy, jako řešíme my.

A jen nerad tedy připouštím, že situace je dost bezvýchodná a rozhodně jiná než v roce 1989. Proč? Možná to v Bělorusku jde od deseti k pěti, což skýtá obrovskou motivací k převratu, ale Lukašenko má tentokrát všechny trumfy v rukávu. 

Především má na své straně silné Rusko. Mocensky státeček typu Bělorusko nikoho na západě neohrožuje, ani nepřitahuje. Pro Putina je to naopak cenný nárazník, kde chce mít loajální vládu, a zcela jistě udělá vše pro to, aby ji udržel, viz. Ukrajina před šesti lety.

V takovém případě je také vyloučené, že by přišel svobodný svět na pomoc, protože se války s Putinem na "jeho" území bojí. Bude akorát vydávat bezzubé rezoluce a debatovat. 

Nechci znít cynicky, ale přátelé, než půjdete v Praze pohodlně demonstrovat za Bělorusko na náměstí, posílit ego, a pak na pivo nebo zmrzlinu, kdo z vás by byl ochoten jít skutečně podpořit demokracii (klidně ve zbrani) také na náměstí v Minsku? Já tedy ne.

Dál má Lukašenko zkušenosti s moderní diktaturou. Ví, že diktatury mohou dlouhodobě přežívat, i bez sovětské ideologie (nebo bez jakékoli ideologie) v zádech, stačí je trochu říznout kapitalismem, aby bylo co jíst, a co kupovat. 

A nakonec evidentně je dobře připravený - nenechává prostor pro chyby v potlačování demonstraci a odporu. 

Běloruský lid to teď nebude mít lehké. Na jednu stranu mu držím palce, aby měl sílu a odhodlání s diktaturou bojovat, na druhou stranu mám předtuchy, že akorát vykrvácí a prohraje. Doufám, že v tom druhém se mýlím.

2020-08-01

Krumlov jinak

Koróna škodí, tak je potřeba ji aspoň do mrtě využít - navštívili jsme tedy liduprázdný Český Krumlov.

A stalo to za to! Opět jako v Rakousku - žádné autobusy, žádné zájezdy Číňanů, ulice poloprázdné, některé obchody zavřené.
Krumlov a jeho zákoutí by se dal objevovat déle, my ale "ťapeme", takže náš akční rádius, zvláště ve vedru, je značně omezený. I přesto jsme prošli vše možné (celé město) a bavilo! 
Děti vyzkoušely středověký jeřáb kousek od pivovaru. Poobědvali jsme v Depu, kde je zahrádka s malebným výhledem do parků v podhradí, a s hřištěm. Nevaří sice zdravě (i do salátu dali česnek, aby to nebylo tak stravitelné), ale čuňárny umí dobře, takže 3 že 4 byli spokojení, a to místo bylo skvělé.
Medvědí v příkopě potěší, stejně tak jako klapací kolo, ostrov nebo mosty a lodičky projíždějící propust. 
Moc příjemný byl ve vedru Městský park (jižní část centra). Krom stínu stromů a malebné promenády podél řeky, je tu hřiště s kavárničkou, a komunitní půjčovnou her a hraček. A také mlžítko. Zatímco Niki šla na výstavu Aleny Anderlové, já tam strávil s dětmi zbytek odpoledne.
Kdyby bylo více času, po cestě na parkoviště je ještě poslední hřiště s brouzdalištěm, na které už ale nedošlo.

Thayarundweg

Ještě se musím podělit o dojmy z cyklostezky, která spojuje Weidhofen an der Thaya a Slavonice. Vznikla na místě zrušené železniční trati, takže je svými mírnými sklony ideální pro všechny, kteří od sebe nečekají velké sportovní výkony. Trať sleduje údolí Dyje, které je místy široké a mírně, lemované loukami a poli, jindy zase ostřejší a lemované lesy. Příroda je ten hlavní tahák a dokonale se tu zrelaxujete.
Pro větší porci nostalgie se na této trase, která vydá na cca. 60 km, zachovaly všechny perony, staniční budky a nádraží. Místy včetně odstavných kolejí s reznoucími vagony. Sem tam trať lemují telegrafní dráty. V budkách můžete posedět a odpočinout.
Nádražní budovy pak slouží jako půjčovny elektrokol a jedno depo jako servis.
Nečekejte ale zábavu pro děti na každém kilometru ani k posezení lákající hospůdky. Za těmi musíte do stranou ležících městeček. Samotný Waidhofen pohoštění nabízí přehršel, ale nejspíš stejně skončíte ve Slavonicích.
Slavonice mne potěšily mařížskou kavárnou s domácími zákusky a "jadranskou" zmrzlinou (marketingový název, ale byla výborná a potřeboval bych vyzkoušet aspoň 5 příchutí).
Posledním požitkem pak bylo kroutit silnice zpět do Hradce - auto jsem měl jen pro sebe, a v takovém případě Mondeo moc pěkně jede.

2020-07-27

Dovolená v Rakousku značka ideál

Letošní Rakousko nebylo ve znamení novinek. Opět jsme byli v ozkoušené destinaci Wagrain, která je příjemná svou střední velikostí - je velmi slušné vybavená, ale není extrémně přelidněná, a je tam co dělat, ale není to cíl davů turistů. A opět jsme byli v apartmánech Knappensteig, které sice nepatří k nejlevnějším, ale výbava pro rodiny s dětmi je královská, takže se nikdo nenudí. Ať už je to špičkové soukromé hřiště na terase, šlapací motokáry, balkony s výhledem na kostel a do údolí při západu slunce, nebo prakticky a celkem vkusně vybavené byty.
Mühlbach am Hochkönig byl tradičně skvělý - lepší zábavnou stezku s výhledem na skalní masivy, spolu s úžasnou restaurací Karbachalm (salát s lučním kvítím) a hřištěm Tonis Almspielplatz, kde lze strávit celé odpoledne, zatímco si děti hrají, si nelze představit.

Na Grafenbergu, který už tak byl krásný, přibyly nové vodní atrakce a kraví stezka a objevili jsme, že hospůdka Großunterbergalm je o kousek decentnější a vaří lépe než Hochaualm.
Geisterberg v Alpendorfu je a zůstane lunaparkem, kde se příliš neťape a spíše se hraje, ale budiž. Děti si to užily a zářily nadšením a já nakonec také. Jen restaurace nic moc.

Stran ťapání, pětiletý Jáchym ujde vše bez remcání - vždy s vidinou něčeho - řízků, hřiště, zmrzliny. Zato tříletý Vítek není velký chodec, ale nějaké drobné kilometry už ujde, jen pomalu. A také remcá. Vidiny chce totiž sníst hned. Kočárek už jsme ale letos vezli zbytečně. Ani jednou jsme ho nevyndali z kufu auta.

Překrásný byl Halstatt bez turistů. Městečko na břehu jezera, které má v Číně vlastní repliku, působilo jako ospalá horská vesnice, takže mezi úlovky mám fotku náměstí, kde sedí jen žena a děti. Solný důl jsme sice nestihli, ale lanovkem se jelo a kroutit ty zatáčky po cestě bavilo zase tatínka.

Soutěska Lichtensteinklamm byla dojemná pro děti, já už jsem si odžil i větší přírodní vzrůšo, ale celkově změna. Google nám po cestě připravil dvě drobné navigační zajížďky na alpské louky, které měly co do výhledů něco do sebe - aneb co se stane, když jste líní ručně zadat adresu cíle do trochu dřevní autonavigace, která pak ale narozdíl od Googlu zná schopností vozidla, dovede vás na parkoviště, a zajížďky na luka předchází asertivní výzvou "pokud je to možné, otočte se" nebo "vraťte se na značenou cestu". Google vám sice ukáže správný cíl, ale už pak nebere v potaz, že tam chcete jet po silnici. Je to ve stylu, "aha, řekli jste mi vem mne do soutěsky, ne vem mne na parkoviště kilometr od soutěsky".

Den s jízdou parovkou na úzkokolejné Taurauchbahn (mimochodem stojí zlomek aktuální ceny lístků na JHMD) nevyšel dle plánu. Kromě výtky "tati, já nejsem malý tarauch" vlak nejel vůbec, protože koróna řádí každým dnem stále více i v Rakousku. Své udělalo ale i sbírání kaštanovych listů, návštěva Mauterndorfu, městečka spícího v podhradí s příjemnou cukrárnou, a po zaplacení extra mýtného i návštěva Gmündu v Korutanech, kde sídlí muzeum Porsche. To bylo vůbec zajímavé, protože jsem se dozvěděl, že aluminiová 356 se vyráběla právě tady. Na jakémsi dřevěném kopytu (dřevěná figurína auta) se ručním vyklepáváním vytvarovala karosérie a následně se z dílů VW opět ručně dodělalo auto.
Příjemným překvapením pak byl Gmünden po cestě zpět. Městečko na jezeře s kulisou hor žije komplet u vody - směřuje sem náměstí s radnicí, je tu promenáda a trhy. Děti potěší kolesový parník nebo nejkratší tramvaj v Rakousku. Od vody se pak zvedají úzké historické uličky, které se splétají na náměstíčkách, kde ve stínu kaštanů místní již od oběda popíjejí víno. Město je známé i pro svou keramikou, a dalo by se tu strávit i více času. Nás potěšil i oběd v Burgerwerk, kde měli také výtečné vege burgery.
Nakonec i počasí přálo. Déšť byl na předpovědi skoro denně, a opravdu pršelo, ale ani jednou jsme nezmokli v akci. Vždy po cestě nebo když jsme byli na bytě. Klika, jak má být!

2020-06-19

Za špatnou údržbu může architekt. Dáme si ještě pivo, mámo.

Šokovalo mne, že v případě pádu trojské lávky byl soudem obviněn autor.

Ta lávka 35 sloužila a obviňovat někoho, kdo ji postavil za hlubokého socialismu je přinejmenším nefér.

Ano, je pravda, že namachrovaná železobetonová moderna zřejmě vydrží o 100 let méně než kamenný klenutý oblouk, ale o tom ten problém není. 

Stačí se podívat na stav mostů a víme, koho obvinit. V Praze je to namátkou železniční mezi Holešovicemi a Libní (to bude hogofogo, až se v řece rozseká vlak plný lidí), Hlávkův pump track, a další, o kterých se aspoň už mluví, i když se nic moc neděje. Barrandovský jsme aspoň pár let zpátky natřeli, takže do něj možná tolik neteče. 

A kdo je tedy vinen? V tomhle případě jsou to všichni obyvatelé Kocourkova, jejich klientelismus a neochota se dohodnout. 

A řešení? 

Vykašleme se na údržbu, budeme ještě roky diskutovat a plánovat, co s tím, necháme to spadnout, a pak obviníme architekty. No prima!