2018-05-18

Zlaté německé ručičky

Prima. Tunel pro rychlovlak pod Krušnohořím vyprojektují německé dráhy. Ne že bych nevěřil Metroprojektu a podobným českým firmám, a ne že bych nepřál zlatým českým ručičkám, aby se to naučily, ale v rychlosti blížící se 300 km/h nám "ujel vlak" .

Věřím ale, že samotnou stavbu už si ale místní bafuňáři nenechají ujít. A jak už tu psal - jestli kvalita provedení Čechy versus zahraničí bude podobná jako u silnic, nemá rychlovlak smysl a je to jen vyhazování peněz.

Ale proč si kazit náladu. Venku je jaro.

2018-05-17

Filmy

Dívám se teď občas na seriál Mladý papež. Kdo to viděl, viděl to už dávno, takže nosím dříví do lesa. Zajímavý artový seriál od Paola Sorrentina. Řeknu jen, že papeže hraje perfektně Jude Law, papež je Američan, a zdá se, že nevěří v boha, ale chce církev konzervativní, a myslí to smrtelně vážně. A bůh věří v něj. Pořád nezajímavé? Přidám ještě, že v polovině první sezóny nevíte, zda je hrdina špatný nebo dobrý - ne protože by byl povrchně vykreslený, ale protože je tak mnohoznačný a komplikovaný. Taky důraz na lyrickou stránku je sorrentinovsky svérázný. Nemohl bych asi doporučit každému, ale posuďte sami. Já si ho zamiloval. Církev si ho nezamilovala. Ale pozor - Sorrentino ji nevykresluje jen kriticky. Má k ní lidský soucit. Vlastně ji vykresluje velmi lidsky, pozemsky, až vřele. V dobrém i ve zlém, právě s láskou k oné lidskosti.

Dokud nás svatba nerozdělí je milá komedie. Čest všem, co podnikají a dávají jiným práci. Film vypráví příběh jedné velkolepé francouzské svatby a jejího zákulisí. Vše sleduje očima majitele svatební agentury a jeho posádky se zvukovou kulisou Avishaie Cohena. V dobrém i ve zlém. Končí to bollywoodsky, ale to nevadí. Je to... milé.

Rodinné štěstí je o kus vážnější. Už za ten krásný byt a protagonisty, kteří toto minidrama na několika málo (stech) metrech čtverečních rozehrávají, stojí za to. Byt údajně patří režisérovi a ve filmu hraje jeho rodina. I pokud to nevíte, je ten film dobrý. Něžně minimalistický, pominu-li tu metráž.

Elektrikář z Ohia

Doporučené písně na Spotify mají něco do sebe. Díky nim jsem narazil na Jasona Molinu, kterého jsem přejmenoval na elektrikáře z Ohia podle jeho nejznámější desky Magnolia Electric Co. a divného jména kapely "Songs: Ohia".

Magnolia Electric Co. Ty rify mi už asi měsíc znějí ušima. Dvě sirové kytary jak Crazy Horse, hlas jako Stills v 70. letech, střižené country rockem, ladění amerického venkova. Nadšení a jízlivou nadsázku má s Youngem společnou, ale chybí tam ten hippie imperativ - Jason Molina se totiž v 70. letech narodil a na nostalgii neměl úplně čas. Už se vznáší na věčném alkoholovém obláčku - o čem jiném taky může být text I've been riding with a ghost, doing whatever he told me.

Je prima dát to pořádně nahlas a nechat se unášet na vlnách hutných textur dvou euforicky se doplňujících kytar a klavíru. A do toho Molinův ztrácející se hlas.

Pokud budete trochu zkoumat, Molina došel daleko dál. Deska Ghost Tropic je svým tichým pojetím osobitě minimalistická. Vlastně mi vzala dech. Soundtrack k nočnímu tichu kdesi v prérii. Hudba, která se převaluje tak obřadně pomalu, že místy části spojuje jen ticho, slovo, a ťuknutí do kytary. I přesto tam někde tušíte až 6 nástrojů, které trpělivě čekají až přijde jejich role v obřadu noci, v přesném orloji.

Za poslech stojí 4 desky. The Lioness z roku 2000 "se už dá poslouchat". Akustická Ghost Tropic z 2002 mne zhypnotizovala, viz. výše. Didn't it rain je stylově překlenovací deska zkušeného umělce a nádech na vrchol, kterým je zmiňovaná Magnolia Electric Co. z 2003 - nejlepší Molinova věc s obrovskou jiskrou. Perfektní způsob, jak do toho na vrcholu kariéry dát všechno, nahrát trhák, který je ale jen skvělou kopií 70. let, zapadnout a během následujících deseti let se za finanční podpory fanoušků upít.Tyhle příběhy existují.

Kdyby nic, poslechněte si aspoň tři písničky - Farewell Transmission, I've Been Riding with a Ghost a John Henry Split My Heart, která odkazuje na Johna Henryho, afroamerického folklorního hrdinu, který vyhrál závod nad parním kladivem v zatloukání ocelových hřebů do skály pi stavbě tunelu a umřel vysílením - tato píseň zní jako určité rozloučení umělce. A pak můžete zase country pustit k vodě.

2018-05-07

Jarní Prahou na kole


Pracovní den mezi svátky. Sluníčko. Větřík. Jaro. Všichni někde pryč, ulice jako vymetené. Je radost vyrazit do práce na kole a objevovat nové stezky a cesty. Leckteré mohou být slepé, jinde číhá uzavírka. Ale dohromady jarní symfonie. 

A nutno říct, že logické orientační prvky pro cyklisty nepřibývají, zato ubývají omezení. Leckde, kudy jezdím do práce, v jednosměrkách přibyla např. možnost průjezdu kol v obou směrech. 

A těch krásných nových hospod kolem náplavky. škoda, že na ně ani v tak loudavém tempu nebyl čas...

2018-03-30

Příběh chalupářského speciálu


22:00. Děti jdou spát. Sbírám nářadí a díly a mizím do sklepa.

23:30. Nořím se ze sklepa, ruce od kolomazi. Právě jsem dostavěl chalupářský speciál - kolo Fuji z roku 2001 v českých národních barvách - moje současné páté kolo.

Asi si řeknete, že jsem se zcvoknul. To já už dávno. Teď už jsem jen proměnil jeden vymazlený ale nepraktický kousek za několik ultralevných pleček, které ovšem mají styl. A ta nejnovější plečka bude parkovat v jižních Čechách, abych mohl v momentech, kdy děti dají pokoj, rychle skočit do pedálů a nemusel si pro tento zcela nahodilý a nepříliš častý jev vozit pokaždé kolo nazdařbůh na střeše s sebou.

Nároky na chalupářský speciál byly velké. Má totiž tchánovi a tchýni nahradit jedno z horských kol z 90. let, která mají rám z betonu a kola litá z olova, jejichž ložiska se točí v lepidle a na nichž proto nikdo nejezdí, vyjma prachu. Jedno z nich odcestuje na jih v rámci akce Kola pro Afriku, kde umožní dětem jezdit do školy.

Aby nemohl být vnímán jako nepraktický vetřelec, musel chalupářský speciál plnit složité zadání: mít dost velký rám pro mou maličkost, ale přitom sloping, aby na něm mohl jet o hlavu menší příbuzný. Musí mít pedály, které z jedné strany lze použít v pantoflích a z druhé strany mají nášlapy SPD. Má kryt převodníku (bodnutí do srdce bajkera). A v neposlední řadě dvě sedlovky - jednu krátkou s macatým pohodlným sedlem pro rodinu a druhou věžovou pro mne s úzkou tvrdou "skořepinou" Selle Italia, kterou by ostatní mohli považovat za nástroj mučení. Je to tedy, jak se na jižní Čechy sluší, prakticky "obojživelník". Navenek ale vypadá jako normální kolo.
A nechci tady vekreslovat své příbuzné jako lidojedy - to nejsou. Spíše mi přišlo jako elementární slušnost jim nezanášet garáž svými krámy.

Chalupář ale nakonec nebyl vůbec levný. Kupní cena snová, ale při jeho koupi jsem nechal v Lipencích na ulici u auta ležet batoh s peněženkou, doklady a klíči. Za 10 minut tam již nebyl. K ceně kola je tedy třeba připočíst více než jednou tak vysokou částku za výměny bezpečnostních zámků, klíčů, dokladů, pěneženky apod. Musím se smířit s tím, že na Ferrari si letos zase neušetřím.

2018-03-25

Brrr o zimě


Brrr. Zase jsem jednou klouzal v autě z prudkého kopce pozpátku tak, že jsem nemohl nic dělat. Nejelo dopředu, do stran, ani nechtělo zastavit. A pod kopcem čekala fronta aut, která mířila na ten samý seminář. Pomalu jsem čekal na náraz. Nějakým zázrakem to pochopili a uhnuli - zřejmě jak se to na výstražné blikače pozadu smýkalo ze strany na stranu (ale trvalo jim asi minutu to pochopit). A mně to stejně nakonec zabrzdilo těsně před nimi.
Co jsem udělal? Sjel až na hlavní, rozjel se na plno a to zatracené tele vyvezl až nahoru k hotelu.
A tím začala zimní pohádka koncem března. Celou noc a den sněžilo, stopa zapadala čerstvým sněhem a já si na běžkách sjel i červenou perfektně upravenou sjezdovku. Letos tedy na běžkách třikrát a sjezdovkách jednou plus jednou běžkami :-) Skóre, za které bych se nemusel stydět ani před léty.

2018-02-25

Víno proudí v žílách

Už zase se jsem se přistihl, jak nechávám pár tisíc za víno na svém oblíbeném e-shopu. Do očí to bije, ale na druhou stranu nekupuji vína nijak drahá, a kdybych tahal při každém nákupu v Bille jednu láhev stejně drahého, leč špatného vína, bude to opticky vypadat, že jsem utratil míň, ale budou z toho bolet záda a především: chuťové pohárky zůstanou nenaplněné.

A ta nádhera, když přijdou krabice s francouzskými popisky, jimiž se táhne jako tenká červená stuha slovo "Alsace". Tolik kil, která nemusím tahat z obchodu a z takové dálky. Stačí natočit sklenku do správné polohy a tekutina sama steče do hrdla. A pak už jen odnést sklo do tříděného.

Bílá vína z Alsaska mám rád a v obchodech to není úplně mainstream. Vím, že mají nějakou takovou místy až paličatou polohu chuti. Ale co bych si to nepřiznal - ve víně jsem a budu šašek ukřičený. Rozumějte, rád bych se kultivoval, ale nemám na to pohárky ani paměť.

Nicméně zpět k věci: "Alsace" je zavádějící, protože tam odsud neznám dobrá červená vína. V krabici se vedle bílých alsaských vyskytují i červená z Cotes-du-Rhone. Jih nebo sever? Nevím. Měl bych? Blažený úsměv o mrazivých zimních večerech jako omluva stačí.

Budu moc rád, když se do obou těch oblastí někdy v životě podívám. Nakonec letos by mohla být dobrá příležitost - jedu na svatební veselici do Burgundska. Ale moje kreditka má limit jen 100 tisíc

Pokud byste si také rádi ušetřili kroky díky krabicím popsaným Alsace, zkuste Vínokrám. Mají středeční rozvoz po Praze zdarma, ale může se stát, že středa je pátek. Víno nemá úplně jízdní řád.

2018-02-09

Off-topic: A jak jezdí C5

C5 jsem uvažoval jako alternativu Fordu Mondeo. Pro čtenáře je dokonce Citroen daleko zábavnější, a tak jsem se rozhodl ho popsat jako bonus. Před sedmi lety jsem vám to dokonce slíbil. Omlouvám se také všem majitelům - můj dojem se zakládá na dvoudenní výpůjčce na delší obchodní cestu přes Alpy.

Jak tedy jezdí?

Patentované pružení je velmi ale velmi osobité. Na rovinkách vyhlazuje silnici jako tehdejší Mercedes E, do zatáček se překvapivě nenaklání, ale ani se nesnaží působit zbytečně ostře. Akorát když zrychlíte, zvedne se příď jako u parníku, takže nevidíte na silnici. Musíte povolit pedál, a příď si zase sedne. To se opakuje, dokud nenastavíte režim pružení na nějaký "silniční".

Volant zvláštního designu se otáčí, ale prostředek s tlačítky a houkačkou zůstává pevný. Chvíli si na to musíte zvykat, ale pak to začne být sranda. Vlastně tlačítka bez ohledu na natočení volantu najdete vždy na stejném místě - no není to fajn? Není. Fajn je i palubní deska. V jejím středu se nachází ovládání kosmické lodi Enterprise. Tolik tlačítek jsem nikdy pohromadě v matici neviděl. Navíc velmi malý displej navigace někdo natočil ke spolujezdci. Francie je země emancipovaných spolujezdců. Nerovnost, nevolnost a bratrství.

Palubní deska je i jinak dost škaredá - jak se zbytek auta povedl, zde jako by tvůrci nevěděli, co s tím vším prostorem před řidičem a tak tam podivně umístili klikatou imitaci kovu, která palubku půlí, jako by ji přeřízla a křivě opět zkoušela složit k sobě. Madla dveří opět nejsou taková, jaká je známe odjinud - jsou to zapletené preclíky. Brezel. Možná proto měl Citroen reklamu založenou na sloganu "Unmistakably German" - pro pobavení doporučuji shlédnout.

Co je ale francouzské, jsou sedadla. Jsou to bez nadsázky nejpohodlnější sedadla v levné/manažerské střední třídě, na jakých jsem seděl. A nezadají si ani s Mercedesem. Navíc měla na svou dobu osobitý (pěkný) tvar. Dnes se všechny automobilky běžně snaží, aby sedadla měla zajímavý vzor nebo tvar, ale v roce 2007 to běžné nebylo. Body sbírala i prosklená střecha, tu si ale lze zaplatit do jakéhokoli auta. Jen k tomu Citroenu prostě nějak víc sedla. S výhledem na vrcholky hor nad vámi úplně souzněla. Když nevidíte na silnici přes kapotu, která zrovna trčí k obloze jako bageta z piknikového košíku, vidíte aspoň nahoru.

Citroen jako ztělesnění osobitosti je tak krásný, až dokazuje, že i rodinné auto umí být nepraktické. Má sice běžně osmnáctipalcová kola (ano, všimněte si u vás na ulici - cé pětky mají vždy větší než běžná kola) a elegantní design, jen to vede k tomu, že se  karoserie směrem dozadu zužuje, takže bez parkovací kamery se skoro nedá couvat. Kufr je papírově malý (víme ale, že o litrech to není) a blbě přístupný ve srovnání s hladovou jámou třeba Insignie. Ani pro cestující není vůz nikterak opulentně prostorný - zůstává ale solidním standardem.

Motory nesoudím. Ačkoli se jednalo o stejný motor jako jsem měl ve Focusu nebo v Mondeu, přišel mi přenos výkonu na vozovku slabý. To již jen dle recenzí platilo i pro šestiválcový diesel a 2,2 litrový dálniční stíhač. Kvůli rychlosti by si to ale člověk nekoupil.

Celkově mne spíše právě ta osobitost, která někdy autům chybí, a pohodlí dost nakoupily. Nebýt nepříznivých statistik poruchovosti a špatné nabídky pěkných kusů, asi bych teď jezdil Citroenem C5. Tohle auto je navenek nenápadné, ale z řidičského pohledu vyčnívá a je to zážitek ho řídit. Zřejmě dokonce takový, že se stále ještě vyrábí a slaví tak neuvěřitelný desátý rok na trhu.



2018-01-27

Není to překvapení

Výsledek voleb ukazuje, že kandidát prostě musí mít "šťávu", aby zaujal i lidi, kteří se rozhodují emocemi. Pan Drahoš ji při vší účtě neměl a svou kampaň stavěl na slabě formulovaných útocích na hrad a apelu na slušnost, která nám zatím, při vší účtě k Čechům, chybí. Stačí se chvilku pohybovat po silnici a budete vědět, o čem mluvím.

Ale jak jsem psal naposledy, Zeman je jen prezident. Bude to pět let ostudy, kterou přežijeme.

Důležitý je parlament, kde je znovu vidět, že protikandidát musí být v podstatě větší populista než Babiš s musí mít vlastní témata či výkřiky, které zaujmou. Období, kdy politiku dělali disidenti a idealisté už podle mne nenastane.

Držme si palce. I jiné evropské země měly své období ostudy a tmy, a zvedlo se to. Je to nejen o myšlenkách, ale i o konkrétních lidech. Jen prostě čekejme, že ten další protikandidát bude muset být driáčník, který rozhodně lidem z měst nebude 100% vyhovovat. Spíš naopak. A pokud už idealista, bude muset být zase totální populista, což se "nám" taky líbit nebude.

Jak jezdí Mondeo?

Krásně. Je líné, ale táhne dostatečně na to, aby dopravilo posádku s nákladem až po strop z místa A do místa B (ostatně jako každé auto). Chce se nechat řídit - když se mu věnujete, poslouchá zostra jak německý ovčák na slovo. Když ne, cuká až otravně volantem a utíká na nerovnostech do stran. Je (a to bych zvýraznil) opulentně prostorné, ale přesto sedne jak sako na míru. Žehlí a sedí jak přilepené, ale je obžérsky pohodlné, až se nechce vystupovat. Vpředu před řidičem majestátně trčící kapota připomíná staré kárky z osmdesátek. Je po Focusu možná trochu hlučnější, než bych čekal. Dvouspojkový automat je absolutní blaho, pokud chcete cestovat a ne závodit. Pokrok nezastavíte, takže při běžném zrychlení řadí výrazně hladčeji a svižněji než manuál, jen při změně tempa neumí číst myšlenky řidiče tak pohotově jako ruce a nohy. Jezdí celkem ekologicky - nekouří a bere 6,2 litru. Xenony jsou fajn - i bez dálkových světel po tmě včas osvětlí chodce na krajnici. Příjemné jsou drobnosti typu naklápění zrcátek při couvání nebo nastavení zrcátek a sedadel podle klíčků, či konečně perfektně fungující komunikace s telefonem přes bluetooth. A můžu se uchechtat, když hlasové ovládání anglicky vyslovuje jména z telefonního seznamu nebo na povely reaguje úplně jinak než řeknete.

A kufr? Na první pohled dech beroucí gigant - dlouhý, široký a perfektně přístupný. Jenže pozor, pod roletkou je relativně nízký - za to může rezerva, nad kterou je asi 5 cm místa na nářadí, a pak tlustá překližková podlaha, nad kterou mám ještě navíc druhý zátěžový koberec. To bylo ve Focusu řešeno úsporněji a lépe. Takže proti Focusu se jedná spíše o mírný nárůst na litry a velká výhoda nastane jen pouze, pokud bych uvnitř chtěl přespat nebo převézt skříň.

Ale za ty nevelké peníze nelituji ničeho, snad jen, že to není ten benzín s 240 koňmi, který stál hned vedle za stejný peníz, ale prostě neměl tempomat. Nemáme tedy benzínové vrum vrum, ale holt jen naftové frk frk, spojené zase s podstatně vyšší šanci zůstat v příštích pěti letech naživu. V této životní fázi je určitý rychlostní asketismus zcela jistě správný.

2018-01-22

Potichu?

Má okna mne perfektně izolují od skutečnosti, že pod mým domem vede částečně tranzitní komunikace přes Holešovice. I tak o této skutečnosti neustále vím - něco okna pustí.

Dnes ale snídám potichu. Ulice je prázdná. Snídám po apokalypse, po zákazu aut, po vyčerpání ropy. Snídám v roce 2100, ačkoli tou dobou už asi budu mrtev.

Libeňský most je totiž zavřený pro dopravu a moje čtvrť je poloostrov.

Dnes jsem tam byl před snídaní běhat a bylo to fenoménální! Barikády skoro jako když říkají: "Pozor, opouštíte západní Prahu." Je o týden později, komunističtí zombies po celé ČR zvolili Zemana s tím, že bylo a bude líp, protože "von je to chytrej chlap a nebojí se řikat správný věci", ale pražská kavárna to nevzdala a opevnila se na pravém břehu, mohutně podporována demagogickou evropskou liberální levicí. Praha je rozdělena do zón a kde jinde by mělo být semeniště pražské kavárny než na Praze 7... Dál už jen rezavé tramvajové koleje, široký prázdný most do mlhy, a mátožné postavy. Ve vzduchu nevoní normy plnící diesel, ale marihuana. Letím nad pilíři mostu. Hou hou!

2018-01-07

Leden. Tma.

Leden. Neděle. Půl desáté ráno a je pořád šero jak v Moskvě. Byl jsem si zaběhat, ale děti ještě spí. Asi ten signál přírody vyhodnotily lépe než já.

S voňavým Roiboosem se rozlévá do žil blaho.

2018-01-01

Ohlédnutí za rokem 2017

Poslední hodiny roku 2017 končí a tak se zamýšlím, jaký ten rok byl. Byl úspěšný?

Narodil se mi druhý synek. Někdy mám pocit, že to je sen - dvě malá stvoření mne milují. Jsem jejich táta. Těžko se přivyká té kráse, kdy vás dvouletý tvoreček obejme a vypískne "táta!" nebo kdy na vás ten ještě menší usměvavý půlroční červíček minuty zamilovaně hledí se vší vřelostí, která v něm je,a pak usne v náručí. Těžko se věří, že jsme spolu prožili už tolik dobrého i špatného. Někdy mám pocit, že ta krása je sen, který pomine, až se probudím. Někdy mám strach, že se na mne něco zlého chystá, a že to všechno je jen klid před bouří - říká se, že osobní štěstí zaslepuje vůči hrozbám. Kolem je jinak tolik zloby. Ale zatím to tu je a je to pěkné, a přijde-li něco, bude to snad jen bouřka nebo přeháňka. 

Říkám si taky, jestli ten rok byl úspěšný po osobní rovině. Jsem ještě já nebo jsem jen táta? Nebo je to to samé? Cítím, že pořád žiji, ale minulé dva a příští dva roky lehce upozaděn. Není to moje show. Všechny steaky žere někdo jiný. Jsem sluha. Ostatně, jak mne starší varovali. Souzeno bez tohoto kontextu to může znít šíleně: Bylo vám kdysi třicet, a byli jste zvyklí orientovat se absolutně na sebe a do sebe. A najednou to neděláte a nechcete dělat. Je dobře nebýt? V tomhle případě a dočasně ano, jen jsem se transformoval na úsporný režim. Vím ale od starších, že v roce 2019 mne připojíte do nabíječky a znovu pojedu na vyšší výkon i jako já sám, ne jen jako tatínek.

Co úspěch v práci a dílu? Inu, úspěch v práci je složitý, protože je definován bohužel nejméně třemi body: zaprvé dělat to rád, se zapálením, a vědět proč, zadruhé mít adekvátní ocenění a za třetí mít čas na to, co považujete za důležité. Z toho pohledu váhám. Dělám práci, která mne baví a dává mi smysl, ale střízlivě ohodnoceno nemám mnoho času na život. Táhne mi na 40 a nepotřebuji si dokazovat, že v práci vydržím denně 14 hodin, aby pak někdo mou snahu "prioritizoval příliš nízko na uskutečnění" nebo abych trávil hodiny vytvářením reportu pro tři různé úrovně vedení. Nevadí mi ty činnosti, ale pokud jsou příliš nesmyslné, nesmí mi přehnaně zasahovat do času, který jsem si vyhradil na ty smysluplné. Pokud smysluplnost trpí, uvědomuji si bolestivě, že my zaměstnanci jsme vlastně jen kurvy, které směňují svých drahocenných deset hodin života za plat. Pak logicky musím ztratit soucit se svým zaměstnavatelem a ptát se, zda nechci víc. Opravdu pracuji o tolik hůř, než ti, kteří mají na byt za 8 milionů, každý druhý rok mají nové průměrné vozidlo na operák, investují do aktiv, a cenu dovolené příliš neřeší? Logicky dospívám k závěru, že moje směna za osobní čas byla doteď málo pragmatická, a že další rok musí mít moje snaha viditelnější výstup, aniž bych dále zvyšoval počet vložených hodin. Ta snaha musí být chytřejší nebo "mazanější" nebo musím začít podnikat.

Celkově tedy pozitivní skóre - jsem šťastný jak blecha v kožiše, i když vím, že věci za růžovými brýlemi nejsou vždy 100% ideální. A vím taky, že kalendářní rok svádí k tomu stanovit si cíle, leč jejich splnění se neřídí kalendářem.Nezbývá mi tedy, než připít na úspěch Don Papa a jít sPaPát.