2017-12-06

Vánice

Je něco zvrhle krásného, když jedete autem uprostřed Vysočiny po sněhem pokryté státovce, pod koly to chroupe jako prašan na sjezdovce, proti čelnímu sklu se valí chumelce sněhu, sedadlo příjemně hřeje, muzika hraje, a celý ten chrám samoty se v opuštěné krajině tiše plíží večerní tmou. Pomalu, kilometr po kilometru, zatáčku za zatáčkou. Místy vozovku značí jen odrazky patníků. Jako na běžkách ve vánici.

Vím, mohlo to skončit špatně, v pangejtu, ale dopadlo to dobře. O to hezčí vzpomínka.

2017-12-05

Volavka?

Bazarová reality show pokračuje.

Je zajímavé, když se vaše auto znovu objeví v bazaru, kde jste ho koupili, a ten vám ho cílenou reklamou zobrazí na Facebooku. Stejná konfigurace, stejná výbava, stejné oděrky... ale moment! Je to přece vaše kárka! Říkáte si pak, jestli ten krám ještě pořád stojí pod okny nebo už s ním nemáte na víkendovou cestu na chalupu počítat.

A tak se pak vlastně nedivíte, že když voláte do áček na kterékoli auto, které se vám líbí, řeknou, že je již prodané, ale mají jiná hezká auta, a že máte přijít do bazaru...

2017-11-11

Malý pán

Na České televizi je on-line k vidění roztomilá loutková pohádka - Malý pán. Rozhodně doporučuji.

Krom toho, že je to moc hezky udělané, to má i příjemnou hloubku.

2017-11-03

Normálně sladký čaj nepiji, ale...

Objevil jsem úplně náhodou ďábelskou bluesovou desku. Buddy Guy Sweet Tea. Zaujala mne jedna písnička, a tak jsem si pustil od začátku. Blues jak poleno od starého černého bluesmana. Není to ale věc, co by žila z podstaty. Chlapík, který se narodil v roce 1936 a vyrůstal na klasickém blues, natočí v roce 2001 desku, která zní autenticky, jak od Hendrixe z konce 60. let. Možná za to můžou ty bubny, které odbíjejí tak otupujícně přesně, jak při nějakém šamanském rituálu. Možná za to může kytara, která geniální sóla nehraje sólo, ale nějak tak se rozplývá vcelku.

Začne to Done Get Old, autentickou akustickou zpovědí chlapíka, který zjistil, že mu je 65. Jak čerstvě vylovené od Mississipi. A pak už to šlape jak parní lokomotiva. Písničky Baby Please Don't Leave me now nebo She's Got the Devil in Her jsou malý svátek.

Vím, že blues nesnášíte. Je to pro většinu lidí divný žánr. Nesnášejte ho dál. Tahle věc je ale geniální.

Stejně jako ta vína od břehů Rhony, který jsem objevil. Každá nová lahev mi dělá radost. 

2017-10-21

Kyvadlo mezi levicí a pravicí

Volby bohužel dopadly, jak jsem čekal - snad až na hodně velký propad socdem. Na každý pád moje pravice zase prohrála.

A obecně prohrálo staré bezpečné černobílé vidění světa. Kyvadlo politické rovnováhy se už nehoupe mezi levicí a pravicí. Utrhlo se celé a odletělo do prdele. A vůbec nechápu plno z vás, které dobře znám, a kteří jste tyhle divné strany volili, Hynku, Jarmilo, Viléme.

Jsem zvědav, co příští 4 roky přinesou. Budu žába ve vařící se vodě? Vídeň je každopádně hrozně milé město. Čech se tam cítí jako doma. Jen to chce umět německy. Juhůůů. A to umím!


2017-10-12

Hotové nebo správné?

Zemana nevolím a nesouhlasím s ním ve většině výroků a činů.

Co je ale bytostně pravdivé je, že anexe Krymu je hotová věc. Nebo snad, kamarádi, půjdete válčit na východní frontu? Co jsme udělali pro Kyjev nebo pro krymské Tatary, když tam Rusko vpadlo? Nic. Moralizovali v kavárně. Já moralizoval na pláži v tropech, bylo mi tam moc dobře, s masáží a koktejlem.

Zemanův výrok se hystericky překrucuje. Zeman snad neříkal, že je to dobré, ale že to je hotové - nebo ne?

Na druhou stranu uznávám, že celkově je Zeman velmi proruský, a v tomto kontextu může jeho poslední výrok vyvolávat otazníky ohledně výkladu.

2017-10-09

Á... myšmaš!

A pak jsem narazil na Vivaldiho "čtvero" hrané dobově. Jiné nástroje, jiný zvuk. Na jednu stranu syrové, na druhou možná trochu kýčovité, dramatické. Něco tak starého a přece zase nového.

Velkolepá kulisa k výbornému Vrhunskému vínu. Něco  tak "suchého" už jsem dlouho nepil a moc za něj díky. Po všech mnohoznačných francouzácích tahle patro odírající přímočarost odzbrojuje.

A abych vypadal ještě "kulturněji", dodám, že jsem byl nedávno upomenut neznámým kolegou, že si při čůrání pískám Griega, a že to ještě v bance na toaletách neslyšel. Mne by to taky nenapadlo. Prostě melodie v hlavě. A tím se s vámi pro dnešek loučím.

Nervous trees

A chválit Krištofa Kinteru je jako nosit dříví do lesa. Vy jste totiž přece, milí čtenáři, kulturní.

Tak vám vlastně jen chci zprostředkovat svůj dojem z téhle bezvadné výstavy. Nebo... opravdu výstavy? Musel jsem se totiž mnohokrát bezděky z plna hrdla smát. Třesoucí se stromečky klepající nožičkami do ticha obrovského sálu Rudolfina. Ale nejen to. A mnohokrát jsem stál fascinován tou vší "svojí" krásou, větvitostí a monumentálností těch instalací. A vlastně i nějaký úšklebek a ironie nad tímhle světem se tím táhne jako tenká červená linka. Po chvíli už to nesledujete z ohledu návštěvníka (vy a naproti obraz), ale necháte se vtáhnout do jeho světa.

Lepší tedy "výstavu" už jsem dlouho neviděl. Takže šup do Rudolfina, podle všeho končí v listopadu.

Kolaps...wow

Abych nezapomněl, byl jsem se sestřičkou na novém cirkusu - Kolaps v podání Loosers Cirque Company.

Musím říct, že to bylo strhující. Už jsem viděl představení hravá, vtipná, rozeskákaná a já nevím co ještě, ale tahle banda svalovců a svalovkyň na to jde přes krásně ryzí brutální sílu. Krásní muži a krásně silné ženy.

Tolik potu, magnesia na dlaních. Tolik vztlačení, odrazů, skoků a pádů do silných paží. Facinující. Vydřené často do extrému, ale přitom harmonické.

Jedna scéna za všechny - dva páry soutěží. On nadhazuje ji nad hlavu, ona mu sklouzává otočkou zpět do náruče. Nesmí ji položit. Nesmí přestat. Druhý pár - ona stojí jemu na ramenou. Pomalu se pohybují prostorem. Svaly škubou. Minuty ubíhají. Euforie. Poslední zoufalá síla dochází. Druhý pár to vzdal. Ohlušující potlesk...

Není to ale jen o tom - strhující jsou také taneční a akrobatické scény. Výrazovost, choreografie, sladění jednotlivých aktérů na setinu sekundy, vzájemná interakce na jevišti - profesionální a nápadité.

A neméně pak autorská na živo hraná strhující scénická multiinstrumentální hudba (a aby to doplnilo předešlé - krásný pár ona a on). Vše pak perfektně zakulacují až přísně geometrické vizuální efekty.

Wow za ten celek! Perfektní. Doporučuji všemi pěti.


2017-10-06

A jak LB prodává auto?

Věděl jsem po průzkumu internetu, že za 9 let starého Focuse 2.0 TDCi v top výbavě mohu dostat ca. 150 tisíc od soukromého zájemce, který docení výborný stav vozu, nebo 125 tisíc od autobazaru. Zároveň jsem ale tušil, že sehnat na podzim soukromého zájemce bude obtížné, a převod problematický, zatímco bazar vše vyřídí během pár desítek minut.

V bazaru, kde jsem koupil nové auto, to staré prohlédli a nabídli 110 tisíc. Smlouváním neuhnuli ani o korunu. Rozhodl jsem se tedy udělat pěkné fotky a vyvěsit auto pro známé na Facebook. Protože nebyla žádná reakce, dal jsem zároveň inzerát na Sauto. A hned druhý se ozvala Áčka a Auto Esa.

Pokud jste v těchto bazarech někdy prodávali nebo o tom aspoň něco četli, bude vás nejspíše lehce mrazit. Některé články mají až nádech absurdna. A právě z toho důvodu jsem dostal chuť to hned vyzkoušet - adrenalin! Áčka na základě inzerátu slíbila 140 tisíc, zatímco Esa ohledně ceny mlžila, a jen mne tlačila k návštěvě, takže jsem se rozhodl navštívit nejdřív Áčka. Prý se tam mohu vydat ihned, kdy chci.

Odstrojil jsem tedy auto a vyrazil vybaven knihou a pitím, pro případ, že by mne chtěli unudit nebo vyhladovět čekáním.

Zapsal jsem se na recepci výkupu a čekal. Přišel milý chlapík. Prohlédl auto a na poznámku, že je v super stavu, utrousil jen, že je to jeden z prvních kusů po faceliftu, a že je velmi starý. Ihned se také ptal, kolik čekám, že dostanu. Řekl jsem, že 150 tisíc, ale že předpokládám, že bazar mi dá míň. Na otázku, kolik tedy skutečně čekám, jsem řekl, že nabídku čekám od něj.

Na hever ani auto nevezl, akorát se projel kolem bloku. Na začátku jsem mu rovnou říkal, že auto kouří a turbo lehoučce hvízdá, což dle odborného tisku, dělá tento motor běžně a může se dožít i 500 tis. km. Netočil vůz nijak do otáček ani nedrncal po schodech. Akorát se mi snažil vnutit myšlenku, že vůz má nefunkční filtr pevných částic, což je problém. Ujistil jsem ho, že české vozy filtr do roku 2010 vůbec neměly, takže ono stáří je pro kupce naopak výhoda. Povídal, že vlastně ano - že taky viděl, že na palubce při startu nesvítí kontrolka filtru. Lekačka se zřejmě nezdařila.

Po této krátké projížďce povídal, že je to přece jen moc staré auto a nemá zdokladovaný servis, a že mi dá jen 110. Tak jsem mu povídal, že chci 135 a že pak je jejich, a on řekl, že to nejde. Tak jsem se slušně začal loučit, a tak mi nabídl mých 125 a plácli jsme si. Ani řeči o tom, že to schválili na výjimku sami akcionáři Áček, se nekonaly.

Mít s sebou plnou moc k přepisu, byly by smlouvy a vše ostatní vyřízené za 45 minut včetně čekání. A tím to bylo. Auto tam zůstalo stát pod značkou "výkup" osvětlené červeným západem slunce na rozloučenou. Domů už jsem jel tramvají.

Takže nevím, zda mám být spokojený či ne. Mohl jsem mít o 25 tisíc víc, ale takhle to mám celé hned z krku. Stojí mi 25 tisíc za několik návštěv cizích lidí, mytí a uklízení auta a strachování se, zda se nejedná o podvodníky, sjednávání o ceně a způsobu platby? Ani ne. Mám domácnost, která mne potřebuje, práce až nad hlavu, a tak čas má svou cenu.

Nu a nebyl by to LB, aby to celé nemělo kuriózní koncovku. Na skle jsem totiž nechal nalepenou parkovací kartu Prahy 7, kterou jsem musel vrátit, abych ji mohl dostat pro nové auto, za které bych jinak musel platit několik tisíc jako za druhý vůz. Znovu se mi tam večer tramvají nechtělo, tak jsem se dovolal a kartu mi schovali. Pohoda, jazz.

A druhý den odpoledne se moje ex-autíčko objevilo na netu za 170 tisíc se všemi údaji pravdivými. Měl jsem kopřivku, protože to by byl nejdražší obdobný Focus na internetu a já bych si mohl jen trhat vlasy, že na mně bazar utrží 50 tisíc. Byl to ale jen trik, jak moci ukázat vyšší "slevu týdne", další den už byl vůz "zlevněn" na 150. A ještě o 2 dny později se u něj objevil nápis "prodáno". A to bylo celé. Měl jsem pořád strach, že se ještě objeví nějaký problém, ale peníze mám na účtu, čas běží a vše je v cajku.

V zásadě to tedy nerad říkám, ale přímý prodej v Áčkách bych spíše doporučil. Nejsem žádný lišák (znáte mne), ale je dobré být trochu připraven, přečíst si, jak to tam chodí, a hlavně nemít přehnaná očekávání.


Malá pochvala na rozloučenou


Tak jsem uronil slzu. Po pěti letech jsem prodal Focuse. Synek by řekl "naše auto Ford končí".

Kdysi jsem jej kupoval jako levné auto pro případ, že by mi ruplo v bedně a dal jsem výpověď. Což se pak stalo, a kdybych býval měl drahou káru na operák, musel bych se s ní rozloučit.

Focus se mnou naopak zůstal 5 let. A z občasných jízd v zimě na hory a v létě na kolo postupně povýšil na rodinný vůz  který odvozil dvě miminka včetně všech plen a kočárků. Pokud byste váhali, zda kvůli kufru kupovat Octavii, mohu podepsat, že 475 litrů na miminko a batole stačí (a vlastně mám i kamarády, kteří jezdí se dvěma dětmi hatchbackem a také žijí šťastně).

Ale kvůli tomu to nepíšu: Chci hlavně od srdce pochválit dobrou práci neznámých německých inženýrů. Focus byl houževnaté auto, které 5 let nemělo jedinou poruchu a to ani na četné elektronické výbavě, která u tohoto modelu nebyla běžná. Hlavně ale u něj bylo dotažené vše, co dělá auto autem - perfektní motor, podvozek pro radost z jízdy (v rámci možností), brzdy, odhlučnění, robustní konstrukce, a celkově praktičnost. Měl samozřejmě i plno much, ale ty do pochvaly nepatří.

Konec upřímně míněné reklamy.

Doufám tedy hlavně, že nástupce ze stejné stáje bude po příštích 5 let podobně buldočí povahy. Už dnes mohu říct, že řízení je ještě o stupeň lepší, ale hlavně opět doufám v onu neochvějnou spolehlivost.

2017-09-30

Puberta

Viděl jsem na prázdném hřišti 2 puberťáky, jak si hrají na kolotoči. Nějací lidé na ně křičeli ať toho nechají.

Cítil jsem, jak se to ve mně sváří: pocit,že ničí majetek určený pro děti a pocit radosti z radosti. Dva hubení kluci nezničí kolotoč určený pro několik vykrmených dětí.

Nakonec jsem měl spíš chuť okřiknout ty, co je tam odsud přišli vyhodit.

Uvidíme, co si budu myslet za 10 let.

2017-09-18

Jak LB kupuje auto


Tak jsem tu nedávno psal, jaké mám spolehlivé auto, a že mne nic netlačí ho měnit. O tom ten post nebyl, ale "mihlo" se to tam.  A je to pravda. I přesto jsem se rozhodl dopřát si více prostoru, o trochu více pohodlí, a vůbec vyměnit stroj, kterému táhne již na desátý rok.

Vlastně jsem si ale říkal, že nebudu kupovat auta na úvěr. Nelíbí se mi, že něco, na čem je člověk životně závislý, mu vlastně neříká pane. Na auto jsem si šetřil a dle plánu ho měl koupit za 2 roky v hotovosti.

Původně jsem také chtěl opět Focuse nebo Octavii a v benzínu. Diesely jsou od aféry dieselgate zatracovány a je fakt, že ani ten můj bez lapače pevných částic moc čistý nebyl, jakkoli jsem s ním po městě jezdil opravdu minimálně. Navíc benzínový Focus 1.0 vévodí žebříčkům spolehlivých ojetin a byl označován motorem roku. Už teedy ŽÁDNÝ diesel, jen voňavoučký benzín, květinky všude na ulicích i v plicích a k tomu turbo, kam se podíváš.

A realita?

Přišla nabídka financování s úrokem nižším než u hypotéky, a já se rozhodl, že bych si mohl přece jen dopřát obnovu. Samozřejmě na úvěr. HNED. Vrum!

Ani typ vozidla jsem nedodržel. V bazarech žádný takový Focus nebyl. A Octavia v benzínu stála buď o 150 tisíc víc, než bych byl ochoten dát, a nebo byla úplně dodělaná.

ALE!

Zjistil jsem, že Mondeo stojí jen o 50 tisíc víc, existuje v bazarech, a jako ojetina je hodnoceno bez nadsázky v superlativech. Výborný podvozek, opulentní prostor, naprostá spolehlivost do 500 tisíc km a silný benzín s malou spotřebou. Jen ta palubní deska je prý trapná a samozřejmě na dálnici nepředžene Pasát. Žádné auto, ani Lambo, na dálnici nepředžene Pasát, kór když v něm jede ambiciózní člověk, ale čert to vem.

Takže tývogo - LB si pořidí velký, ekologický a ještě rychlý hogofo! Navíc ten mastodont, kterého jsem si vyhlédl, měl vzadu dvě velké stříbrné roury, hromadu koní pod bílou kapotou, interiér v kůži a... podezřele nízký nájezd. Proto jsem zvolil prohlídku Autotýmem (výborná služba, kdy vám nezávislí technici za 7 tisíc kompletně pomohou vybrat a prověří důkladně auto v bazaru - dokonce jej odvezou do nezávislé dílny na hever a diagnostiku a o všem vám do Dropboxu vystaví protokol + fotodokumentaci).

Technik z Autotýmu se mi nejdřív vysmál k mému očekávání cena versus najeté kilometry, (doslova řekl, že "to je trochu naivní představa" - cimrmanovsky "ein naiver Schrecklichstück"), ale když konečně vstřebal, že celou dobu nemluvíme o dieselu nýbrž o benzínu, uznal, že to smysl dává, a když nějaké benzínové Mondeo bude (hahaha) existovat, se na něj pojedou podívat (hehe - huhu). Rovnou jsem mu poslal svůj výběr, on uznal, že fajn, a zaplatil jsem.

A jak tak večer před prohlídkou zamilovaně koukám na fotky, zjišťuji, že ten krám nemá parkovací pípáky. A zaparkujte v Holešovicích takovej koráb bez pípáků. Říkám si, oukej. Budiž. Nechám je ručně dodělat. Jdu spát. Jsem ve stresu. Neměl jsem to dělat. Ale jo, staniž se. A usínám mělkým spánkem.

Ráno se zamilovaně koukám znovu. A vidím. Ten proklatej krám nemá ani tempomat! Ještě spím. Noční můra pokračuje! Každý auto v téhle třídě má přece v základu tempomat. Ten úchyl, co auto vlastnil přede mnou, to snad musel ručně demontovat. Ale fakt tam nebyl. Najednou jsem věděl, že to auto nechci, a že jsem prohrál boj se sněžnou slepotou. Jenže už jsem zaplatil 7 tisíc za prohlídku a technik zrovna jede na místo.

Inu, zavolal jsem do Autotýmu, ať zkusí černé dieselové Mondeo, které v tom samém bazaru stálo hned "vedle". Směšně nízký nájezd, top výbava, stejná cena. Zasmáli jsme se srdečně, a technik na to přece jen šel. No a protože ten černej krám neměl žádné vady, ani prý nebyl stočený, a navíc má kůží obšívanou palubní desku, což jsem ještě mimo časopis nikdy neviděl, skončil jsem zase u dieselu.

Takhle kupuje LB auto. Nápadně připomíná, jak jsem kupoval to minulé. No a teď už to velké líné naftové tele stojí na ulici a kadí na něj ptáci, stejně jako kadili na starého střízlíka. A dnes mi na uvítanou přestal svítit zadní LED světlomet. Prý 4 tisíce. Bože, zachraň nejhloupějšího z Faustů! :-)

2017-09-02

Barevné léto



Miluju tyhle letní barvy. Zážitky a krásy, které přijdou až za vámi. Stačí sedět na balkoně v suchu a závětří a pít šumivé víno.

Metry, litry, koruny


Člověče, zpomal!... Říká mi cosi.

Nedávno kolem mne šel zajímavý job - skokově víc peněz, hodně zajímavé téma, hodně zajímaví lidé, dobrý zaměstnavatel, volnější ruce, ale více odpovědnosti.

Člověče, zpomal.

Máš přece dvě úžasné děti a ženu, svoje záliby a zdraví. Máš útulný, prostorný byt v centru, málo jeté splacené auto, mobil střední třídy, své staré HiFi, nadprůměrný plat, respekt v práci, rodinu, pár přátel, jídlo a pití, co hrdlo ráčí. Žiješ v úžasné zemi blahobytu v čase, který vůbec není zlý.
A máš přece tak málo času na všechny ty úžasné lidi a úžasné věci. Na zážitky. Existuje ještě nějaký důvod věnovat víc času práci za vyšší plat?

Pracuješ už teď přes den a občas po večerech.

Zpomal a zamysli se. Ne, to nemá cenu.

A tak jsem práci, kde mi nabízejí víc práce za víc peněz odmítl. Tahle fáze života o tom není.
Stejně už nemám další  hodiny, které bych dal. Ťal bych už jen do živého. A stejně už si nemám co koupit. Kupoval bych si znovu to samé, nebo vyšší status. Omlouval bych si hodiny v práci důvody typu větší kufr, větší obývák, rychlejší procesor, více fancy dovolená.

Nemám si co koupit, ale mám co ztratit. Zdraví, zážitky a momenty, kdy jsou děti maličké. A větší. A větší. To mi za metry, litry a koruny nestojí.

2017-08-23

LOLik

Lolík.

Už to není sarkastické pojmenování pro LOL.

Lolik je rohlík podle Jáchyma.

Akce Daimler, Bangladéš

V novinách je tématem rekordně velký sklad Daimler, který "vyhrálo" Česko.

Asi už s tím budu trapný, ale přesně tenhle typ práce tu nepotřebujeme. Hromada náklaďáků na našich silnicích a podřadné manuální práce. Bangladéš. Blbý plat, ale dobrý natolik, abych se nemusel o nic snažit. Spokojeně vyrábíme pro jiné, pijeme pivo, a hodnota, kterou vyrobíme, plyne jinam.

Všichni nemohou být jaderní fyzici a vymýšlet český jaderný pohon, ale přece jen máme rekordní zaměstnanost a některé pokročilejší země, které už to pochopily, se nesnaží lákat sklady, ale práci, která generuje větší hodnoty.

Mercedes (Daimler) je super značka, ale já tu nechci jejich sklad - chci tu jejich vývojové centrum. Ale ještě spíše tu chci víc Kiwi, Seznamů, Jablotronů, La Svitů, Festek, Foreigners, Creative Docků, a prostě obecně firem, které tu vzniknou, vymyslí něco zajímavého, vyrostou a ideálně tu pak akumulují zisk a platí daně. Nebo aspoň Škodovek, které jsou sice "cizí", ale zaměstnávají tu nejen ruce, ale i mozky.

Samozřejmě lepší nějaká práce než žádná a lepší sociální demokracie než žádná. Ale to nestačí. Já chci pořádnou demokracii a pořádný kapitalismus a hromadit tu kapitál.

A možná se ptáte, proč tedy pracuji za plat v belgické firmě, a takhle tady mudruji. Jednoduché: Stačí mi, že to přeji těm ostatním, kteří  Česku uspěli s vlastním byznysem. Přejme jim to všichni a podporujme je, ať jich je víc. Nedělejme pitomý job pro cizí Daimler. Socani, zkuste to už jinak, lépe.

Bouřka u rybníka

Je to úžasné, když vypnou proud, a vy pozorujete bleskem osvětlené siluety stromů za okny. Vítr skučí jako vysavač a ty sto let staré stromy u rybníka se ohýbají jako proutky - vržou, praskají a pod nimi stojí vaše ložnice s vaší spící rodinou a vaše auto.

Ráno pak velká větev leží na místě, kde auto tentokrát nestálo, a celý svět je zasypaný listím a klacíky.

Ještě 20 minut před příchodem mraků padají na obloze hvězdy (soutěžili jsme, kdo napočítá víc, až nás bolelo za krkem), teplý větřík nevinně vane a Plzeňské chutná.

Ještě pár hodin před tím bylo úžasné vrhnout se v západu sluníčka na kole po louce z jednoho z nejvyšších kopců v okolí střemhlav do staré aleje gigantických stromů až k hrází rybníka.

Dětičky do dlouhých večerních hodin spokojeně juchají  a to nejmladší kouká a brouká v kočárku opodál, jako by chtělo říct: Hodujte a mějte se dobře, já vám to "vynahradím" jindy.

Jakkoli je letos léto nesmírně kvapné, i tak umí zahrnout překrásnými momenty. Je těžké je všechny vyčíst tady, tak snad jen tyto tři poslední. "Poslední" možná není zcela přesné - nefunguje elektřina, voda, a samozřejmě ani WiFi, takže to poustnu, až to poustnu. 

2017-07-03

Jak mi Facebook zacílil budoucnost

Facebook mi právě zobrazil sponzorovanou reklamu na Rolls Royce. Pokud tedy platí, že reklama na Facebooku je cílená, věští mi tato sociální síť světlé zítřky. A nebo to znamená, že Rolls zlevnil. Pak by se druhé aut do rodiny hodilo - co třeba nějaký pěkný Drophead, když je to léto. A nebo se ze mne stává druhá Sandra Kisic či shopaholický Nikol, vycházející bloggerská hvězda, a místní zastoupení mi půjčí Rollse na víkend, abych o své zkušenosti s ním na tomto blogu nezaujatě zprostředkoval svůj názor čtenářům.

Být on-line marketérem Rolls Royce musí být těžké. Zadání je jasné: prodat na Facebooku úplné většině populace nedostupný výrobek. Propagovat tuctový luxus, má ještě smysl. Třeba BMW. Reálně na takové auto sice nemám, ale marketérům přesto dává smysl mi ho na Facebooku zobrazovat. Třeba mne jednoho dne uhranou, vykašlu se na spoření na důchod, a koupím si na operák na kost oholené BMW řady 3. Rollse ale opravdu nechápu. Snažit se na Facebooku trefit do kupce Rolls Royce, je totiž jako zkoušet zabít laserem letící mouchu. Laser je sice ultrapřesný, ale na letící mouchu se víc hodí stará blbá plácačka. Stejně tak je jednodušší pro prodejce Rollsů vzít seznam 100 nejbohatších Čechů, zvednout telefon a obvolat je. Prodají tak víc Rollsů než při hraní si s Facebookem. Ale taková je holt doba. Good luck!

2017-07-02

Tiskne rychle jako... formule

Řeším, proč mi netiskne tiskárna, a nemůžu na nic přijít. Papír vzpříčený není, restart nepomáhá.

A ejhle - v tiskárně je schovaná formule! Najednou se mi vybavuje, jak mladej dnes dopoledne šmejdil kolem a pobrukoval si "garáž, garáž, vrm, vrm".

Obecně za garáž bývá prohlášeno cokoli, co se otvírá a zasouvá. Třeba myčka. Nebo šuplíky.

Zvykám si. Stejně tak už se nedivím, když pračka nebo trouba hlásí neexistující chybu, a obraz v monitoru je vzhůru nohama. Když si jdu lehnout a pod polštářem je schováno osm autíček. Když mřížka od topení jsou koleje pro vláček. Batolata jsou vynalézavá.

2017-06-27

Is This The Life We Really Want?

Nová deska od Rogera Waterse je čirá nostalgie. Nechybí watersovská naléhavost a patos, i když se obtiskly jen do prvních písniček. Část písní se zase drží akustického vzoru muž s kytarou, podobně jako kdysi Flickering Flame. Místy je to taky chytré a udržuje to napětí - čekání, kam se slibně rozvíjející melodie převalí. V něčem by se pak chtělo by se říct návrat k Pink Floydům - snad ty občas pompézní klávesy a melodické houpání, jen to bez Ricka nepůsobí autenticky. Do textů jsem ještě nepronikl. Slyším módní buzzwords a pokusy o filozofii, ale hořce káravé konzistence Amused to Death nebo síly osobní zpovědi a poselství z The Wall to ani zdaleka nedosahuje. Ale vážně: Déjá Vú a vlastně celá první polovina desky jsou velmi dobré a až v druhé půlce se dostavuje únava. I tak je to v letošním roce milé překvapení. Hledám si k tomu cestu. Vlastně to má všechno, co by Waters měl mít, ale možná je tam i něco navíc. Dělá mi to radost.

2017-06-09

Klucí



Je to neuvěřitelné, ale uplynulo trochu vody a v bytě už jsou slyšet dva hlásky. A úplně to hřeje u srdce. Před pěti lety bych si ani nedokázal představit, že budu taťkou od dvou dětí, a že to bude fungovat.

Klucí. Jeden od malička vznětlivý křikloun, který umí být k zbláznění přátelský a láskyplný, ale zároveň mrzout na zabití. Druhý antistresová ovečka, která se svého domáhá zdvořile několika koly eskalace, než přistoupí k řevu, a která se dokáže bavit ležením a koukáním na strakatý polštář.

Často je to v kombinaci s prací a péčí o domácnost únavné, často by je člověk zabil, ale pak si vždycky říkám, jak ten byt po svém zabydleli, a jak by mi chybělo, kdyby tu nebyli. Jasně, život byl plný vzrušujících a křiklavějších zážitků, ale teď je to zase křiklavé jinak. Když na vás někdo křičí "táta", vodí se za ručičku, a pak vám usne na klíně, není si nač stěžovat.

Vítej Vítku!


Vít Beneš se překotně narodil 31. 5. 2017 ve 20:05 doma "v mokřadu" na bílém gauči v rohu u okna a měl pěkných 53 centimetrů a 4 kila.

Takže i tebe, Vítku, vítám jedním blog postem a přeji ti, ať tě nožičky nesou životem cestou necestou tam... kam budeš chtít :-)

2017-05-27

Dopravní stesky

Ještě bych chtěl podotknout s těmi rychlovlaky, kterým se teď tak ženeme vstříc: Vsadím se, že je budou stavět "osvědčené" české firmy. A to je samozřejmě správně - zaměstnat místní a vychovat si odborníky. Jen aby to ale nebylo jako s tramvajovými kolejemi nebo asfaltem na dálnicích - doteď jsme se to nenaučili dělat (nebo NECHCEME) trvanlivě a kvalitně jako třeba v Rakousku nebo Německu (jinde to neumím posoudit). A jistě se možnost vychovat odborníky na trvanlivý asfalt nabízela...

Aby tedy ten velmi hodnotný rychlovlak potom stále neměl rychlostní výluku kvůli zvlněným kolejím nemusel jet trapných 120 km/h.

Osobně bych tedy raději fakt investoval do dostavby dálnic, obchvatů, zkapacitnění a zrychlení místní železnice, a pak bych přepínal na druhou kosmickou v podobě zcela nového ekosystému. Ono těch peněz totiž není neomezeně.

Stejný pocit totiž mám i z diskusí k obchvatů Prahy - s pompou jsme postavili Blanku a řešíme východní cestu stejným bombastickým způsobem a lá magistrála. Co takhle udělat skromný okruh, jako mají ten prostřední v Mnichově? Žádné příliš pompézní zatočené nájezdy, tunely jen lehce zahloubené pod ulice, jednoduché rampy nahoru spíše jako vjezdy do podzemních garáží... a jak pěkně funguje. V metropoli automobilismu!

A k tomu mají na západě P+R, parkovací domy a cyklostezky, po kterých lze opravdu dojet z A do B. My pořád řešíme, že buď budeme mít zdravé plíce a zakážeme auta úplně, nebo budeme mít zdravý rozum a budeme stavět jen pro řidiče. Jakoby nebylo nic mezitím - žádné smírčí řešení :-( Zlepšovat život těm i těm.

Nahodilé setkání s I.

Poslechnout si v rádiu jednu za čas starou punkovou nahrávku od Iggyho Popa (a nemíním teď Candy) stojí vždycky zato. Je to nářez, má to charakter, a je to nádherně zvlčilé.

Ve chvíli, kdy si to ale najdu na Spotify a poslouchám celou desku, se to po druhé nahrávce přežere. Je to nudné, nevýrazné, monotónní.

Iggy je prostě mistr kouzla okamžiku. Nikoli dlouhohrající poslechová záležitost. A proto ho máme rádi.

2017-05-22

Osudová: Time Out of My Mind

Poslechl jsem si první dvě písničky z nové Dylanovy desky a musel jsem ji vypnout. Hrůza. Místo toho se znovu vpíjím do řádků Dylanovy desky Time Out of My Mind z poloviny 90. let a říkám si, že možná nahrál známější desky a hity, ale tahle ho zcela dozajista přesahuje. Od té doby tak dobrou věc nenatočil. A do té doby určitě nenatočil žádnou podobnou věc. Takhle pomalý kolovrátkový blues s nenapodobitelně jemnou basovou linkou a hammondkami tahavými jak med se nevidí ani jinde. A geniálně melancholické texty spojené se stárnoucím krákoravým hlasem.

Vzpomínám si, že jsem na tomhle ujížděl kolem maturity. Že jsem to poprvé slyšel, když jsem osaměl v tátově bavoráku. Všichni někam šli a skočila tam tahle deska. A najednou ze všech koutů téhle obrovského placaté kosmické lodi začaly znít ty hammondky a celý dlouhatánský kufr jemně duněl od basové kytary. A já jsem nemohl přestat civět do prázdna. A taky jsem nemohl poznat, kdo to zpívá, protože takového Dylana jsem neznal. A tak jsem doma musel hledat podle obalu desky.

A pak jsem to chvíli poslouchal všude. Na večírku u bývalé, kde jsem nakonec zůstali sami s kamarádem, a kam se to vůbec nehodilo. V autě, když jsme jeli kamsi s kamarády a oni o tuhle hrůzu vůbec nestáli. Na hotelu, když mi bylo smutno, aby mi bylo ještě víc smutno. A tak podobně. A taky kde poslouchat nešla: v Podolí, kde jsem z lítosti k sousedům neměl žádné basy. Vždycky jsem se k tomu ale musel po letech vrátit - tak jako dnes. Tahle deska je jedna z mých nemnoha osudových. Myslím, že málokdo ji kdy od Dylana jmenuje jako dobrou. A budiž to tak. Poslouchejte do zblbnutí Blowin in The Wind a vraťte se zase na tento blog. 

2017-05-14

Pohodlí sportu

Ve dny jako tenhle si říkám, proč vlastně běhám. Je to, abych se překonával, nebo abych byl v harmonii se sebou v pohybu?

Tuším, že je to spíš omluva pro ten požitek z momentů a míst, která na cestě žiji.

Je to pro džungli podél řeky, kde se ráno nad vodou válejí mlhy. Pro tu barvu světla navečeru nebo při svítání. Pro to, jak se za zatáčkou vynořuje Pražský hrad. Jak se majestátně klene nad oblouky mostů. Pro ty oblouky, které jsou tak přátelsky zahnuté - jako náruč otevřená k obejmutí. Pro ten klid cest oddělených od ulic bouřící diesely a hlomozem tramvají. Pro všechno to zvláštní barevné ptactvo, které se zdržuje v křoví u řeky a člověk by je ve městě nečekal. Pro vyzývavé úsměvy běžkyň v protisměru. Pro vlaky ševelící na Negrelliho viaduktu vezoucí lidi do práce. Pro asfalt Hlávkova mostu, kde nejvíce pálí chodidla. Pro spanilost labutí. Pro Pro honosnost zapomenuté Štvanice. Pro rachot jezu u elektrárny. Pro berlínskou tvrdohlavost karlínských nábřežních kanclů. Pro bažanty spěchající přes cesty Rohaňáku. Pro huhlavé povzbuzování bezdomovců. Pro všechny ty stoleté stromy, které tvoří střechu nad hlavou a šumí.

To určitě není sport. To je pohodlí rozjímání a poezie. Stejně jako pak káva na loggii.

2017-04-29

Pálí ho dobré bydlo

Sedím si tu doma v křesle, poslouchám hudbu, usrkávám zázvor, ťukám do kláves. Dnes jsem doma dokončil jeden z posledních potřebných kusů nábytku.

A říkám si, jak se za ten rok a něco povedlo vybudovat v Holešovicích útulný byt. Možná ne nijak luxusní, možná ne na 100% zrekonstruovaný, ale v těch klíčových parametrech útulný a praktický. Věci typu velký balkon s bylinkovou zahrádkou, stěny, skrze které vás sousedi neslyší, nebo světlé místnosti, ale i to, že tu všechno je a funguje, a že by se tu teoreticky dal dožít, a v životě už nové bydlení neřešit, prostě dělá radost.

Na druhou stranu už teď mám přehršel dalších zútulňovacích nápadů. A nevadilo by mi ani stěhovat se za pár let ještě jen tak z plezíru - stěhoval jsem se od dětství často, a asi jsem si nějak zvykl nikde nebýt příliš dlouho. Neumím si vlastně představit, že někdo žije od narození do osmnácti na stejném místě. Tak uvidíme - moje dítě se zatím za necelé dva roky života již přestěhovat stihlo. Laťku tedy nastavilo dobře...

Cold Cold Nights

Kapela Jakuba Jiráska alias J se přejmenovala na Cold Cold Nights a vydala novou desku. A musím konstatovat, že se novinka povedla - i když odmyslím-li určitý sentiment, spojený s jejich vystoupením na naší svatbě. Ladění se spolu s názvem skokově posunulo od jednoduchých písní k dramatičtějším sofistikovaným kouskům. A celkově dospělo do nadčasové podoby. Představte si třeba něco jako táhlé věci od Pink Floyd, doprovázené na trubku... možná jsem to až moc zjednodušil. Prostě palec nahoru a držím palce.

Příjemné je, že novinku již najdete na Spotify.

2017-04-01

Rýmyplná zima

Venku krásné počasí a já už mám zase... rýmičku. Tuto zimu už je ani nepočítám. Ale je to vždy tak měsíc, co jsem zdráv a pln energie, a pak 14 dní, kdy vstávám s očima rudýma jak králík, knedlíkem v krku a nechutí k čemukoli.

A asi bych vám tu ve svých třiatřiceti letech měl dávat rady mladého sebevědomého muže ohledně životního stylu, ale místo toho jsem rýmový ztroskotanec.

Přitom mám téměř ukázkový životní styl oproti dřívějšku.

Spánek. Dříve jako konzultant 2-7 hodin. Nyní 6-8 hodin. Sport. Dříve přes týden skoro nic, o víkendech osmdesátky na horáku. Nyní 3x týdně pravidelné dávky - bez ohledu na sezónu a počasí. Studené sprchy. Dříve do práce taxíkem, nyní často na kole. Strava. Dříve, co fast food dal, nyní si vybírám. Nemluvě o tom, že si každý den dávám ovoce a/nebo zeleninu. Alkohol. Dříve pitky. Nyní sklenka červeného večer. Jednou za čas, když vidím kamarády, se seřežu. Práce. Dříve v totálním stresu, čtrnáctihodinové šichty, občas víkendy. Nyní smysluplná zábavná práce, 8 hodin denně. Mám tedy čas na to mít radost a těšit se z okamžiků.

Vše na jedničku. Kde je tedy problém?

Dospívám pomalu k iracionálním domněnkám, že mne možná hlodá poklidný životní styl rodiče. Že kdybych zase jel na doraz hlavou proti zdi, rýmu mít nebudu. A nebo za to může klimatizace v bance nebo přeplněné metro. Prostě... je mi 33 a já nevím :-)

2017-03-21

Depeche Mode: Spirit

No a sotva jsem dopsal post o Gahanovi, skočila mi do cesty zbrusu nová deska Spirit od Depeche Mode.

Uf! Hudebně dobře našlápnuté a vyzrálá elektronická věc, ale zároveň se nemohu ubránit dojmu, že něco tak dusného jsem už dlouho neslyšel. Ne, tohle nejsou žádní lehkomyslní diskotékoví králové. Tohle je ještě černější než Playing the Angel. Možná jim ale křivdím - Depeche Mode skoro neznám. Třeba to vždycky byla stoka plná černých pocitů a myšlenek. Ale ve věcech typu Suffer Well nebo Pain that I'm used to jsem aspoň viděl určitou míru energizující škodolibé nenávisti.

Pro ty propracované melodie a vybroušenost. Pro to, že to daleko přečkává moje očekávání, dal bych desce klidně 4,5 z 5. Ale depresivnost dýchající z prvních poslechů už skoro ohrožuje poslouchatelnost. Doporučuji nenaslouchat zpěvu - pak ji zhltnete jedním dechem s lehkým mrazením a vstávajícími chloupky.

2017-03-16

Andělé a duchové

Poslední rok pro mne byl bohatý na úžasné hudební objevy. Jedním z nich je deska s tajemným názvem Angels & Ghosts uskupení Dave Gahan & The Soul Savers.

Je plná dojemných pomalých balad, avšak se zpěvem jak současní Depeche Mode, jen méně ponurým, takže jsem ochoten prominout i sem tam ty kýčovitější dechy nebo klávesy. Něco jako Scorpions, ale autentičtější. Odměřenější. Ale zase trochu dnešně zoufalé, nejisté sebou.

Nelze si nezamilovat tu podmračenou, ikonicky rozvleklou základní texturu, na které pak rozvíjí téma zpěv, elektrické kytary a slastná vyvrcholení v povedených refrénech.

Tohle je poctivá prácička.

Ale možná jen lépe poslouchám. Po letech mne do kolen dostala deska Nicka Cavea Push the Sky Away. Předtím jsem v uspěchanosti doby věnoval příliš času hitovce Push the Sky Away. A přišel jsem na zbytku desky o toho nejsyrovějšího Cavea všech dob. Cave byl na počátku drsňák. Pak totální kýčař. A teď se vrátil zpátky z růžových mraků na zem. Něco tak od podlahy! Každý úder do strun přichází pomalu jak kapání špatně těsnícího kohoutku. A housle nevrzají dojemně, ale jak špatně namazané převody vrtáku přímo do mozku. Všechno je ale pomalé a zapadá přesně na své místo. Pak se přidává i trochu toho kýče, trhavé údery do elektrické kytary jak od Neila Younga z Dead Mana a víc a víc nahlas ve výru všechno dohromady... a konec. Víc darmo psáti. Snad jen, že Cave má dobré básně, chcete-li poslouchat slova.

Roboti práci vytváří...

České firmy věří, že roboti více práce vytvoří než vezmou. Bezvadný titulek v novinách a naprostá pravda. Když vidím, jak všechny digitální služby chatrně fungují, bude potřeba hodně lidské práce, aby roboty udržela v chodu :-D

2017-03-13

Dědek Mayall hrál a hrál


Neuvěřitelné! Dědeček Mayall ve svých 83 letech uhraje bluesový koncert, téměř výhradně akusticky, s mnoha impovizovanými vložkami, rozdává energii a radost z hudby. A dává tomu korunu, když pak při Chicago Line asi 5 minut fouká solo do harmoniky a prokládá to zpěvem. Vím, že u jiných bych to nehodnotil, ale u něj se za to nelze ubránit obdivu.

Vede mne to k milému zjištění, že jsem nejspíš někde ve třetině svého šťastného a zdravého života. 

Podívej, co ti tatínek přinesl


Všichni, co jste rodiče, to asi znáte: Pondělní podvečer. Vybírám v Labuti motorku pro malého. Správná velikost, správná barva a hlavně žádné nápisy Policie. Když mám vybráno a jsem v přízemí, jedu zpátky nahoru - jiná barva bude lepší.

Pak hrdě s taškou s nákupem a s motorkou jedu tramvají domů. Ty pohledy spolucestujících značí porozumění (starší), nepochopení smíšené s opovržením (mladé dámy) nebo apatii (mladí muži). 

Mám radost. Těším se, co tomu maličký řekne, a jakou bude mít radost. Často teď na hřišti krade jiným dětem motorky. To nadšené "tatá!" a běh ke dveřím s autičkem v ruce mne nutí se v tramvaji pousmát. Vidím všechnu tu radost z dárku a mám radost.

Otvírám tedy dveře bytu. Zouvám si boty, motorka schovaná v zákrytu botníků. Připravuji triumfální vstup do obýváku. Vstupuji.

"Ahoj Jáchyme, podívej, co ti tatínek přinesl."
"Jáchymku!"
"Jáchyme!!!"

A nic. Ani se nepodívá. Ten malý fakan čumí na telku.
Zpátky na zem. Jsem rád, že mám manželku. Nevím, jestli mne večer ráda vidí, ale aspoň mi spolehlivě dává ten pocit. Příště nám zase raději koupím víno a čokoládu.

2017-03-08

Češi nemilují slevy

Zase jsem četl článek, "jak Češi milují slevy." Dělá to z nás takový národ patlalů, kteří jezdí škodovkou na chalupy, a jinak než ve slevě by nenakoupili.
To ale není pravda. Nejsme uslintaný národ.
Problém je v prodejcích, kteří si sami kazí trh. Pokud pravidelně budete nabízet Rakušanovi 40% na balení kávy, nakoupí si také do zásoby a bude čekat na další slevu. Základní matematiku zvládne nejen Čech, ale i Němec nebo Francouz.
Buďme tedy rádi, že nakupujeme ve větší slevě než okolní národy. Jinde totiž platíme zase víc - třeba za mobilní telefony.
Co mi bohužel vadí víc, je, že u potravin platíme více za rozumnou kvalitu. Pokud nechcete to nejlevnější nekvalitní nebo nekvalitní, ale zato "farmářské" (dnes je "farmářský" snad i toaletní papír) , zbývá vám Bio nebo snobské / hipsterské obchody a to není pro pracující střední třídu. V tom se mají jinde v Evropě lépe.

2017-03-02

Národní parky

Sněmovnou znovu prošla legislativa omezující aktivitu člověka a firem v národních parcích ve prospěch přírody. To je dobře.
Mít svoje kousky neomezené přírody si zaslouží každý národ. Vyhráli ti, kteří se chtějí rekreovat, proti těm, kteří chtějí ve své domovině aktivně růst.
Než to degradujeme na zelené kretény versus chamtivé kapitalisty, mějme na vědomí, že je to stejně veřejně prospěšné jako stavba dálnice - tou někdo taky přijde o klid nebo o domov, ale většina získá rychlejší dopravu. Nebo konec konců jako progresivní versus rovná daň. V obou případech platí, že menší skupina ztratí a větší vyhraje.
Druhá debata může být o tom, co je a není dobré. Já si myslím, že mít malé rezervace divoké přírody je dobře, protože příroda je sebedestruktivní - tam, kde je nejhezčí, přitáhne nejvíce lidských škůdců. Viděl jsem to v Malajsii a věřte, že bych to na Šumavě nechtěl mít podobné.
A držím proto palce, ať sněmovna přehlasuje také prezidentské veto.

2017-02-25

Rychlovlak nebo spolehlivý pomalovlak?

Se zájmem pozoruji, jak noviny tepou, že "zase nebudeme" mít rychlovlaky. Ale já si myslím, že rychlovlaky v naší malé zemi nepotřebujeme - ledaže bychom je chtěli poskytnout pro tranzit jiným zemím. 

Podle mne se jedná o způsob, jak rozdělit hromadu peněz mezi spřátelené stavební a projekční firmy. Možná i proto budeme mít v naší ryze alpské zemi jistě více tunelů a mostů než mají rychlovlaky v Alpách.

Rychlost 160 km/h stačí. Vzpomínám si, jak jsem projel Malajsii luxusním úzkorozchodným elektrickým vlakem za pár hodin. Tenhle houževnatý dříč svištěl na metrovém rozchodu (stejný jako tramvaj Liberec - Jablonec) potichu svých 110 km/h a stačilo to. Horami, džunglí, městy. Zpomalil až v Kuala Lumpur, kde byla stará trať. Lístky se kupovaly elektronicky z mobilu, bylo tam wi-fi a obsluha byla příjemná - všichni uměli anglicky. Asijská pečlivost.

Vzpomínám si, jak jsem jezdil z Frankfurtu do Bonnu týdně za prací vysokorychlostním ICE. Tahle náladová slečinka sice jela ve světlých chvilkách 280 km/h, ale v třetině případů měla výluku nebo zpoždění. Takže reálně jí vysoká rychlost byla na nic. A stála víc než letadlo. A wi-fi bylo jen za hromadu peněz. Německé velikášství.

Podle mne dává smysl více železnici automatizovat, rozšířit počet kolejí kolem velkých měst, kde se musí tlačit lokální vlaky s dálkovými. Sem tam tratě z dob Rakousko-Uherska narovnat - třeba tunelem, nejde-li to jinak. Spolehlivý pomalovlak bude v cíli skoro stejně rychle jako náladový rychlovlak, ale řádově levněji.

A postavit trať na letiště v Praze. A... malé dloubnutí nakonec - zrušit zastavování v České Třebové a Pardubicích. Pardubice jsou krásné. Mám je moc rád, ale nepotřebují, aby tam zastavoval každý mezinárodní expres a zdržovalo to těch 99% lidí, kteří netuší, že Pardubice vůbec existují.

2017-02-19

Generační obměna

Možná to zní divně - loučit se na blogu telefonem, ale kvalitní zboží zaslouží aspoň zpětně po více než 2 letech pochvalu. Sony Xperia Z1 Compact odchází a Z5 Compact přichází.

Proč se mi Z1 tak líbila?

To hlavní je design - jestliže většina telefonů jsou velká oblá placatá lízátka, Z1 Compact je malá hranatá tlustá cihla. Díky tomu se perfektně drží, vejde se do ní baterka, která vydrží, a subjektivně hezky (a originálně) vypadá. Za to ji mám rád a jiní ji nemohou vystát. Navíc je malá, ale bez ztráty na výkonu nebo vlastnostech - a to se počítá, protože na velké věci mám tablet nebo Kindle, a telefon chci co nejmenší.

Kompaktní "tlusté" řešení s rámečkem z kovu navíc zabránilo rozbití při všech pádech. Lahůdky typu vodotěsnost nebo vlastní tlačítko fotoaparátu jsem také ocenil - fotit lze hned, bez odemykání.

Vyladěný systém. Klávesnice je od prvního momentu subjektivně ta nejlepší, co znám. A to jsem mezitím v rámci testování naší mobilní peněženky zkoušel různé telefony a předtím též. Prostředí Sony se mi ale také líbí - ovládání, zvuky, design ikon, podpůrné aplikace, přehrávač hudby, prohlížeč fotek. Rychlost a odezva vždy perfektní na to, co potřebuji.

A pak baterie - v plném provozu vydržela dlouho celé 2 dny.

Co se mi nelíbilo? Slabý reproduktor. I přes papírové proklamace softwarově horší fotoaparát než u Samsungu nebo Apple. Nutnost zavírat kryt USB konektoru. A pak, pokud jsem měl nepřijatý hovor v kapse, telefon reagoval na dotyky látky a začal dělat hlouposti - i přes uzamčení.

To je ale přijatelná daň za celkový perfektní mix - nic není dokonalé, zvláště, když to nestojí 20 tisíc v základní ceně (nemluvě o tom, že jsem je v obou případech koupil z rodinné druhé ruky). Palec nahoru a jsem zvědav, jestli Z5 bude stejně kvalitní "cihla".

2017-01-31

Druhé spolu

Druhé výročí svatby s šesti kopečky Gelato Puro, čerstvým sněhem, červeným tramínem, jejím kulatým bříškem, rozesmátým zubatým děckem, poetickou doručovací pohádkou ze studia Ghibli, kávovými hrníčky z tenoučkého porcelánu, zakončené výbornou deskou Memory Almost Full. Barevné porcelánové vzpomínky, paměť skoro plná. Gratitude.

2017-01-30

Mrkev, která smrdí z podstaty

Top09 si dala za cíl, aby se v roce 2030 měla česká střední třída stejně dobře jako v Německu. Upustíme-li od poněkud vágní formulace, jedná se stále o nesmysl.

Německo se totiž od Česka liší. V první řadě tam sídlí velké firmy a plynou tam zisky ze zahraničních investic. U nás montujeme pro jiné.

Za druhé český znalostní pracující je z osobní zkušenosti daleko pozadu v přístupu proti německému. Němec, který tápe, hledá znalost a vzory. A má k tomu vybudovanou infrastrukturu. Čech často improvizuje. Němci jsou navíc emočně stabilnější. Tam, kde Čech bojuje s morálkou, Němec vrčí dál. To může být nevýhoda, pokud je třeba změnit směr. Ale při udržování kormidla se tak dojede nejdál. Němec má tendenci pročistit vzduch a věci si vyřídit přímo. Čech bude ohýbat záda a politikařit, což vede k neefektivním osobním sporům.

V Německu se mi nepracovalo dobře. Moje mentalita je odlišná od německé. Ale s dovolením si troufám tvrdit, že Němce doženeme jenom tehdy, pokud je postihne strukturální krize, a nás nikoli. V tom je mrkev Top09 stejně prohnilá jako ta sociálně demokratická. Ani jednu se mi jíst nechce. Makejme jak Němci, a pak se uvidí.

2017-01-10

Den bez sebe

Dnešek byl jiný. Vstával jsem na záruční prohlídku k doktorce. A protože doktorka sídlí takřka za rohem a první termín je od 8:30, musel jsem si pospat.
Procházka zasněženými ulicemi Holešovic byl dárek, kterého se nenabažím, a který obloha nesešle častěji než jednou ročně.
A po skončení prohlídky pak káva a avokádový chleba a aeropress z Burundi v milé kavárně Barry Higgel's s výhledem do parku na zasněžené Tusarově.
Co taky miluji skoro jako křupající sníh pod botami, jsou ulice po deváté. Panuje klid. Lidi pracují u strojů, maminky venčí děti a ta atmosféra je něžně ospalá, jako by ani nebyla slyšet ozubená kola počítačů v kancelářích.
Je fajn utéct jednou za čas sám sobě.