2018-10-17

Zamyšlení nad krásným babím létem


Říkám si, jaké je krásné babí léto. Barvy a sluníčko se s námi mazlí. A vím, že z druhé strany je možné to samé vidět jako katastrofální sucho pokračující již od jara. A to několikáté v řadě. A nemějte mi to, prosím, za zlé, ale preferuji vidět tu barevnou stránku a ty náznaky apokalypsy si tedy vlastně nepokrytě užívám.

Neřídím se rozhodně heslem po mně potopa, ale spíše carpe diem. A jsem vlastně (omezeně) ekologicky svědomitý - snažím se zbytečně neplýtvat dary této planety, ale je mi jasné že v míře mně blízké to nestačí. Nemyslím si ale, že když se já, Láďa Beneš, začnu chovat extrémně, ovlivním tím jakkoli vývoj srážek a teploty. Pouze sobě a svým blízkým vytvořím novou (možná) falešnou mantru. Nemyslím si ani, že mohu sucho nějak zásadně ovlivnit. A dost možná, když ovlivním, zjistím, že to není správně.

Nechci ale vyznít jako nihilista. Každý může být Mahátma Gándhí a hýbat masami. Jenže já jím v oblasti sucha být nechci.

Nejprve: Můžu věřit, že to, co se děje, má skutečně příčiny, které se komunikují? V době inflace faktů, kdy s vědeckými průzkumy nakládáme jako s komoditou, a kdy na vše existuje výzkum, který názor podporuje, a také druhý, který jej zcela vyvrací, nemám daleko stavět vědu na stupnici uvěřitelnosti hned vedle náboženství nebo dogmat. Samozřejmě - věda za to nemůže. Přestávají totiž také existovat média, která by korektně citovala pouze spolehlivé a existující zdroje. Ale zase, je v silách každého u každé pochybnosti pročítat závěr z výzkumu, metodiku a hledat, kdo výzkum sponzoruje, abych pochopil, jestli je skutečně důvěryhodný?

A na druhou stranu nevěřím příliš ani těm, kteří říkají, že když je problém překomplikovaný, nemá cenu se v tom patlat, a je třeba řídit se zdravým rozumem nebo intuicí. Složité problémy nelze vždycky řešit jednoduše - někdy prostě je potřeba mít schopnost proniknout pod povrch, získat znalost a pochopit celou komplexitu, i když řešení pak jde proti selské logice.

A když už bych zázračné řešení znám, nevěřím, že komplexní problémy máme šanci řešit efektivně. Pokud řeším problém, který se týká malé skupinky, lze najít konsenzus a řešení koordinovaně vykonat. Nevěřím ale, že se umí domluvit a následně koordinovaně chovat velké společenství jedinců nebo společenství sestávající z vícero společenství.

Nefunguje to vnitro ani mezistátně, ani v korporacích. Vím, že když tady u nás v malé zemi vylezeme zpátky na stromy, je tu stále Čína a Indie, které každá mají přes miliardu obyvatel a jsou teprve na začátku. Že za mořem jsou obrovské Spojené státy, kde mají třeba úplně jiný názor, a ještě větší Jižní Amerika, kde průmyslová revoluce teprve začala. Když se budu chovat vzorově a nechám sešrotovat své auto s normou Euro 5, pořídí si v tu samou minutu za mořem mnohonásobně víc lidí auta bez katalyzátoru.

Aby se nesourodá společenstva dala do koordinovaného pohybu, zpravidla nepomůže vybroušená logická argumentace, ani kvalitní management. Je třeba charismatický lídr. A jak víme, i ti lídři, kteří to s námi mysleli dobře, a ve své době konali podle nejlepšího vědomí a svědomí, nemuseli strhnout národy správnou cestou (a teď nemyslím Hitlera - dosaďte si, prosím, někoho, kdo ve své době neškodil). Často v dobré víře prostě jdeme špatnou cestou. Nebo jdeme cestou, kde dosáhneme jeden dobrý výsledek, ale zapomeneme, že potřebujeme dosahovat ještě druhý dobrý výsledek na opačném pólu (myšleno metaforicky).

Nu a pak mi nezbývá než věřit. Není to pak nic jiného než víra. Něco jako víra v boha. A stejně jako u každé víry musím také v něco nevěřit. Mohu nevěřit, že dochází ke klimatické změně. Mohu nevěřit, že to způsobuje moje jízda dieselovým Mondeem 1x za týden nebo moje igeliťáky z Billy. Mohu věřit, že moje jízda do práce na kole ničemu nepomůže - pominu-li dojmy z projížďky podél řeky a svou kondičku. Mohu v dobré víře něco dělat a něco nedělat, ale asi to nebude mít velký dopad tak či onak.

Mohu ale věřit v krásné barevné babí léto. Mohu věřit tomu, co mne naučili rodiče, prarodiče, různí mentoři, které jsem v životě potkal, a v to, co mi životní zkušenosti daly. Určitě to není konečná pravda, ale jsou to souřadnice mého dobrovolně omezeného světa. Pokračuji tak zaslepeně v oné možná špatně nastoupené cestě.

A nezbývá mi pak jiná jistota než být vděčný. Jestli se řítíme do skutečného klimatického průseru, budu možná jedna z posledních generací, která se do klidu narodila a v klidu ještě dožije. To je zatím důvod k obrovskému vděku -  vděku šťastné náhodě. A neříkám ani, že jsem z toho vděku 100% času v zenu. Fakt je, že nejsem - často fňukám a jsem nespokojený. Ale mír, blahobyt a klima téhle země a mého života k tomu rozhodně nedává nejmenší důvod.

2018-10-15

Starless živě po 40 letech ve Vídni

Vím, že většinou nemáte King Crimson rádi. Ale já miluji Starless a stárnutí. Verze z Vídně z roku 2016 je neuvěřitelná. Vyzařuje z ní absolutní klid (doporučuji shlédnout video na YT, kde ovšem trochu chybí kvalita zvuku) a jistota - opět tu všechno čeká na svém místě, jak to autor nechal v roce 1974. Navíc k tomu čistota - bez potřeby předvést se a mlátit do toho. Jednotlivé zvuky jsou atomicky oddělené. Nástroje nehrají kakofonicky pohromadě, ale dávají si víc prostoru než na studiové verzi, a neexhibují - doplňují se. Tahle věc je vpravdě časem vybroušená.

Dramaticky podkreslující houpající se mořská hladina kláves se zvukem jako břit cirkulárky.

Několik málo pomalých tónů basové kytary strýčka Tonyho hraných s jistotou věků.

Ta strašně divně znějící Frippova kytara.

A klarinet klauna.

Syrovost. Melancholie.

Ostré kovové bouchnutí bicích vždy po dlouhé době a mezitím sem tam perkuse.

A pak gradace tohohle předlouhého chmurného opusu do dobře známého vyvrcholení, kde se nástroje zkázy slijí dohromady v prudce plynoucí řeku a místy jako bonus doplňují dvě elektrické kytary, což ze studiovky také neznáme.

Roztaji ale snadno i u jiných živáků z tohohle alba - např. Cirkus nebo Epitaph. To ale neznamená, že se celá tahle živá deska dá poslouchat - jsou to spíše geniální ostrůvky, které si vás v jejím plynutí přivolají mezi reproduktory a donutí vás špicovat uši. A pak musíte otočit kolíkem doprava, skočit do toho nenásilného pomalého proudu a nechat se unášet do říše mimo realitu.

A Crimson, crimson - ne jinak než s červeným vínem. O tom ale až jindy. Některé láhve jsou dobré k zalknutí.


2018-09-25

Fotr má noviny

Dávám si v křesílku švestkové chutney od mistra Markétky a k tomu smetanový jogurt a kafíčko. Správný fotr.

A správný fotr v křesílku by měl mít správné papuče a správné noviny.

Papuče ještě ne. Oběh mám v pořádku a nohy v teple.

Ale zrovna mi v klíně přistála krásná nabídka na digitální Hospodářky s pátečním tištěným vydáním včetně magazínu až do schránky. A tak si fotr objedná noviny, bude pro ně každý pátek chodit do schránky a číst si v papíru k sobotní snídani. V týdnu pak bude číst na displeji. A ještě může být rád, že podpoří kvalitní žurnalistiku, která zatím nepatří babišce.

Hospodářky jsem dřív měl rád. Objednávali jsme si je s kolegou do práce. Kvalitní noviny, které mají názor, hledají obsažná témata, předkládají příběhy inspirativních osobností a podniků, a snaží se jít do hloubky - namísto politického marketingu.

A pokud nemáte výhodnou nabídku po ruce, mohu doporučit E15. Doteď jsem s ní pohodlně přežíval, ale byla přece jen hodně obchodně zaměřená, ne moc inspirativní - jakkoli jejich filmové typy na poslední stránce mi vlastně také perfektně padly do vkusu.

2018-09-21

Roadster - vzplanutí a zážeh, nikoli vznícení


Dostal jsem chlapecký dárek. Nebyl to pornočasopis ani vodní pistolka, ale voucher na den s Mazdou MX-5. Vlastně to bylo porno. Automobilové. Vlastně to nebylo porno, ale láska. Vlastně to nebyla láska, ale vzplanutí na jednu noc. Vlastně ne na noc, ale na den. A pistolka taky. Pif paf z výfuku!

Do ruky se mi dostala druhá generace o objemu 1,8i se speciální limitovanou úpravou 10th Anniversary, dvojitým výfukem a 140 koňmi, což je přesně výkon udávaný u mého Focuse, který s ním uměl zahýbat. No a proč že to píšu? Nevím. O to u téhle Mazdy nejde.

Jde o něco jiného.

Jde o to, že si sednete a ocitnete se v jiné říši, kterou nelze úplně slovy popsat a pocity vyjádřit.

Tak zaprvé nevíte, jestli jste neprosedli na zem. Sedí se tak nízko, že to až nedává smysl. Zadruhé když zavřete, zabolí vás koleno. Dveře vás namáčknou na volant. Nasoukáte se tedy ještě hlouběji. Ano. Právě poznáváte, co to znamená, když lidé říkají "obléknout si Mazdu MX-5". Sedadlo nejde dát dál než... než kde ho nechcete mít. Ještě tedy oblékáte, až jistíte, že ruce na volantu vlastně máte přirozeně.

Zadruhé, vystouplá mohutná kapota Mondea hadr. Tady před vámi trčí hned tři blankytně modré prolisy kapoty. Mňauuuuu. Shodíte (doslova) střechu jedním máchnutím ruky. A za vámi již není nic než modrý spojler a stříbrné kulaté trubky, které vás při převrácení ochrání asi jako klobouk kdysi v mém kabráči. Všude kolem je silnice a nad vámi nebe.

Zatřetí. Na palubní desce není nic, co nepotřebujete. A vy nepotřebujete skoro nic, chcete jen jet. Takže startujete.

Začtvrté. Startujete. Výfuky. Tyhle nebyly standardní. Motor, který je před vámi, tlumeně duní za vámi. Rozjedete se a ozve se řev přesně tak hlasitý, aby to nebylo trapné.

Zapáté. Nerozjedete se snadno. Tohle auto je tak malinké a přitom klade takový odpor! Vše jde ztuha, ale jak se později přesvědčíte, i přes svůj věk zůstává ostře precizní. Takže se ztrapňujete (přinejmenším před sebou) na každé křižovatce, dokud se to nenaučíte. Ta malá potvora vám dá sežrat každé špatné sešlápnutí plynu a každé chybné puštění spojky. No a pak vyrážíte, silnice kolem vás, obloha nad vámi, poslední horké dny léta se s vámi mazlí tak jako brblání motoru.

A lidi mávají, pokřikují, smějí se a zvedají palce. Dnes už staré modré autíčko dělá všem radost. Taky se na vás všichni se na vás lepí. 140 koní dnes není v práci. Tohle je kabriolet jako každý jiný - když jedete 60, máte pocit jako v devadesátce, a když jedete devadesát, máte smrt v očích.

Pak se ale objeví otevřené silnice bez provozu a vy zjišťujete, že otáčkoměr je ocejchován do osmi tisíc. A že pak se dějí věci. Výfuky řvou, motor kvílí a začíná táhnout. No a tím to končí. Pak to začne být nebezpečné. Já totiž neumím zadokolky řídit. Takže zpomaluji a vychutnávám si to sluníčko, krajinu Kokořínska, zeleno, momenty se svou ženou, radost, a všechny ty netradiční pocity a zvuky, jako je šumění stromů, cvrkání, zpěv ptáků - to, co v autě běžne neslyšíte a necítíte.

No a asi se ptáte, jestli si to zítra pořídím. Stojí to přece "jenom něco mezi 100 a 200 tisíc" a už to asi jen poroste na ceně (pokud s tím nebudete jezdit do práce a parkovat v Holešovicích). A já říkám, že nepořídím. Pokud se rozhoupu ke kabrioletu, chci zase cestovní kabriolet. Takový obyčejný, který tolik nedrncá, ale plaví se. Neřve jako rozzuřená kočka, ale jen si poklidně přede. Jet s Mazdou je infarktový zážitek na jeden den, který každému "kordiálně" doporučuji, ale není to zážitek na každý den, tedy všední, tedy nezevšední. Kdybyste to chtěli také vyzkoušet, najdete Mazdičku tady.

A ještě nakonec: Že nevíte, kolik jsem dal za celý den za benzín za jízdu zatáčkami skopce do kopce těžkou nohou? 500 korun. Wow! Opravdu svět tolik potřebuje turbo?

A ještě nakonec - sednete pak zpátky do Mondea, a máte pocit, že zase řídite pouťovou labuť, jak sedíte nahoře (i když po pár metrech své auto již zase milujete - proč, jsem zde popisoval již dříve, ale nyní stačí fakt, že vás z něj nic nebolí).

2018-09-14

Zombie apocalypse

Svítá. Mrholí. Obzor je neurcitě šedý. Kulhám polomrtvými ulicemi. Šklebím se. Jsem zombie. Chodí tu další zombies, mlčí. Hledají zbytky života, které by zavraždili. Na konci ulice projíždí špinavá tramvaj z 60. let (ještě je nezrušili?). Veze zombies do korporátních hrobů, než se rozední. Neznají denní světlo, chcípli by mimo přítmí svých kanceláří. Vylezou zas po západu slunce a budou šířit zombie apocalypse.

Už pátý večer za sebou ponocuji a připravuji nabídku pro firmu, kterou nelze odmítnout, na věci, které jsou... neotřelé. Tkám k sobě vlákna komplexních struktur. A nezbývá mi než věřit, že se pozornost protistrany zachytí v síti těch několika tabulek, obrazovek a stručných popisů. Snažím se vžít do těch, kdo to budou číst. Ale stejně tak může nastat úplné nepochopení.

Šklebím se a kulhám. Napůl ve spánku. Zombie.

Proti jde zombiekráska. Šklebí se. Najednou mne to hrozně pobaví, jak se v tom šedém deštivém ránu všichni tváříme.

Vyčaruje mi to na tváři bezděčný úsměv. Neskrývám ho. Naopak přidám. Kráska jej zachytí a najednou prochází kolem, vlní svůdně boky, jiskra v oku, opětuje vřelý úsměv.

A taková jsou moje jiná rána. S úsměvem. Když se smějete na svět, svět se směje na vás. Když prohodíte pár vřelých slov s uklízečkou nebo vrátným. Rozbijete kruh přímkou.

2018-09-04

Dovolená v rodinném ráji



Letošní dovolená v Rakousku mne rozmazlila a bude těžké ji překonat.

Byla dobře připravená i nám hrálo štěstí do kapsy. Povedlo se najít skvělé ubytování, které bylo rájem pro děti. Počasí bylo skvělé a byli jsme zdraví.

Malý ráj (nemluvím o metrech čtverečních) byly apartmány Knappensteig 2 (v obci Wagrain) - byly last minute volné a rozhodně chápu jejich skoro 100% hodnocení na Booking.

Jak se rozmazluje otec od rodiny? Kvalitou, smyslem pro detail a pochopením pro malé dvounohé bestie. V přízemí je vnitřní herna (kdyby pršelo) a garáž, kde kromě našeho auta, které v barvě "black panther" ocení stání mimo slunce, parkovali také šlapací motokáry všech velikostí volně k mání. Ty šly volně použít - bez strachu, protože dům byl na konci všech cest a přijížděli jen hosté, kteří všichni měli děti a tedy i pochopení. Na střeše garáže bylo velké dětské hřiště vybavené gigantickým pískovištěm, prolézačkami, vychytanou trampolínou i pro dospělé (ach bože!), odrážedly, a přístupné přímo z terasy. 

Takže každodenní scénář: Vracíte se zplavení z hory, schováte nebohé rozpálené auto od střechu, z lednice vytáhnete víno nebo pivo, děti pustíte na terasu a jdete si k nim sednout, koukat na hory, kostel, západ slunce nebo cokoli, co vás právě napadne. A když už toho máte dost, závodíte se synkem na motokáře, protože dvě byly i pro dvoumetrového chlapa s batoletem na klíně.

K tomu za rohem aquapark (zdarma pro ubytované) a z terasy výhled na kostel a do údolí. Praktická romantika.

Apartmán byl už jasná volba, i protože dává víc prostoru, a můžete si vařit, co chcete. Ušetříte si krizové čekání na pozdní večeři ve škrobené restauraci, kteroužto pak potomci odmítnou, ale vy ji stejně musíte zaplatit. Ale hlavně prostě máte větší volnost a svoje soukromí a klid.

Pro výlety jsme vybírali "dětské hory" - Rakušané umí nesmírně poctivě dělat "houpy" pro děti - celá hora je nenáročně a pestře pojata jako zážitková stezka pro malé i větší. Těch 500 metrů od lanovky není žádná extrémní turistika, ale spíše příjemně strávený čas společně v překrásném a vlahém prostředí velehor. Na pivečku a kafíčku se vyplatí nešetřit. Stejně tak na místní "uhlířině", jak říkám pokrmům na horských chatách. Zalykám se blahem - jednoduchá tradiční jídla jak od babičky, ale poctivé porce, jako bychom ušli 40 kilometrů v kopcích. To vše s místními lučními bylinkami. Tedy... je to úžasné až na výjimky. Rakušáci totiž narozdíl od itošů umí i špatné hospody.

Výlety je možné proložit nesčetnými koupacími jezírky, která se ve vedru hodila. Představte si radotínský biotop se stínem starých stromů a na pozadí s velehorami.

Na plánování výletů existuje nespočet blogů a serverů, nám docela pěkně pomohla stránka "S dětmi v báglu", ale i knížečka k Salcburské slevové kartě. Možnost si zážitky předplatit za fixní částku v podobě kouzelné kartičky vám totiž neuvěřitelně rozváže ruce a nutí vás atrakcí absolvovat co nejvíce.

A když zapršelo, vyrazili jsme vláčkem do lázní ztracených v čase - Bad Gastein - kde stojí také Grand Hotel Budapešť z filmu Wese Andersona. Stejná souprava, jako mají ČD, stejně špinavý záchod a nefunkční dveře vagónu pro kočárky, nám daly cítit vůni a teplo domova i v chladnějším dni. Oproti domovu byla ale vyjížďka horskou železnicí vskutku epická a vyrovnalo to i fakt, že salcburská kartička na tuto trasu neplatí, jak jsem si mysleli, což bylo spojeno s drobet vyšší cenou.

A obecně mi to v okrsku St. Johann im Pongau vše přišlo takové mírné a kultivované. I hosté - samí seveřané, Češi a Izraelci. Tiší, ohleduplní v každodenním setkávání, milí při nahodilém rozhovoru a klidní řidiči. I to vše byl balzám na srdce. Moje krevní třída. Žádní Rusové, žádná neomalenost.

Možná snad jen ten masový turismus. Je rozdíl být v Jeseníku a v Alpách. Alpy praskají ve švech. silnice jsou přetížené. Domy v údolích rostou v hroznech kolem silnic a šiří se jak mor. Ale co chceme na planetě, která má 6 miliard obyvatel...

Ale bylo to krásné. Vlastně se teď dostavuje až jakási prázdnota: Kam jet, aby se to zase takhle povedlo? Odpověď je nasnadě: Dokud budou děti malé, zase do Rakouska. V knížečkách jsme nechali plno míst nenavštívených...

2018-08-29

Co děláš proti prázdnotě?

Vyprazdňuji lahve.

Moje děti mají jiný názor na pořádek než já

Kamarád jel kolem kolem, a tak jsem ho pozval na kafe. Rodina byla pryč, a mně teprve, když vstupoval do dveří, došlo, že to nebyl dobrý nápad. Že neuvěří, že živočišné uhlí rozmazané po zemi je opravdu nejen živočišné, ale taky uhlí, a že přes bordel není jak dojít ke kávovaru. Tahle fáze života není vhodná pro nahodilé návštěvy.

Příznaky #34

Dnes jsem měl nejdražší zavření okýnka u auta. A nebo taky kolik korun potřebuje promovaný inženýr, aby zavřel okýnko u auta?

Ale od začátku: O dovolené jsme zapadli s autem na kamenité cestě. Hrozivě to chroustlo, ale šlo vycouvat. Od té chvíle na autě od rychlosti 50 km/h cosi svištělo. Imbecil si decibel interpertoval tak, že došlo k zběhu podběhů, a tak to sviští. Nebo píská. A že to asi není na kolemjdoucí dámy, ale damned.

Inu, promovaný inženýr si o víkendu s kocovinou lehá od auta a mumlá. Mlum mlum hm hm. A nic nenechází. A tak jde do servisu.

No a  servisák auto projíždí, heveruje, prohlíží, osahává díly na podvozku a znovu projíždí, a pak zkusí, jestli jsou zavřená okýnka. No a problém je vyřešen. Nejsou. Jedno sjelo (ó svaté běsnění!) pár milimetrů ve skrytu těsnění a aerodynamika je sviň. Nebo spíš svišť. Takže okno dovře a je opraveno. Protože servisuje rodině auta už snad dýl, než jsem na světě, udělá to za 300 korun. I tak je to ale nejdražší zavření okýnka ever.

No a ještě že jsem to příčinlivě nehlásil na pojišťovnu. Bonus by fíííííííí fičel. Bych o něj přišel. Ostudou pošel. Já jen posel! 

Gotham City

Měsíc zase tajemně svítí nad starým mrakodrapem Kovo.

Holešovice jsou moje Gotham city - staré domy, mrakodrapy, téměř opuštěný přístav, od řeky stoupá pára, poslední život vykazuje jen přístavní putyka a zbloudilá auta na Ringstraße.

Nejspíš se tu někde v nejvyšších patrech a na střechách potkávají Batman s Klaunem. A já to všechno pozoruji zpoza bylinkové zahrádky z balkonu.

Gotham je lesk a rozklad zároveň.

Minulý týden jsem byl na lodi Altenburg na koncertu. Vyřazená nákladní loď z Německa kotví naproti staré industrii v rozkladu. Jde se k ní podél zrušené přístavní vlečky zelení, která ještě není park. Trávou prosvítají betonové panely. Nedaleko železničního mostu vetřelce, na kterém se zahlodl zub času, zbourali Feronu. Prý byla legendou, kam se chodily kupovat šroubky (sere pes). Molo lodi Altenburg obsahuje panely, štěrk a ruiny. Neobsahuje runy, to by nebyl Gotham, pokud je tam z legrace někdo nenapsal. V kontejneru tady točí pivo z Vinohrad, které nejsou v rozkladu, ale v rozkvětu.

Nakonec už řeknu jen, že nevím, proč mi aplikace náhodně podtrhla slovo balkon. Asi ví, co je důležité. Na balkoně lze sušit prádlo, hybernovat batolata, pít do němoty, koukat s vrchu na kolemjdoucí krásky, poslouchat hovory a hádky pejskařů (a pejsků) (sere pes), nadávat na stará dieselová auta, ukazovat dětem hasiče, a (to je důležité) pozorovat měsíc nad Gotham city.