2014-08-27

Segway - kdo z koho?

Problematika Segwayů je nesmírně zajímavá. Velmi připomíná nekonečné diskuse mezi zastánci zdravého rozumu a zastánci tvrdých restrikcí a omezení v jiných oblastech - typicky v automobilismu a toho, jak (a zda vůbec) by měli cyklisté jezdit po náplavce.

Pořád ještě jsme zdivočelá země - jsou tu "zdivočelí pragmatici", kteří maximálně využívají volnost danou zákonem ke škodě jiných, a jsou tu idealisté, kteří tvrdí, že Česká republika je země evropská a civilizovaná, a odvolávají se na morálku a zásady zdravého rozumu s vidinou, že to tu může "jen tak" fungovat jako "na západě", a pak sami porušují pravidla, protože jim přijdou nesmyslně přísná. A mají částečně pravdu - "na západě" není víc regulace a přece to nějak funguje.

A jdeme k jádru pudla: Fakt je, že kdyby (kdyby, kdyby) se jezdci na Segwayi pohybovali rozumně a jen o něco málo rychleji než chodci, nejspíš by na chodníku splynuli (by, by). Jenže to oni nedělají. Je tu totiž 0,01% frajerů, kteří se chovají rušivě, a těm ostatním rozumným 99,99 procentům dělají špatnou image. Sám mám ostatně opakovanou zkušenost, jak sami poskytovatelé vozítek kličkují po pěší zóně obrovskou rychlostí a "vykrajují" oblouky těsně kolem zmatených chodců. Jistě to spolehlivě přitáhne pozornost zákazníků, stačí ale jeden nepředpokládaný pohyb chodce a kolize je na světě. První, co mne napadne, když se leknu, jak někdo prosvištěl kolem, je chytit ho "za flígr" a sundat ho z vozítka. Ale bojím se. Sundat se mi ho nejspíš povede, ale prát se neumím a dostal bych hned "na budku". A nic víc nezmůžu.

Další věc je, že některý druh Segwayů je poměrně široký oproti běžnému člověku. Ať chce nebo nechce, na už tak přeplněném pražském úzkém chodníku vyžaduje speciální pozornost a prostor, čímž omezuje a ohrožuje základní lidskou svobodu - volně chodit.

Naproti tomu stojí určitá hysterie chodců. Jedna skupina se apriori vymezuje vůči jiné - to dává smysl. Segway je něco nového a pro většinu lidí zdánlivě zcela zbytečného. Většinou na nich jezdí prokazatelně cizinci - jsou tmaví, šikmoocí... prostě jiní. Ale popravdě, těch 99,99% jezdců na segway nedělá nic špatného a přesto často sklízí zbytečně zlé pohledy.

Sám celkově vycházím z toho, že ve svobodné zemi mají nárok všichni dělat, co chtějí. Pokud ale akce jednoho nebo nějaké skupiny omezuje svobodu nebo ohrožuje jiného nebo skupiny jiných, je nasnadě, že přednost má vždy absolutní lidská přirozenost, kterou je při pohybu po městě běžná chůze.

A proto se chtě nechtě přikláním k zastáncům tvrdé regulace a tímto podporuji kroky Prahy 1. Segway je z tohoto pohledu stejná kategorie jako kolo, neboť se pohybuje podobný způsobem (rychle a pro chodce nevypočitatelně).

Fajn - pěkně jsme si to od šálku kávy vyříkali. Na druhou stranu jako odpůrce restrikcí zoufám, neboť každá restrikce ve zdivočelé zemi vyžaduje hlídače. A s těmi bývá problém - ať už jich je málo, chybí jim pravomoci nebo jsou jen lemplové... Možná bych nakonec přece jen zvlčilému segvejáři měl dát slovní morálně lekci, jako paní z článku zde. A nebo se nerozčilovat a počkat ještě 15 let, abychom dohonili těch celých 40, kterých zaostáváme za západní Evropou.

2014-08-22

Budou banky altruistické?

Bankovnictví se stává komoditou. Velké banky si svých zákazníků neváží a akorát je dojí. Lidé banky využívají neradi a jen protože musí. Velká banka X navýšila roční zisk na 10 miliard Kč. Velká banka Y zvýší poplatky za některé služby. Malé banky nabízejí nulové poplatky. Úspěšná služba zákazníkovi by měla mít částečně altruistický motiv. 

Takové a podobné hlášky slyšíme denně a přesto se velké banky nesnaží změnit - nenaznačují ani snahu o zmíněný altruismus. V následujících odstavcích se pokusím zamyslet proč.

Malé přímé banky jsou motivovány být altruistické. Jejich cíl je jeden: Mít aspoň nějaký zisk tím, že uspokojí zákazníka. A mají tak malý výchozí zisk, že každé jeho zvýšení novým nápadem je znatelné. Zároveň potřebují přetáhnout zákazníky velkých bank a to nejde pouze kosmetickými rozdíly. Opomineme-li pár lidí, kteří přejdou z principu nebo z nenávisti, musí přímé banky nabídnout odlišný koncept, jinak zákazník není motivován odejít od velké banky. Malé banky ale nemají velké klientské portfolio, ze kterého by mohly těžit, ani tolik pracovníků, kteří by měli čas změny uskutečňovat, a při zmíněném malém zisku jsou zároveň velké investice nebo pokusy nebezpečné. Malé banky tedy inovují, ale jen poměrně pomalu a konzervativní zákazníci také přecházejí jen velmi pomalu.

Motivace velkých bank je tedy složitá. Jejich cíle jsou totiž dva: Uspokojit zákazníka a pak zadavatele - akcionáře, který očekává obrovské zisky. Lidé potřebují a budou potřebovat hypotéky, účty, platební karty, vklady a výběry. To v čem jsou velké banky dobré a také to, co jim přináší obrovské zisky a co akcionáři rádi vidí. Zákazníci k těmto produktům nové technické vychytávky nutně nepotřebují. Ty stojí peníze a trh je zpravidla přijímá jen vlažně (vzpomeňte si třeba na důvod konzervativismu "bezpečnost": Chcete jednoduché a vychytané bankovnictví, ale jakmile přijde zjednodušení, nejspíše ho odmítáte, neboť vám nepřijde bezpečné. A po roce a půl už ho používáte jako všichni, aniž by se cokoli změnilo). A protože všichni zákazníci k malým přímým bankám s nulovými poplatky neodešli, není ani příliš logické, aby se velké banky měnily jen tak bez toho, že by měly v ruce kouzelné řešení, které jejich pozici zásadně zlepší nebo zafixuje.

Abych jen nehanil, velké banky se také snaží samy inovovat, aby předešly budoucí ztrátě zákazníka tam, kde tuší, že by je jednou mohla bota tlačit. A je to pro ně nelehké - mají totiž na rozdíl od mladých vyzyvatelů velké a nepřizpůsobivé portfolio klientů, starší systémy, které se postupně nabalovaly, a hromadu poboček s klientskými pracovníky, na které každá změna chtě nechtě dopadá, a které je těžké vždy přeškolit. Malé bance oproti tomu stačí vyškolit pár lidí v call centru a "všech 15 pracovníků" na pobočkách.

A jaká bude realita? Existují v zásadě různé scénáře, jak se vše bude vyvíjet:

Scénář 1 je, že zákazníci budou setrvávat u velkých bank a zůstanou konzervativní vůči novinkám, čímž je potopí. Nestane se nic a bude docházet k dílčím změnám typu bezkontaktní platební karty.

Scénář 2 je, že malé banky začnou přitahovat více a více zákazníků na nulové poplatky. Produkty a jejich prodej zůstane stejný - půjde pouze o poplatky. Dojde tak k další komoditizaci bankovních produktů. To donutí postupně velké banky snížit poplatky (a tím i zisk) nebo přinést něco inovativního, co malé banky nemají. Změna pro zákazníka bude jen velmi postupná.

Scénář 3 je, že některá z malých bank zavede inovaci nebo zásadně změní přístup k zákazníkovi, což začne přitahovat větší množství zákazníků. Velké banky pak budou muset okamžitě reagovat, protože jinak budou přicházet o zisky. Půjdou nejspíš cestou kopírování a vylepšování inovace, ale i tak budou přeběhlíky získávat zpět už jen těžko.

Scénář 4 je, že nějaká z velkých bank přesvědčí své akcionáře, že zásadní změna je dobrá, nevyhnutelná a finančně výhodná, a uskuteční změnu první. Zde je tedy docela možné, že velké banky nepadnou mečem těch malých, ale posunou se na zcela jiné bojiště, kde nebudou produkty komoditou, a nebudou tedy samy tak ohrožené.

Ať už nastane jakýkoli ze scénářů 2 až 4, nějaký rok bude trvat, než se změna rozhodne, nějaký rok, než se upeče a nějaký rok, než si ji jako zákazníci vůbec všimneme. Tedy... změna v horizontu dvou až pěti let od dneška nejdříve. Ale nakonec - zákazník má vlastně výběr varianty ve svých rukách...

2014-08-19

Chlapectví

Richard Linklater nepatří mezi "áčkové" režiséry. Jeho minimalistické "artové" filmy jsou založené na dialogu, perfektně propracovaných postavách a osobním šarmu herců. Pro mne srdcovky od doby, kdy ve filmu Před úsvitem (zde na ČSFD) na scénu uvedl Celine a Jesse (Julie Delpy a Ethan Hawke) - mladé hrdiny, mezi kterými ve vlaku přeskočila jiskra, a kteří si celý film jen povídali a chodíce v kulisách noční Vídně. Nemohl jsem si je nezamilovat a v pokračováních Před soumrakem a Před půlnocí jsem s nimi měl tu možnost zestárnout a zažít neobyčejně živé scény z života. Konverzačně, lehkonoze, vždy v průběhu jen několika málo hodin děje.

A proto mne logicky strhl také současný nový film Chlapectví (Boyhood - na ČSFD zde). Režisér všechny prvky opakuje, ale dává jim ještě nový rozměr. Snímek sleduje dospívání chlapce Masona a životy lidí kolem něj. Nemá prakticky žádný děj, nenese šokující poselství, ani nepřináší překvapivé zvraty. Je to film o životě, který napsal sám život. Film, který sledujete teď a tady. Líčí jednotlivé scény z Masonova dospívání v droboulinkých detailech, konverzacích a v překrásně obyčejných událostech tak, jak plyne čas.

A zde se právě přidává zajímavý prvek: Linklater točil scény 12 let postupně. Každý rok pár dnů. A tak herci bez jakéhokoli maskování na plátně dospívají a stárnou. A děj plyne na kulisách trendů, které tou dobou byly z režisérova pohledu skutečně "in". Těžko říct, proč je to celé tak dojemné. Je to kvůli tomu, že propracované charaktery jsou TAK obyčejné, tak podobné divákům? Je to protože skutečné stárnutí na plátně je tak upřímné?

Ale je to Linklater, který i pro výše uvedené nepatří mezi "áčkové" režiséry. A z toho důvodu možná Chlapectví nebude v kinech dlouho. Proto si pospěšte. Velmi vřele doporučuji!

2014-08-18

Avishai Cohen: Almah

Aby hudby nebylo málo: Avishai Cohen vydal novou desku Almah. Když chvíli posloucháte a váháte, je to stále jazz, jen tentokrát více laděný do smyčců. Jenže... chvílemi zase posloucháte klasickou hudbu. Není to Cohen, kterého jsem poznal pět let zpátky. Možná posun, možná pokus - opakovat se nemá cenu a celek se každopádně velmi pěkně poslouchá.

Na poslední koncert, který jsem shlédl v Rudolfinu, mám plno krásných vzpomínek. A dobrá zpráva je, že autor přijede novou desku představit do Prahy 10.9. naživo (víc zde).

Pokud se vám líbí umělcova angličtina, poslechněte si o desce zde. A koupit  ji můžete třeba zde.

Vietnamský kávovar čaruje

Čerstvě otevřená nahrubo mletá filipínská káva ve vietnamském kávovaru. Jemná a přitom silná chuť. Potěšení srovnatelné s dobrým espressem.

Doporučuji!

Pokud vám Sapa přijde daleko, kávovar, který je vlastně spíš jen jakýsi překapávač, mají třeba v holešovické tržnici - nestojí snad ani 100 korun a ve skříni nezabere víc místa než šálek. K němu dostanete i vietnamskou kávu, která má hrubší chuť s výrazným podtónem oříšku. Můžete si ale nechat nahrubo namlít jinou kávu dle chuti.

2014-08-14

Hudební objevy v srpnu

Mike Oldfield na nové desce příjemně překvapil. Vrátil se do přelomu 80. a 90. let do doby Earth Moving a Heaven's Open a natočil prvoplánovitě "poslouchatelné" album. Některé melodie se velmi povedly, mají hloubku. U písniček typu Charriots máte pocit, že posloucháte kapelu Asia nebo Deep Purple z přelomu tisíciletí, balada Nuclear je pak obzvláště silná. Zvuk Oldfieldovy kytary se však nezapře. Album nemá žádná vzletná ani hluchá místa - odplyne a chcete si ho poslechnout znovu. Pro mne zatím jeden z highlightů roku.

Sting překonal tvůrčí krizi (více zde) a nahrál desku, která je založená spíše na textech. Více než punkového či emotivního popového Stinga ale čekejte syrového barda, který suše drnká a v písních vypráví příběhy lidí. Těžko říct, zda jsem si tu desku oblíbil. Má něco do sebe, ale nesáhnete po ní pro dobrou náladu v autě po D1 na cestě do Brna.

Zato desku Funeral z roku 2005 od francouzských Arcade Fire jsem si do auta zamiloval. Hudba místy tichá až klidná, jindy rychlá a dynamická prakticky opakuje 2-3 hlavní motivy v různých obměnách. Jedná se o klasický rock, nicméně někdy přibudou třeba housle, které pateticky podkreslují již tak patetický zpěv, jindy klavír, který vás nechá pochybovat, jestli neposloucháte Queen, často se houpete v rytmu valčíku, a tak nezbývá než pochybovat, zda nejste na nějakém šíleném maškarním bále, a ironické vyznění lechtá. Celé se to ale moc pěkně poslouchá a "odsejpá", jak se říká u nás v Praze.

Nils Frahms je další z německých klavírních techniků, kterého bych vám rád představil. Jeho hudba by se dala zařadit do škatulky klavírní klasika (tentokrát nikoli jazz), na které byl hudebník také odkojen, nicméně Frahms přimíchává moderní prvky - elektroniku a automatického bubeníka. Celkově vzniká určitá německy teutonická avantgarda, která se ale i přes příslušnost k mému oblíbenému wagnerovskému národu velmi příjemně poslouchá. Doporučuji začít třeba živou komorní deskou "Spaces" z roku 2013, kterou najdete třeba zde.

Co ne? Ian Anderson Thick as a Brick 2 a Homo Erraticus. Nakonec jsem se přemluvil si dvě nová alba sehnat, ale nejsem nadšený. Možná je Anderson geniální, ale pak nepotřebuje k doprovození geniálních textů onu nudnou hudbu, kterou produkuje - stačilo by mu přednášet. Marně totiž hledám nějaký líbivý melodický nebo rytmický cíp, za který to celé chytit. To nelze ani poslední desku Reflektor od zmíněných Arcade Fire. Po geniální úvodní skladbě Reflektor upadá poněkud do melodické šedi.

Následky lásky - "gangsterka" podle Sorrentina

Paolo Sorrentino se u nás proslavil geniálním filmem Velká nádhera, jeho starší "gangsterka" Následky lásky (na ČSFD zde) je však jen o něco méně strhující. Sorrentino jakoby si totiž v Následcích lásky vytvořil jazyk, který ve Velké nádheře posléze použil a vybrousil. Patří k němu nejen téměř krobotovský výraz Toniho Servilla, který hrál také v Nádheře, ale i práce s časem, záběry a charaktery. Následky lásky perfektně vykreslují stárnoucího cynického samotáře Tita, a jak postupně odkrývají jeho minulost, dostává film prvky gangsterky. Stále však Sorrentinovým pomalým procítěným jazykem - chce se říct jakoby "bez hnutí brvou" si Sorrentino gangstery podmaňuje a harmonicky je zasazuje do celku. A tak vás film na konci vyplivne zcela rozpuštěné v pomalém toku děje. Podobně jako ve Velké nádheře. Nevynechte!