2020-08-11

Bělorusko dnes z pohodlné židle kavárny

Přál bych Bělorusku demokracii, jakou máme my, aby mohli řešit stejné úžasné problémy, jako řešíme my.

A jen nerad tedy připouštím, že situace je dost bezvýchodná a rozhodně jiná než v roce 1989. Proč? Možná to v Bělorusku jde od deseti k pěti, což skýtá obrovskou motivací k převratu, ale Lukašenko má tentokrát všechny trumfy v rukávu. 

Především má na své straně silné Rusko. Mocensky státeček typu Bělorusko nikoho na západě neohrožuje, ani nepřitahuje. Pro Putina je to naopak cenný nárazník, kde chce mít loajální vládu, a zcela jistě udělá vše pro to, aby ji udržel, viz. Ukrajina před šesti lety.

V takovém případě je také vyloučené, že by přišel svobodný svět na pomoc, protože se války s Putinem na "jeho" území bojí. Bude akorát vydávat bezzubé rezoluce a debatovat. 

Nechci znít cynicky, ale přátelé, než půjdete v Praze pohodlně demonstrovat za Bělorusko na náměstí, posílit ego, a pak na pivo nebo zmrzlinu, kdo z vás by byl ochoten jít skutečně podpořit demokracii (klidně ve zbrani) také na náměstí v Minsku? Já tedy ne.

Dál má Lukašenko zkušenosti s moderní diktaturou. Ví, že diktatury mohou dlouhodobě přežívat, i bez sovětské ideologie (nebo bez jakékoli ideologie) v zádech, stačí je trochu říznout kapitalismem, aby bylo co jíst, a co kupovat. 

A nakonec evidentně je dobře připravený - nenechává prostor pro chyby v potlačování demonstraci a odporu. 

Běloruský lid to teď nebude mít lehké. Na jednu stranu mu držím palce, aby měl sílu a odhodlání s diktaturou bojovat, na druhou stranu mám předtuchy, že akorát vykrvácí a prohraje. Doufám, že v tom druhém se mýlím.

2020-08-01

Krumlov jinak

Koróna škodí, tak je potřeba ji aspoň do mrtě využít - navštívili jsme tedy liduprázdný Český Krumlov.

A stalo to za to! Opět jako v Rakousku - žádné autobusy, žádné zájezdy Číňanů, ulice poloprázdné, některé obchody zavřené.
Krumlov a jeho zákoutí by se dal objevovat déle, my ale "ťapeme", takže náš akční rádius, zvláště ve vedru, je značně omezený. I přesto jsme prošli vše možné (celé město) a bavilo! 
Děti vyzkoušely středověký jeřáb kousek od pivovaru. Poobědvali jsme v Depu, kde je zahrádka s malebným výhledem do parků v podhradí, a s hřištěm. Nevaří sice zdravě (i do salátu dali česnek, aby to nebylo tak stravitelné), ale čuňárny umí dobře, takže 3 že 4 byli spokojení, a to místo bylo skvělé.
Medvědí v příkopě potěší, stejně tak jako klapací kolo, ostrov nebo mosty a lodičky projíždějící propust. 
Moc příjemný byl ve vedru Městský park (jižní část centra). Krom stínu stromů a malebné promenády podél řeky, je tu hřiště s kavárničkou, a komunitní půjčovnou her a hraček. A také mlžítko. Zatímco Niki šla na výstavu Aleny Anderlové, já tam strávil s dětmi zbytek odpoledne.
Kdyby bylo více času, po cestě na parkoviště je ještě poslední hřiště s brouzdalištěm, na které už ale nedošlo.

Thayarundweg

Ještě se musím podělit o dojmy z cyklostezky, která spojuje Weidhofen an der Thaya a Slavonice. Vznikla na místě zrušené železniční trati, takže je svými mírnými sklony ideální pro všechny, kteří od sebe nečekají velké sportovní výkony. Trať sleduje údolí Dyje, které je místy široké a mírně, lemované loukami a poli, jindy zase ostřejší a lemované lesy. Příroda je ten hlavní tahák a dokonale se tu zrelaxujete.
Pro větší porci nostalgie se na této trase, která vydá na cca. 60 km, zachovaly všechny perony, staniční budky a nádraží. Místy včetně odstavných kolejí s reznoucími vagony. Sem tam trať lemují telegrafní dráty. V budkách můžete posedět a odpočinout.
Nádražní budovy pak slouží jako půjčovny elektrokol a jedno depo jako servis.
Nečekejte ale zábavu pro děti na každém kilometru ani k posezení lákající hospůdky. Za těmi musíte do stranou ležících městeček. Samotný Waidhofen pohoštění nabízí přehršel, ale nejspíš stejně skončíte ve Slavonicích.
Slavonice mne potěšily mařížskou kavárnou s domácími zákusky a "jadranskou" zmrzlinou (marketingový název, ale byla výborná a potřeboval bych vyzkoušet aspoň 5 příchutí).
Posledním požitkem pak bylo kroutit silnice zpět do Hradce - auto jsem měl jen pro sebe, a v takovém případě Mondeo moc pěkně jede.

2020-07-27

Dovolená v Rakousku značka ideál

Letošní Rakousko nebylo ve znamení novinek. Opět jsme byli v ozkoušené destinaci Wagrain, která je příjemná svou střední velikostí - je velmi slušné vybavená, ale není extrémně přelidněná, a je tam co dělat, ale není to cíl davů turistů. A opět jsme byli v apartmánech Knappensteig, které sice nepatří k nejlevnějším, ale výbava pro rodiny s dětmi je královská, takže se nikdo nenudí. Ať už je to špičkové soukromé hřiště na terase, šlapací motokáry, balkony s výhledem na kostel a do údolí při západu slunce, nebo prakticky a celkem vkusně vybavené byty.
Mühlbach am Hochkönig byl tradičně skvělý - lepší zábavnou stezku s výhledem na skalní masivy, spolu s úžasnou restaurací Karbachalm (salát s lučním kvítím) a hřištěm Tonis Almspielplatz, kde lze strávit celé odpoledne, zatímco si děti hrají, si nelze představit.

Na Grafenbergu, který už tak byl krásný, přibyly nové vodní atrakce a kraví stezka a objevili jsme, že hospůdka Großunterbergalm je o kousek decentnější a vaří lépe než Hochaualm.
Geisterberg v Alpendorfu je a zůstane lunaparkem, kde se příliš neťape a spíše se hraje, ale budiž. Děti si to užily a zářily nadšením a já nakonec také. Jen restaurace nic moc.

Stran ťapání, pětiletý Jáchym ujde vše bez remcání - vždy s vidinou něčeho - řízků, hřiště, zmrzliny. Zato tříletý Vítek není velký chodec, ale nějaké drobné kilometry už ujde, jen pomalu. A také remcá. Vidiny chce totiž sníst hned. Kočárek už jsme ale letos vezli zbytečně. Ani jednou jsme ho nevyndali z kufu auta.

Překrásný byl Halstatt bez turistů. Městečko na břehu jezera, které má v Číně vlastní repliku, působilo jako ospalá horská vesnice, takže mezi úlovky mám fotku náměstí, kde sedí jen žena a děti. Solný důl jsme sice nestihli, ale lanovkem se jelo a kroutit ty zatáčky po cestě bavilo zase tatínka.

Soutěska Lichtensteinklamm byla dojemná pro děti, já už jsem si odžil i větší přírodní vzrůšo, ale celkově změna. Google nám po cestě připravil dvě drobné navigační zajížďky na alpské louky, které měly co do výhledů něco do sebe - aneb co se stane, když jste líní ručně zadat adresu cíle do trochu dřevní autonavigace, která pak ale narozdíl od Googlu zná schopností vozidla, dovede vás na parkoviště, a zajížďky na luka předchází asertivní výzvou "pokud je to možné, otočte se" nebo "vraťte se na značenou cestu". Google vám sice ukáže správný cíl, ale už pak nebere v potaz, že tam chcete jet po silnici. Je to ve stylu, "aha, řekli jste mi vem mne do soutěsky, ne vem mne na parkoviště kilometr od soutěsky".

Den s jízdou parovkou na úzkokolejné Taurauchbahn (mimochodem stojí zlomek aktuální ceny lístků na JHMD) nevyšel dle plánu. Kromě výtky "tati, já nejsem malý tarauch" vlak nejel vůbec, protože koróna řádí každým dnem stále více i v Rakousku. Své udělalo ale i sbírání kaštanovych listů, návštěva Mauterndorfu, městečka spícího v podhradí s příjemnou cukrárnou, a po zaplacení extra mýtného i návštěva Gmündu v Korutanech, kde sídlí muzeum Porsche. To bylo vůbec zajímavé, protože jsem se dozvěděl, že aluminiová 356 se vyráběla právě tady. Na jakémsi dřevěném kopytu (dřevěná figurína auta) se ručním vyklepáváním vytvarovala karosérie a následně se z dílů VW opět ručně dodělalo auto.
Příjemným překvapením pak byl Gmünden po cestě zpět. Městečko na jezeře s kulisou hor žije komplet u vody - směřuje sem náměstí s radnicí, je tu promenáda a trhy. Děti potěší kolesový parník nebo nejkratší tramvaj v Rakousku. Od vody se pak zvedají úzké historické uličky, které se splétají na náměstíčkách, kde ve stínu kaštanů místní již od oběda popíjejí víno. Město je známé i pro svou keramikou, a dalo by se tu strávit i více času. Nás potěšil i oběd v Burgerwerk, kde měli také výtečné vege burgery.
Nakonec i počasí přálo. Déšť byl na předpovědi skoro denně, a opravdu pršelo, ale ani jednou jsme nezmokli v akci. Vždy po cestě nebo když jsme byli na bytě. Klika, jak má být!

2020-06-19

Za špatnou údržbu může architekt. Dáme si ještě pivo, mámo.

Šokovalo mne, že v případě pádu trojské lávky byl soudem obviněn autor.

Ta lávka 35 sloužila a obviňovat někoho, kdo ji postavil za hlubokého socialismu je přinejmenším nefér.

Ano, je pravda, že namachrovaná železobetonová moderna zřejmě vydrží o 100 let méně než kamenný klenutý oblouk, ale o tom ten problém není. 

Stačí se podívat na stav mostů a víme, koho obvinit. V Praze je to namátkou železniční mezi Holešovicemi a Libní (to bude hogofogo, až se v řece rozseká vlak plný lidí), Hlávkův pump track, a další, o kterých se aspoň už mluví, i když se nic moc neděje. Barrandovský jsme aspoň pár let zpátky natřeli, takže do něj možná tolik neteče. 

A kdo je tedy vinen? V tomhle případě jsou to všichni obyvatelé Kocourkova, jejich klientelismus a neochota se dohodnout. 

A řešení? 

Vykašleme se na údržbu, budeme ještě roky diskutovat a plánovat, co s tím, necháme to spadnout, a pak obviníme architekty. No prima! 

2020-06-13

Zítra není dnes a kočka není pes

Strhávat monumenty hrdinů minulé doby, protože byli před 100 nebo 300 lety rasisté, mi přijde nerozumné. Rasismus byl v minulosti běžný. Běžně se masakrovali více i sousedi stejné rasy.

Ano, pokud se někdo proslavil  převážně tím, že byl otrokář, chápu. Holt sochu dolů. 

Ale rozlišoval bych ty, kteří se proslavili jinak, a vedle toho byli mainstreamoví rasisté. Já bych před 100 lety taky byl z dnešního pohledu rasista. Určitě bych tomu přinejmenším neodporoval, a kdyby se mne někdo zeptal, řekl bych mu to tak, jak to teď neradi slyšíme. Bez špetky zlého úmyslu.

Nebo proč před dvěma sty lety nebyli běžní hospodští chytráci hrdinové a nešli proti rasismu demonstrovat tehdy? Nešli, protože ho nevědomky schvalovali. Nenapadlo je ho rozporovat. A v té době někteří běžní provozní rasisté byli hrdinové boje proti diktatorům a utlačovatelům nebo vymysleli či udělali něco, co civilizaci posunulo dopředu nebo zabránilo katastrofě. Zvedli zadek a dělali dobrou věc, když ostatní mlčeli. A to teď popřeme, a budeme se na to dívat jen z jednoho pohledu. To rovnou můžeme zbořit všechny pomníky, protože vždy najdeme kritérium, podle kterého byl dotyčný hajzl.

Typicky významní lidé a leadeři mají nějakou temnou stránku. Nikdo není svatý. Založil firmu, která změnila naše životy? Jenže doma z pohledu za 100 let týral děti. Strhnout. Nebo ničil svět odpadky. Strhnout. Nebo bránil ve vedení ženám. Strhnout. Jezdil do práce autem. Strhnout. Strhnout. Strhnout. 

2020-06-05

Když se tyčí sloup

Žiji v zemi, jejímž pupkem (jedním z pupků) je mnoho století staré náměstí. Staroměstské náměstí. Tohle náměstí se sice mění, ale není to každý den. Například od války se toho změnilo minimum. Mění se jen lidé, kteří chodí po jeho kamenech, a mění se atmosféra.

Ta částečná neměnnost je podle mne správná. Mám rád skanzeny. Mám sice ještě raději modernu, ale myslím, že na ní je dost místa jinde. A navíc ji v našem developerském klondajku dělat neumíme. O to víc si vážím skanzenů.

O to větší mravenčení u mne vyvolává, když se na tom náměstí něco mění. I když se jedná o cestu zpět do minulosti. Je to změna, změna v tomhle zdánlivě neměnném kamenném pupku jedné země, a ukázka toho, že i tady se občas dohodneme na jednoznačném řešení. 

Kde je opozice?

Nechci být kritický k opatřením v koronakrizi. Není to běžná situace. Plno zemí to zvoralo a my zrovna tolik ne, takže trochu toho chaosu bych odpustil.

Ale odmyslím-li to krizové, divím se, kde zůstala opozice. Kde je ta učesaná fialová ODS, kde je barevná TOP a kde jsou mlKlausovi hnědí? Všichni buď mlčí nebo říkají Babiši, my bychom to dělali jinak.

Kde je druhý borec, co zmákne řemeslo současné politiky? Probuďte se. Je nová doba. Nestačí řečnit u pultíku o ideálech a objevit se na Nóvě... Jsou tu voliči, kteří čekají, že aspoň kváknete.

Kdybych to bral podle aktivity, budu muset volit Babiše. Všechen respekt, jak to tu válcuje. Je opravdu dobrej. Beze srandy a bez nadsázky. Omotal si tuhle zemi kolem prstu. 

2020-05-07

Jsou aerolinie strategické?

Nechci polemizovat s ekonomy z národní rady, ale aerolinie jsou strategický podnik, protože velcí kluci musí mít velká letadla. Full stop. 

Je to totiž jako na hřišti... 

Podívejte, Maďaři nemají letadélka a my jooo! Nebo: Polsko má míň letadýlek než já! Atd. 

Pumpneme do aerolinií zase miliardy a dosadíme tam gumídka Tvrdíka. Ten zajistí stabilizaci formou čínského kapitálu. Ekonomové a Danuše ať se jdou vycpat. 

2020-04-24

7 minut stereo

Nic neudělá takovou radost, jako když objevíte sedmiminutovou stereo verzi krásné písně, kterou celý život znáte jen v singl verzi a ještě mono. Takovou radost mi udělali staří Procol Harum. 

2020-04-11

Jak to jde, když #zustandoma

Překvapivě to jde. Ponorka prvních dvou týdnů pominula a máme se rádi. Neřádi. Se naučili hrát si sami. Nářadí. Koupili jsme nějaké staré lego desky a torza lodí. Predplatili HBO Go. Babylon Berlín, Bez vědomí a Nový papež. O tom více jinde. Pro děti i dospělé Zootropolis. A děti milují Lego příběh. Všechno je tu boží.

Naštěstí mám práci a plat. Ráno s notebookem sedím u velké rohového okna a nasávám sluneční paprsky. Když se probudí, stáhnu se do ložnice. A tam mastím smlouvy. Jo- smlouvy! Přichází krize, ale mám kliku, že se věci daří dokončovat. Zajímavé věci. Díky za to.

Žena vaří zdravě. Každý den dvakrát. A já nakupuji a myji nádobí. Tím pádem ale nepodporuji gastro. Omlouvám se. I když přiznám se, že jsem pár gastro věcí on line koupil. Ale jsem skrblík, takže když jsem odklikával cenu navýšenou o dopravu, bělaly mi klouby. Musel jsem se lámat, že to dělám pro ty malé podniky, ale mám pocit, že nejvíc jsem u srdce zahřál PPL a Poštu. 

Cvičím a běhám. Mám doma kolo, takže už jsem byl i za Prahou. Teď dokonce běhám každý den a zlepšil se mi čas na kilometr o minutu. Jsem růžový panter. 

Cestuji. V autě jsem si nastavil palubní desku a navigaci do němčiny. Když jedu k benzínce, pouštím si navigaci. Bitte, den Kreisverkehr an der zweiten Ausfahrt verlassen. Wenn möglich, bitte wenden. Jetzt bitte wenden. Die Route wird umberechnet. A jsem na dovolené v Rakousku. 

Sjíždím bazary. Hit jsou lego lodičky z konce 80. let, které plavou. Koupil jsem je za 200 Kč od chlapíka, který má jednu sbírku lega pro sebe a druhou pro děti. Blbé je, že se musí každý večer sušit, protože torza jsou dutá a mají jen dvě blbě malé dírky na odvodnění. Peprné je, že ta kontejnerová zaoceanská zabere celý dřez. A brzy přijde 12 silničních desek odkudsi z Orlických hor. Broučci se zblázní blahem. 

Je jaro. Pivo na balkoně už zase chutná jako v ráji. Vytáhl jsem z podlouhlého balkonového truhlíku 2 metry kořenů máty a tím pádem mohu znovu zasadit ostatní méně průbojné druhý bylinek. A z těch pak před každým jídlem sundat centimetr tlustou deku prachu. Žijeme holt ve městě a je sucho. 

Snažím se nenadávat na vládu. Jsou to hajzly, ale zrovna coronavirus není úplně rutinní úkol, takže respektuji, že ne vše se povedlo. Jinde to podělali více, jinde méně. Hlavní je, že v nemocnicích nemusí řešit, koho nechají umřít.


2020-03-21

Babylon Berlín

Jak se mám? Děkuji za optání. Měl jsem rýmičku a mám kašlík. Zaplatil jsem si HBO Go (ty hbogo!). No a koukám se.

Do oka mi padl Babylon Berlin. Detektivní seriál z doby Výmarské republiky. Je úžasně dnešní. Postavy jsou mnohoznačné, těžko u někoho hledat jen kladné a u někoho jen záporné rysy. Hlavní klaďas, komisař Rath, takový Body a Doyle, je nevrlý feťák s nevyjasněnou minulostí válečného veterána a komplikovanými rodinnými vztahy. Druhá kladná hrdinka, kriminální asistentka Lotte zase šlape, a vynalézavě porušuje všechna pravidla, aby dosáhla svého cíle. Hlavní záporňák vlastně pomáhá, komu může, a má strach o budoucnost Německa. Ostatně jako velká část hrdinů tohoto seriálu. Jenže ouha! Každý tu budoucnost řeší jinak, a tak si nutně musí zkřížit cestu. Tohle rozkrývání postav a jejich cílů je ale právě důkladně promyšlené a pěkné.

Seriál nevařil z vody. Má páteř. Má začátek a konec, které navazují. Určitým symbolem začátku a konce je vlak z Ruska plný hraběcího zlata a jedovatého plynu, po kterém jde stát, armáda, monarchisté, ruští komunisté, falešná hraběnka i mafie. V úvodní scéně na začátku seriálu vlak přijíždí. V závěrečném dílu na konci vlak zase nekonečnou rovinou odjíždí. Symbolika.

Seriál se umně dotkne různých skutečných historických událostí. Rozehrává je a protkává právě výše vyjmenovanými skupinami. Není to lehká doba, je z ní úzko, čemuž napomáhá i film noir ladění. O co depresivnější jsou dny ve výmarském Berlíně, o to víc se lidé v noci snaží swingovat a hodit starosti za hlavu.

Swing. Hudba. Film má úžasný retro soundtrack. Ať už titulkovou píseň od herečky Severije, která si zahrála také hraběnku Sorokinu, nebo swingovky s patřičně dramatickou linkou od Bryan Ferry Orchestra. Ano, i stařičký Bryan Ferry si zazpívá v nóbl restauraci, klubu a bordelu Moka Efti. To je umně doplněno původními písněmi. Soundtrack má dvě části - tu veselou, swingovou, a pak tu temnou, scénickou, včetně dramatické titulní skladby. Doporučuji poslouchat od půlky.

První šestnáctidílná série, která se skládá ze dvou podsérií a je dějově propojená, má v sobě temno, mnohoznačnost a pnutí. Je skvělá.

Ta druhá, na tu se dívám. Možná i protože trochu navazuje a postavy jsou již "odkopané", jí chybí ten punc originality a wow efekt. Není tu žádný vlak, žádný povedený soundtrack, žádné velké proměny. I tak se na něj ale velmi dobře kouká. Na scénu více vstupují fašisté, osudový moment je krach burzy. Je tu fantom Babelsbergských studií. Z fantoma podsvětí, Arména, se stává jedna z hlavních postav. Ze stínu vystupuje do světla.

V Babylonu Berlín se nástupu Hitlera nedočkáme. Ten příklop temnoty, který by odkryl, že Německo je vlastně již v pekle, se do konce seriálu nezvedne. Jsou tam ale zmínky a narážky. Možná o to víc nahání husí kůži. Moc fajn. Doporučuji!

2020-03-01

Hejtujeme citujeme nějakou studii

Řídící dražších aut prý dávají méně přednost na přechodech, hlásá titulek na Auto.cz. To je hodně podbízivé a nekorektní. Jednak se průzkum dělal "někde v USA", jednak určitě není dobré takto generalizovat, protože to rozdmýchává nenávist my versus oni.

Chcete hejt? 

Já mám odzkoušené, že nejhorší jsou delivery služby typu DameJidlo (ti na vás najednou téměř i když na přechodu ještě jste), pak následují černé firemní superby a passaty, speciálně když jedou na své ranní mítinki a brífinki a fifinki. Naopak auta typu BMW, Mercedes či Bentley řídí řidiči, kteří zastavují skoro vždy.

Dále u mne dost špatně skórují maminy s dětmi (kikinki) bez ohledu na to, zda jedou géčkovým merglem nebo 15 let starou Xsarou. Chrání sebe a posádku před chodci násilníky? Nestačilo by se zamknout? Nebo mají taky nervy na dranc jako brífinki výše? Moc prostě nezastavují. 

Ale je to jen můj osobní názor, který bych si mohl dovolit jako sloupkař glosátor. Ne úplně jako seriózní motoristický časopis. Jenže auto.cz je seriózní. Tedy... Je seriózní? 

2020-01-24

Sně, úsměvně

Beatu Hlavenkovou jsem poznal jako "tu, co hraje s Lenkou na Baromantice" někdy v roce 2014. A pak už jsem na ní narážel pořád - v dobrém. Byla to ta klavíristka, co hraje na dobrých deskách známých muzikantů nebo uskupení mj. - Jaromíra Honzáka, Eternal Seekers. A pak jsem slyšel její překrásnou a dokonalou klavírní sólovku Theodoros. No a pak i další desky. Tehdy už pro mne existovala i sama Beata Hlavenková. No a pak přišel čas ji vidět i naživo - v zimě, v Anežském klášteře. Byl to impozantní zážitek. Drobná trochu nervózní žena a obrovské křídlo ve stejně obrovském sále - pekelně se soustředící na svou precizní hru na klavír. A s potleskem a nadšením publika pomalu tající do plachého úsměvu.

Ve čtvrtek o rok později jsem se ale ocitl na koncertě, který byl doslova magický - křtu nové desky Sně. Uprostřed zimy mne svou nebývale slunnou atmosférou úplně rozzářil a asi bude navždy patřit do galerie neopakovatelných hudebních zážitků. Beata Hlavenková jenom sálala pozitivní energii, vtipkovala jako diblík - zdálo se, že si koncert a křest nesmírně užívá, stejně jako zbytek kapely. Však měl i několik poprvé - poprvé uvedení celé desky Sně, poprvé s vlastním bandem, poprvé autorkou plně odzpívaný a poprvé s trumpetistou Oskarem Törökem také za bicími. A nutno, že i jemu to parádně šlo, a že také zářil dobro náladou.

V polovině se pokřtila deska (kávou - jak symaptické!), a nakonec si improvizovaně zazpívala i Lenka Dusilová.

Takové krásné koncerty bych mohl mít každý týden. Těšil bych se na ně jako dítě na hračku. Plakal bych štěstím. Vrněl blahem. Chodil denně spát s úsměvem na rtech. Možná bych si začal cucat palec. Teď ale díky aspoň za ten jeden.

A deska Sně? Poslechněte si ji. Každému to nesedne. Je to jakýsi něžný cross-over se základem ve folku, alternativními prvky, a špetkou jazzu. Klavír, trubka, sem tam kytara, perkuse, sem tam bicí. Má to vlastní styl a jazyk. Texty písní jsou samy o sobě krásné. Však některé z nich napsal Petr Borkovec. To je rozbor - co? Těžko se to totiž zasouvá do šuplíčků, těžko se hledají pomocná klišé - prostě to zkuste a uslyšíte.

2020-01-11

Energická múza

Nesmějte se mi, ale ve svých 36 letech jsem objevil the Muse.

A neopovrhujte mnou, ale líbí se mi to!

Zní to místy jak Radiohead ze začátku 90. let, místy jak Queens of the Stone Age v poslední dekádě. Šlape to trochu jako grunge, střídá to polohy, tonalitu a barvy jak kaplička thajského řidiče kamionu. Ano, je to a trochu kýčovité. A zároveň energická pecka. Prima do ospalé zimy.

Chcete to vyzkoušet? Zapněte třeba Spotify a pusťte si nejvíce hrané hity nebo nejpopulárnější desky - hity typu Uprising řeknou vše.

2020-01-05

Vánoce 2019


Jaké byly Vánoce 2019?

Především tu byly pekelně rychle. Už jsem pochopil, že nemá cenu pracovat od nevidím do nevidím, protože pak ten rok uteče vždycky rychle, ale ještě jsem se nenaučil důležité lidi a sám sebe efektivně posílat do řitě. Takže skončilo léto a najednou byl pryč i rok 2019.

S tradiční štědrodenní pizzou k obědu. Teorie je, že když se nacpete jako prasátko, není pak třeba půst a stačí se podívat do zrcadla. Bývaly časy, kdy bych řekl, že sníst pizzu rovná se postít se. Ale to mi bylo 20. Teď bych řekl, že jsem v zrcadle viděl zlaté prasátko. Ale nebylo to vůbec tak zlé.

Na panáka s Víťou. Víťa na tom trval, a když jsme mu to splnili, byl za odměnu hrozně hodný. Zatímco jsme usrkávali long drink v baru, seděl na klíně a hrál si se sodovkou. Pak při přejezdu mezi bary usnul a další long drink absolvoval již v horizontální poloze.

Konečně doma ve čtyřech. Poprvé spolu s ženou a poprvé v Holešovicích jsme byli na Štědrý den doma. Řízky pro kluky a vinná klobása pro nás. S výborným vínem z archivu, který mám utajené za odpadkovými koši. Se salátem z Billy (nikdo jiný než já jej totiž nejí). Bylo to super - poprvé jsem se po dlouhé době na vánoce nepřejedl a cítil se tak i po fyzické stránce dobře, takže slimfit košile neurvala knoflíčky. A ta radost kloučků vyrobená doma - z přivezeného stromečku, z ozdobeného stromečku, z řízku, z nadílky. To přímočaré vískání žádná slova nenahradí.

Se stromečkem v květináči na operák (půjčený - dovezli nám ho domů, a 5. 1. zase odvezli). Nebudu se zde rozepisovat o tom, jak stromeček v květináči šetří přírodu, to ať si každý přebere sám, ale svým způsobem to bylo geniálně bezstarostné. Když se dodrželo zavlažování a omezil teplotní šok, stromeček neztratil skoro ani jehličku, a to přesto, že na něm byla hromada dinosaurů, žraloků, ozdobiček a světýlek.

Nemateriálně. Tedy samozřejmě vyjma dětí, které chtějí vlakové točny, Lego, dinosaury a mají z nich pak neředěnou radost. Já jsem si pak všechno, co jsem chtěl, koupil po Vánocích :-)

No a pak postaru v Lovětíně a Radotíně. S hromadou jídla dárků a s velkou rodinou.