2015-12-31

Pohled zpět na rok 2015: Jak LB zabředl

Život s miminkem trochu zpřehází priority. Je to vykoupeno pocitem absolutního blaha z přítomnosti miniaturního nedopečeného člověka. Samo o sobě to není takový třesk, ale když se k tomu přidá rekonstrukce bytu a Vánoce, zabředávám, přátelé.

Ne že by podolský byt nebyl dokonalý. 52m2 s dokonalou dispozicí je pro život páru i s miminkem postačující. Ale má to plno ale. Kde mají spát rodiče, kteří přijedou na návštěvu z Hradce? Celé Podolí a Vyšehrad je jeden velký park, prodloužený obývák a balkon, nicméně jen s omezeným soukromím. A nejlepší ateliér manželky je ten, do kterého se nemusí dojíždět. Takže jsme shledali, že nám nejspíš opravdu chybí jeden pokoj a balkon. No a tak jsme se jali hledat nové hnízdečko.

A našli jsme poměrně rychle. S prodejem a koupí bytu je nějaká práce (znovu mne to překvapilo), zvláště pokud kupující dělá problémy. A tak se všechno dostalo do skluzu - původní plán se stěhovat na podzim se protáhl na stěhování do Vánoc. A znovu se ukázalo, že většina realitních makléřů ani tady nepřináší žádnou přidanou hodnotu - co si nezařídíte sami za vás nikdo nevyřeší, bohužel ani za ty peníze, které si účtují.

Do toho všeho je člověk ale především v euforii a z miminka, chce si ho co nejvíc užít, a zároveň se snaží být stále na blízku - novorozeně a šestinedělka vyžadují určitou péči. A tak jsem si to celé užíval a nějak jsem tedy skoro zapomněl sportovat.

Vedle časového skluzu se ukázalo, že vlivem konjunktury jsou ověření řemeslníci k dispozici ne na podzim, ale až další rok, a nebo mají plánovanou operaci či jiné zdravotní problémy. Vybraný byt bohužel dával smysl jen po přesunu kuchyně do průchozího pokoje a také plynový kotel z roku 2000 nám nedával právě velkou jistotu. Úpravy prostě byly nutné. A tak hned po zapsán do katastru začaly nekonečné návštěvy s řemeslníky a firmami. Brzy ráno nebo pozdě večer po práci.

Stěhování bylo fyzicky náročné, ale šlo. Zato pak rekonstrukce byla nářez: Přes den v práci a každý druhý den ráno nebo večer v bytě, denně hodina na telefonu a vyřizování na internetu. Do toho mytí, tahání krabic atd. A to se táhlo dobře měsíc. A tak si tělo řeklo: dost! A ruplo mi v zádech. Čímž se vidina stěhování před Svátky rozplynula jako kouř z cigarety.

Nu a najednou je tu prosinec a s ním i svátky stresu a materialismu. Vše uzavřít, nakoupit dárky a pak se dva dny tvářit, že je jakoby pohoda. Přátelé - já to prostě nikdy neuměl a neumím to. Už jsem se nějak povznesl nad povinnou silvestrovskou megaparty, ale Vánoce pořád ještě neumím. Letos to nakonec nebylo v duchu "přejídání" jako loni, ale zase se to na mně po Štědrém dnu podepsalo v podobě nemoci. A jako dárek mi letos firemní aplikace smazala komplet obsah telefonu, což je v dnešní době paralyzující. A tak tu teď sedím, K.O., a mám zase chtě nechtě konečně chvíli čas ťukat na blog.

Ale nechápejte mne špatně. Jsem šťastný jako málokdy předtím, mám kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout, a kteří mi pomáhají, a navíc se každý den mám na co těšit. A to vždycky tak nebylo, i když jsem možná měl ruce volnější.

Poučení pro příště? Místo makléře vše řešit sám a raději dát peníze za právníka. Už neprodávat žádné byty - hypotéční limit zaměstnance je gigantický a stát z vás na daních při prodeji odere desítky tisíc, na jejichž ušetření se lopotíte několik let. Nic nedělat pro časovým tlakem - to vždycky stojí peníze, protože nejrychlejší dodavatel není nikdy nejlevnější a může si diktovat podmínky. Vánoční dárky řešit v září. A hlavně: Za každých okolností si nechávat čas na sebe. I když je toho hodně, nikdy nevynechávat sport a odpočinek. Tělo i mozek prostě potřebují údržbu.

A všem šťastný nový rok!

2015-12-29

Hudební objevy kolem Vánoc 2015

S miminkem často preferuji ticho. Dokonce si z toho už i pískám falešně. Přesto se ale najde muzika, která mne v poslední době hodně potěšila.

Kurt Vile si mne získal deskou b'lieve I'm goin down. Jednoduché rytmické kytarovky, dobré nápady, neotřelé pojetí, poctivá práce, ale nijak vydřená - velmi svěží, příjemné na poslech a bez hluchých míst. A čemu že se to podobá, abych vás naladil? Právě že ničemu, a proto je to dobré. Jednoznačné doporučení!

Třetí deska mladé kapely Everything Everything Get to Heaven má místy neotřelý teatrální výraz. Tak trochu další noc v opeře, ale značně jízlivější. Hned první skladba To the Blade prořízne ticho a promluví do duše, a pak už se vezete. Hledáte ale poučení z celého příběhu, jenže celkový dojem je nějak slabší. I tak ale doporučuji pro všechna silná místa.

Nová deska Davida Gilmoura Rattle That Lock mi rozhodně nezarezovala tolik jako comeback na On an Island, ze kterého bylo cítit mladistvé nadšení starého umělce, který se k hudbě vrátil po dlouhých letech. U novinky se opět jedná o poctivý kus starého řemesla. Především od začátku až do konce je příjemná a zábavná na poslech a má i svá velmi silná místa. Je to přesně to, co byste od Davida čekali, ale na druhou stranu mi díky tomu ani nic neutkvělo v paměti.

2015-12-22

Navrch huj, vespod...?


To jsou Holešovice. Po povodních opravené ulice, úhledná stromořadí, opravené fasády, plastová okna.
Některé dvory jsou jak zenová zahrada (náš blok), jiné za pěknou tváří skrývají poklady industriální éry.

2015-12-21

Brdy - access permission granted

Zpráva, která při pondělku potěší, je, že do středních Brd můžeme od nového roku na bajku legálně. Armáda prostor opustila a vyklidila.

Ze začátku to navíc bude správně syrové... Bez značení a stánků s párky. Celá oblast navíc bude CHKO, což sice nic neznamená, ale je to aspoň jistý příslib, že by se tam nemusela stavět chemička.

2015-12-10

Zpátky do špíny

Dnes jel vlak pozdě, pak autobusák vyrazil na špatnou linku, otáčel se v křižovatce, zůstal trčet v zácpě, a já nestihl doktora a neměl se na co vymluvit. Jednodušší totiž je říct rovnou: "Dobře jsem se prospal a teď zkouším, jestli mě přesto vezmete." To zní aspoň upřímně.
A tak, jakkoli je to v domečku v zeleni za městem s láskyplnou péčí idylické, těším se paradoxně na svoje tramvaje, metro a špinavé chodníky.

2015-11-29

Palte, dokud to jde!

Nikdo věrohodně nedokáže, co přesně vedlo k sestřelení ruského bombardéru, ale v době, kdy je v Evropě tolik jiných problémů, tím Turecko nikomu neprospělo. Rusové by byli hloupí, kdyby zaútočili na vojensky tak silnou zemi. Nic by jim to nepřineslo a ještě by asi (jako vždy) prohráli. Proto si myslím, že to bylo zbytečné, že to Turci neměli dělat, a že na tom něco smrdí...

Kávová (ne)kultura?

Nedávno jsem na FB poustoval povedený komiks o kávovém hipsterovi a kouzlem se zmizením piccola. Vždycky, když o něj znovu zavadím, se musím smát.

Aktivitu Piccolo neexistuje (zde) už asi také zaznamenal leckdo z vás. Líbí se mi jejich motiv - "jde především o chuť kávy".

Komix tak trochu naráží na ty, kteří rtuťovitě zaměňují snahu o dobrou chuť kávy se snahou vymýtit "piccolo" jako nějaký nešvar, protože v Itálii se takový výraz pro espresso prostě nepoužívá. Právě ale ten název má v sobě ale cosi hezkého. Je to kus "lidové kávové kultury" - to neglobalizované, místní, co se prostě uchytilo jako unikátní společenský konsenzus - všichni to používají a všichni ví, co to znamená. A proto mám to "pikolo" vlastně rád.

Tak jako rakouské alpské boudy už dávno přešly na dobré espresso, ale přesto se stále říká "malé černé" a ve Vídni říkají kapučínu melange, tak my v ČR máme naše pikolo a "preso" je naše místní "americano", kdy se ovšem dodatečná voda nedoplňuje zvlášť v konvičce, ale prostě se prožene hlavicí kávovaru.

A je na nás "místních" se snažit, aby pikolo bylo dobrým espressem - z kvalitní kávy, kvalitně udělaným a servírovaným přátelskou obsluhou, která nepoučenému cizinci drobné nedorozumění ochotně vysvětlí - a nejlépe se ještě dopředu ujistí, zda nemyslel tím espressem náhodou pikolo :-) "...aaah, mein lieber Herr, Sie meinen Pikkollo..."

2015-11-18

Stát bez pravidel

Jako úředník mohu na vlnu nenávisti vyvolanou teroristickým útoky říct jen jedno: Evropa neselhala morálně, ale v nastavení a dodržování pravidel. A dávám za pravdu kritikům Schengenu: Schengen nefunguje v krizi.
Čekal bych jednoduchý, ale pracný postup: zavést robustní proces a účinné kontroly. Odbavovat uprchlíky rychle a účinně, být uprchlík-friendly. Umět říkat ne. Kdo si sedře otisky prstů, ven. Kdo se již uvnitř prostoru odmítá identifikovat, ven. Popsat pravidla v jazyce uprchlíků. Byt exemplárně ostrý, protože když se rozšíří zmínka o chaosu, je pak už těžké zpětně šířit kulturu pořádku. A v konečném kroku, až příliv poleví, polevit taky v utahování matic. Moc pořádku totiž znamená ztrátu osobní svobody. No a v neposlední řadě, ovládnout mistrovství repatriace, když nepokoje pominou.
To, že jsme nechali migrantů potupně čekat, abychom je pak všechny chaoticky vpustili, je snad ještě horší, než úplně zavřít hranice, případně je rovnou naopak všechny pouštět. Ukazuje to chaos a slabost.
Myslím si, že strach ze selhání schopnosti udržovat pořádek je taky hlavní motiv nenávisti vůči migrantům. U mne osobně dominuje strach z chaosu. A je myslím oprávněný. Proč odvádíme takové daně, když stát neumí zajistit základní hodnotu - bezpečí na svém území?
Řešení je jednoduché, byť velmi pracné: rychlá revize pravidel a obnovení pořádku v Schengenu nebo obnovení státních hranic a udržování pořádku v jejich rámci. Cokoli mimo nebude fungovat, protože ať si zvolíme jakoukoli cestu, bude nám to jako Evropě k ničemu, pokud ji nezvládneme uskutečnit. Dobré rozhodnutí, které jsem neuskutečnil, se nepočítá.
Tedy znovu: je mi jedno, zda osobně dáváte migraci zelenou nebo červenou. Já dávám vlažnou zelenou, ale když vaší volbu neumí stát vykonat, je to jako žádná volba. Jsou to jen slova. Ostatně... Jako i tento článek.

2015-10-16

Coming home


V Podolí jsem nebydlel dlouho, ale od minulého roku, co jsem se usadil v Praze, jsem ho miloval každým dnem víc. A náležitě jsem si tu každý krok po ulicích užíval. A moje žena, která vůči němu byla zprvu skeptická, na tom nakonec nebyla jinak.

O to víc se mnou samozřejmě cloumá myšlenka, že se mám jít stěhovat do Holešovic, protože na větší byt v Podolí nemám peníze ani dluhový apetit. Z vesnice do města. Z riviéry do doků. Ze skal a kopců na placku. Z usazeného rybníčku do řečiště změn. Z kompletně zrenovovaného bytu do pouze narychlo upraveného. Něco mi šeptalo, že jsem možná udělal chybu.

Ale jak se v budoucím bydlišti objevuji častěji, už se začínám těšit. Moc. Kdykoli vidím skrze kaskádu dveří prostorné a světlé místnosti nového bytu, staré dubové parkety nebo obrovské rohové okno, kdykoli stojím na balkóně a přestavuji si, jak usrkávám kávu v ranním slunci, těším se jak na Ježíška a už ani trochu nelituji.

A ulice Holešovic jsou svérázné. Nějak mi nostalgicky připomínají německá města, možná trochu z Vídně: všechno tipťop opravené, rovinaté, pravoúhlé, plné zrenovovaných doků a skladů hned vedle honosných starých činžáků, proložené brutálními novostavbami studenými jak čumák. Speicherstadt? Břehy Sprévy? Kdepak! Holešovice.

A ta příchuť změny! Jestliže Podolí bylo dokonalé a změny tu vedly jen k horšímu, Holešovice mají k dokonalosti daleko. A leccos je tu tak mrzuté, že skoro každá změna něco zlepší.

Prostě... těším se domů a na dny tam prožité! A přál bych si, aby se tam líbilo i těm dvěma :-)

2015-10-07

Hrdinství? Kde? Jaké hrdinství?

Informace umí být tíživá. Naložit s ní správně je hrdinství svého druhu.

Co když se vám stane, že jako konzultant pracujete pro banku, která je sice mrtvá, ale navenek se jí daří pudrovat, takže působí ještě živě? Jste placeni za to, že jí rozdýcháte tak, aby jí regulátor nemusel dát ránu z milosti. Je to práce jako každá jiná, a protože si váš boss myslí, že se to povede, nijak to sami nezpochybňujete. Místy vám vrtá hlavou, že by bylo správné říct to regulátorovi - co když mlčením jen zvyšujete výslednou škodu pro střadatele a daňové poplatníky. Půjdete a řeknete to úřadům? Nejste sami, kdo to ví. Neví to sice každý, ale rozhodně to ví dost lidí. Dokonce jste to třeba řekli kamarádovi u piva. Nikdo to ale úřadům neřekne. Všichni vlastně docela věří, že se to spraví. A ta banka pak třeba zkrachuje o dva roky později.

No a stejně je to s Volkswagenem a s dalšími korporáty. O tom podvodu s měřením tam určitě vědělo plno lidí. Nikdo ale nešel a neřekl to.

Je to paradoxní - ve chvíli, kdy znáte informaci, která korporát může položit, a která by vlastně měla být dost tíživá, protože byste měli mít dilema, zda krýt zločin nebo ne, si zpravidla ani neuvědomíte dopad svého nejednání. Není žádné dilema. Věci jsou tak nějak... v pohodě.

2015-10-01

Humbuk kolem VW?

Nechápu ten humbuk kolem VW a nesouhlasím s ním. Když u jiného výrobce aut zjistí hromadnou závadu brzd, která může ohrozit život, padne rozumná pokuta, závada se napraví, oběti odškodní a jde se dál.

Zato když Volkswagen zkresluje emise svých turbodieselů, je najednou oheň na střeše. Hrozí o mnoho větší pokuty a možná až bankrot značky. Proč zrovna kolem toho taková hysterie? Všichni přece z praxe víme, že hodnoty spotřeby a emisí, které výrobci uvádějí jsou akademické. A z reálu víme, že diesely kouří a hlučí více než benzínové motory, tudíž nemohou být tak čisté, jak se uvádí. Certifikovali jsme je veřejně, všichni to víme, a proto s tímhle uměle nafouknutým humbukem nesouhlasím. Dost možná bych si myslel, že je za ním nějaká konspirace značek, kterým VW leží v žaludku.

Na druhou stranu, abych nemusel vyslovit jednoznačný názor, to docela chápu: Závada na brzdách není úmyslná, zato podvádění při měření emisí rozhodně úmyslné je. No a VW svým na papíře neporazitelným turbodieselem nespravedlivě dlouho porážel jiné giganty motoristického průmyslu. Dozajista tak docela změnil mapu motoristického průmyslu, leckomu nespravedlivě způsobil trable, a je jenom spravedlivé, že velké pokuty tu mapu zase pěkně změní v jeho neprospěch.

No a říkám si, kdy dojde na můj diesel z jiného koncernu. Mám sice lapač pevných částic, ale když na to dupnu, nechávám auta v zrcátku v oblacích kouře. A to je auto málo jeté, servisované a v dobrém stavu. Nevěřím, že mé auto je tak ekologické, jak se uvádí v oficiálních dokumentech...

2015-08-01

Psát a nepsat

Někdy si říkám, že sem na blog píšu tak přízemně. Byl jsem na procházce s miminkem. Nerozumím humbuku kolem Řecka. Bude se mi stýskat po Podolí. Řeším hlubokou otázku bytí. Vyřešil jsem ji dočasně. Je to všechno pravda, ale... říkám si proč? Kam se poděla fantazie a nadsázka? A není to ten samý důvod, proč už nepíši básně a povídky?

Chtělo by se říct: Píšeš život, který žiješ. Jenže o tom to není. Člověk nemusí žít bouřlivý život, aby mohl psát s určitou autorskou nadsázkou. Alespoň když jsem ten bouřlivý teď nějaký rok zpátky vedl, nic zajímavého jsem nenapsal.

A přitom mne témata napadají. A vím, že kdybych je jenom prostě zapsal, bude tam fantazie a vlastní přidaná hodnota - něco, co povznese prostý popis situace na příběh v mysli čtenáře.

Problém je tedy především v tom, že se bojím do toho jít po hlavě. Bojím se závazku. Bojím se konečně si sednout a začít psát. Cítím, že to je další břímě. Hodina v průměru ze dne, který jich má jen 24 a 10 z toho pracuji se vším kolem a 10 spím a zajišťuji své potřeby. Hodina ze 4 hodin, které mi v životě každý den zbývají.

Možná je to i protože jsem v životě začal psát mnoho nových skutečných příběhů. Začal jsem mnoho nových závazků, které mne naplňují.

A všechno by to bylo OK, kdybych necítil, že si tenhle střípek do mozaiky dlužím přidat. Bez něj nebude kompletní. Roztáhnout křídla a skočit po hlavě z balkonu do prázdna na náměstí před sebou. A konečně napsat něco víc, než jak se zrovna má a o čem přemýšlí LB.

Procházky s miminkem

Vždycky jsem se rád toulal ulicemi měst a nasával jejich atmosféru a příběhy místních. Nevyjímaje Prahu, která patří mezi města nejkrásnější.

Jako taťkovi s miminkem se mi otevřela úplně nová perspektiva spojující příjemné s užitečným. Užitečné je, že kluk nechá mámu nadechnout a nekřičí, a příjemné je, že já si ukojím své samotářské a chodecké touhy.

A tak jsem znovu šokován, jak je okolí Vyšehradu krásné. Ať už Podskalí, Nusle, Folimanka nebo pevnost samotná. Pevnostní a obranné zdi obklopené parky a skupinami honosných činžovních domů. Stará železnice. Výhledy. Prudké zapadlé uličky. Hospůdky a kavárny pod letitými stromy. Řeka. Popravdě: Pražský hrad na mne posledních pár let nepůsobí jako duše města. Architektonicky a urbanisticky je centrem, ale duší Prahy je pro mne tajemná a krásná vyšehradská pevnost, kolem jejíchž mohutných stěn se shlukují legendy i pražané.

Ale hlavně opravdu tolik zeleně. Zdá se, že před druhou světovou válkou se sázely parky a stromořadí tak intenzivně, že ani dnešní úplná ignorance vůči zeleni, nestihla dědictví minulých dob rozředit.

S miminkem se dá jako při meditaci jít důstojnou chůzí. Tím, že cíl je být venku dlouho, nikam nespěcháte, ani nesměřujete. A tak vám nevadí ani bariéry. Prostě je 200 metrů obejdete. A meditujete - máte mnoho času na přemýšlení. Je to velmi inspirativní. 

Ptáte se, co jsem vymyslel?

Nic, samozřejmě. A v tom je to kouzlo mozku dospělého muže - dá se při procházce pustit na volnoběh nebo zcela odpojit.

Klíčové zjištění nakonec je, že kočárek s otočným předním kolem a kotoučovou brzdou jako u bicyklu se dá ovládat jednou rukou - a to i tou poškozenou. S kopce i do kopce. Druhá ruka pak zbývá na mnoho příjemných činností: třeba na pití piva. Nebo na jedení zmrzliny. Na telefonování známým. Na pití kávy.

Po procházkách z Podolí se mi bude stýskat.

2015-07-18

Grexit. Mediální fikce?

Mohl bych se tvářit, že tomu jako ekonom rozumím, ale nebudu lhát. Neviděl jsem nikdy žádné statistiky. Nehledal jsem je.

Přesto mám pocit, že je celá kauza s Řeckem fraška. Někdo nebo něco nám ji servíruje jako chléb a hry, ale ve skutečnosti se za velkého křiku médií skrytě někde odehrává něco jiného.

Fakt je, že řecká krize se odehrává s železnou pravidelností dvakrát až třikrát ročně podle stejného scénáře.
  1. Vždycky je tu zaručený důvod, proč teď zrovna už musí Řecko úplně zkrachovat. A vždycky je to jiný důvod, aby to vypadalo, že teď už to rozhodně bude.
  2. Německo a další věřitelé se vždycky tváří jak pyšná náctiletá princezna v růžovém přiléhávém tílku. O co víc se mračí a ofrňují, o to raději nakonec Řekům vždycky "dají" další peníze.
  3. Renomovaní ekonomové vydávají analýzy, že ať se stane cokoli, v podstatě kromě Řeků nikdo až tak moc bit nebude. A občas někdo z nich pro osvěžení napíše katastrofický kontrapunkt.
  4. Mezinárodní měnový fond se vždycky tváří jako drsný rozhodčí celé hry. No a co?
  5. Vždycky to graduje, je to drama, jsou toho plné noviny.
  6. Vždycky se rojí xenofóbní vtipy, podněcuje se nenávist a plno těch hodných má možnost hájit vesmírnou spravedlnost.
Ale celé to nějak nikam nevede a pořád se to jen několik let opakuje. A tak se jenom sám sebe ptám: Proč? Musí tu být přece někdo, nějaká instituce, firma, jedinci nebo skupina, která za tím sleduje nějaký zájem, a jejímž cílem je za kauzou Řecka být neviděna.

A můj názor? Celá ta věc má v médiích důležitost noticky někde v ekonomických zprávách. 

Jako levičák Řekům rozhodně nepřeji, aby grexitovali a prošli si mechanismem ekonomického "narovnání". Odehrál se mnohokrát v jiných zemích a znamená jasných několik málo bolestivých let na dně, a teprve pak přijde kýžený rychlý růst. A věřte mi, že 3 roky v bahně jsou fakt dlouhá doba. Jako pravičák s citem pro zdravý rozum a spravedlnost si myslím, že by si tím měli projít. Jako jízlivej Pražák se těším, co bude - jak na Ježíška.

V neposlední řadě jsem proti všem, kteří mudrují, že Řekové jsou nemakačenkové. Taky jsem tam byl v roce 2008 a přišlo mi to tak. I leckterá fakta pro to hovoří. Ale hoď si kamenem, kdož jsi bez viny: Již více než dekádu tady my, přechytralí Češi, hromadíme jakožto stát dluh, zpravidla tempem desítky miliard ročně. Tvrdíme, že tím stimulujeme ekonomický růst, napravujeme strukturální nevýhody minulosti, a nebo zalepujeme díry dané chybějícími reformami, které ovšem nikdo nedělá a dělat nechce. Důvod se vždycky najde. V podstat si tedy jen chrochtáme na dluh a už neumíme zařadí zpátečku. Pak stačí mít Euro, jeden otřes a budeme tam, kde jsou Řekové. Takže než se budete vyvyšovat, vězte, že jako stát nejsme o nic lepší, a že každý z nás visí někomu fakt velké peníze... A že za to vlastně nemůžeme, protože tu není žádná politická strana, kterou bychom mohli volit, a která by byl schopná hospodařit s přebytkovým rozpočtem. Všechny strany mlčky počítají s tím, že si každý rok zase o něco víc půjčí.

Léto 2015 - bezvadný ročník

Užívám si každý moment tohohle léta. Užívám si, jak blízko jsou vyšehradské zahrady a výhledy, které pro mne někdo tak krásně upravil. Křupání písku pod botami. Dotek chodidel o dřevěnou podlahu doma. Teplý vánek. Stereo cikád a ptactva. Pohled do listů za okny. Každý pohled, každou grimasu maličkého syna. Každý její pohled. Zapadající sluníčko nad Smíchovem. Každý doušek vína. A všechny ty vůně světa, které mi alergie dovolí cítit.

Ne že bych teď nikdy nepochyboval - někdy je mi až trapně, že je všechno tak perfektní, a tak zadarmo. Že se nepřekonávám a neposouvám dále. Ne že bych se nesnažil, nepřemýšlel a neplánoval, ale jde to na rozdíl od doby minulé celkem bez trápení, a tomu jsem si ještě pořád nějak nepřivykl. Je zvláštní, že najednou mám konečně možnost kráčet pomalým krokem, a koukat nalevo a napravo. Možná bych i záviděl všem, co jsou v něčem očividně úspěšní. Jenže jsem plno roků jel na 110%, všude jsem byl, všechno jsem chtěl stihnout a všechno mít - a mít to perfektní - a ve výsledku se mi to vlastně nelíbilo. Jakkoli se to i celkem dařilo, nebyla to cesta, na které bych se dlouhodobě cítil dobře.

Ale o to víc se těch momentů víc vážím - cítím v kostech, že nebudou trvat věčně. A tak to tu nechávám jako bezvýznamnou noticku, že teď zrovna je dobře. Že v létě 2015 bylo dobře. Že to je dobrý ročník.

2015-07-05

Ahoj Jáchyme :-)

Narodil se doma v Podolí v obýváku 29.6. v 11:02. Ideální synek pořádkumilovného bankovního úředníka - přesně 4 kila, přesně 50 cm, přesně v den 41+0, v kulatém desátém roce tohoto blogu, přesně dva dny od mého svátku a dva dny od narozenin svého dědy.

A je to pouhý týden s ním a přesto cítím, jak jsou každé dva dny úplně jiné. Mění se. Není čas ztrácet čas.

A tak vítej Jáchyme - přidávám ti na blog štítek "děti" a fotku nožičky, která tě celou dobu ponese na tvé cestě tímhle životem :-)

2015-06-26

Jasný názor LB k imigraci

Hromadná imigrace z Afriky poslední dobou hraje mnoha lidem na emoce. Já jsem ovšem v klidu - mám vycizelovaný názor a jsem velkorysý člověk dobré duše. V zásadě totiž jsem pro pomoc imigrantům:

  • Filozoficky a citově je to jasná volba - někdo je v tísni, musíme mu pomoci. To, že nepomáháme my sami, ale čekáme, že to udělá někdo chytrý za naše daně, je trochu jiná věc...
  • Evropa je ostrovem svobody a souhlasím, že každý má nárok na svobodu.
  • Islám není apriori špatný. V Malajsii fungují náboženství pohromadě i s převažujícím Islámem - a malajští islamisté jsou velmi civilní. Nijak nevybočují z toho, co považujeme za "evropské" a dobré. Ale taky je fakt, že v jiných zemích je Islám dost radikální.
ANO, filozoficky a citově vzato pomáhejme. Vidím tu ovšem taky pár zásadních háčků: 
  • Ono se to snadno říká, pomozme jim. Ale nakonec to nejsme my, jednotlivci, kdo jim pomáhá (omluva všem, kdo v té věci skutečně něco děláte), ale spoléháme se, že to za nás udělá stát z našich daní. A to nám dává pocit, že řešit imigraci je "zívačka". Jenže pro stát to zívačka není.
  • Neúspěch integrace imigrantů má stejného působitele, jako to, proč nejsme úspěšní v hospodaření s veřejnými rozpočty, proč některé firmy krachují, proč máme drahé silnice. Ve chvíli, kdy se je potřeba organizovat, klesá akceschopnost a funkčnost celku. Od osvícené myšlenky jedince v kavárně k jejímu prosazení v rámci skupiny, je tato myšlenka mnohokrát naředěna a ve výsledku vzniká skoro vždy kočkopes, málokdy synergie
  • Argumenty, že jsme v minulosti také emigrovali, považuji za nepřesné. Emigrovali jsme do společnosti podobně založené, s podobnými hodnotami. Pouštní Afričané nemají stejné hodnoty, krom základních potřeb (pít, jíst, čůrat, kakat).
  • Neexistuje jednoznačně úspěšná integrace imigrantů z třetího světa (lidsky a ekonomicky). Tam, kde se povedla, je to dané nekonfliktní mentalitou imigrantů. Vietnamci, ke kterým chovám hlubokou úctu, se velmi vlažně integrovali, protože jejich mentalita je integrační. Ale platí to částečně i pro indické obyvatelstvo.  Ukrajinci se zase celkem integrovali, protože mají na půl středoevropskou (křesťanskou) mentalitu. Naopak tam, kde taková mentalita chybí, integrace nikdy úspěšná nebyla. A obávám se, že nebude.
  • Že jsme vysávali Afriku, a jsme i díky tomu na vrcholu, je sice pravda, nicméně ono to tak nebude věčně. Jako civilizace ztrácíme vliv. K našim dětem se o generaci později jiná civilizace také nebude chovat hezky, až přijdou škemrat k jejím dveřím. Solidarita totiž funguje občas na úrovni jedinec-jedinec nebo komunita-jedinec, ale zřídka na úrovni komunita-komunita, stát-stát nebo civilizace-civilizace.
  • V Evropě si můžeme dovolit být lidští, protože žijeme ve skleníku ochránění od cizího světa. To, že můžeme do třiceti diskutovat na kampusu a po kavárnách bez toho, že bychom museli chránit svůj krk a těžce se prát o naplnění základních životních potřeb a živí nás stát, rodiče a nebo nějaká lehká práce, je dané tím, že žijeme v iluzi svobodného a bezpečného světa, kde síla argumentu vládne nad... pouhou sílou. Ten svět nám ale naši dědkové a báby nevydobyli diskutováním, ale právě kombinací inteligence a hrubé síly.
Z toho pro mne plyne, že imigraci z Afriky tedy dveře dokořán NEotvírat. Jenže jak to provést? Imigraci si nevybíráme my, ale ona nás.

Jak zabránit lodím plným imigrantů, aby přistávaly u břehů ráje Evropy? Potápět je nemůžeme, to je nelidské. Jen tak pryč ty lidi odvézt nemůžeme - oni je kdekoli na druhém břehu taky dobrovolně nevezmou. A když nám sami dobrovolně neřeknou, kam je poslat zpátky, co s nimi? A když nám to řeknou a opravdu jim jde o krk, máme právo je poslat zpátky na smrt?

Chytří diskutéři, vy "ti správní" na obou stranách barikád: Máte návrh, jak to reálně provést?

Nebo čekáte, že to stát udělá za vás? Ano, milí čtenáři, zde má pisatel tohoto blogu křišťálově čistý nenázor evropského kavárenského povaleče... prázdný.

2015-05-30

Mlsná setkání

V minulých dnech jsem měl několik osudových setkání, o která se s vámi musím podělit. S místy. Je to nošení dříví, psát tu o hospůdkách a kavárnách, ale tyhle jsou v něčem nad průměrem akových setkání.

Nejprve Gelato Puro na Výtoni. Tak výtečnou zmrzlinu jsem v Praze zatím neměl. Navíc je to příjemné místo s přátelským personálem - příjemná alternativa, máte-li dost klokotající Náplavky.

Druhé setkání je hambruger v Naše maso. Je to do určité míry stylovka, ale povedená,. Božské maso v obyčejné české housce s obyčejnou majonézou. Pěkně na stojáka v pasáži, pivo si sami natočíte z kohoutku do kelímku. A ještě celý grilovací repertoár k vyzkoušení. Jistě se vrátím.

Jelica. Srbská žena, která mi svou vznětlivostí na jednom dávném projektu nadělala hodně vrásek. Ale taky úžasná balkánská restaurace na Zlíchově. Už příjezd je epický - sedněte na loďku v Podolí na ostrově, doplavte se na Lihovar, a pak dojděte kousek pěšky. Ať už sedíte v sedničce nebo raději na lehce chaotickém dvorečku, koukajíce na řeku, skálu s kostelíkem a rachotící tramvaje, ten hlavní tahák, proč sem půjdete, je balkánská kuchyně pojata vegansky, raw... a nebo tradičně. Od každého je v menu dvoustránka. A kluci umí.

Nu a poslední je zahradní hospoda Na Zvonařce. Na ostrohu kopce nad Folimankou, Nuslemi, nad schody. Ve stínu gigantických starých stromů a honosných vinohradských činžáků. Tohle místo, jakkoli je samotná hospoda bezzubá, má vedle výhledu neuvěřitelné kouzlo osobnosti.

LB v očekávání

Ne nadarmo se říká být v očekávání. Docela trefný název. Jak se den D blíží, její bříško je pořád větší, slibně se vydouvá a občas legračně kope.

Se suchým panem konzultantem to dělá divy. Je to tak. Ještě nedávno jsem děti neměl rád a nazýval je trefně "to" nebo "ono". Teď mi přestává vadit dětský křik během proslovu nebo v restauraci a dokonce si přítomnost dětí naopak náležitě užívám. Najednou se vlastně těším jak malý kluk na Ježíška. Ale upřímně - ne že by ten proces nezačal už nějaký rok zpátky.

Čistě teď v očekávání ale pozoruji jiné změny. Najednou nemám v zadku osinu. Nemám potřebu stihnout toho víc, vyrazit ještě na kolo, vidět ještě tohle a támhleto. Najednou mne to táhne domů za těma dvěma. Zklidňuje to: Věci, které by mne jindy vytočily jsou najednou velmi relativní, ba až směšné. Ne že bych neměl ambice. Ne že by mne nebavilo pracovat. Ale najednou to není tak niterné. Najednou je důležitější láska k člověku, který se ještě ani nenarodil.

A jakkoli je to cynické, protože já ho tahat nemusím, je bříško k zbláznění sympatické a sluší jí. Skoro se mi po něm bude stýskat, až zmizí. Je fajn být fotr v očekávání.

2015-05-27

Podolí

Tak mne čeká poslední léto a podzim v Podolí, a pak sbohem. Tahle svérázná vesnička uprostřed města, v klínu kopců a zároveň na riviéře mi asi chvíli bude chybět. Každé roční období (snad výjma zimy) je tu slastné, ale úplně mazlivá tu bývají jara a léta.

Kdysi bych řekl, že se tu zastavil čas, ale je to pravda? Přibývají hospody i obchody (důkazem je, že si můžu natočit výborné pivo přímo v přízemí baráku), jen letos přibyly dva domy, slyším víc ruštiny. Každopádně za těch 6 let, co se tu potuluji po ulicích, se mnoho nezměnilo, a i proto je mi to tu blízké.

Podolí, dříve Podol, poprvé zmíněno 1222 - několik domů, stráně, sem tam vinice. Roku 1783 bylo v Podolí 50 domků, jež obývali zelináři, zahradníci a rybáři (tolik Wikipedie). 1904 se otvírá tunel, 1909 se otvírá měšťanská škola, kde děláme schůze SVBJ. 1914 na úpatí Vyšehradu otvírá podolské sanatorium, dnešní Ústav péče o matku a dítě, aneb Podolská porodnice. Ve 20. letech se rozrůstá Podolská vodárna a tou dobou také rostou činžovní domy a vily tak, jak je známe dnes. 1956 se tramvaj přemísťuje z dnešní Podolské na nové Podolské nábřeží. 1949 až 1967 jezdí po Dolinách trolejbus na Pankrác. No a od té doby se krom pár nových domů vč. barvitých staveb v Brabcově a na Nedvědově náměstí nezměnilo skoro nic.

Uvidíme, co bude až se sem jednou vrátím...

Cinema Royal


Milujete se oháknout a vyrazit do kina? Pak by vás mohl zajímat podnik Cinema Royal.

To si večer učešete licousy, vezmete si oblek s vestičkou, motýlka a cylindr a vyrazíte na Václavák, kde vše začne scénkou, rozbliká se a rozezvučí grandhotel Evropa a vy pak po jeho útrobách prorostlých zvláštním zeleným prorostem bloumáte nazdařbůh a obdivujete všechnu tu zašlou slávu, lesk a bídu kurtyzán i dobová hanbatá videa, až se na vás z horního ochozu atria spustí obrovská blizna a v několika patrech najednou začne promítání. Adéla ještě nevečeřela! A když je po všem, oblaží váš pohled spoře oděné barové tanečnice a nakonec DJ a party v secesním baru.

Akce se koná na různá témata pravidelně, takže sledujte stránky, Facebook a já mohu jenom doporučit!

Pár fotek je zde.

2015-05-26

Literární kabaret EKG

Ivo s Bárou mne vzali na literární kabaret EKG s podtitulem O lásce a květinách Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše do pražské Archy.

A mohu jenom vřele doporučit! Oba hlavní protagonisté čtou svá a cizí dílka, zvou si hosty z různých oborů umění a provází jednotlivá čtení vtipnými samovstupy. Tentokrát se večer točil kolem beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové, hostem byla Alice Horáčková, která o ní napsala nečekaný bestseller, a dále pak Veronika Holcová, jejíž malby se promítaly, doprovázené scénicky kapelou Květy, která zde na vokál, kytaru, housle a bicí zahrála také vlastní strhující tvorbu, dojímající místy až patetickou procítěností a určitou pozdně priessnitzovskou nostalgií (jakkoli doma na Spotify už tak nedojme).

Krom toho to bylo všechno nostalgicky rudišovské: něžně punkové, střižené německým živlem a Sudetami - ostatně, jak jinak, je-li Rudiš jedním z orchestrátorů. I proto líbilo, doporučuji, a pokud na další pokračování v říjnu ještě budu mít čas a síly, třeba se potkáme v Arše.

Klíčové sdělení večera: Wer ficken will, muss freundlich sein. 

2015-05-16

Fotr sní

Aby to neznělo tak, že nemám mokré materialistické sny:

V sobotu ráno u snídaně jsem si přečetl recenzi na novou generaci kabrioletu Mazda MX-5, a dostal jsem neodolatelnou chuť v tom jezdit. No považte, za 600 tisíc si lze koupit nějakou přerostlou dieselovou škodnou typu Superb nebo Mondeo, a nebo čistou esenci auta :-) Odkaz sem nedávám, googlujte.

A tak si říkám, co že ty rodinné kombíky nám fotrům symbolizují. Pro mne nudnou záležitost, která mi umožní dostat se z bodu A do bodu B, která stojí peníze a překáží na ulicích. Je fakt, že co jsem prodal kabriolet, mne řídit moc nebaví. Focus je fajn, hezky drncá, řízení na výmolech cuká, dvoulitrový motor táhne jak tank, ale je to šeď na n-tou. Přemísťování, frkání dieselu, neustále nové odřeniny od parkování na ulici. Nenahradí ten pocit, že sedíte pěkně nízko u země v autě, které se ani trochu nenaklání, v otáčkách mručí a při jízdě čechrá vlasy. Nemusí mít žádnou sílu, zrychlení ani vysokou maximální rychlost - tak jako nic z toho nemá ta nová Mazda. Je to prostě jen esence auta - přímočaré ukojení ega namísto masturbace :-)

2015-05-12

Nedostatek?

Když jsem poprvé nastupoval do práce, říkal jsem si hrdě, že nikdy nechci být ten, kdo musí převracet každou korunu. A s napůl německým platem se to dařilo, pominu-li momenty rekonstrukce bytu či bezprostřední koupě auta. Byl jsem až nesnesitelně hrdý. Zpětně posouzeno.

Taky jsem tehdy ale pořád měl pocit, že si stejně nevydělám dost, abych si mohl koupit to, co doopravdy chci, nebo to, co vidím, že si jiní koupit mohou. Koupil jsem si plno věcí, které nebyly zbytečné a užil jsem si je, kdykoli byl čas a možnost, ale často jsem měl stejně pocit, že to není ono. Bylo to tak nějak napůl.

No a teď každou korunu převracím dvakrát, ale paradoxně mě to spíše osvobodilo. Nemusím řešit, co si koupím. Nejsem nervózní, že to není dost dobré. Najednou mi stačí jezdit na rozhrkaném kole a užívám si to úplně stejně jako předtím. Nechodím moc do restaurací. Nemám dvě auta. Když řeším, jestli si koupit Apple nebo rychlejší PC, jsem v klidu, protože vím, že si nekoupím ani jedno.

Ale mám čas. Mám čas čumět z okna. Mám čas sednout si navečeru na to rozhrkané kolo a svištět podél řeky. Mám čas jít na večerní kávu do města. Mám čas vonět vzduch nebo se jen tak projít někam delší cestou. Používat chodidla, ošlapat boty.

A závěr? Mít nedostatek vůbec není tak hrozné, jak jsem se bál, ale ještě lepší je být superbohatý a mít příjem, na který není třeba makat dlouhé přesčasy nebo ideálně vůbec, a pracovat jen pro radost z procesu a výsledku. Při současné situaci ale takový rozumný pasivní příjem mohu běžnými finančními operacemi dosáhnout teprve někdy kolem padesátky. A proto nechť zatím žije nedostatek! :-)

2015-05-05

Den pes? Ani ne...

Dnes jsem zjistil, že mi ze sklepa ukradli kolo. Vydrželo něco přes půl roku. K tomu došla káva v kávovaru a od oběda jsem se kvůli počasí cítil jako přejetý parním válcem. Černý den? Ani ne. Šel jsem se projít na Vyšehrad a potkal tam bandu sousedů a kamarádů a poprvé viděl malého Vaška. Dal jsem si jeden Gambrinus desítku a tou vší jarní květenou se rázem opil na c-mol. Navíc zloději nechali ve sklepě aspoň můj starý Favorit a ukradené kolo jsem koupil jen za 2500,-, čímž to finančně není velká ztráta. Takže to vlastně byl příjemný večer.

Jen je škoda, že teď nemám na čem jezdit, protože kupovat kolo na jaře je jako hledat jahody ve sněhu. No a kdybyste někdo na bazaru potkali tuhle starou otlučenou Fuji Outland, řekněte jí, ať se vrátí domů. Čekám ji s večeří. Bylo to fajn kolo.

2015-04-18

Vosto5 na lehkou notu

Nedávno jsem zde chválil Dechovku divadelního spolku Vosto5 a ani tentokrát mne ansámbl nezklamal: Slzy ošlehaných mužů (více zde) je lehkonoze až něžně pojatá komedie o prehistorických lyžnících Hanči a Vrbatovi.

Komedie kombinuje neotřelým způsobem prvky loutkového divadla a činohry. Nevleze pod kůži jako Dechovka, ale vtipnými scénkami, výroky a gesty pobaví, aniž by se musela uchylovat k nízkému humoru nebo sprostým slovům.

I přestože působí místy (naschvál) až ochotnicky, odnesl jsem si velmi pozitivní dojem a můžu jen vřele doporučit každému, kdo má chuť na lehkou, distinguovanou komedii - hraje se opět v květnu.

Cyklojízda Blankycí

Ve čtvrtek jsem se zúčastnil Velké jarní cyklojízdy (více zde), kterou pořádalo sdružení Auto*mat. Počasí se vydařilo, a tak bylo úžasné projet si některé jindy automobily obtěžkané ulice a následně pak i část tunelového komplexu Blanka pod Stromovkou.

Had cyklistů, kam až oko dohlédne, se vinul z Jiřího z Poděbrad přes Žižkov do ulice Koněvova, která se bez aut ukázala být velmi příjemným místem k bytí. Pokračovalo se přes Magistrálu, kde kola okupovala jeden pruh, Husákovým tichem, dále Chotkovou zatáčkou do Blanky, a nakonec přes Trojský most do Holešovic.

Musím smeknout před organizátory - zvádli bez jakýchkoli předpřipravených uzávěr perfektně "zašpuntovat" všechny hlavní i boční ulice tak, aby několikatisícihlavý peloton mohl nerušeně projet i po komunikacích, kde je ve všedních dnech všemu živému přístup zapovězen - k velkému vzteku beznadějně uvězněných řidičů.

Incidentů ale bylo relativně málo - svébytně situaci pojali tramvajáci, kteří vědomi své váhy, neohroženě vjížděli s mnohatunovými kolosy do davu cyklistů.

Zklámáním bylo chování samotných účastníků - např. absolutní neochota pouštět chodce, i přestože se jelo krokem, kličkování, které ohrožovalo jiné, a skákání mezi lidi na chodníky. Vše vyvrcholilo v Blance, kde se skupina jak utržená z řetězu nebezpečně rychle rozjela a došlo k několika zraněním (sám jsem potkal tři a jedno opravdu vážné). To jenom ve velkém kopíruje chování nás cyklistů v běžném provozu, kdy jezdíme na červenou, ohrožujeme rychlou a neorganizovanou jízdou po chodnících a pěších zónách sebe navzájem i chodce, a obecně porušujeme pravidla v zájmu toho, čemu říkáme "zdravý rozum". Nejsem zastáncem pravidel pro pravidla, ale chování nás cyklistů ve městě opravdu nemám rád.

I tak to ale byl nevšední zážitek, který rozhodně stál za to, a který jsem si užil.

A k čemu tedy Cyklojízda kromě pobavení slouží?

Sdružení Auto*mat se již dobu snaží poukazovat na to, že dělat svět pro auta přístupnější není cesta kupředu - obzvláště pak ve městech - a že optimalizace města pro auta znamená zpravidla omezení pro všechny, kdo zrovna neřídí (nezletilí, důchodci, lidé, kteří autem po městě z racionálních důvodů nejezdí). Za tím účelem pořádá osvětu a účastní se různých think tanků a projektů podporujících rozvoj cyklistiky (např. Do práce na kole zde).

Cyklojízda pak má hlasitě poukázat na fakt, že kolo je ve městě stále ještě považováno za podřadné a něco by se mělo změnit, a že problém opravdu netkví v tom, že Praha "má úzké ulice", nebo že je "hornatá".

Osobně myšlenku městského centra s omezeným provozem aut podporuji (sám jezdím rád autem, na kole, i MHD), nicméně právě u Cyklojízdy mívám trochu kopřivku. Nezměnila to ani moje účast na jedné z nich. Nemůžu se zbavit pocitu, že vyznění velkých Cyklojízd a chování účastníků není pro dobro věci pozitivní, jakkoli jsou takové akce potřeba (můj někdejší příspěvek zde je výmluvný - no comment). Snad to zbytek populace vidí jinak než já.

2015-04-16

Sbohem!

Jak přijel, tak taky odjel. Pronikavě modrý stařeček s hadrovou střechou, který na nerovnostech roztomile vrzal a při sešlápnutí plynu mručel jak sporťák, ačkoli s tvrdošíjností odpovídající svému stáří odmítal na plyn jakkoli reagovat. Autíčko, které nějak tak rezonovalo mojí duši (trochu nóbl, trochu křáp). Instantní vítr ve vlasech, se kterým jsem si užil hromadu srandy.

Koupen za 28k, vylepšen za 52k a prodán ve věku 19 let za 32k. Ať žije pozitivní business case. Nechť tedy novému majiteli slouží. A nechť mně slouží dětská sedačka v turbodieselovém kombíku.

Ale ono vše zlé je k něčemu dobré - příště to bude Mazda MX-5 nebo BMW kabrio - asfalte těš se.

2015-03-26

Gourmeta - druhý obývák?


Po dlouhých přípravách v přízemí domu otevřela hospůdka jménem Gourmeta, lákající nejdřív na stříbrnou espressomašinku a později i na dekoraci s nádechem Provence nebo možná obecně středomoří. Milí majitelé, kteří si plní svůj sen, příjemný koncept. Autentická káva, pivo, servírování, meníčko na místě nebo s sebou na dopřipravení - vřelý minimalismus, který ladí s Podolím tak, jak ho mám rád. Toliko první dojmy a informace. Budu to pozorovat a dám vám vědět :-)

2015-03-22

Espresso a 85%

Co je denně spolehlivější než švýcarské hodinky?

Že si autor tohoto blogu vychutná šálek espressa a čtvereček vysokoprocentní čokolády v obýváku svého doupěte.

Budiž blahořečeny jednoduché požitky.

Předjarní filmový víkend

Jaro se blíží, a tak je čas na jízdu kabrioletem nanečisto - v obýváku s road movie. Interstate 60 je formálně céčkový, ale laděním a poselstvím magický film. Mladík v červeném kabrioletu má na vybranou mezi usedlou budoucností a nebo naivním snem. Zjišťuje, že když uvěří, zkusí věřit snu a dívat se jinýma očima, objeví třeba podivnou státovku číslo 60, která není v mapách a na níž leží ještě podivnější města. Vydává se na cestu a potkává celou řadu prazvláštních lidí. Milé, jednoduché podobenství. Na ČSFD zde.

Dojala mne ale taktéž Teorie všeho, životopisný film o geniálním vědci Stephenu Hawkingovi trpícím chorobou, která mu znemožňuje kontrolovat svou motoriku, a postupně tak ztrácí svaly i schopnost mluvit. Přesto ale žije naplněný život plný objevů, dokonce o mnoho déle než mu předvídali doktoři. Je to především díky lásce a síle jeho ženy, která to v rozhodující okamžik nevzdá. Podobně jako v Interstate se skrze dojemnou sérii momentů vine červená dějová linka: Když teorie matematicky přesně říkají, že je zle, nezbývá než věřit a s otevřenýma očima jít za svým snem. Ačkoli celkově se nejedná o nijak špičkový film, v detailech objevíte plno momentek, které nadchnou - stejně jako, jak kouzelně vědce ztvárnil Eddie Redmayne - jeho Hawking má silné kouzlo osobnosti. Na ČSFD zde.

Příjemná ale byla nakonec i všechna ta náhodná jarní setkání na Letné a ve Stromovce.

Mark Lanegan: Bubblegum

Kolega mi doporučil desku Marka Lanegana Bubblegum a já ji shledal jednoduše geniální.

Nejspíš vám ji ani nemohu doporučit - není úplně dnešní. Málo něžná, suchá jak probuzení s kocovinou, málo britpopová, místy zase zbytečně naivní. Takové syrové americké venkovské blues střižené jakou si modernou - upomíná na Johna Calea Shifty Adventures in the Nookie Wood (zmínka zde). Sám Lanegan zpívá hodně jako Tom Waits, místy tu zase najdete jakousi magii indiánského tance kolem ohně.

Vcelku poctivé staré řemeslo. Najdete na Spotify.

2015-03-17

Mnichov

S ženou jsme navštívili Der Schmuck v Mnichově.

Mnichov je pro mne takové zvláštní zvíře. Je pravda, že jsem s ním měl zatím jen zvířecí interakce - znám ho pracovně, jako znuděné dítě, z Oktoberfestu, a pak za volantem vozu, když přejedu odbočku na městský okruh po cestě na hory nebo z hor, a vlasy mi vstávají hrůzou, abych bez plakety při bloudění nevjel do ekologické zóny.

Teď jsem ho poznal radostně, volnočasově a kulturně. Potkal jsem za tu dobu mnoho zajímavých lidí. A přesto je to něco, co šeptají ulice a domy, co mi nesedí. A ptám se proč.

Vidím tu určitou paralelu s Vídní - obě bohatá města v rovině. Vídeň je ale taková nějaká víc živá. Víc živelná. 

Ve Vídni spíše jeden bude koukat po výlohách a chodcích. V Mnichově po autech. Vídeň vzývá chodit po chodnících. Mnichov nikoli.

Chybí kolovrátkový kolorit, ač ani o kýč není nouze. Něco starosvětsky uslintaného, co ta Vídeň má. Příjemná malost. Mnichov je unyle velkolepý.

A nebo...je v něm určitá velikášskost, ne nutně velkolepost. A ač je mnoho budov menších než ve Vídni, více postrádají lidský rozměr, který Vídeň bezpochyby má.

Vidím i určitý protiklad s Berlínem. Lidé na ulicích v Berlíně jsou až pateticky individualističtí. Není to můj šálek kávy, ale přesto jsou mi nějak tak blízcí. Baví mne na nich ulpívat pohledem a poslouchat je. V Mnichově takové lidi na ulicích nepotkám. Lidé tu nějak tak až příliš zapadnou do řady.

Kde jsou všichni v pátek večer? Proč nechodí po ulicích opilí? Proč místo toho všude sviští naleštěná auta? Kde jsou v sobotu?

Ne, tahle návštěva, jakkoli byla krásná, můj názor nezměnila. V Mnichově bych pracovat ani žít nechtěl.

Spotify a Kasabian

Chtělo by se říct, že Spotify je jen další internetové rádio. Ono ani není nijak geniální, pouze dělá dobré věci dobře. A toho si cením.

Nechá vás poslouchat zadarmo, co chcete, jen to občas proloží nevtíravou reklamou, případně si můžete zaplatit, a pak máte k dispozici libovolnou hudbu také ke stažení off-line a bez reklam.

Vše je legální a Spotify (prý) dokonce už figuruje procenty v honorářích českému hudebnímu průmyslu. A tak můžete radostně poslouchat úplně, co chcete.

Nabízí appku na smartphony i počítače. Ovládání obojího je příkladně jednoduché. V Praze na LTE umí appka přehrávat ve velmi dobré kvalitě.

Někteří umělci s rádiem spolupracují. Důkazem toho je geniální akustická nahrávka starých známých Kasabian "Spotify Sessions" - zde. Doporučuji!

2015-03-09

Vize budoucnosti a její stín

Kolega mi poslal odkaz na video z dílny Microsoftu, jak bude vypadat pracovní den za 10 až 15 let (zde). Dech beroucí. Čekají nás úžasné zítřky.

A jak se tak dívám na tyhle krásné šťastné lidi bezstarostně používající ty neuvěřitelné přístroje, na pozadí mi v hlavě běží obrázky prázdných dálnic, energetické krize, nepokojů a agrese přímo v ulicích evropských měst, afrických mas migrujících kvůli nedostatku vody, represivních opatření na udržení demokracie.

Běží mnou pocit, že to video ukazuje jenom tu hezkou půlku budoucnosti. Jsem už totiž jako Pavlovův pes - indoktrinován výborným filmem Die kommenden Tage z roku 2010 (ČSFD zde a trailer zde - doporučuji), kde hrdinové žijí v zlaté evropské kleci velmi blízké budoucnosti plné třpytivých technických vychytávek, které ale nedokáží odvrátit značně palčivější problémy.

Druhá věc je, že máme plno krásných technologií - nesmírný potenciál, který ale nevyužíváme. Nikdo totiž nevymyslel, jak na jejich bázi vytvořit produkty, kterým by lidé mohli důvěřovat, a které by zároveň byly finančně dostupné. Věřím tedy, že ty vychytávky z videa od Microsoftu budou, ale ptám se sám sebe, jestli pro ně budou existovat vychytané programy, které opravdu využijí jejich potenciál.

2015-03-01

Jaro je tu

Venku je pořád sychravo, ale za Prahou už ze země lezou kvítky.

A tak si vlastně říkám, že jsem letos pořádnou zimu ani nezažil. Přesto se ale těším na jaro v Podolí a na procházky s kočárem a půllitrem piva po náplavce.

DJ Ventolin


Vypadá out jako by přijel z východního Německa roku 1990. Tancuje jako marťan. Hraje lehce zpátečnickou elektronickou hudbu. Učí na FF UK. Trochu hipster, protože hraje na samé analogové přístroje. Ne, to určitě nemůže být dobrá kombinace...

Naživo vás ale DJ Ventolin, týpek, který se jmenuje po spreji na rozdýchávání astmatu a alergií, přesvědčí o opaku. Má dobře spočtené, že když je něco tak out, až se to nevejde do hranic žánru, tak to z něj vypadne oknem a vrátí se to dveřmi tak, že je to zase in. A protože jsem ho naživo viděl, můžu za to dát ruku do ohně - a to jsem snobský suchar. Chce to jen a jen chuť na legraci.

Na stránce zde lze také stáhnout album Totem. 

Aplikace, která usnadní platby na internetu

Další úžasná aplikace, která bezbolestně ulehčí život, je MasterCard Mobile. Umožní vám uložit si své platební karty elektronicky a platit s nimi při nákupech na internetu bez zdlouhavého přepisování údajů nebo bez rizikového ukládání karty v daném e-shopu. Je to jednodušší, rychlejší a bezpečnější.

Aplikace vám umožní uložit si libovolnou kreditní nebo debetní kartu na serveru MasterCard. Vše je uloženo v cloudu - nic se neukládá v mobilu - čímž je platba bezpečnější. Mimo jiné také protože obchodník (eshop) se při platbě nedostane k údajům o vaší kartě.

Pro nákup na internetu pak zvolíte klasicky platbu kartou, ale místo MasterCard nebo Visa vyberete možnost MasterCard Mobile. Zobrazí se kód, který foťákem mobilu načtete do aplikace a potvrdíte PINem. Aplikace se jednorázově spojí se serverem, kde bezpečně a okamžitě provede platbu. Vše je rychlé na pár dotyků a jediné, co musíte, je zadat dvakrát vámi zvolený PIN pro potvrzení.

Na výpisu z účtu se pak platba chová jako platba kartou, tj. máte i nadále přehled, u koho jste za co utratili.

Doporučuji!

2015-02-23

Moje slavné kocoviny

Často se přistihnu, jak kamarádům nebo rodině vyprávím o své kocovině a obviňuji pivní speciály z minipivovarů nebo případně špatné víno. A je to tak! Módní pivní delikatesy sice možná chutnají pestře, ale způsobují ještě pestřejší kocoviny - a stačí vypít málo. O špatném víně pak nejsou žádné pochyby, zvláště když i láhev za 150 korun může mít mrzuté účinky.

Střih.

Kdykoli jsem se během posledních měsíců opil, byla z toho kocovina (možná byla jedna výjimka). Ne vždy silná, ale ta tam jsou doby, kdy cokoli do 4 piv, nebylo druhý den poznat (až na lehké sucho v ústech). Teď často ráno cítím i sklenku dobrého vína. Přiznejme si, přátelé, není to, co bývalo - stárnu. Což má i svoje výhody, ale o tom zase jindy.

2015-02-18

Defracto: Flaque



Už dlouho mne nic tak upřímně a čistě nerozesmálo, jako tihle dva skřítci a jejich DJ s falešným notebookem, kteří dohromady tvoří skupinu Defracto.

Jejich představení Flaque je francouzský moderní cirkus, ve scéně naprosto minimalistický, nepoužívá žádné křiklavě expresivní metody, pouze žonglování, tanec a humor, ale o to víc odzbrojí svou jednoduchostí.

Dávka energie, kterou nelze popsat slovy.

V rámci Cirkopolis cestují po ČR do 21.2., a pak je poblíž dlouho neuvidíte (turné zde). Za uvedené video se omlouvám - není ani z půlky tak dobré, jako bylo vystoupení v Akropoli, ale lepší jsem nesehnal.

Portmonka - minimalistický pomocník

O jednu aplikaci na telefon bych se tu s vámi chtěl podělit. Portmonka vám umožní jednoduše naskenovat fotoaparátem libovolnou věrnostní kartičku s čárovým kódem nebo si číselný kód přepsat. Místo nošení stohů věrnostních kartiček pak prostě ukážete čárový kód na displeji mobilu.

Spolupracuje s prodejci, a tak se přes ní můžete do některých věrnostních programů přihlásit přímo a ona vám kartičku virtuálně vygeneruje - naprosto oficiálně. Navíc prodejci přímo do ní posílají různé jednorázové slevy, které můžete při placení zobrazit a využít.

Lze si také vytvořit login - pak se kartičky zálohují v cloudu a přenáší se vám mezi různými mobily.

Ke stažení je pro Android, iOS a Windows Phone pod jménem "Portmonka".

2015-01-23

Jordi's

Ať žije čokoláda! Nejsem jejím znalcem ani ochutnavačem, ale kluci z Jordi's mi udělali radost.

Jejich Rustic Vanilla je tak akorát hořká, má úžasnou konzistenci a chutná výborně. Téměř esence čokolády - doporučuji vyzkoušet, a to i přes cenu, která rozhodně není sociálně respektuplná.

Více se o této královohradecké manufaktuře dozvíte zde a nakupovat lze krom Hradce třeba v síti Česká stodola.

PS V této cenové relaci lze možná sehnat řemeslně lepší Švýcarku. Nemyslím ale, že by se jednalo o konkurenci. Zde je srovnatelný spíše rakouský Zotter - směs nadšení, nápadu, odvahy a řemesla. Takové čokoládové Festky - a vsadil bych skoro knír, že kluci z Jordi's mají nebo měli vous :-)

2015-01-18

mBank posouvá bankovnictví (kousek) dále k lidem

Nechci tu dělat reklamu, ale je jedna banka, kterou bych rád pochválil. Je mnoho zajímavých digitálních výstřelků, ale polská mBank inovovala své internetové i mobilní bankovnictví jaksi celistvěji, seriózně i hravě, a vytvořila tak digitální bankovní zkušenost druhé generace.

Novinky se pouze částečně přelily k nám do Čech - poté, co počátkem roku 2014 spustila neotřelé internetové bankovnictví (žádné tabulky, žádné stohy textu, jen intuitivní tlačítka, šipky, barvy), přidává se teď také nová mobilní verze (Android a iOS). Obojí vzhledem a logikou odpovídá polské verzi, ale neobsahuje zatím všechny služby. Poláci mají k dispozici mimo jiné:
  • nabídky slev spřátelených obchodníků (patří mezi ně i mnoho renomovaných řetězců), které aktivně doporučuje na základě vašeho předchozího nákupního chování a lokality, jak a kde můžete ušetřit,
  • placení bezkontaktně mobilem místo karty,
  • financování nákupu úvěrem na kliknutí z mobilu: za 30 sekund dostanete půjčku a ihned můžete (mobilem) také zaplatit,
  • pokročilou správu financí, karet apod. - včetně analýzy historie, rozpočtování apod., nastavování parametrů,
  • přehled, koupi a prodej investic.
Všechny tyto novinky mají společnou jednu maličkost: Jsou tu proto, aby maximálně ulehčily život zákazníka, pro nějž finance nejsou "svátost", ale každodenní záležitost - konzervativní zákazník, který má z peněz posvátný respekt, si tedy asi jen těžko představí, že by se platby daly dělat přes Facebook nebo přetahovat myší téměř jako ikonky ve Windows.

Viz. třeba video níže, které zdaleka nepopisuje vše:

Jsou to maličké krůčky, které jsem tu před časem popisoval jako brzkou budoucnost, a které bych dnes osobně považoval za skoro samozřejmé, ale bohužel je zatím málo bank, které by i toto málo zákazníkům byly ochotny zprostředkovat. 

Jasný názor kavárenského intelektuála: Jsem a nejsem Charlie Hebdo

Jsem Charlie Hebdo.

Nejsem jako vrchní katolík. Ano, pokud někdo urazí slovem mou matku, dám mu facku. Facku, políček, neprovrtám ho kulometem. A pokud ho provrtám, měl bych po právu čekat, že mne justice potrestá. Ale možná papeže interpretuji špatně - nebo prostě jen evropsky.

Nejsem Charlie Hebdo.

Je to jako přecházet těsně před tramvají, zakopnout o koleje a divit se, že to ten jinak mile cinkající třicetitunový kolos na kolejích neubrzdil. Nebo být zebrou a jít se procházet mezi lvy. I malé dítě ví, co to vyvolá. Lvi, kteří na obrázku vypadají trochu jako plyšáci, mne sežerou.

Chci nebo nechci být Charlie Hebdo?

Schválně jsem zvolil příklad tramvaje a lvů. Mnoho lidí si zřejmě namlouvá, že lze něco dělat, že reakce příště nemusí nastat. A opravdu jsou výjimky: Když nezakopnete, tramvaj vás nepřejede. Když jsou lvi nažraní, nechají zebru být. Ale spoléhat se na to, je krátkozraké. Je to totiž jednoduchý princip akce a reakce. Dráždíš extrémistu, kousne tě bez výjimky do ruky.

Problém je vestavěný zkrat dvou kultur: Ta euroamerická, která po zločinu nejdříve dlouho soudí, a po rozsudku lidsky trestá, versus ta extremistická, která nejdřív nelidsky potrestá, a pak se spoléhá, že ji bude soudit bůh. Z toho je jasné, že vás vždycky nejdřív sežere lev, a toho pak bude někdo spravedlivě soudit. Dostane náhubek nebo pár ran na zadek, ale VY, co jste se před ním producírovali, už si na něm NIC nevezmete. Jste mrtví, podle principu akce a reakce. A lev má svoje vestavěné pudy. Narodí se mu lvíče a to zase bude žrát hloupé zebry, dokud i lvíče nedostane náhubek.

V jednom jsem si jist: Nechci, aby euroamerická civilizace měla situaci pevně v rukou. Aby mohla lvům udělat něco, co je povede k tomu, že okamžitě přestanou žrát zebry. Nebo udělat s tramvají něco, aby zastavila na pětníku, když někdo skočí přímo pod nárazník. Co by taková pravidla a jejich vynucení udělalo se lvy? Byla by to ještě příroda? A co by udělala s tramvají? Přežili by uvnitř stojící cestující? A co by takové vynucení naší euroamerické spravedlnosti udělalo s naší demokracií?

Demonstrujte, křičte jsem Charlie Hebdo, lajkujte na Facebooku, nebo originálně říkejte, že ne suis Charlie Hebdo. Já to považuji za ztrátu času, neboť to jen rozdmýchá další nenávist mezi námi samotnými, muslimy a dalšími problematickými menšinami. Není řešení a nikam to nevede. Pojďme zkusit (ono to vůbec není tak lehké) mít respekt k tomu, jak jiní, kteří s námi v našem světě žijí, smýšlí a věnujme se raději něčemu jinému než proklamacím a výkřikům. Je přece tolik krásných věcí.

PS Tím samozřejmě nijak nezlehčuji, že extrémista musí být podle zákona potrestán a evropské státy musí jasně dát najevo, že tohle se u nás nedělá. Neobhajuji tím diplomatické páteře z želatýny!

2015-01-04

10 let blogu LB

Blogu LB je tento měsíc přesně 10 let! Pojďme se ohlédnout.

Blogovat jsem začal již dříve v rámci zaniklé Poietikon revue (Redakční sloupky a kritický literární Letec), ale plnohodnotný blog, kam bych mohl napsat úplně, co chci, vznikl právě až v lednu 2005. A psal jsem nejprve opravdu neotesaně, což se v archivu můžete přesvědčit sami. Během roků přibyly zážitky z cest soukromých i pracovních, každodenní radosti a strasti studia ve Vídni, změnily se vzhled, doména i technologie.

Především ale příspěvky znatelně změkly. Za to může několik pravidel, která se snažím dodržovat:
  1. Chci zprostředkovat obohacení - ideálně novinky v kultuře, které může čtenář po přečtení sám vychutnat (omezuji chválu na jednorázovky, které už proběhly), dále pak zážitky z cest, nebo jiné novinky, které mohou být inspirativní (např. finance nebo mobily).
  2. Myšlenky mají být poučné a srozumitelné - ať už o politice nebo obecně životě
  3. Chci být korektnější, diplomatičtější, nesoudit skupiny a neříkat vše, co mi přijde na jazyk - jsem koneckonců reprezentantem svého zaměstnavatele, sebe na trzích života, změnil jsem několikrát partnerku atd.
  4. Omezuji prosté emotivní výlevy - výjimkami v kategorii ego zůstávají významné životní milníky, racionánější ohlédnutí, čiré radosti nebo zklamání, a pak některé další srdcovky typu kabriolety a bicykly - i tady se aspoň pro vyhledávače snažím zprostředkovat nějakou zkušenost.
  5. Snažím se být stručný a líbivý, byť tady zatím nejvíce pokulhávám.
Poslední dva body znamenají, že články přepisuji a čistím, často napíši a zahodím, což vede ke zpožděním a blogování tak trochu ztrácí kouzlo jednoduchosti. Pro čtenáře doufám naopak.

Občas se také ptáte, proč nepíši v angličtině. Ačkoli ji používám naprosto nenuceně (nikoli bez chyb), většina stálých čtenářů by si čtení tak nevychutnala. A psát dvojjazyčně je dvojí práce. Ani o tom blogování není. Takže angličtinu neplánuji.

Na závěr všem čtenářům stávajícím, i minulým tímto velice děkuji a budu jenom rád, když na tento blog také během dalších 10 let opět občas zavítáte.

Na oslavu jsem již během podzimu připravil hned několik novinek:
  1. Sladil jsem vzhled domovské stránky (jsou zde) s blogem.
  2. Vytvořil jsem stránku, kde se postupně budou objevovat mé texty (zde) - starší i nové - zatím zde naleznete pdf knihu s fotografiemi a zápisky z Asie 2013-2014.

2015-01-03

PF 2015


Milé čtenářky a čtenáři,

PFeji vám vše nejlepší do roku 2015. Ať už jsou vaše cesty jakékoli a ubírají se kamkoli, přeji vám, ať si domov nesete vždycky s sebou, uvnitř. Ať vás tam hřeje teplo krbu a láska bližních. A v neposlední řadě, zcela sobecky, popřejme si, ať je rok 2015 plodný.

Nu a budiž toto přání taková malá reflexe krásného a nejen na zážitky a poznání plodného roku 2014. Jaký tedy byl ten můj? Plný inspirujících setkání, plný šťastných shledání, i hledání. Plný cest, nalézání, i ztrát. Plný nejistoty, strádání materiálního i duševního, i plný jednoduché přímočaré radosti a požitků. Procestoval jsem šílené asijské i civilizované evropské státy, poučil se a naučil plno nových věcí, našel zajímavou práci. Vyšel v něm s minimem a na konci i s miminem.

Pffffffffff! :-P

2015-01-02

Vánoce 2014

Předminulé Vánoce jsem dostal kopačky a byl hořkokyselej jak grapefruit a apatickej jak koženkovej gauč, ty minulé jsem strávil na pláži a u bazénu v tropech, a tak jsem se o to víc těšil na ty letošní - první pořádné Vánoce po více než dvou letech!

A byly pořádné, až archetypální.

Nejprve jsem podcenil, že se rodina rozrůstá o asi osm nových členů, a tak jsem je neměl, v organizačním shonu kolem svatby a nové práce, možnost vychutnat jako svátky klidu. O oslavě Slunovratu ani nemluvě. Nacházím tedy sám sebe, jak 23.12. večer se seznamem asi sedmi věcí neúspěšně obíhám Prahu a 24.12.dopoledne startuji ocelového oře a znovu vyrážím do víru města. K tomu mi žehná exkluzívně hnusné typicky české vánoční počasí - teplo, bláto a ledový uragán.

Pak už ale nastává klasika, která mi prostě chyběla: Vyrážíme s rodinou do města na tradiční štědrodenní procházku. Nic na tom, že se každý rok zkracuje - patří to k věci a celé město je tak nějak slavnostní, což je jeden z nejlepších momentů Vánoc. Letos se přidává postní oběd v rodinné pizzerii, Rugantinu. Dám si jednu z oblíbených pizz, a okamžitě se nafouknu jako ježík. Ani to jedno pivo už do mne nechce vtéct a vypadá to, že jak se nutím, poteče zase ven ušima. Stárnu, lidi, stárnu a žaludek není co býval. Nebo že by za to mohlo předvánoční přežírání? Při tradičním přípitku v Chez Marcel se málem strhne třetí světová válka psů, a pak už vyrážíme domů těšit se na Ježíška.

Hurá slehlo se mi, ale po té, co si dávám výbornou štědrovečerní polévku už se zas cítím jako ježík, který světu ukazuje, jak je velkej a nebezpečnej. Zatracená SLIMFIT košile! Každou chvíli ustřelí knoflíky tam dole a někoho to na místě zabije! Když mi v nemocnici nedávno poprvé řekli taťko, bylo to hezké, ale teď tam dole mám taťkovské bříško a to teda opravdu slim není. Moc rád bych si dal panáka na slehnutí, ale cítím se opit, už než začínám pít. Jak to bude vypadat, až mi bude padesát? A že by letos byl místo Ježíška už jenom ježík?


Nějak se tedy protloukám až do zazvonění Ježíška. Nevím proč, je mi sice celou dobu nelehko (ne špatně, jen si připadám sakra ucpaný), ale přesto koutkem oka vidím, jak neustále natahuji ruku po cukroví. Držet celý rok zásadově cukrovej půst není při závislosti na cukru dobrý nápad.

A pak padá také idea nemateriálních Vánoc - přichází plno krásných a perfektně padnoucích dárků, za které moc děkuji. Největší pozdvižení ale působí nejmateriálnejší věci - to jest velký bílý smartphone. Moje obdarovaná, jinak téměř výhradně filozofií živá sestra, se uzavírá do barevného dotykového displeje, a my všichni (muži) zvědavě pokukujeme, co na to řekne, a tiše závidíme.

A tak když se ke mne za výhodnou cenu dostává nadupaný smartphone po tátovi, poučen reakcí sestry a skoro třemi nedělemi meditací v Asii, se mučím ještě doteď nevybalováním zánovní věci z krabičky. Trénuji vůli a odkládám slast co nejdéle. A to dokonce ještě v době psaní tohoto článku!

K troše klidu se dostávám teprve po cestě za rodinou své nastávající. Řídit 25.12 večer 135 kilometrů na tempomat by uklidnilo i z řetězu utrženou radiaci ve Fukušimě. Křičící synovci  se ale dožadují pozornosti, střídání návštěv střídají další přívaly dobrot a to mne ze zenu zase rychle vyvede. Naštěstí venkov zapadává milosrdně bílým sněhem. Krása!



A když už mám v neděli večer doma radost, že je konečně na rok po všem, dozvídám se, že dorazí bratr kamaráda z Ukrajiny, a přiveze dárky. Safra - kamarádovi a jeho ženě jsem chtěl na pravoslavný Nový rok poslat něco hezkého a takhle to musím sehnat hned. A tak shon pokračuje... shonem povánočním!