2019-01-14

Odpočinek ve hvězdách

Odpočinek ve hvězdách slibuje Tranquility Base Hotel and Casino od Arctic Monkeys. A je to zatím ten nejlepší odpočinek, jaký jsem od nich slyšel.
Deska vypráví satyrický příběh smetánky z wellness hotelu ve hvězdách někde v budoucnosti (it's a star treatment). Dělá to nádherně retro způsobem. Prim hrají klávesy jak od pana Gainsborougha.
Je to ale i řemeslně dobře provedená hudba. Každá píseň má buď základní kytarový rif, dramatickou klávesovou smyčku nebo nápěvek. Těmi zpravidla začíná a uvozuje jednotlivé sloky, které jsou jinak spíše vypravěčské - texty zde nejsou lyrické ani plné děje, ale humorné, naopak plné narážek. Působí to celé jak nějaký stand - up doprovázený hudbou.
Ale právě díky výrazným motivům se neuvěřitelně vryje do paměti.
Take it easy for a little while, come on stay with us, it's got great review, four stars out of five. Such an easy ride, four stars out of five... Bude vám to znít hlavou a o té desce to říká vše :-)

2019-01-06

Zklamán krásou

Vždycky jsem miloval (mi-lo-val!) instrumentální pasáž Firth of Fifth od Genesis, protože to zní jak soundtrack k závěru Mistra a Markétky nad krajinou. A Tak jsem miloval The Spell z Demons & Wizards od Uriah Heep, protože to je esence začátku 70. let (chorus, klávesy a kytarové sólo jak sinusoida). Teď jsem ale zjistil, že obojí si je nápadně podobné. A Firth of Fifth je o rok mladší.

2019-01-02

Nitky jara

Jin a jang ročních období. Je krásné, jak už od letního slunovratu je ve vrcholném kypění vidět umírání a přechod do zimy, jakkoli je to v kalendáři ještě daleko. A hřeje u srdce, jak jsou do samého začátku zimy vetkány první nitky jara.

Niki letos slavila slunovrat na večírku a já si s kloučky dal sklenku. Pořád mne čeká vynést oheň na horu.

2018-12-30

Slova

Nás druhý chlapeček si s mluvením dává na čas. O to dojemnější pak první slova jsou. Příklad z dneška. Hrajeme si s Legem. Klouček se na mne úsměvem a láskou v očích podívá, ukáže na mne prstem a povídá jasně "táta". A pak se tomu zasměje a řekne to ještě několikrát. Jsou to blbosti, ale tyhle momenty za to stojí.

2018-12-28

Palmovka

Palmovka a Anděl jdou příklady toho, jak se dá pojmout nesmírně atraktivní místo. Anděl se povedl. Palmovka i přes hotovou a plánovanou výstavbu vypadá, jako by někdo rozřízl střeva města a nechal je ležet vyhřeznuté. Naivní a pečlivý porevoluční přístup versus develovepřský Klondike. Město stavěné na divoko podle ceny za metr čtvereční.

2018-10-17

Zamyšlení nad krásným babím létem


Říkám si, jaké je krásné babí léto. Barvy a sluníčko se s námi mazlí. A vím, že z druhé strany je možné to samé vidět jako katastrofální sucho pokračující již od jara. A to několikáté v řadě. A nemějte mi to, prosím, za zlé, ale preferuji vidět tu barevnou stránku a ty náznaky apokalypsy si tedy vlastně nepokrytě užívám.

Neřídím se rozhodně heslem po mně potopa, ale spíše carpe diem. A jsem vlastně (omezeně) ekologicky svědomitý - snažím se zbytečně neplýtvat dary této planety, ale je mi jasné že v míře mně blízké to nestačí. Nemyslím si ale, že když se já, Láďa Beneš, začnu chovat extrémně, ovlivním tím jakkoli vývoj srážek a teploty. Pouze sobě a svým blízkým vytvořím novou (možná) falešnou mantru. Nemyslím si ani, že mohu sucho nějak zásadně ovlivnit. A dost možná, když ovlivním, zjistím, že to není správně.

Nechci ale vyznít jako nihilista. Každý může být Mahátma Gándhí a hýbat masami. Jenže já jím v oblasti sucha být nechci.

Nejprve: Můžu věřit, že to, co se děje, má skutečně příčiny, které se komunikují? V době inflace faktů, kdy s vědeckými průzkumy nakládáme jako s komoditou, a kdy na vše existuje výzkum, který názor podporuje, a také druhý, který jej zcela vyvrací, nemám daleko stavět vědu na stupnici uvěřitelnosti hned vedle náboženství nebo dogmat. Samozřejmě - věda za to nemůže. Přestávají totiž také existovat média, která by korektně citovala pouze spolehlivé a existující zdroje. Ale zase, je v silách každého u každé pochybnosti pročítat závěr z výzkumu, metodiku a hledat, kdo výzkum sponzoruje, abych pochopil, jestli je skutečně důvěryhodný?

A na druhou stranu nevěřím příliš ani těm, kteří říkají, že když je problém překomplikovaný, nemá cenu se v tom patlat, a je třeba řídit se zdravým rozumem nebo intuicí. Složité problémy nelze vždycky řešit jednoduše - někdy prostě je potřeba mít schopnost proniknout pod povrch, získat znalost a pochopit celou komplexitu, i když řešení pak jde proti selské logice.

A když už bych zázračné řešení znám, nevěřím, že komplexní problémy máme šanci řešit efektivně. Pokud řeším problém, který se týká malé skupinky, lze najít konsenzus a řešení koordinovaně vykonat. Nevěřím ale, že se umí domluvit a následně koordinovaně chovat velké společenství jedinců nebo společenství sestávající z vícero společenství.

Nefunguje to vnitro ani mezistátně, ani v korporacích. Vím, že když tady u nás v malé zemi vylezeme zpátky na stromy, je tu stále Čína a Indie, které každá mají přes miliardu obyvatel a jsou teprve na začátku. Že za mořem jsou obrovské Spojené státy, kde mají třeba úplně jiný názor, a ještě větší Jižní Amerika, kde průmyslová revoluce teprve začala. Když se budu chovat vzorově a nechám sešrotovat své auto s normou Euro 5, pořídí si v tu samou minutu za mořem mnohonásobně víc lidí auta bez katalyzátoru.

Aby se nesourodá společenstva dala do koordinovaného pohybu, zpravidla nepomůže vybroušená logická argumentace, ani kvalitní management. Je třeba charismatický lídr. A jak víme, i ti lídři, kteří to s námi mysleli dobře, a ve své době konali podle nejlepšího vědomí a svědomí, nemuseli strhnout národy správnou cestou (a teď nemyslím Hitlera - dosaďte si, prosím, někoho, kdo ve své době neškodil). Často v dobré víře prostě jdeme špatnou cestou. Nebo jdeme cestou, kde dosáhneme jeden dobrý výsledek, ale zapomeneme, že potřebujeme dosahovat ještě druhý dobrý výsledek na opačném pólu (myšleno metaforicky).

Nu a pak mi nezbývá než věřit. Není to pak nic jiného než víra. Něco jako víra v boha. A stejně jako u každé víry musím také v něco nevěřit. Mohu nevěřit, že dochází ke klimatické změně. Mohu nevěřit, že to způsobuje moje jízda dieselovým Mondeem 1x za týden nebo moje igeliťáky z Billy. Mohu věřit, že moje jízda do práce na kole ničemu nepomůže - pominu-li dojmy z projížďky podél řeky a svou kondičku. Mohu v dobré víře něco dělat a něco nedělat, ale asi to nebude mít velký dopad tak či onak.

Mohu ale věřit v krásné barevné babí léto. Mohu věřit tomu, co mne naučili rodiče, prarodiče, různí mentoři, které jsem v životě potkal, a v to, co mi životní zkušenosti daly. Určitě to není konečná pravda, ale jsou to souřadnice mého dobrovolně omezeného světa. Pokračuji tak zaslepeně v oné možná špatně nastoupené cestě.

A nezbývá mi pak jiná jistota než být vděčný. Jestli se řítíme do skutečného klimatického průseru, budu možná jedna z posledních generací, která se do klidu narodila a v klidu ještě dožije. To je zatím důvod k obrovskému vděku -  vděku šťastné náhodě. A neříkám ani, že jsem z toho vděku 100% času v zenu. Fakt je, že nejsem - často fňukám a jsem nespokojený. Ale mír, blahobyt a klima téhle země a mého života k tomu rozhodně nedává nejmenší důvod.

2018-10-15

Starless živě po 40 letech ve Vídni

Vím, že většinou nemáte King Crimson rádi. Ale já miluji Starless a stárnutí. Verze z Vídně z roku 2016 je neuvěřitelná. Vyzařuje z ní absolutní klid (doporučuji shlédnout video na YT, kde ovšem trochu chybí kvalita zvuku) a jistota - opět tu všechno čeká na svém místě, jak to autor nechal v roce 1974. Navíc k tomu čistota - bez potřeby předvést se a mlátit do toho. Jednotlivé zvuky jsou atomicky oddělené. Nástroje nehrají kakofonicky pohromadě, ale dávají si víc prostoru než na studiové verzi, a neexhibují - doplňují se. Tahle věc je vpravdě časem vybroušená.

Dramaticky podkreslující houpající se mořská hladina kláves se zvukem jako břit cirkulárky.

Několik málo pomalých tónů basové kytary strýčka Tonyho hraných s jistotou věků.

Ta strašně divně znějící Frippova kytara.

A klarinet klauna.

Syrovost. Melancholie.

Ostré kovové bouchnutí bicích vždy po dlouhé době a mezitím sem tam perkuse.

A pak gradace tohohle předlouhého chmurného opusu do dobře známého vyvrcholení, kde se nástroje zkázy slijí dohromady v prudce plynoucí řeku a místy jako bonus doplňují dvě elektrické kytary, což ze studiovky také neznáme.

Roztaji ale snadno i u jiných živáků z tohohle alba - např. Cirkus nebo Epitaph. To ale neznamená, že se celá tahle živá deska dá poslouchat - jsou to spíše geniální ostrůvky, které si vás v jejím plynutí přivolají mezi reproduktory a donutí vás špicovat uši. A pak musíte otočit kolíkem doprava, skočit do toho nenásilného pomalého proudu a nechat se unášet do říše mimo realitu.

A Crimson, crimson - ne jinak než s červeným vínem. O tom ale až jindy. Některé láhve jsou dobré k zalknutí.