2014-12-20

Hudba před Vánoci

Novinka Pink Floyd je asi nejspornějším kouskem podzimu. Ušetřete si tedy rovnou rozpaky a totálně resetujte očekávání: Co může vzniknout předěláním šuplíkových nahrávek z 90. let, když navíc jeden z muzikantů již nežije? Šuplíkové nahrávky totiž nikdy nedosahují kvality těch, které byly původně zveřejněné. Nikdy. To je zpravidla důvod, proč je autoři zavrhli. A máme resetováno. The Endless River se sakra dobře poslouchá. Je to nekončené plynutí řeky kláves, v houpavém rytmu, okořeněné táhlými kytarovými sóly. Občas zaslechnete náznak něčeho, co z tvorby Pink Floyd už znáte. Hudba z říše fantazie stavěná ale na poctivých základech, spíše připomínající nakonec spíše album Davida Gilmoura On an Island (má recenze zde). Milovníci pomalého progresivního rocku si ji oblíbí, ostatní budou váhat, zda stojí za to. Shrnuto: Opravdu výborná instrumentálka, která kvalit Pink Floyd nedosahuje, což ani nešlo čekat.

Deska Passion Leaves a Trace kapely Black Lab má hezký obal a je láskou na jednu noc. Energická mladá muzika, která osciluje někde mezi rockem a popem připomíná Bon Jovi, U2, the Killers, možná Bryana Adamse. Nedává světu nic nového, ale přesto se do ní beznadějně zamilujete a tu jednu noc bude stát za to, ať už posloucháte v autě, při vaření nebo v metru. Nevím, jestli to dělá ta slečna na obalu. Letmý polibek zde. Celé k sehnání třeba na iTunes.

Trocha nostalgie před Vánoci? Jake Bugg nedělá nic jiného, než že kopíruje Boba Dylana. A taky Beatles. A Oasis. A celej britpop. Dělá to ale dobře. Krom stylu oblékání a účesu také na jednotlivých autorských skladbách mění polohu hlasu a styl hudby podle právě kopírované kapely. Je jako vánoční cukroví - osladí vám pár hezkých chvilek a rychle se přežere. K poslechu doporučím právě stejnojmennou desku Jake Bugg z roku 2012. A Mangou díky za typ.

Einstürzende Neubauten jsou zpět po letech se studiovou novinkou. Tou ale neztrácejte čas. Jedná se o recitál doprovázený (sem tam) hudbou. Bohužel kapela nezvládla navázat na bezvadnou (byť osobitou) desku Alles wieder offen z roku 2007 - sám Blixa se zřejmě hudebně vyčerpal na loňském vydařeném (značně alternativním) Still Smiling (něco zde). Dobrá. I tvořit hloupé věci je pořád umění a vy ho můžete a nemusíte mít rádi. Spíše mne zaráží ten propastný rozdíl v kvalitě a pojetí mezi novinkou a tím, co kapela hrála předtím.

2014-12-19

První zkušenosti s Windows Phone 8.1

V rámci nové pracovní pozice se mi do rukou dostala Nokia Lumia 635 se systémem Windows Phone 8. Rád bych se podělil o uživatelský zážitek, neboť zatímco na počítačích osmičky dominují a moc se mi nelíbí, na chytrých telefonech jsou stále tím "třetím vzadu", ačkoli mne velmi pozitivně překvapily.

Systém totiž bezvadně funguje, je jednoduchý a intuitivní a zároveň oproti Androidu vizuálně velmi dobře propracovaný. Velké bílé texty na černém ostrém displeji vypadají prostě krásně.

Nainstaloval jsem všechny aplikace, co mne napadly, a zaktivoval Exchange pro synchronizaci pošty, kalendáře a úkolů. I řádně obtěžkán však telefon pořád chodí parádně. Aplikace nemají prodlevy, animované přechody jsou nevídaně plynulé.

Mile mne potěšila integrace více zdrojů dat dohromady. Pracovní kalendář a kontakty se zobrazují dohromady s Googlem a Facebookem. V kalendáři je vše přehledně barevně odděleno. Apropos nastavit stqačí třeba jen Google Mail a synchronizace ostatního se na přání dokončí sama - jednodušší než u Androidu. Vše se však dá nastavit a vypnout. Zároveň telefon opravdu pěkně integruje data z různých zdrojů o jednotlivých lidech - až by jim to mohlo být nepříjemné.

Dlaždice hlavní obrazovky "Metro" se mi také hodně líbí. Oproti widgetům u Androidu, kde je bez nadsázky každý widget jiná ves, vypadá obrazovka Windows Phonu učesaně a šik, přesto vás ale v několika velikostech umí neustále informovat o všem podstatném. Je tak akorát živá - ne moc, tak akorát. V neposlední řadě, i spořič displeje lze nastavit tak, že dává rychlý přehled o všem, co se v síti děje.

Už není nutné dodávat, že mapy a navigace Nokia Here jsou vychytané a celý ekosystém parádně uzavírají.

Palec nahoru!

Co vadí, je, že mnoho věcí nastavit nelze - to je bohužel daň za jednoduchost. Skoro všechny klíčové aplikace, které mne napadly, k dispozici jsou - plno dalších ale prostě chybí. Maličkou vadou je i dotyková klávesnice Nokia převzatá ze Symbianu - tlačítka jsou velká, přesto mi psát rychle a přesně přijde těžší než na mém levném Androidu s menším displejem. Shrnuto a podtrženo: Pro technické hračičky tento systém není, potěší ale všechny, kdo chtějí opravdu parádně odladěný smartphone s dobře čitelným a intuitivním rozhraním.

K tělu telefonu není co dodat. Lumia 635 vypadá jako iPhone v plastovém obalu. Je decentní, precizně jednoduchá, tenká, dominuje velký clear black displej. Barevné Lumie vyšších řad mi vždycky připadaly krásné (subjektivně hezčí než iPhony), tahle vůbec ničím nezaujme, ale ani nezklame - prostě ideální smartphone pro práci za velmi rozumnou cenu.

2014-12-11

Praha Kačerov - tak to má být

Nová stanice Praha - Kačerov je příjemným překvapením: Jednoduché betonové nástupiště, malá čekací budka a účelné přístupové cesty. Žádná pseudoarchitektonická "městotvorná" onanie v podobě gargantuovských velrybích koster (dodal bych ještě "kotasovská", ale nechci trollit). Navíc postaveno za necelého půl roku bez velkého humbuku. Tak vypadají běžné stanice S-Bahnu v Německu, a proto jich tam už mají tolik. Jen tak dál - palec nahoru! 

2014-12-02

Impro 14.11., aneb jak požádat vyvolenou o ruku

Na věži, daleko od davů, vysoko nad městem. To byla moje představa. Zablokovat si pastýřku Eifelku při mé finanční situaci nebylo úplně lehké, a tak jsem prošel všechny možné pražské věže, abych zjistil, že většina z nich je hlídaná kamerami, automatickým alarmem a ochrankou, služby rotují a pokladní sedí za neprůstřelným sklem (a komunikují s vámi telepaticky přes bluetooth - vtipkuji). Volba tedy nakonec padla na věž překrásné Novoměstské radnice, kde bdí sám starý hlídač a vzhůru se stoupá romanticky po dřevěných schodištích v přítmí.

Plán byl nechat na schodišti vzkazy s květinami, které bude budoucí snoubenka třesoucíma se rukama s tlukoucím srdcem sbírat, a na terase s výhledem na město ji pak konečně požádám o ruku. Vyložil jsem tento plán hlídači, který se pro nápad rozhořel a slíbil, že ve smluvený den zavře, vyprovodí hosty dříve (beztak jich tam na podzim ve všední den bývá málo) a nechá nám naší chvilku klidu. Podali jsme si na to ruku a rozloučili jsme se.

Ve smluvený den jsme si s věžníkem vše znovu potvrdili telefonicky. Hlavně ten moment nezkazit - chci, aby se ten den cítila jako princezna.

Ověšen květinami, skleničkami, sektem a obálkami přicházím ve smluvený čas před Novoměstskou radnici a nacházím těžké dveře zavřené. Intuice mi bůhvíproč velí paniku, ale říkám si, že to není problém - mám přece číslo na věžníka, který jen dle domluvy zavřel předčasně, aby mohl vyprovodit ven hosty. Zaklepu tedy dvěma volnými prsty. Nic. Položím tašku na chodník a zaklepu pořádně. Nic. Volám tedy na uložené číslo. Uvnitř zvoní vstupní halou telefon. Okno svítí. Ale nikde nikdo, nikde nic.

Čekám tedy chvíli a uklidňuji se, že vše běž, jak má. Klepu i volám. Znovu a znovu. A čas, kdy má přijít má (snad) budoucí snoubenka, se nezadržitelně blíží. Lomcuji mohutnými dveřmi. Nic. Stařík mne vypekl nebo prostě zavřel a umřel. Uklidňuji se vnitřně a připravuji se pomalu na tu chvíli, kdy ona přijde. Prostě nějak zaimprovizuji - buď nás stařík pustí dovnitř společně později, nebo se stane cokoli jiného. Stresovat se nemá cenu a couvnout by z toho dělalo agónii.

Nu a (snad) budoucí snoubenka je tady. Ráda, že mne vidí, byť asi lehce povadlého, ověšeného všemi těmi dost netradičními krámy s velkou kyticí. Tak se chvíli bavíme kolem, volám ještě staříkovi, a nahlas před ní připouštím, že záměrem bylo navštívit věž, u jejíchž dveří mezitím již 10 minut bez úspěchu podupáváme. Za jejího taktního dál se nevyptávání tedy vyrážíme na Žofín, kde se vše odehraje improvizovaně, bez využití s sebou vlečeného pracně připraveného materiálu. Ona říká ano, připíjíme si na lavičce před zavřeným Bajkazylem s výhledem na Hrad odspod, a pak společně povečeříme v restauraci s výhledem na řeku. Dobře to dopadlo.

Jen doufám, že se staříkovi nic nestalo. Mohl bych v podstatě říci, že mne pěkně vypekl, ale svým způsobem to byl nakonec zajímavý test vzájemné souhry, a tak za tu zkušenost mohu jen poděkovat. A jestli se cítila jako princezna, nevím, ale uhrála to dobře.

2014-11-30

Poslední den nezaměstnaného

Dnešní neděle je posledním volným dnem před tím, než po roce opět nastoupím do práce. Rok je dlouhá doba, a tak je zcela přirozeně na čase trochu bilancovat.

A poslední dne listopadu - měsíce s překrásným názvem. Pro mne jeden z úplných konců sezóny (vše staré končí s každým padajícím listem) a začíná zimní chmur, po kterém už může být jenom líp. V listopadu před dvěma lety jsem začal vážně přemýšlet, že změním práci. Hned na to mi dlouholetá přítelkyně řekla sbohem a o rok později jsem byl na začátku svého asijského dobrodružství.

Nu a za tu dobu se toho opravdu mnoho změnilo a opravdu cítím, že je líp.

Práce. Nová práce je posunem tam, kam jsem chtěl - tématicky (zcela nadneseně: od snižování nákladů k jejich generování něčím novým), lokalitou (už nebudu na cestách), a sektorem (už nebudu nevítaný vetřelec zvenčí, který to po dlouhých večerech odedře). Držte palce, ať se podaří oboustranně naplnit očekávání.

Setkání. Potkal jsem tolik inspirativních lidí, že na to ani předchozích 5 let nestačilo. Potkal jsem sebe a ujasnil si, že to je pořád ten samý já, jen po všem trochu lépe chápu, kam a jak směřuji. A v neposlední řadě setkání velmi osobní: Potkal jsem ženu, po jejímž boku chci pokračovat dále.

Přestal jsem se konečně trochu brát vážně. A hodně mne to paradoxně otevřelo novým věcem.

Naučil jsem se sebeřízení a řízení svého času. Pochopil jsem konečně lépe pojmy typu "svoboda", "volnost", "bohatství". Nenaučil jsem se sice lépe řídit své finance, nicméně jsem je pochopil z ptačí perspektivy, a pochopil jsem také, komu slouží.

A to i díky Asii. Cestovat delší dobu sám pouze s čtyřicetilitrovým batohem v místech s absolutně posunutými hranicemi osobního komfortu mne naučilo, že můj vlastní pocit štěstí nepramení z jistoty nebo z materiálního zajištění. Začal jsem si takových jistot vážit a pochopil jsem, že jsou často jen klamavé.

V neposlední řadě ze mne teď není moudrý člověk, ani mudrc. Pořád se bojím bolístek, piji pivo, mám rád silná auta, krásné drahé věci, čokoládu, maminku, tatínka a zůstávám totálně arogantní. Jen jsem jsem navíc vděčný za to, jak jsem mohl strávit poslední dva roky a co mi to dalo. A za vším jsou lidé, které jsem potkal nebo potkávám. Děkuji všem, co jste mi to umožnili.

2014-11-27

Vosto5: Dechovka

Divadelní soubor Vosto5 mi zase jednou vyrazil dech hrou Dechovka, která se vrací k tématu čeští Němci, podobně jako třeba Peníze od Hitlera (kdysi se hrála ve Švandově divadle - více zde). Kousek s podtitulem lidé se mění, dechovka zůstává je strhující obsahem i formou.

Obsahem se jedná o dokument, který vypráví tři události ze sokolovny v malé vesnici kdesi uprostřed Vysočiny v roce 1923, 1945 a dnes. Scény spojují dvě hlavní témata: Dechovka a červená linka viny, kterou si jako národ neseme vůči českým Němcům. Příběh je stavěn citlivě - rozhodně nekřičí a nesnaží se dojmout, jako se to dělo u zmíněných Peněz od Hitlera. S dokumentární strohostí si naopak půjčuje stereotypy, které byly charakteristické tehdy a jsou dnes, zároveň ale místy rozesměje - hořce i upřímně.

Ještě zajímavější je formou. V kulisách Baráčnické rychty na pražském Tržišti jsem se ocitl na autentickém zasedání městské rady, na venkovské tancovačce a při otevírání místní sokolovny - vždy s autentickou výzdobou, roznáškou piva a limonády a... dechovkou. Členové souboru seděli v hledišti mezi námi a diskutovali živě se zastupiteli, tancovali a chlastali, předváděli sokolská a jiná vystoupení. Sled obrazů, který diváka nutí vstoupit do děje v roce 1923, 1945 a dnes... a stydět se. Smekám.

O Dechovce se dozvíte více zde. Hra se bude reprízovat dnes, a pak až příští rok a já ji mohu jen vřele doporučit.

Nabízí se ještě malé zamyšlení. Když na konci představení zazní výrok: "A od té doby nesnáším dechovku," říkám si, děkuji - také dechovku nesnáším. Proč ale vlastně? Dechovka je obyčejná, lidová, skočná hudba. A o tom to je. Možná, my, co jsme tam seděli, možná jenom já, jsme nabubřelí městští intelektuálové, kteří nesnáší svůj lid, jehož jsou ale přece taky součástí. Konkrétně pak, v tomto divadelním kousku, jsme možná národ, který nesnáší dechovku, svou lidovou duši, protože nás hlodá vina, se kterou jsme se zatím nedokázali srovnat. Je to naše pověrečná zbabělost? Je to křivda vůči Němcům? Ať už tak či onak, nejsme v tomto horší než jiné národy v Evropě - je pouze na nás, kdy si zameteme před svým prahem a začneme na sebe být hrdí a mít se trochu rádi. A pak budeme možná mít rádi dechovku, který sice zůstane nudným žánrem, ale bude taky hrdou, nezatíženou součástí národního dědictví.

2014-11-18

Kam s nimi?

Staré věci mají kouzlo. Třeba tahle krásná lampička, kterou jsem loni našel ve vetešnictví, a která po rozsvícení vždycky chvíli romanticky poblikává, než začne plnit svou službu - dávat teplé žárovkové světlo zašlých časů. Zdálo by se, že je krásné sbírat staré věci nebo je po svém boku nechat stárnout.

Na druhou stranu vám ale umí přidělat vrásky. Některé staré věci se prostě stávají bezcennými (co třeba s ojetými lyžemi nebo XL helmou, která je každému o číslo větší?). A bezcenné věci se vám připomenou třeba při stěhování - najednou na vás ode všude z temných koutů vypadávají další a další kousky, které už dobu nepoužíváte.

Letos jsem byl pár měsíců nezaměstnaný, a tak jsem si řekl, že se takových starých věcí zbavím. Nejde o to, že by prostě nešly vyhodit, ale osobně mi nedělá dobře, když vyhazuji nebo zbytečně skladuji něco, co mne jen roky zatěžuje a přitom může někomu posloužit. A tak jsem se jal věci nabízet (vsezaodvoz.cz nebo sbazar). Mrzuté je, že finančně se to doteď při všem odesílání a balení opravdu nevyplatilo. Ale zbavilo mne to pocitu konzumního zmaru a naopak dodalo pocit lehkosti - s sebou si v životě nesu jen to, co mi slouží, co mám rád a co potřebuji (a rozhodně nepotřebuji 4 představce na jediné horské kolo!).

Na druhou stranu, jak vím z minulosti, tenhle povznášející pocit skončí, jakmile protnete svůj svět se světem jiného člověka. Najednou oboustranně nechápete, co ten druhý na tom či onom krámu vidí. A těžko se vysvětluje, že s jakousi ošklivou lampičkou jste strávili všechny studijní roky, když v obchodě protějšek našel nové oslňující svítidlo za super cenu, které se vám oběma líbí.

Věci jsou prostě břímě i radost.

2014-11-17

Díky k 17. listopadu 2014

Dnes je výročí sametové revoluce. Počátku převratu, který pro některé znamenal svobodu a nový směr a pro jiné nepříjemné prázdno.

Jsem rád, že tu dnes jsem - ve svobodné zemi. Mohu být nespokojený s desítkami velkých věcí tam nahoře, s konkrétními lidmi, s daněmi, mohu být kritický ke svému národu, ale nic to nemění na tom, že jsem svobodný.

Mohu říkat, co chci, pokud si to obhájím. Mohu dělat, co chci, pokud to neškodí jiným. Mohu podnikat, zbohatnout, uživit svou rodinu. Mohu ovlivnit věci, které si vyberu. Sám sobě vytvářím žebříček a stropem je mi pouze vlastní postoj.

Navíc jsem se narodil do šťastné země - bez přírodních katastrof, uprostřed vyspělého regionu s historií, s materiálním dostatkem, obklopen milující rodinou a (někdy až velmi) ochranářským státem. Jsem rád, že to nejmenší, o co se musím zasadit, je vlastní šťastná mysl.

Nejsem nekritický, ale jsem rád, že žiji ve šťastné zemi. Proto díky všem, co se o ní zasloužili a zasluhují!

2014-11-16

Knírkopad 2014

V listopadu mnozí, kteří se jinak honosí hladce oholenou tváří, nasadí knír, aby upozornili na příslušnost k iniciativě Movember. Už to zpravidla samo o sobě pobaví.

Movember má pomoci bojovat s rakovinou prostaty a varlat zábavnou formou. Tedy 1. pomoci a 2. pobavit. Samotný název iniciativy "movember" je kombinací "knírku" (moustache) a "listopadu" (november). Nápad vznikl v roce 1999 v Austrálii a od roku 2004 formálně existuje iniciativa s tímto názvem. Více zde a o mužském zdraví zde.

Kreatívec Ondra Semotán se přidal a oba účely iniciativy (pobavit a pomoci) příjemně skloubil - každý den jej na Facebooku můžete vidět s jiným (virtuálním) knírkem. Všechny výtvory nakonec navíc skončí na pexesu. Mnohá rána se při otevření Facebooku jeho obrázky opravdu bavím. Určitě tedy doporučuji ke shlédnutí i vám - více zde.

2014-11-14

Ze Zemana velblouda

Nechápu, jak se lze donekonečna bavit diskusí kolem Miloše Zemana. Jako národ jsme si ho zvolili a všichni jsme věděli, jaký bude. Někteří z nás ho dokonce možná znovu zvolí a jeho chování mu nejspíše přidává body, takže on sám se stydět rozhodně nebude. Co je ale důležitější, prezident je prakticky neodvolatelný a v reálu zase až tak moc neškodí (kvůli němu nepřijdete o svobodu slova, ani o životní rozlet, ani o peníze, které jste zaplatili na daních) - ponižuje nás reálně jako národ, což ale vadí jen některým vrstvám. A čím víc tu žoužel budeme přežvykovat, tím víc bude hořknout.

Doporučuji nedělat ze Zemana velblouda a soustředit se na věci, kde lze kromě vztekání do budoucna něco ovlivnit:
  1. Na oligarchu a ministra střetu zájmů Babiše, který mnohým z kritiků Zemana stále ještě přijde cool, ale který nám reálně opravdu může škodit. Možná je to jen formální konflikt zájmů, ale spíše bude Babiš a jeho strana umetat potichu cestičku vlastním podnikatelským a mocenským aktivitám. Věnujte proto raději čas a energii pozorování a kritice Babiše a jeho strany. Není cool - je potenciálně hodně nebezpečný.
  2. Když se podívám na Václava Klause, jehož názory jsem kdysi míval docela rád, a srovnám ho se Zemanem a oba s jinými lidmi na sklonku života, mám dojem, že se všichni na stará kolena chovají úplně jinak, než dříve - přestávají se ovládat. Měla by se začít diskuse o horní věkové hranici působení v politice. Samozřejmě to nezabrání Klausovu antihavlovskému exorcismu (střízlivý názor zde) po odchodu ze státních funkcí, jen už to ztrapňování neprobíhá v přímém přenosu a ve státní funkci oficiálním hlasem nás všech.

2014-11-10

Bezalkoholový listopad

Knírek mám víceméně permanentně, v listopadu u mne nenastane žádná movemberová změna, a tak jsem si stanovil bezalkoholovou výzvu. Celý listopad nebudu pít alkohol, přičemž minimální obsah v pralinkách, rizotu podlitém vínem a nealko pivu se jako alkohol nepočítá - prostě jde o to nebýt z alkoholu účelově "v náladičce".

První zajímavé zjištění je, že mi alkohol v hospodách nebo doma (zatím) nechybí. A pít po sportu beztak ve zvyku nemám. Maximálně dostanu občas o podzimním večeru chuť dát si k filmu skleničku dobrého červeného, co se válí po skle  jak inkoust. A tak to vlastně není výzva...

Druhé zjištění je, že člověk se alkoholem likviduje čistě ze zvyku - ve společnosti je normální pít, nikoli nepít (přijít na akci a popadnout sklenku vína / přijít do hospody a nechat přistát masivní půllitr). Do dobré konverzační nálady se lze ale dostat i pitím čaje, nicméně od určitého bodu zlomu smysl zábavy opilých střízlivému začíná unikat, ať chce nebo ne.

Třetí zjištění je, že nealko v podstatě není k dispozici. Mnoho restaurací nemá nic kromě pita, kávy, sáčkového čaje a sladkého shitu. A pít obyčejnou vodu z lahvičky za 45 korun opravdu nebudu, když na záchodě teče zadarmo, což mne vede zpět k filozofické otázce: Chodíme se tedy do hospody spíše opít nebo potkat ostatní a poklábosit nad sklenkou vody?

Čtvrté zjištění je, že v místech, kde se na nealko specializují, je na výběr z poměrně hodně drahých domácích limonád často pochybných chutí nebo přeslazených (často taky ale dobrých) nebo z různých horkých extraktů. Jsou výjimky, ale zatímco piva pijete klidně 4 hodiny, zkuste pít 4 hodiny silný čaj nebo kávu.

Páté zjištění je všeobecně známé: Většina nealko položek stojí více než to "blbé" pivo. A když náhodou stojí méně, kopnete je do sebe a jsou pryč.

Šesté zjištění s tím napůl souvisí: Většina nealka se chuťově nevyrovná alku. Nealka jsou často prostě jen sladká nebo když už za něco stojí, tak často přehnaně doslazovaná. Výjimkou mohou být některé ovocné freshe nebo lepší limonády, jenže ty zase zpravidla stojí přespříliš. Že byste mohli nealko pomalu převalovat na jazyku a vychutnávat, se stane málokdy.

Cílem bylo i volně objevit nějaké nealkoholické terno (pominu-li čaj a kávu). Zatím jsem nepotkal nic, co by si mne svou chutí omotalo kolem prstu, pominu-li zázvorový čaj a Bernarda se zázvorem v Podolce. To ale přičítám své lásce k pálivě aromatickému zázvoru. Navíc konvička s čerstvým zázvorem není sladká, nestojí moc, zabaví vás na dlouho, takže je téměř cenovým ekvivalentem piva, a dá se objednávat celý večer, aniž by vás finančně zruinovala, měli jste třes, zvraceli nebo dostali druhý den průjem. A o kterém jiném nealku tohle můžete říct...

I proto ale budu rád za jakékoli doporučení a samozřejmě dám zde s dostatečným odstupem vědět, na co jsem přišel.

2014-11-07

Hudební objevy na podzim

Nejen jazzem je živ člověk. Dostaly se ke mně i rockové věci, které stojí za zmínění.

První pochvala patří Robertu Plantovi za jeho novou desku Lullaby and... The Ceaseless Roar. Bývalý zpěvák Led Zeppelin už dobu inklinuje ke kombinaci prvků arabské (jakkoli je to nepřesné slovo) hudby a rocku. To vše podává v moderním zvukovém hábitu a navíc to stále ještě nezačalo nudit. Naopak - poslouchá se to velmi pěkně. Nic přelomového, nicméně sakra dobře řemeslně odvedená práce.

Další pochvalu zaslouží Mango, který doporučil album Do to the Beast od kapely The Afghan Whigs. Deska je první novinkou po více než deseti letech a je trefou do černého. Indie rock pojatý klasickým poctivým rockovým způsobem. Navenek tvrdší, ale unvitř velmi kultivovaný, inteligentní (nikoli zbytečně sofistikovaný), plný melodických zákoutí, která stojí za to objevovat. A navíc se dá poslouchat i v autě na D1.

Poslední deska Kasabian 48:13 obsahuje pecku Stevie. Tahle věc se vrací k prvním nahrávkám - přímá, ostrá, líbivá. Zbytek desky je pak o třídu horší, ale jak posloucháte podruhé a potřetí, přijmete celé album za své. Tady ale na rozdíl od Planta neplatí, že opakování je půl úspěchu. Příště už by to chtělo okořenit něčím novým.

Poslední pochvalu zaslouží noví U2. Opět je to návrat ke kořenům - zde do 80. let. Songs of Innocence je kvalitní album, na které se vyplatí udělat si čas - plné zralých skladeb bez vaty, dotažených do detailu. Bohužel tu také úplně chybí líbivý hit typu Stevie. Od začátku do konce vás nějak tak těší, ale přejdete ho, aniž by zanechalo silnější dojem. Neurazí sice kýčem ve stylu desky All that you can't leave behind, nezvedne mandle experimenty z alba Pop, ani není nevyvážená jako minulá No Line on the Horizon - je konstantně kvalitní a nevtíravé, což nutně koliduje s očekáváním publika vůči superkapele typu U2. Odmyslím-li očekávání, palec hodně vysoko nahoru!

2014-10-26

Živý jazz, mrtvý jazz

Poslouchám doma po mnoha letech opět imternetové rádio Last.fm. Především jazz. Nejprve jsem byl zklamaný, že rádio teď hraje věci z Youtube a zaměňuje tak některé studiovky za živáky. U jazzu se to ukázalo být výhodou. Živý jazz je totiž opravdu živý a studiový jazz je... mrtvý. Potvrzují to všechny koncerty, které jsem doteď shlédl i zmíněné náhodné nahrávky. U jazzu totiž není živák pouhá méně učesaná verze studiovky se sem tam nějakou tou improvizací. Ne - živák je naopak esence jazzu - energetická bomba, která teprve ukáže krásu tohoto žánru.

Umění rychlé jízdy

Někdy se nestačím divit.

Líný nedělní provoz. Předjíždím padesátkou v levém pruhu po Hlávkově mostě pomalu jedoucí auto. Asi 200 metrů přede mnou jede stejným tempem policejní Octavia.

Tu se zezadu přiřítí stříbrný bavorák a problikává mne. Uhnu doprava, jakmile to jde, naschvál si dávám HODNĚ na čas, stejně jsou před námi policajti. Bavorák si z nich ale nic nedělá a ihned akceleruje na dobrých 80 km/h.

Říkám si škodolibě: Schválně, jak na něj budou strážci zákona reagovat. Bavorák je dojede svou ve městě viditelně nadlimitní rychlostí, nalepí se jim na kufr a pořádně je prosvítí dálkovými světly. Policajti nezapnou majáky. Naopak - uhnou a pustí ho. Bavorák akceleruje a rychle mizí směr Hlavní nádraží.

Dál už no comment. Rychlá jízda v dnešní době není o tom, jaké máte auto (rychle jede každý dvoulitr) nebo jak umíte řídit (ESP a ABS je taky všude), ale jestli "máte koule" nebo ne. Řidič toho BMW je měl a věděl, jak na to. Je otázka, jestli je to dobře.

2014-10-10

Že by domov?

Jak dlouho trvá vytvořit si po několika letech cestování pocit domova na jednom místě? Řeknu vám to: Jen několik měsíců!

Právě několik měsíců zpátky jsem se tady na těch stránkách zmiňoval, že mne svrbí boty a cítím se vykořeněn. Teď si ale uvědomuji, že se ve stěnách svého bytu a ve své čtvrti cítím dobře. Že ke mně těch pár ulic pod Vyšehradem najednou nějak tak patří a že jsem je dočasně přijal za své.

Není to ale jen pocit z ulic a stěn. Je to i fungování v místě. Věci, které doma dělám každý týden nebo den. To, jestli stěny působí studeně nebo teple, bez ohledu na teploměr a barvu nátěru.

Možná ale ty stěny a ulice prostě jen fungují jako zrcadlo - odráží domov, který si člověk nosí uvnitř v srdci.

2014-10-09

Návrat do notifikační doby kamenné


Nedávno jsem si vypnul upozornění sociálních sítí a chatů na svém mobilu. A cítím, že se něco v mém životě změnilo k lepšímu. Najednou na mne mobilní telefon každých pět minut nemlaská, necvaká a nevibruje. Minimálně tedy od pořízení Androida cítím, že je to návrat k přirozenosti. A není potřeba vypínat data nebo zvuk, jak jsem to dělal doteď.


Vlastně to ale není až taková změna, neboť tak jsem to měl nastavené na Nokii se Symbianem celé roky. Zcela oprávněně - ty roky jsem používal také Blackberry, který neustále vydával zvuky, a dioda mne byla schopná svým blikáním probudit třeba uprostřed noci, pokud byla nešikovně natočená směrem k polštáři. Těžko si představit dvě invazivní zařízení - osobní telefon a Blackberry dohromady na jednom stole. Hotové notifikační nevolnictví.

Zajímavé je také konfrontovat realitu a přání. Vzpomínám roky, kdy jsem se radoval, že jsem odeslal první mobilní e-mail  (ca. před 2005), že telefon umí být pořád on-line a automaticky se synchronizovat (ca. 2007). Že mohu na mobilu projet Facebook (ca. 2008). Že mohu z Blackberry ovládat svůj Outlook kdykoli a kdekoli, kde je signál (také 2008). Zlaté časy rádia!

Pak ale přišel moment, kdy se to zlomilo a člověk zjistil, že je ve virtuálně komunikačních kleštích, kdy telefony neustále blikají a mlaskají, většina mailů jsou na míru roboticky šité nabídky a newslettery, které vás ale masitým mlasknutím jsou schopny vyrušit a nutit pasivně reagovat úplně kdykoli, zapomenete-li vypnout zvuk. Stejné, jako když zjistíte, že abyste se po večeři mohli na televizi podívat na film, musíte pasivně shlédnout počasí, sport, patery dlouhé reklamy a losování. Informace, které musíte otrocky akceptovat, ačkoli je nechcete, a hned vedle je možnost aktivně si půjčit (nebo ukrást, chcete-li) film on-line bez reklam. Aktivně zvolit. Aktivně, s rizikem, že vyberete blbě a nadávat můžete jen sami sobě. Aktivně vypnout.

A tak nadšení z pokroku střídá strach z otroctví a návrat zpátky ke "kořínkům". Chcete-li tedy odpověď hned, zavolejte mi nebo pošlete textovku z doby kamenné. Uděláte mi radost - vyzvánění mívám zapnuté.

2014-09-30

Správa osobních financí v době kamenné

Na to, abyste byli dobrými hospodáři, často stačí používat zdravý rozum a mít trochu přehled o tom, kolik toho máte a jak utrácíte. A právě mít přehled o svých výdajích, je v dnešní konzumní době docela oříšek. Podívejme se na příklady, jak na to, a jak nám v tom může pomoci technika.

Základní požadavek je, aby vás získávání přehledu o svých financích nestálo moc času a námahy. Zároveň chcete mít přehled kdykoli, jednoduše, intuitivně a graficky. Zde ze hry vypadává Excel - umožňuje cokoli, ale sypat tam účty je hodně pracné a vytvořit si v něm systém vyžaduje uživatelskou zdatnost. Proto v roce 2014 spíše hledáme, co nabízí moderní technologie.

Zde nejprve malá exkurze do zahraničí. Máte účet v bance. Na mobilu nebo počítači vidíte všechny své elektronické transakce. Banka jim přiřazuje kategorie ("drogerie a potraviny", "splátka úvěru", "auto", "doprava" apod.) - bance můžete napovědět a ona si pamatuje. Můžete vidět, na kolik čerpáte své měsíční rozpočty (třeba "konzum"). Vidíte všechny své produkty na jednom místě. Vidíte stav svých investic do cenných papírů. Na spořáku si spoříte do virtuálních obálek na konkrétní maličkosti (třeba "nový mobil") a vidíte kdykoli, kolik tam je. Můžete si kdykoli vyvolat chytrý přehled s grafy. Banka vám občas i napovídá a upozorňuje nebo vás učí.

A teď zpět do reality. V Čechách je v tomto ohledu doba kamenná, byť první úspěšné kroky k lepšímu jsou zde vidět - např. AirBank nabízí velmi pěkný přehled a mBank od letoška rovněž, byť odpovídající mobilní verze tu zatím chybí. Povětšinou si v ČR pořád musíte jednou měsíčně sednout na zadek a "vyřídit si účty".

I tak ale v době kamenné lze spravovat finance elektronicky a poloautomaticky. A jak tedy na to? Existují dva způsoby.

První způsob je pro pořádkumilovné a spočívá v tom, že si pořídíte chytrou aplikaci typu eÚčty (nebo Moře Financí nebo jiné) a tam píšete každou transakci, kterou uděláte. Zadávání transakcí je jednoduché na pár kliknutí či doteků na počítači nebo v mobilní aplikaci. Data můžete importovat také z výpisů většiny bank. Máte možnost sledovat některé kategorie i detailněji - např. spotřebu aut a energií, dluhy, hypotéky, rozpočty. Má to základní výhodu: Můžete mít každý produkt v jiné bance a aplikace všechno integruje. A nevýhodu: Pořád je to trochu pracné, neboť vše zadáváte sami. Ale na rozdíl od Excelu už systém a rozhraní někdo vytvořil od vás. Pro získání nejzákladnějšího přehledu pro sebe sama je to ale i tak těžkopádné.

Druhý způsob je pro minimalisty a spočívá v optimalizaci a poloautomatizaci. Pořídíte si pokud možno co nejvíce produktů v jedné bance, která správu financí nabízí. Ideálně aspoň platební a kreditní karty, mobilní platby a spořící účet (pokud z něj děláte platby). A pak z této banky odesíláte pokud možno všechny transakce. Ty, které odchází pravidelně převodem z účtu do jiné banky (investice, životko apod.) naučíte banku automaticky kategorizovat. Pouze a jedině platby v hotovosti pak zaznamenáváte do jednoduché mobilní aplikace typu Wallet2 a jednou měsíčně je přepíšete po kategoriích do internetového bankovnictví vaší banky - nejlépe rozdělením transakce "výběr z bankomatu" na příslušné kategorie. Tím získáte ucelený přehled s minimálním podílem manuálních zásahů. To se ale stává složitějším, máte-li na správu více účtů či více osob.

A kdo z bank správu financí lépe či hůře umožňuje? Jakkoli aplikace typu Wallet2 nebo eÚčty hezky fungují a dokazují, že to jde, nabídka bank zatím není nic moc. Pominu-li zmíněnou Airbank a mBank, službu nabízí ještě GE Money Bank. Některé další banky se snaží nebo na řešeních pracují.

2014-09-27

Festka art party

Ve čtvrtek jsem si moc pěkně užil akci zvanou More Than One Festka Art Party.

Cože to je Festka? Pár kluků se na Vinohradech rozhodlo skoncovat s konfekcí a začít si montovat bicykly podle svého vkusu. A protože to šlo dobře, a soudím, že to byla i zábava, začali nabízet kola šitá na míru všem, kdo měli zájem a finance. A tak vznikla značka Festka. No a mezitím to dělají už čtvrtým rokem, přidala se k nim řada šikovných nadšených lidí a šiky fanoušků se začaly rozrůstat. Party byla krom jiného také oslavou čtvrtých narozenin značky.

Na akci ale byly především představeny tři max. čtyřkusové série kol vyrobené ve spolupráci s mladými umělci. Komentovali je sami Jan Kaláb, Tomski&Polanski a Michal Škapa. Těžko popřít, že kola nasvícená na stojanu vypadala opravdu nádherně. Na ručně dělaném rámu již dobu jezdím, ale jezdit k tomu na rámu s tak krásnými texturami musí být ještě o stupínek větší radost.

K vidění byly i jiné stroje a dále pak kolekce oblečení High Voltage od Lea Macenauera, která brzy přijde do prodeje. Reflexní bunda byla velmi praktická a na omak opravdu příjemná a dokáži si představit, že musí být těžké ji na konci jízdy svléknout.

Akce se konala v café Jedna ve Veletržním paláci, souběžně s výstavou Ceny Jindřicha Chalupeckého, takže i společensky lze hovořit o naprostém, nejen cyklistickém, vyžití.

Příjemně společensky vysílen a o pár desítek kilo těžší jsem se pak cítil po své první jízdě na válcích v závodu na 500 metrů proti Ondrovi, který také pořídil jedno z pěkných videí o tvorbě rámů, která se v mezičase promítala.

Technickou dokonalost Festek těžko posuzovat - zda tihle lidé z Vinohrad dělají technickou lahůdku, která umí obhájit svou cenu, srdcovku, průměrnost na míru, prodávají příběhy, umělecké zpracování nebo vše dohromady, to netuším - v silničních bicyklech se nevyznám a německou recenzi na Festku jsem zatím nečetl. Přinejmenším však jedna věc svědčí o tom, že Festka není jen nákladná hipsterská lahůdka. Závodník Ondřej Sosenka se na špičkovém stroji Festka One pokusí získat zpět titul nejrychlejšího okruhového cyklisty. Držme tedy Ondřejovi i Fetsce palce.

2014-09-23

Hezky se vybarvil

A je tu první podzimní den roku 2014. A hezky se vybarvil. Venku zima jako v psírně, ostrý vítr a sem tam poprchává.

Holt se přioblečeme.

Těším se pak na šustění bot v listí naskládaném jako papír přes kořeny a stezky, na krásný středoevropský chmur, který mi loni v Asii unikl, na vůni zatápění v kamnech a čaj na zahřátí po příchodu domů. Těším se na lesy a parky oranžové pod nohama a žluté nad hlavou. Na mlhy jako závoj. A tak dále. Podzim je fajn.

2014-08-27

Segway - kdo z koho?

Problematika Segwayů je nesmírně zajímavá. Velmi připomíná nekonečné diskuse mezi zastánci zdravého rozumu a zastánci tvrdých restrikcí a omezení v jiných oblastech - typicky v automobilismu a toho, jak (a zda vůbec) by měli cyklisté jezdit po náplavce.

Pořád ještě jsme zdivočelá země - jsou tu "zdivočelí pragmatici", kteří maximálně využívají volnost danou zákonem ke škodě jiných, a jsou tu idealisté, kteří tvrdí, že Česká republika je země evropská a civilizovaná, a odvolávají se na morálku a zásady zdravého rozumu s vidinou, že to tu může "jen tak" fungovat jako "na západě", a pak sami porušují pravidla, protože jim přijdou nesmyslně přísná. A mají částečně pravdu - "na západě" není víc regulace a přece to nějak funguje.

A jdeme k jádru pudla: Fakt je, že kdyby (kdyby, kdyby) se jezdci na Segwayi pohybovali rozumně a jen o něco málo rychleji než chodci, nejspíš by na chodníku splynuli (by, by). Jenže to oni nedělají. Je tu totiž 0,01% frajerů, kteří se chovají rušivě, a těm ostatním rozumným 99,99 procentům dělají špatnou image. Sám mám ostatně opakovanou zkušenost, jak sami poskytovatelé vozítek kličkují po pěší zóně obrovskou rychlostí a "vykrajují" oblouky těsně kolem zmatených chodců. Jistě to spolehlivě přitáhne pozornost zákazníků, stačí ale jeden nepředpokládaný pohyb chodce a kolize je na světě. První, co mne napadne, když se leknu, jak někdo prosvištěl kolem, je chytit ho "za flígr" a sundat ho z vozítka. Ale bojím se. Sundat se mi ho nejspíš povede, ale prát se neumím a dostal bych hned "na budku". A nic víc nezmůžu.

Další věc je, že některý druh Segwayů je poměrně široký oproti běžnému člověku. Ať chce nebo nechce, na už tak přeplněném pražském úzkém chodníku vyžaduje speciální pozornost a prostor, čímž omezuje a ohrožuje základní lidskou svobodu - volně chodit.

Naproti tomu stojí určitá hysterie chodců. Jedna skupina se apriori vymezuje vůči jiné - to dává smysl. Segway je něco nového a pro většinu lidí zdánlivě zcela zbytečného. Většinou na nich jezdí prokazatelně cizinci - jsou tmaví, šikmoocí... prostě jiní. Ale popravdě, těch 99,99% jezdců na segway nedělá nic špatného a přesto často sklízí zbytečně zlé pohledy.

Sám celkově vycházím z toho, že ve svobodné zemi mají nárok všichni dělat, co chtějí. Pokud ale akce jednoho nebo nějaké skupiny omezuje svobodu nebo ohrožuje jiného nebo skupiny jiných, je nasnadě, že přednost má vždy absolutní lidská přirozenost, kterou je při pohybu po městě běžná chůze.

A proto se chtě nechtě přikláním k zastáncům tvrdé regulace a tímto podporuji kroky Prahy 1. Segway je z tohoto pohledu stejná kategorie jako kolo, neboť se pohybuje podobný způsobem (rychle a pro chodce nevypočitatelně).

Fajn - pěkně jsme si to od šálku kávy vyříkali. Na druhou stranu jako odpůrce restrikcí zoufám, neboť každá restrikce ve zdivočelé zemi vyžaduje hlídače. A s těmi bývá problém - ať už jich je málo, chybí jim pravomoci nebo jsou jen lemplové... Možná bych nakonec přece jen zvlčilému segvejáři měl dát slovní morálně lekci, jako paní z článku zde. A nebo se nerozčilovat a počkat ještě 15 let, abychom dohonili těch celých 40, kterých zaostáváme za západní Evropou.

2014-08-22

Budou banky altruistické?

Bankovnictví se stává komoditou. Velké banky si svých zákazníků neváží a akorát je dojí. Lidé banky využívají neradi a jen protože musí. Velká banka X navýšila roční zisk na 10 miliard Kč. Velká banka Y zvýší poplatky za některé služby. Malé banky nabízejí nulové poplatky. Úspěšná služba zákazníkovi by měla mít částečně altruistický motiv. 

Takové a podobné hlášky slyšíme denně a přesto se velké banky nesnaží změnit - nenaznačují ani snahu o zmíněný altruismus. V následujících odstavcích se pokusím zamyslet proč.

Malé přímé banky jsou motivovány být altruistické. Jejich cíl je jeden: Mít aspoň nějaký zisk tím, že uspokojí zákazníka. A mají tak malý výchozí zisk, že každé jeho zvýšení novým nápadem je znatelné. Zároveň potřebují přetáhnout zákazníky velkých bank a to nejde pouze kosmetickými rozdíly. Opomineme-li pár lidí, kteří přejdou z principu nebo z nenávisti, musí přímé banky nabídnout odlišný koncept, jinak zákazník není motivován odejít od velké banky. Malé banky ale nemají velké klientské portfolio, ze kterého by mohly těžit, ani tolik pracovníků, kteří by měli čas změny uskutečňovat, a při zmíněném malém zisku jsou zároveň velké investice nebo pokusy nebezpečné. Malé banky tedy inovují, ale jen poměrně pomalu a konzervativní zákazníci také přecházejí jen velmi pomalu.

Motivace velkých bank je tedy složitá. Jejich cíle jsou totiž dva: Uspokojit zákazníka a pak zadavatele - akcionáře, který očekává obrovské zisky. Lidé potřebují a budou potřebovat hypotéky, účty, platební karty, vklady a výběry. To v čem jsou velké banky dobré a také to, co jim přináší obrovské zisky a co akcionáři rádi vidí. Zákazníci k těmto produktům nové technické vychytávky nutně nepotřebují. Ty stojí peníze a trh je zpravidla přijímá jen vlažně (vzpomeňte si třeba na důvod konzervativismu "bezpečnost": Chcete jednoduché a vychytané bankovnictví, ale jakmile přijde zjednodušení, nejspíše ho odmítáte, neboť vám nepřijde bezpečné. A po roce a půl už ho používáte jako všichni, aniž by se cokoli změnilo). A protože všichni zákazníci k malým přímým bankám s nulovými poplatky neodešli, není ani příliš logické, aby se velké banky měnily jen tak bez toho, že by měly v ruce kouzelné řešení, které jejich pozici zásadně zlepší nebo zafixuje.

Abych jen nehanil, velké banky se také snaží samy inovovat, aby předešly budoucí ztrátě zákazníka tam, kde tuší, že by je jednou mohla bota tlačit. A je to pro ně nelehké - mají totiž na rozdíl od mladých vyzyvatelů velké a nepřizpůsobivé portfolio klientů, starší systémy, které se postupně nabalovaly, a hromadu poboček s klientskými pracovníky, na které každá změna chtě nechtě dopadá, a které je těžké vždy přeškolit. Malé bance oproti tomu stačí vyškolit pár lidí v call centru a "všech 15 pracovníků" na pobočkách.

A jaká bude realita? Existují v zásadě různé scénáře, jak se vše bude vyvíjet:

Scénář 1 je, že zákazníci budou setrvávat u velkých bank a zůstanou konzervativní vůči novinkám, čímž je potopí. Nestane se nic a bude docházet k dílčím změnám typu bezkontaktní platební karty.

Scénář 2 je, že malé banky začnou přitahovat více a více zákazníků na nulové poplatky. Produkty a jejich prodej zůstane stejný - půjde pouze o poplatky. Dojde tak k další komoditizaci bankovních produktů. To donutí postupně velké banky snížit poplatky (a tím i zisk) nebo přinést něco inovativního, co malé banky nemají. Změna pro zákazníka bude jen velmi postupná.

Scénář 3 je, že některá z malých bank zavede inovaci nebo zásadně změní přístup k zákazníkovi, což začne přitahovat větší množství zákazníků. Velké banky pak budou muset okamžitě reagovat, protože jinak budou přicházet o zisky. Půjdou nejspíš cestou kopírování a vylepšování inovace, ale i tak budou přeběhlíky získávat zpět už jen těžko.

Scénář 4 je, že nějaká z velkých bank přesvědčí své akcionáře, že zásadní změna je dobrá, nevyhnutelná a finančně výhodná, a uskuteční změnu první. Zde je tedy docela možné, že velké banky nepadnou mečem těch malých, ale posunou se na zcela jiné bojiště, kde nebudou produkty komoditou, a nebudou tedy samy tak ohrožené.

Ať už nastane jakýkoli ze scénářů 2 až 4, nějaký rok bude trvat, než se změna rozhodne, nějaký rok, než se upeče a nějaký rok, než si ji jako zákazníci vůbec všimneme. Tedy... změna v horizontu dvou až pěti let od dneška nejdříve. Ale nakonec - zákazník má vlastně výběr varianty ve svých rukách...

2014-08-19

Chlapectví

Richard Linklater nepatří mezi "áčkové" režiséry. Jeho minimalistické "artové" filmy jsou založené na dialogu, perfektně propracovaných postavách a osobním šarmu herců. Pro mne srdcovky od doby, kdy ve filmu Před úsvitem (zde na ČSFD) na scénu uvedl Celine a Jesse (Julie Delpy a Ethan Hawke) - mladé hrdiny, mezi kterými ve vlaku přeskočila jiskra, a kteří si celý film jen povídali a chodíce v kulisách noční Vídně. Nemohl jsem si je nezamilovat a v pokračováních Před soumrakem a Před půlnocí jsem s nimi měl tu možnost zestárnout a zažít neobyčejně živé scény z života. Konverzačně, lehkonoze, vždy v průběhu jen několika málo hodin děje.

A proto mne logicky strhl také současný nový film Chlapectví (Boyhood - na ČSFD zde). Režisér všechny prvky opakuje, ale dává jim ještě nový rozměr. Snímek sleduje dospívání chlapce Masona a životy lidí kolem něj. Nemá prakticky žádný děj, nenese šokující poselství, ani nepřináší překvapivé zvraty. Je to film o životě, který napsal sám život. Film, který sledujete teď a tady. Líčí jednotlivé scény z Masonova dospívání v droboulinkých detailech, konverzacích a v překrásně obyčejných událostech tak, jak plyne čas.

A zde se právě přidává zajímavý prvek: Linklater točil scény 12 let postupně. Každý rok pár dnů. A tak herci bez jakéhokoli maskování na plátně dospívají a stárnou. A děj plyne na kulisách trendů, které tou dobou byly z režisérova pohledu skutečně "in". Těžko říct, proč je to celé tak dojemné. Je to kvůli tomu, že propracované charaktery jsou TAK obyčejné, tak podobné divákům? Je to protože skutečné stárnutí na plátně je tak upřímné?

Ale je to Linklater, který i pro výše uvedené nepatří mezi "áčkové" režiséry. A z toho důvodu možná Chlapectví nebude v kinech dlouho. Proto si pospěšte. Velmi vřele doporučuji!

2014-08-18

Avishai Cohen: Almah

Aby hudby nebylo málo: Avishai Cohen vydal novou desku Almah. Když chvíli posloucháte a váháte, je to stále jazz, jen tentokrát více laděný do smyčců. Jenže... chvílemi zase posloucháte klasickou hudbu. Není to Cohen, kterého jsem poznal pět let zpátky. Možná posun, možná pokus - opakovat se nemá cenu a celek se každopádně velmi pěkně poslouchá.

Na poslední koncert, který jsem shlédl v Rudolfinu, mám plno krásných vzpomínek. A dobrá zpráva je, že autor přijede novou desku představit do Prahy 10.9. naživo (víc zde).

Pokud se vám líbí umělcova angličtina, poslechněte si o desce zde. A koupit  ji můžete třeba zde.

Vietnamský kávovar čaruje

Čerstvě otevřená nahrubo mletá filipínská káva ve vietnamském kávovaru. Jemná a přitom silná chuť. Potěšení srovnatelné s dobrým espressem.

Doporučuji!

Pokud vám Sapa přijde daleko, kávovar, který je vlastně spíš jen jakýsi překapávač, mají třeba v holešovické tržnici - nestojí snad ani 100 korun a ve skříni nezabere víc místa než šálek. K němu dostanete i vietnamskou kávu, která má hrubší chuť s výrazným podtónem oříšku. Můžete si ale nechat nahrubo namlít jinou kávu dle chuti.

2014-08-14

Hudební objevy v srpnu

Mike Oldfield na nové desce příjemně překvapil. Vrátil se do přelomu 80. a 90. let do doby Earth Moving a Heaven's Open a natočil prvoplánovitě "poslouchatelné" album. Některé melodie se velmi povedly, mají hloubku. U písniček typu Charriots máte pocit, že posloucháte kapelu Asia nebo Deep Purple z přelomu tisíciletí, balada Nuclear je pak obzvláště silná. Zvuk Oldfieldovy kytary se však nezapře. Album nemá žádná vzletná ani hluchá místa - odplyne a chcete si ho poslechnout znovu. Pro mne zatím jeden z highlightů roku.

Sting překonal tvůrčí krizi (více zde) a nahrál desku, která je založená spíše na textech. Více než punkového či emotivního popového Stinga ale čekejte syrového barda, který suše drnká a v písních vypráví příběhy lidí. Těžko říct, zda jsem si tu desku oblíbil. Má něco do sebe, ale nesáhnete po ní pro dobrou náladu v autě po D1 na cestě do Brna.

Zato desku Funeral z roku 2005 od francouzských Arcade Fire jsem si do auta zamiloval. Hudba místy tichá až klidná, jindy rychlá a dynamická prakticky opakuje 2-3 hlavní motivy v různých obměnách. Jedná se o klasický rock, nicméně někdy přibudou třeba housle, které pateticky podkreslují již tak patetický zpěv, jindy klavír, který vás nechá pochybovat, jestli neposloucháte Queen, často se houpete v rytmu valčíku, a tak nezbývá než pochybovat, zda nejste na nějakém šíleném maškarním bále, a ironické vyznění lechtá. Celé se to ale moc pěkně poslouchá a "odsejpá", jak se říká u nás v Praze.

Nils Frahms je další z německých klavírních techniků, kterého bych vám rád představil. Jeho hudba by se dala zařadit do škatulky klavírní klasika (tentokrát nikoli jazz), na které byl hudebník také odkojen, nicméně Frahms přimíchává moderní prvky - elektroniku a automatického bubeníka. Celkově vzniká určitá německy teutonická avantgarda, která se ale i přes příslušnost k mému oblíbenému wagnerovskému národu velmi příjemně poslouchá. Doporučuji začít třeba živou komorní deskou "Spaces" z roku 2013, kterou najdete třeba zde.

Co ne? Ian Anderson Thick as a Brick 2 a Homo Erraticus. Nakonec jsem se přemluvil si dvě nová alba sehnat, ale nejsem nadšený. Možná je Anderson geniální, ale pak nepotřebuje k doprovození geniálních textů onu nudnou hudbu, kterou produkuje - stačilo by mu přednášet. Marně totiž hledám nějaký líbivý melodický nebo rytmický cíp, za který to celé chytit. To nelze ani poslední desku Reflektor od zmíněných Arcade Fire. Po geniální úvodní skladbě Reflektor upadá poněkud do melodické šedi.

Následky lásky - "gangsterka" podle Sorrentina

Paolo Sorrentino se u nás proslavil geniálním filmem Velká nádhera, jeho starší "gangsterka" Následky lásky (na ČSFD zde) je však jen o něco méně strhující. Sorrentino jakoby si totiž v Následcích lásky vytvořil jazyk, který ve Velké nádheře posléze použil a vybrousil. Patří k němu nejen téměř krobotovský výraz Toniho Servilla, který hrál také v Nádheře, ale i práce s časem, záběry a charaktery. Následky lásky perfektně vykreslují stárnoucího cynického samotáře Tita, a jak postupně odkrývají jeho minulost, dostává film prvky gangsterky. Stále však Sorrentinovým pomalým procítěným jazykem - chce se říct jakoby "bez hnutí brvou" si Sorrentino gangstery podmaňuje a harmonicky je zasazuje do celku. A tak vás film na konci vyplivne zcela rozpuštěné v pomalém toku děje. Podobně jako ve Velké nádheře. Nevynechte!

2014-07-31

Červenec jak řemen

Červenec jak řemen. Horko přes den střídají odpolední romantické bouřky a když je zima, je to pořád na krátký rukáv. Noci jsou teplé. Po ranních mlhách ještě ani stopy. Ovoce je sladké. Večerní sklenka bílého vína pod slunečníkem chutná víc než kdy jindy v roce. Kabriolet, bicykl a sandály mají napilno.

2014-07-16

Nízkoemisní zóna v Praze je blbost

Na úvod musím říct, že nejsem zastánce automobilové dopravy v rámci měst. Jsem totiž názoru, že velká část řidičů jezdí autem po městech čistě z pohodlí nebo protože jezdí rádi. Často nejsou ochotni hledat alternativy svého chování a uměle generují důvody, proč autem jet musí. V ohni mám také své želízko - starý kabriolet, který by nejspíše do zóny nedostal povolení - tímto, ani svým soudobým autem ale po městě nejezdím, pokud nemusím. A naučil jsem se, že musím opravdu minimálně.

Čistě povrchně z principu bych byl tedy pro zónu všemi pěti. Zároveň ale podotýkám, že ani nejsem příznivcem zákazů pro zákazy. Zvláště pokud mají mizivý nebo jiný než zamýšlený dopad.

Podle mého názoru totiž nízkoemisní zóna vůbec nepomůže. Velmi starých aut je v centru Prahy vidět relativně málo. Auta, která opravdu zplodinami obtěžují jsou spíše užitková - staré taxíkářské dieselové drožky, stará auta řemeslníků na doježdění, zásobování, staré městské autobusy, náklaďáky. Ti všichni ale podle plánu dostanou výjimku.

Nejvíc biti na tom budou občasní jezdci, kteří vlastní starší vůz, ale město ve skutečnosti neznečišťují. Nejspíš budou donuceni koupit novější kousek. Neznečišťují, neboť nejezdí a netvoří masu. Provozovat denně opravdu vypráskané vozidlo je pro soukromou osobu totiž krajně nevýhodné - ať už skrze poruchovost nebo náklady. Samozřejmě to neplatí vždy, ale vezmu-li jen auta kolem svého domu, ta stará prostě stojí a ta nová jezdí.

Zato to bude zcela jistě stát hromadu peněz - značky, plakety a další nutná infrastruktura. V nákladném a byrokratickém systému plném výjimek a kamarádšaftů, který bude něco stát.

Německá města (prý) nezpozorovala zásadnější dopad po zavedení. Obyvatelé to ale nezbaví aut, jejichž problémem není jen stáří nebo zplodiny (tedy kritéria pro povolení vjezdu), ale také množství, hluk a bezpečnost.

Ad hluk: Zánovní turbodieselová Octavia druhé generace je podstatně hlučnější než benzínový Opel Astra z poloviny devadesátek. Bydlím u příčného prahu, vím to. Nervy navíc způsobí, že lidi troubí - rádo se stane i v noci.

Ad množství: Lidé prodají Opel Astra z 90. let na venkov (za 15 tisíc), koupí za pakatel Focus z roku 2002 (50 tisíc) a mnoho se nezmění. Aut bude pořád stejně, pořád budou vířit prach, hlučet koly, překážet lidem i sobě navzájem.

Ad bezpečnost: Řidiči pořád budou v zácpách nadále nervózní, budou brát všechno osobně, jezdit 55 km/h v uzavřených ulicích a najíždět rychle na přechody. Zóna neomezí stres, nervy ani lidskou blbost.

Proti sobě stojí nulový přínos versus zbytečné náklady a úřední buzerace. A tak se po všech těch skutečnostech divím, zda jsou radní slepí. Možná ne, možná jen mají slíbenou malou odměnu od automobilové lobby, že aspoň nějaké lidi vystraší ke koupi nového vozu, a pak ať budou nebo nebudou zvoleni, mají své jisté. A nebo se vezou na líbivé zelené vlně zákazů, která do ČR pomalu přijde.

2014-07-03

Customer centric banking aneb banka orientovaná na zákazníka

Kam se budou během dalších pěti let posouvat banky? Pomineme-li, že možná budou nabízet nebankovní produkty nebo služby, bude to především změna v přístupu k nám zákazníkům. Konečně! - dalo by se říct. Banky se díky technologiím chtě nechtě pomalu sunou tam, kde je chceme mít.

Banka už nebude prodávat produkty zákazníkovi, kterého nezná, přes prodejce, který produktům ani zákazníkům nerozumí, protože jej zajímá pouze výše bonusu. Banky dají zákazníkovi do ruky nářadí a znalosti, aby si mohl sám vést vlastní finance. Chytrá videa nebo interaktivní průvodci vysvětlí, že finance jsou vlastně jednoduché a že je třeba dbát několika málo pravidel.

Součástí toho nářadí bude i možnost koupit si produkt - třeba úvěr nebo investici. Velký rozdíl ale bude v tom, že zákazník, který si prostřednictvím banky spravuje své finance sám a vyzná se v nich, bude vědět, které produkty opravdu do své mozajky potřebuje.

Protože zákazník spravuje své finance přes banku, ta ví, které transakce udělal. Chytrý počítač je anonymně analyzuje a umí dát zákazníkovi doporučení, varovat ho ("pozor, překročil jsi měsíční rozpočet víno a alkohol") nebo nabízet alternativy ("nakupuješ u Hornbachu, ale u Bauhausu máš jako zákazník banky slevu 10%") nebo balíčky ("když si plyn, elektřinu a pojištěn domácnosti koupíš přes nás, bude tě balíček stát o 20% méně, než platíš teď za každé zvlášť").

A protože zákazník rozumí produktům, bude aktivně hledat i na nebankovním trhu. Zkusí třeba mikropůjčky, kdy zákazník půjčuje zákazníkovi a oba dostanou atraktivnější úrok než v bance. A ačkoli banka na takovém systému vydělá zlomek toho, co na předražených úvěrech, nabídne takový systém sama, než aby to udělal někdo jiný místo ní.

To je nakonec výhodné pro banku i zákazníka - zákazníci sice budou samostatnější a více nezávislí, ale budou se do elektronické banky vracet častěji a banky o nich budou vědět víc a budou moci lépe nabízet nebo pomáhat.

A budou se tak banky opravdu měnit nebo LB jenom vypouští konzultantskou chiméru? Budou. mBank, Airbank a další přicházejí s kategorizací transakcí a umožňují ve webovém prohlížeči provést analýzy, případně si vytvářet rozpočty apod. - pomáhají vám v organizaci financí a vy jim zato dáváte svá data. V Německu to samé už funguje v mobilu a tabletu. Nu a za vodou existují servery a aplikace, které se specializují na vyhledávání nabídek "na tělo". Pokud se všechny 3 věci skloubí, vznikne poměrně zajímavý obchodní model, který sice nemá na výnosy z hypoték, ale zase se přímo nabízí. Jeden začne a ostatní ho budou muset následovat - za předpokladu, že my, zákazníci, budeme ochotni opustit banku a jít za lepším. Já svou změnil a klidně to udělám zase, až bude nějaká zásadně lepší. A co vy? Nebolí to...

2014-07-01

Podolí v raném létě...

...je jako Hobitín. Staré Podolí je přehlídka živelného neurbanismu v zelené krajině pod kopcem. Není procházky, kdy by mne nepřekvapilo nějaké nové doteď schované zákoutí. Special effects nezamýšleně (c) Samsung Smartphone

2014-06-09

Na novém (starém) kole poprvé

Kam jinam než na kávu do Ebelu? První jízda naostro vedla po nábřeží, a pak uličkami Starého města do Řetězové na šálek Guatemaly.

Stařičký Favorit je vratký, nemá rád nerovnosti a jede dvakrát pomaleji než horské kolo, ale instantně zlepšuje náladu svým neohrabaným třesením, kinkláním a poskakováním. Láska na první pohled za devět stovek.

A Guatemala, která také stála za to...o té zas jindy.

Aktualizace: A malá vzpomínka zde :)

2014-06-02

Každá hodina bez počítače je dobrá

Každá hodina, kdy nesedím u počítače, mne posiluje. Stejně jako minuty, kdy jsou data na telefonu vypnutá.

Soustředění na svět, který je mimo obrazovku, sympaticky zpomaluje tok myšlenek. Ubývají podněty a najednou se mohu soustředit na to zbylé. Zjišťuji, že je to jako v nějaké hře - počet akcí, které bez počítače mohu udělat, je najednou jasně vymezený. A díky tomu netrpím stihomamem, co všechno mi protéká mezi prsty, a začínám z toho omezeného světa mít větší radost.

Psát na papír, do normálních tabulek, kde je svět omezen velikostí A4 nebo A5 a počtem listů, je osvěžující. Nic se nedá přepsat, a tak si všechno rozmyslím - pečlivě, pomalu. Zapadá to do rámečku a to je dobře, protože toho nemůže být o moc víc. Nebo by se musel vzít další papír.

A jsou tu chuti, vůně, dotyk - všechno, co v počítači chybí.

A nápady. Kdykoli u monitoru sedím, "inspiruji se" sice takzvaně, vsakuji nové věci, ale vlastně tím úplně zabíjím vlastní inspiraci. To, co už v internetu je, lze maximálně okopírovat nebo vstřebat. Vše zásadní, co mi dělá radost, jsem totiž většinou objevil mimo svítící barevné displeje. Nápady přichází nejlépe, když je myšlení zpomalené, neobtěžkané rychlou realitou dneška.

Jenže můj skutečný svět je vlastně o tom, že sedím za počítačem. Už když chci domluvit s kamarádem, zda nepůjdeme na pivo, zamířím k počítači. A tam jsou ale hned 3 další zprávy a čas ubíhá. Ulehčuji si úřední styk tím, ze vyřídím věci "rychle", elektronicky. Ale je to výhra nebo prohra? Nepřicházím o možnost vyjít na ulici, nadechnout se vzduchu, který má teplotu a vůni, zapovídat se s paní, které jsem pomohl s kočárkem nebo s panem, jehož pes mi v euforii skočil na kalhoty?

Nejsem naivní. Počítač i smartphone jsou dobrými sluhy. A poznal jsem mnoho jednoduchých postupů, jak je nenechat byt zlými pány. Jen to chce byt zásadový a ty postupy dodržovat. O tom ale zas třeba jindy.

A jak jste na tom vy?

2014-05-31

Slon a jezdec jinak

Vždycky, než otočím příď vozidla ku Praze, mám chuť jet dál - kam až to jde. Střelka kompasu se otáčí, motor pod kapotou spoutaně mručí a podrážky svrbí. Ale zase jsem to zvládl - má to smysl být doma. Někdo napsal, že zvyk se vytvoří po 30 dnech. Někdo že po 60. A četl jsem i 90 - glowně, že se shodneme. Zvyknu si na místě a mám pro to plno dobrých důvodů.

A jak že to myslím?

V roce 2007 jsem odjel do Vídně. Pak jsem se vrátil a pořád jsem si nějak tak cestoval. A pak jsem začal cestovat pracovně a skončil až po pěti letech. A pak jsem si zase tak nějak cestoval. Takže v tom lítám přes 6 let. Když se mi něco nelíbilo, nechal jsem to za sebou (odlétající letadélko z profilu na FB stáhnu, až podrážky vychladnou). A vždycky taky byl dobrý důvod se vracet, nezmizet úplně. Zase mám víc než dobré důvody, ale nehledej za vším (jenom) ženu. Už jsem vydržel 2 měsíce, což je po dlouhé době rekord.

Už totiž žádné slavné útěky z Prahy před sebou samým!

Vozidlo se tentokrát zase neochotně šplhá na chodník před domem a couvací světla se odráží v prázdné výloze vedle vstupních dveří. Dnes zase neujede. Pozpátku! Pozpátku! Co je to za jízdu?! musí si říkat. Kdybych nedržel volant pevně v rukách, určitě by se mu k chodníku nechtělo.

Evokuje to ve mně i jinou myšlenku. V Praze mi chybí pocit domova. Je možné, že člověk po 6 letech cestování ztratí statický domov? Je možné, že pocit domova nosíte v sobě, a že se otevře, když cestujete? Na cestách jsem postupem času neměl pocit, že by mi domov chyběl. Ale asi i domov na statickém místě je věc zvyku. Pokud by se zvyk tvořil nejvíce 90 dní, zbývá mi ještě 30 a Doliny budou domov. A pokud ne, kdo mi poradí, jak se vlastně dělá domov? Co je to?

2014-05-30

Živě do živého

Musím se s vámi podělit o dva nadstandardní zážitky.

Nejprve nejspíš nejlepší tanec, co jsem kdy viděl. Brilantní taneční představení 420people doprovázení naživo Please The Trees - hravé, precizní, plné emocí. Následovně dech beroucí holandští OFFprojects se svou improvizací OFFline. A v závěru minikoncert Please the Trees, české sirově rockové kapely.


OFFline od OFFprojects přesněji: Představte si, že máte tři tanečníky, každý svůj "jazyk", jsou dána pravidla, skrze která se kontaktují, komunikují spolu a střídavě si předávají hlavní slovo. Improvizovaná světla, náhodně sestavené hudební smyčky. Pevná pravidla hry, zbytek jsou emoce, flow a komunikace beze slov. Dohromady velmi působivé a duchaplné. A pak se v sále rozsvítí, proberete se z údivu, vše je vysvětleno choreografem a můžete si to na příkladech hned také vyzkoušet. Kdo jste nebyli 19.5. v Arše, doporučuji k samostudiu. 420people tady a OFFprojects zde.


Improvizací budu i pokračovat. Nejlepší živý jazz, co jsem kdy poznal - izraelské trio Omera Kleina. Jednoduché tři nástroje (basa s překrásnou patinou, křídlo a bicí), zato ale nabité pozitivní energií a emocemi. Skladby muzikantům slouží pouze jako kostra, na kterou navěšují svoje improvizované party. Neustále spolu tělem, zvuky a pohyby komunikují. Vypadá to, že poslouchat jim dá víc práce než předvádět svoje brilantní muzikální kousky. Musíte se smát s nimi, když jeden ostatní překvapí nějakou klukovinou. Musíte tleskat, když vidíte, co dělají Kleinovy ruce na klaviatuře. Dohromady orchestrální dílo. Omer Klein Trio ještě koncertuje dál po Evropě - v Německu a ve Francii máte v příštích dnech šanci. Pokud je to pro vás z ruky, lze stáhnout na Google Play zde.

2014-05-23

Květnová hudba


Please the Trees, česká kapela s anglickými texty. Sirová elektrická kytara, sirové bubny a basa, zvuk, který se mi prostě líbí - chvíli bezprostřední tempo, které rozeskáče, chvíli zase pomalý pomalý výplach myšlenek snem. Poctivá zemitá práce, kterou budu i nadále sledovat. K dostání třeba na iTunes.

Martina Trchová je výborná textařka. Na desce "Takhle ve mně vyjou vlci" na pomezí jazzu a folku dojme písničkami plnými metafor a hádanek. Chvílemi rozesměje, chvílemi dráždí. Má ale prostě něco do sebe a navíc velmi svěží vyznění. Ochutnat lze tu nebo tady a koupit třeba zde.

Deska "Like a Clockwork" od Queens of the Stoneage je neuvěřitelně výpravná. Klasický rok s dalším rozměrem, ale hlavně mnoho nečekaných hudebních obratů a odstínů odjinud. Epické, kudrnaté a přímočaré zároveň. Ochutnávka? - zde.

2014-05-03

Obojživelná tramvaj

V Praze v současných dnech probíhá testování nových souprav ze Škody Plzeň pro italské Benátky (foto: testovací louže ve stanice Muzeum). Úvěrující banka uvažuje, ze celý projekt pošle pod vodu.
Mluvčí Škody Plzeň se vyjádřil, že by to byla škoda, neboť v České Republice můžeme navázat na úspěšnou historii tramvajových vozů "Krasin" a "Ponorka" a případně i na legendarní ČKD, které se po revoluci hladce potopilo.

2014-05-02

Palec nahoru za e-Čtečku

O svém postoji k elektronickým knihám jsem psal již před dvěma léty zde. Ačkoli jsem milovník šustění papírových stránek, nakonec jsem se na cestu do Asie rozhoupal a v posledním okamžiku si koupil čtečku elektronických knih Amazon Kindle. Jakkoli se po návratu zase rád vracím k papíru, musím říct, že systém je to velmi vychytaný a jen podporuje mé domněnky pod výše zmíněným odkazem.

Základní výhody:
  • Elektronický inkoust se čte krásně - stejně jako papír
  • Zařízení nemusí být podsvíceno, tudíž neunavuje oči víc než papír
  • Oproti klasickému papíru si můžete nastavit velikost písma
  • Příjemně se drží a ovládá (subjektivní), stránky vám neutíkají při držení jednou rukou
  • Čtečka zabere a váží podstatně méně místa než tlustá kniha - to oceníte právě na cestách, ale i v MHD apod.
  • Můžete s sebou v miniaturním formátu mít knihy na celou dovolenou
  • Baterka vydrží velmi dlouho - vybíjí se pouze obracením stránek, nikoli jejich čtením
  • Nabídka placených knih je již velmi slušná - našel jsem i tituly, které bych nečekal
  • Koupě knih je poměrně jednoduchá
  • V dobrém pouzdru je velmi odolná mechanickému poškození
  • Není drahá (Kindle se dá i s pouzdrem pořídit do 3000,-)
A nevýhody:
  • Zásadní je, že čtečku nesmíte používat při vzletu a přistání letadla (nehodí se tedy na krátké evropské byznysové lety)
  • Koupí eKnih příliš neušetříte (vlastně skoro nic - cena je podobná papírové verzi) a přitom se hůře půjčují blízkým
  • Je samozřejmě náchylná k poškození vodou atd.
V neposlední řadě, elektronické knihy by v malé zemi, jakou je ČR, umožnily částečně obejít nákladný distribuční řetězec, a při troše štěstí by se mohlo tím pádem dostat více peněz z prodeje k autorovi. To je ale pouze myšlenka. Navíc velký nepokrytý prostor se nabízí v podobě různých dodatků elektronického vydání, které by udělaly elektronické knihy ještě zajímavějšími - více k tématu píši zde.

Pokud tedy nepreferujete konzervativně papír jako já, jednoznačně palec nahoru - nemohu čtečku než doporučit. 

2014-04-29

LB podporuje porušování lidských práv v Tibetu

Obvykle se tady v poslední době k politice nevyjadřuji, ale dnes udělám výjimku.

Lubomír Zaorálek, ministr zahraničí ČR, podepsal při oficiální návštěvě Číny deklaraci, že nepodporuje samostatnost Tibetu (více zde). Nepodpořil tak sice de jure přímo porušování práv Tibeťanů čínskou vládou, nicméně de facto to udělal.

To by se nemělo stávat. Tibet je extrémně citlivé téma a věřil bych i, že většina občanů ČR by tuto deklaraci nikdy nepodepsala. To ovšem nemám čísly potvrzené. Zaorálek by ale i proto měl k tomuto tématu přistupovat citlivě nebo alespoň vysvětlit, co mu kdo nabídl výměnou za to, že něco takového podepíše. Prakticky totiž deklaroval, že i já - jakožto občan ČR - podporuji porušování lidských práv v Tibetu. A to je mi krajně nepříjemné. Jak tohle vysvětlím svým zahraničním kamarádům?

Pokud vám taky vadí, že někdo, kdo vás má reprezentovat, za vás naopak říká něco, s čím zásadně nesouhlasíte, udělejte alespoň minimum a podepište prosím petici za omluvu zde.

Obecně mne to ale vrací na úvahu o problému Tibetu. Tibet je již dávno zabraný a ovládaný Čínou. Nikdo se proti tomu nikdy nevymezil natolik, aby tomu zabránil. A když už ne vojensky, což by byl velký nesmysl, nikdo ani nijak neomezuje obchodní výměnu s Čínou, olympijské hry atd. Svět tedy vlastně za bouřlivých kavárenských debat danou situaci mlčky podporuje. A Zaorálek to vlastně jen udělal velmi nevybíravě výslovně, čímž porušil jakousi křehkou hranici a povýšil pokrytectví na otevřenou podporu porušování lidských práv. Bravo!

2014-04-28

Na únosce prádla starými cestami

Moje pračka LG je únoscem prádla. Nějakou dobu byla spolehlivým a pracovitým spoluobyvatelem mého bytu. Má magnetický zámek dvířek, který se otevíral automaticky 2 minuty po skončení cyklu. Ale jednoho dne se pračka rozhodla, že zámek neotevře, a že tak vezme za rukojmí nevinné ručníky a košile, které pak utrpí škody na zdraví tím, že zasmrádnou. Jak na únosce, zvláště uchýlí-li se k vydírání víckrát?

Vyjednávání je vždy krokem číslo 1. Ze začátku fungovalo zadat nejkratší prací cyklus - pouze ždímat a nastavit 0 otáček. Pak se pračka pouze zamkne, zkontroluje váhu, nastaví cyklus a zase se vypne. Posléze se zámek uvolní. To potvrzují i rady na internetu. Jenže to na mizeru přestalo fungovat, resp. vyjednávací proceduru bylo třeba někdy opakovat několikrát.

Občas pomohlo únosce vyhladovět odpojením od sítě atd. Vyjednávání se tím stalo zdlouhavým a namáhavým, ale únosce stále bezohledně a častěji držel své rukojmí. Ani plazení po kolenou, přemlouvání a sliby, že pračce z povrchu utřu prach, když se umoudří, nepomohly.

Ze zoufalství jsem jednou zkusil podle otevřít zámek provázkem, jak radil jakýsi instalatér z Velké Británie. Zajímavý způsob, který funguje, ale je to trochu zbytečně punk nebo skoro protiteroristická akce.

Takže když už jsem se smířil s tím, že budu volat externího diplomata, opraváře, padlo mé oko na jeden příspěvek zcela na konci jedné anglické diskuse. Ve volném překladu: Dejte do zámku pěstí tlumenou ránu a on na 100% odemkne. Stará cesta, která v 75% případů nezklame. A ejhle - nemusel jsem uhodit moc, vlastně stačilo ťuknout, zámek počkal půl sekundy, pak poslušně cvakl a otevřel dvířka vězení. Rukojmí proradného únosce prádla bylo osvobozeno - bez škod na zdraví.

Obecné moudro nakonec: Návody málokdy berou v potaz, že by zařízení bylo zašlé nebo zadrhnuté. A tak se člověk moří a moří - při montáži částí kola, výměně žárovky auta, otevírání dvířek atd. Stalo se mi to stokrát a vždycky na tuhle "starou cestu" zapomenu. A tak než se budete mořit podle návodů nebo hledat hodiny na samolibě přerostlých uživatelských fórech, zkuste to hrubou sílou, použijte olej, kladivo, páčení. Leckdy to ušetří hodiny času a hodně peněz.

2014-04-19

Hudební pelmel

Od doby, co se na cestách utopila Nokia N8 (jejím 48GB a jiným kvalitám hudebního přehrávače vzdejme čest), jsem si ještě ucelený přehrávač s hudbou neopatřil. A tak poslouchám pelmel, co se mi z různých stran dostal do telefonu Samsung (jehož kvality hudebního přehrávače jsou naopak pochybné).

Vzpomínkou na léto, kdy jsem je slyšel poprvé a naposled naživo, je prvotina české kapely IAN. Zpívané anglicky, hrané na akustickou kytaru a cello. Lehké, místy až dojemné, přesto ale decentně hluboké. Tahle deska mi vzala na pár prvních poslechů dech. Koupit ji v mp3 lze za 150,- na Fairpricemusic.com.

Už jsem tu zmiňoval Ehrena Starkse, pianistu, který sice vyrůstal na Radiohead, ale z jeho kláves naopak vyrůstá jednoduchý klavírní jazz - právě ale na houpavě unášejících melodických linkách, které Radiohead silně připomínají. Dojemnější deska "The Depth of a Year" doprovázená shodou okolností rovněž na cello mne chytila v létě a pořád jsem blízko infarktu, když některé kousky z ní poslouchám. Teď však jako Pavlovův pes upouštím slinu, slyším-li ryze klavírní desku "Lines Build Walls" - připomíná mi dávné večery na trávené s Bradem Mehldauem a jeho geniální deskou "Elegiac Cycle". Obě desky dostanete na Google Play po 90 kč nebo o něco dráže na iTunes. Mehldaua koupíte také na Play, zde. Zajímavostí nakonec je, že i Mehldau se ve svém jazzu inspiruje ryze elektronickými Radiohead - na jeho deskách najdete několik předělávek. Tahle věkem zapomenutá generační kapela tedy dokazuje určitou nadčasovost v jazzu jiných :)

I dál zůstávám u jazzu nejazzu. Veronika doporučila projekt Floex klarynetisty Tomáše Dvořáka. Deska Zorya vyrůstá na elektronicky laděném jazzu, až si směrem k poslední stopě vytváří vlastní "elektronický podpis", aby zase skončila jednoduchým klavírem na dobrou noc. A myslím, že je stále co objevovat.

Mimo kategorii jazz jde jednoznačně Baromantika Lenky Dusilové. Nikdy jsem netušil, že tohle jméno bude v mé hudební knihovně, ale tahle deska je dotažená každičkým tónem do konce, moderní svými smyčkami i konzervativní kvalitou hudebního doprovodu, dobře otextovaná, což umožní i odpustit zpěvačce její mizernou výslovnost v angličtině. Nenechte se zmást - hlas uzavřený do smyček nejprve připomíná Imogen Heap, ale Baromantika má nakonec podstatně větší hloubku.

A velmi daleko od jazzu mají Depeche Mode, které mi doporučil Martin. Tahle kapela, o které jsem si myslel, že byla popovým idolem 80. let, adoptovala zvuk Bowieho Seven Years in Tibet a posléze Nine Inch Nails Year Zero a rozhodla se zbořit hranice svého žánru. Vykrádání říkáte? Já říkám nářez... Desku "Playing the Angel" můžete koupit leckde.

A abychom pelmel udělali opravdovým pelmelem, ujíždím také na klasické hudbě. Max Bruch koncert pro housle a orchestr číslo 5 asi budete jen těžko hledat on-line. Nejlepší je stáhnout si ho do mp3 přímo z cd. Tahle hudba je ryzí klasika, ale poráží na hlavu modernu. Výše zmínění Radiohead by mohli závidět. A nebo se inspirovat. Housle dělají psí kusy, štkají, melodickou linku chvíli udržují, chvíli tříští, aby se za pompézního zvuku orchestru přehouply do dalšího sóla. Chodit s tímhle ve sluchátkách po Praze, máte pocit, že všechny kudrlinky, sochy a každý kámen prastarých ulic se vám smějí.

O stavění zdí

(omlouvám se, pokud jsem již možná existujícímu autorovi následujícími řádky ukradl nápad - následující úvaha je se spíše nezávazným tkaním vlastních myšlenek)

Jsou stavitelé zdí. Jiní lidé jsou jako voda, oheň nebo vítr. Stavitelé zdí staví překrásné precizní stavby. Zdi nelze stavět bez určité logiky a pravidel. Vydrží staletí, pokud se postaví dobře. Voda se zdá být svobodná a věčná – protéká si mezi stébly trávy, mezi prsty, mezi cihlami nebo kameny. Vrývá nezaměnitelnou stopu velkým krajinným celků, formuje svět, napájí, osvěžuje. Vítr se zdá být lehký, nepolapitelný – létá si, naráží a zase mizí. Je poryvem. Je neurčitý, zato se ale pohybuje s lehkostí. Přináší zprávy, nápady. Je poštovním doručovatelem. Oheň mocně spaluje, strhává vše, co mu přijde do cesty. Dává teplo a energii, má sílu ničit a přeměňovat. Potřebuje ale vítr, aby ho živil a voda jej snadno uhasí.

Stavitel zdí by měl pochopit, že voda zdi obtéká, vítr přelétne, oheň sežehne. Vzájemně na sebe narážejí, existují spolu a kolem sebe, svým vlastním způsobem, ale zeď toho mnoho vydrží, usazená na svých základech. Stavitel může mít radost, že zeď tolik vydrží.

Těžko se ale v studené kráse zdí hledá štěstí, ale lze to – lze ho nalézt v procesu stavby. Je však chyba hledat ho ve výsledku – ve zdi samotné. Vítr, voda i oheň totiž často nabudou síly, která zeď zboří, a pak je třeba stavět od začátku. Pokud se stavitel viděl v hotové zdi, musí nad ruinami pouze trpět. A vítr, oheň, voda sílu zdi také neustále zkouší. Občas přijde zemětřesení, které otřese všemi, avšak nejvíce trpí právě zdi, pevně usazené na zemi. Ostatní živly se velmi snadno přizpůsobí. Voda změní tok, vítr se třepotá a ohni třesení vezme dech, ale jednou jev skončí a všichni tří pokračují, ze své podstaty nedotknutí. Zeď se však pravděpodobně částečně nebo úplně zboří.

Pro stavitele zdí je větší chyba hledat štěstí ve větru, vodě nebo v ohni. Nikdy svou zeď tak nerozhýbe. Nikdy jeho myšlenky a emoce nedosáhnou plynulosti emocí vody a lehkosti myšlenek větru. Cihly ani kámen nemají ani moc spalovat. Myšlení stavitele je myšlením logiky a pravidel, které voda nebo vítr nechápou a chápat nechtějí. Pravidla se k nim dostávají skrze zdi postavené jinými. Přizpůsobí se tím, že je musí obeplout, ale dál už se pohybují po svém. Přesto vše mnozí stavitelé hledají štěstí jinde. Pošetilé - akorát se tak utopí, jejich slova odplynou ve větru nebo se spálí, když si hrají s ohněm.

Stavitel zdi naopak opevňuje sebe a jiné. Musí ale chápat, že nemůže opevnit vodu nebo vítr nebo oheň. Opevněná voda může zůstat uvnitř zdi jako v rezervoáru, nicméně vytratí se plynutí, voda začne zahnívat a ztratí svou duši. Vítr uvnitř zdí zklidní, občas se ozve zapískání, ale nemá odkud kam proudit a téměř zmizí. Oheň zavřený mezi zdmi nemá vítr, který by ho živil, a tak vyhasne. Stane se plamínkem spoutaným v krbu.

Stavitel by měl stavět stavby velkorysé a otevřené, které umožní proudění, které umožní hostům přicházet a odcházet. Kde se hosté budou cítit dobře, kde se necítí uzavření. Pak totiž vdechnou zdem život.

Měl by však stavět s myšlenkou, že stavbu nelze dokončit, a že její zničení je beztak nevyhnutelné. A pokud dostaví, měl by více než z výsledku mít radost ze stavby další zdi. Pokud nestaví s důrazem na hotovou zeď, může mít více radosti. Může se věnovat stavbě lepší, zajímavější nebo sofistikovanější zdi a přesto mít radost, i když zeď ve svém čase nedokončí. A truchlit nad zbořeným? Nakonec i o zdech, které už neexistují, se budou vyprávět legendy. Nakonec tak jako o velkých povodních, požárech a bouřích...

Někdy je pro nás těžké vzpomenout si, kam patříme. Někdy se snažíme se ze své podstaty vymanit. Popsané podstaty nelimitují v tom, CO můžeme dělat - plynutí, formování, poryvy nebo spalování nás jen limitují formou, kterou to děláme (tedy limitují JAK to děláme). A naštěstí jsou klidná rána, kdy je myšlenka čistá a dává se nám vrátit zpátky k tomu, co nás definuje.

2014-04-18

Život nezaměstnaného starého mládence plný překvapení

A jak že se má LB po návratu z Asie? Inu, je to hrůza, tenhle život nezaměstnaného starého mládence...

První týden po příletu se odehrával ve jménu boje s jet lagem (tzv. tryskovou mezerou) a nejnutnější administrativy: vybalit, přenastavit tarify, otevřít a přečíst poštu (nedej bože reagovat), obnovit dosílku. K tomu oba mobily rozbité, počítač se zbláznil, autu dochází technická a značky jsou v depozitu - pojistit, vyzvednout, osadit, přivézt... uaaaaa!!! Představa, že bych rovnou skočil do zaměstnání 8 hodin denně je momentálně víc sci-fi, než osedlat malajského tygra.

K tomu je všechno v ČR hrozně čisté, tiché, nebarevné, mdlé, demotivující. Kde je všechen můj křik, špína a odpadky?! Navíc se mi tady v té naší úžasné čistotě naplno vrátily alergie. Jaktože v exoické Asii nebylo nic?

Trochu oddech alespoň z pohledu alergie a tryskové mezery přineslo lyžování v Itálii s rodiči. Ale zase - po Asii to byl šok luxusem. Tolik značkového prádla a všechno zaručeně pravé, dokonce s pravými cenovkami - dokážete si představit, jak působí ve výkladu RayBeny s cenovkou 200€ poté, co jste byli půl roku někde, kde je nosí úplně každý - s cenovkou 3€? Navíc: Jídlo ve srovnání s překořeněnou asijskou dietou je mdlé chuti, byť stojí dobrý dvacetinásobek. To pak svaly lokálně atrofují, když saháte pro peněženku. V neposlední řadě: Déšť! Něco, co jsem teď snad 3 měsíce neviděl!

A sníh! A úžasná česká lezavá zima. Jenže dokážete si představit, že by pan nezaměstnaný dostal chlapskou rýmičku? Ouvej...

A další týden po návratu z Itálie. Najednou se k drobným administrativním povinnostem (doktoři, pracák, dotáhnout už rozdělané) přidává ještě večerní popíjení s kamarády. Příjemné, ale už jsem se nějak odnaučil, že mezi hospodou a postelí je cosi jako veřejná doprava, a že to jezdí jako sobí spřežení na Čukotce. Z houpací sítě přímo do peřin? Kdepak - nezřídka tedy do postele upadám dávno po půlnoci a po cestě mi mrznou prsty.

A v neposlední řadě. Najednou je tady zase historie. Už jsem zase někdo, kdo má auto, kreditku, životko a hypotéku, je ocejchován korporát, chodí oblékán tímto a tímhle způsobem, patří do určité sociální vrstvy...

Jenže má sociální vrstva teď není korporát - jsem nezaměstnaný starý mládenec. A abych tomu učinil zadost, se skřípěním zubů se dozvídám nejnižší nabídku havarijního pojištění svého výkonného rodinného turbodieselu nižší střední třídy a v zápětí také, že těsnění na kabriolet bude stát dalších 15 tisíc a nebo si budu muset počkat, až někdo vyrobí a naskladní neoficiální verzi. Nechcete někdo podpořit nezaměstnané? Máte garáž nebo přístřešek na auto? Udělejte dobrý skutek - prodám starý šunt s úplně novou střechou, která stejně teče, a do kterého jsem v minulých letech v poblouznění nasypal pár pěkných tisíc - značka podezřele levně.

A nakonec: Jsem toho po cestách pořád plný, ale život si tu jde tak nějak vlastním tempem a není příliš zvědavý na něco, co zní jako zvláštní povídka. Klade mi zcela jiné otázky. Rozpouští vzpomínky pomalu v návalu velkých drobností, který bych u zaměstnaných nikdy ani netušil. A tak, milí čtenáři, už jsem cestovací kapitolu uzavřel jako dočtenou knihu a přijde mi skoro absurdní se k ní vracet. Stalo se to vůbec?

2014-04-05

Inspirace Kambodžou

Ačkoli během dlouhých přejezdů v Asii můžete číst leccos, nejvíce vás obohatí něco související s místní kulturou. A v Kambodži se nelze nedotknout tématu genocidy a režimu Khmer Rouge (Rudých Khmérů). Přinejmenším pokud o nich nic nevíte, nikdy tuto zemi úplně nepochopíte. A pokud víte, máte pocit, že se zbytečně "opájíte" krvavou historií, siláckou dobou, a že dneska už to snad ani není na místě. Nicméně ono je. Kambodža nebyla o nic horší než okolní země a režim Khmer Rouge nastoupil v druhé polovině 70. let - tedy v době, do které jsem se narodil. A není to jediné místo s genocidou a s lechtivými "přešlapy" v mezinárodní politice.

V tomto ohledu mi oči nejdříve otevřela útlá knížečka od spisovatelky Loung Ung "First They Killed My Father", která velmi nenásilnou formou líčí všechny násilnosti, které režim páchal na svých lidech. Někdy je až příliš znát, že autorka píše dokumentárně, jindy děj plyne tak přirozeně, že se vpíjíte mezi písmenka a plynete s nimi. Samotná Loung Ung, která na konci režimu uprchla do USA, je aktivistkou za lidská práva a angažuje se trvale za odminování Kambodži. Knihu lze koupit v angličtině v ČR, ale jednodušší je objednat přímo z Amazonu, případně je ke stažení v pdf do čtečky. A možná by měla být základní učební pomůckou na téma genocida...

Pokud nejste kamarádi s angličtinou, doporučuji jednoznačně shlédnout epický film Vražedná pole (Killing Fields). Film netíhne tolik ke zvěrstvům, které působil režim, jako spíše velmi pěkně vykresluje nástup Khmer Rouge, roli (nebo vinu) USA, a jak bezohledné jsou velké dějiny k "osobním dějinám" jedince. I tak si ovšem připravte silný žaludek. Milým bonusem je, že k filmu z počátku 80. let složil osobitý soundtrack známý multiinstrumentalista Mike Oldfield.

Poslední zajímavostí je, že díky Kambodži mají i Češi svého krále. Kambodžský král Norodom Sihamoni umí perfektně česky, neboť v naší zemi studoval a pobýval. Přišel sem ještě dávno před režimem Khmer Rouge a stihl zde vystudovat konzervatoř, akademii umění nebo protestovat proti okupaci v roce 1968. Ve srovnání s naším současným je Norodom veskrze renesanční panovník - nemyslíte?

A malé PS: Česká obdoba Vražedných polí je film Devět kruhů pekla z roku 1987 (ani náš režim se ke Khmérům z logických důvodů nehlásil), který dle recenzí působí velmi dobře, ale zatím se mi ji nepodařilo najít. Třeba budete mít šťastnou ruku.

2014-03-19

Jak se to v te Asii stavi?!

V Asii mi krom jiného padlo do oka, jak zásadně jinak se tam žije i díky odlišnému stylu stavění. Níže tedy uvádím několik neorganizovaných postřehů.

Nejmarkantnejsi je styl "garaz" bez oken. Ten vznikl v oblastech s hustym osidlenim, kde pudu vlastnikum prerozdeloval stat nebo mesto. Kazdy dum zde ma do ulice sirku ca. garaze na 1 vetsi vozidlo. Asiate ziji radi na ulici, a tak ma tato plocha nejvyssi cenu, nebot ji lze vyuzit jako komercni a jeste se roztahnout i na chodnik. A kazdy ji tak vyuziva. Ulice tak dostava charakteristicky chaoticky barevny nadech. Nad tim vsim se muze tycit az nekolik pater (dva domy vedle sebe se mohou libovolne lisit) a ve vysce prvniho patra zpravidla sloupy s nekonecnym mnozstvim dratu, neony a klimatizace. Uz asi chapete, ze to nemuze byt esteticke.

Bohatsi pak skoupili domy dva, coz nutne nema vliv na pocet pater - casto ma garaz az 5 podlazi (Vietnam) a dvojdum jen treba dve. Oba ale mohou stat vedle sebe (nikdo neresil ulicni linii).

Co to ale take implikuje, je pocet oken. Ta mohou byt jen do ulic a jeste jen ve dne, nebot obchody v noci zaviraji. A protoze bloky byvaji velke, nema-li dum zahradku, dalsi ulici nebo reku ze zadni strany, nema vlastne skoro zadna okna.

Na nahrazeni oken se pouziva klimatizace a vetraky, ktere nemaji jinou funkci, nez ze viri prach a zpusobuji rymu.

Nepomohou vsak proti vlhkosti a plisni, ktera si asijskych domu drzi jak cert krize.

Sem tam ale naopak chybi stena - nikoho nenapadlo dat si par dnu praci a dostavet ji. Misto ni se pouziva umakart, sitka nebo spinavy hadr. A tak obchod s oblecenim deli od kuchyne casto jen plenta a vy si kupujete modu s vuni kari. Nebo zachodu. V hostelech a hotelech pak casto narazite na umakartove nebo preklizkove steny obecne - soukromi pak zustava perfektne zachovano. Nebo slysite kazdou vec z ulice, jako by byla za hlavou.

Protoze prilis neexistuji skla, resi se odstineni balkonu a lodzii proti nevitanym navstevnikum casto zamrizovanim. Fasady tak pusobi jako vezeni.

Nebo se sprchujete v plesnive koupelne, kde na vas utoci hejno komaru, po nohach vam lezou zvedavi mravenci a kolem leze par pavouku.

Kvalita je obecne silnym pojmem - neni dum, do ktereho nekape nebo netece, a to i pres casto novou strechu. Casto prosakuji steny - okapy a odvod vody z monzunovych destu prece v tropicke oblasti neni tema - lepsi je vse nechat tect primo na steny. Opadane dlazdicky, olamane plastove dvere skrz ktere vidite, to jsou dalsi dukazy asijske kvality.

Veci jsou delane fusersky a beze smyslu: Napr. kdyz uz ma pokoj ve vsech otvorech site, je k nemu pripojena koupelna, ktera nema dvere a je primo pod strechou, ktera nechava nad stenami 20cm mezery - rozsvitite a hmyz vam promptne naletaq do zasitovaneho pokoje z otevrene koupelny.

Apropos koupelny: Asiate by se meli ucit z nasich panelakovych jader. Bez ohledu na velikost se vzdy jedna o mistnost, kde je umyvadlo, sprcha a zachod na jednom miste. Kdyz chcete jit curat nebo si umyt ruce, musite projit rybnikem, a na velkou si musite povesit kalhoty a spodky... Kam? Hacky chybi a vse je mokre od sprchy. Ok. Povesite je na zarovku nebo kolem krku. Plenta a sprchovy kout tu nejsou veci zname, pominu-li Hilton. Zato ale vzdy dostanete plastove pantofle velikosti 35, abyste si nenamocili chodidla.

Specificka je kvalita siti. Olamane vodovodni baterie a zasadne nefunkcni vodovod jsou klasikou. Kdyz uz funguji, voda z umyvadla tece primo na boty - kus odpadni trubky chybi a voda tak odteka primo do kanalku sprchy. A sprcha strika primo na elektrickou zasuvku, k niz je privod pro jistotu veden primo kolem vodovodnich trubek. Obecne elektrina je vedena primo po stenach, nikoli uvnitr sten, coz ma pekny esteticky ucinek.

V Thajsku je specificky styl "cunakov": Domy nejsou vzdy striktne typ "garaz", vyznacuji se ale dokonalym nevkusem a omselosti, takze nezridka pusobi jako kralikarny. Kdosi mi ale vysvetlil, ze mistni maji z evropskych obrovskych obytnych prostor pocit osamelosti. Beru ten argument, na tom neco je. Take se tu ale nikdo nezabyval architekturou. Kralikarny jsou nastavene mezi vesnicke domy a mrakodrapy. Nikdo neodladil vysku nebo styl domu, ci jeho umisteni.

Apropos asijsky urbanismus: Co je ale horsi, nikdo spolecny prostor nereflektuje - vytvari se zcela organicky a nikdo neresi, ze se casy budou menit. Nikdo neresi odstup domu od ulice, rostouci dopravu, potrebu hromadne dopravy. Vesnicky dum stoji ve stejne care jako mrakodrap. Jenze kdyz tech mrakodrapu vyroste vic a jsou od sebe pres ulici jen 5 metru vzdalene, je to divne, vzhledem k tomu, ze generuji mnoho lidi, motorek a aut, ktera se pak masakruji a turisti si to jezdi fotit.

A kdyz uz si nekdo sedne za rysovaci prkno a rekne: "Tady bude mesto!" vzniknou ulice v podobe sestiproudovych dalnic, kolem kterych postupne pribyvaji krabice od bot bez oken a lepi se pekne "postaru" hned na onu dalnici. Chodniky opet nic moc, krizovatky a dopravni tepny bez jakekoli logiky do budoucna.

Jak jsem jiz psal vyse, chodniky se vyuzivaji pro bysnys, ale take na parkovani aut a motorek. Proto musi chodci chodit po vozovce, coz umocnuje chaos v ulicich. Casto je mezi domem a asfaltovou vozovkou jen prasny povrch, coz zpusobuje i celkovou enormni prasnost ulic, protoze na tomto povrchu se odehrava veskery zivot. Asiate ale funkcni chodniky nepotrebuji - rodi se uz se skutrem pod zadkem.

V Malajsii se ve vsech ohledech sice stavi stylove cisteji a vic s citem, ale opakuje se zde nesvar vsech tropickych staveb: Jsou papirove a maji vsude diry. Ze pak mistni na vetraci otvory davaji sitky, uz prilis nepomuze.

Zato pak chybi moskytiery a to i v chatkach, kde skvirami mezi prkny proleze doga. Zijete tedy s hmyzem a to i ve velkomeste.

Trochu jina jsou nektera velkomesta typu Singapur, Kuala Lumpur a nejspis vsechna, ktera nikdy neprestala raketove rust - zde se kdysi prevzalo planovani od Evropanu, ovsem otevrenejsi a experimentalnejsi, nezatizene na minulost (Evropa se casto ostycha experimentovat). A tak ulice poskytuji vyziti vsem zucastnenym. To jsou ale spise vyjimky.

2014-03-18

Turistou v Thajsku

Na Thajsko je tezke udelat si nazor. Vyspela, relativne bohata zeme, ktera stale ma mnoho z asijske neucesanosti.

Presto Thajsku v obou ohledech i neco chybi. Je to Asie soft version a je to rozvinuta zeme beta-verze.

Vlastne si z obou svetu bere to horsi - prebujelou komerci a urcitou usedlost z rozvinuteho sveta a spinu a lemplovstvi z asijskeho koutu.

Pokud tedy jedete za zazitkem z Asie, brzy vas vice zaujme nektera z okolnich zemi. Pokud jedete do Thajska za odpocinkovou turistikou, budou vam neustale sedivet vlasy. Kvalita a servis tu totiz nejsou vzdy bezne pojmy, nebot nejdou dohromady s pohodovou thajskou mentalitou.

Nejlepsi je vyrazit jako batuzkar s minimalnimi naroky. Pak odpovida pomer vykon / cena a muzete byt spokojeni.

Na Thajsku je ale predevsim plno pozitivnich veci.

Napr. kuchyne: Zachutna. At uz ruzne druhy kari, ktere je podavane jako polevka (zahustena kokosovym mlekem je vyborna) nebo pad thai - nudle smazene s vajickem, zeleninou, masem a sypane strouhanymi orisky. Chut se lisi dle pouzite omacky a konzistence dle nudli. Dal pak masa na ruznych bylinkach a k tomu ryze. A u more pak ryby.

Vyborna a levna jidla servirovana na poulicnich stancich (nazyvam to "jit na plastove zidle") - smazena ryze, smazene nudle. Zvlaste se smazenou ryzi za 30 korun se setkate vsude - lze ji totiz predpripravit, a pak uz jen na plynu dosmazit. Skvele jsou i polevky, kdy dostanete porci ryzovych nudli do kotle vyvaru a k tomu plny stul prisad na dochuceni.

Thajci na plastovych zidlich serviruji i vodu s ledem pochybne kvality nebo ledovy caj zadarmo.

Plastove zidle jsou fenomen ve mestech. Mistni pry preferuji jist spolecensky venku pred cmochtenim doma, a tak vetsinou jite velmi autenticky se sousedy. Jen malokdy umi jazyky - chce to ukazovat...

Jeden vecer stoji zato stravit prochazenim trhu a ochutnat u kazdeho stanku nejakou "krysu na spejli". Stanky serviruji ruzne lepsi i horsi pochutiny neurciteho puvodu - vzdy bud na spejli nebo se spejli jako napichovadlem. Mezi vsim i kobylky a cervi.

V neposledni rade - vsude dostanete levne, cerstve nakrajene tropicke ovoce nebo milk shake z nej za pakatel.

Tak jako jinde v Asii tu nehledejte evropske veci z mouky. Pecivo tu je omezene, ale nic moc. Vydrzte to ale snadno bez nej.

Alkohol. At uz pivo Chang za rozumnou cenu, ryzova palenka a nebo mistni rum. Dostanete vsude, chlazene, vyborne, osvezi. I vino z dovozu lze sehnat za rozumne ceny - nejlepe ve velkem supermarketu typu Big C.

Apropos obchody. 7/11 je jakasi mistni Zabka, kterou najdete v kazde dire a ktera za trochu vyssi nez prumerne ceny nabizi vse, co turista potrebuje. Otevreno neustale.

More. Plaze jsou casto opravdu velmi romanticke - s ostrovy, palmami, skalkami, lesiky, vybezky. Ale nikde jsem nevidel plaz typu Italie - siroka bila plaz plna lehatek se sprchami a zachody, kde vlezete do more a muzete plavat. To je dobre i spatne. Prispiva to k romantickemu duchu, ale je tam vic stisnene a casto se pri odlivu projdete daleko, nez narazite na hlubsi vody.

Masaze. Thajska masaz je pojem sam o sobe. Tuto prokrupavaci i relaxacni masaze dostanete v prepoctu za 130-200 korun za hodinu na kazdem rohu, casto ve vyborne kvalite. A co treba ve slamenem pristresku u more? Jen si hlidejte, at vam ztlumi klimatizaci. Casto se ale dozvite, ze tyhle mile maserky skoro zadarmo jsou dovezene z Laosu nebo Kambodzi. A co "sladky konec"? Ten jsem zatim nezkousel :)

Sex. Povestny thajsky sex uz od dob Samotaru. Nezkousel jsem. Jen necekejte, ze se tady nejak dava na odiv - nabidka tu je, ale Thajsko nepusobi na prvni pohled jako zeme sexualni turistiky. Nebojte se prijet s detmi.

Zajimavy je mistni pristup k transsexualum. V Thajsku neni nic nenormalniho, narodi-li se zena do tela muze a naopak - tito lide tu bezne existuji a pozivaji plny respekt. Nejhezci prsa mivaji prave tzv. ladyboys. A pry jsou ladyboys i ty nehezci kurvy. Nevim - casto se muzstvi prozradi az na druhy pohled - muze tedy dojit k prekvapku :)

Necekejte, ze by Thajky jinak byly ve vetsi mire krasne (alespon pro mne). Nektere ale jsou. Casto ale vidite postarsi evropske gentlemany se svou stramandou - spolecnice jsou tu castym jevem.

Cestovani. Silnice jsou ve vybornem stavu a jezdi se pomalu (plati, ze autobusy a nakladaky jezdi rychleji nez osobni auta). Neni problem si pujcit motorku nebo auto, jste-li schopni privyknout levostrannemu provozu. Vlaky funguji lepe nez vypadaji. Neni treba se jich bat - horsi nez CD nejsou. Jen nadrazi jsou nevabna.

Pocasi v Thajsku je idealni - ne prilis extremni. Strida se tu obdobi destu a obdobi sucha, ktere se nastesti kryje s nasi zimou. Behem thajske zimy teploty ale nekdy klesaji az k dvacitce.

Za 0.6 koruny dostanete 1 mistni baht, takze prepocitavat neni tezke. Bankomaty jsou dostupne, uctuji si ale dodatecny vyssi poplatek za vyber. Neni vsak problem vybrat velke castky a poplatek rozpustit. Baht se da pouzit a smenit i v okolnich zemich.

Thajska simkarta i s predplacenym internetem se da koupit za pakatel a dobit vsude. Nema tedy smysl ji nemit. Pokryti wi-fi je skoro vsude, rychlost je casto mizerna.

Mistni elektricka zasuvka je odlisna od Evropy, nicmene vetsina turistickych zarizeni nabizi kombinovane zasuvky. Jejich nevyhoda je, ze kabel vypadava, proto jsme byly radi za mistni usb nabijecku. Pokud cestujete s redukci, poridte nejakou bez uzemneni - thajske zasuvky ho vetsinou nemaji.

Kultura. Thajsko nikdy zasadneji nespadalo pod zadny kolonialni vliv, a tak je mistni kultura unikatne svebytna a hrda. Zadna latinka, anglictina, zadne krestanstvi, NIC evropskeho - pominu-li konzum. Prvni chram, ktery uvidite, vas bude vzhledem fascinovat. Postupne ale zjistite, ze je to na jedno brdo, vse jen par let stare, misty kycovite. A tak se radeji obratite zpet na pozitky a mistni zivot. Ten akcentuje rodinu a pospolitost, misi tradici a moderni konzum. Zvlaste jedete-li po ranu busem a vsechny deti tukaji Facebook do obrovskych smartphonu. Knihy nikde moc videt nejsou.

Buddhismus je dulezity, ale spise jako ritual.

Thajska spolecnost tedy navenek pusobi i dosti materialne nebo povrchne, ale to muze byt klam.

Ale je to zeme velmi otevrena - pro bezny turismus bez viz, pratelska a napady zvenku prijimajici stejne jako expaty.

A usmev. Mistni lide se casto uklani, dekuji sepnutim rukou, usmivaji se, vtipkuji. Pokud nemate nejaky problem, ktery by je vyvedl z jejich pohody a nenutil je ztratit tvar, a sami budete velkorysi k nedostatkum, bude Thajsko mistem pro klidnou dovolenou v raji, pripadne mistem, kde muzete cele dny levne proflakat a proparit s macatymi amiky a aussies v tilkach a ksiltovkach.

Dam ale k dobru i par spatnych zazitku.

Odpadky a poradek. Thajsko je cunakov. Zivelne rostle. Lide donedavna byli zvykli odpady typu zbytky jidla a slupky od bananu proste vyhodit a ono se to rozlozilo. Protoze se tu ale i nadale zije tradicne, jen pribyl masovy konzum, vyhazuje se stejne i plast apod. Presto na obranu Thajcu, snazi se s odpadem nakladat, jen to bude chtit tyto zpusoby jeste lepe dostat pod kuzi.

Zdaleka to ale neni tak zle jako v Kambodzi nebo Myanmaru. Jen tu proste obecne panuje trochu bordel a spina. Prvotni sok ale vyprcha a zvyknete si.

Preciznost je polovicata: Jedete do Hiltonu Sukhumvit v Bangkoku. Blizite se na adresu, ktera prisla v potvrzovacim e-mailu. A kdyz tam dorazite, zjistite, ze luxusni petihvezdickovy hotel sidli vlastne na jine adrese v jine ctvrti, nez sam udal. Hups! Malickost. Spatna adresa je i na oficialnim webu.

Vyzkousite si plavky v obchudku na ostrove. Uz mate jeden kousek obleceni, ktery si chcete koupit. Obsluha vas ale vyzve, abyste si koupili take plavky, ktere jste si vyzkouseli, vam ale nesednou. Nuti vas tedy plavky "poradne" povesit na raminko a nakonec krici "v mem obchode budete delat, co vam reknu nebo zavolam policii", oslovuje vas "fucker" a nakonec vas na odchodu jeste vztekle "placne".

Pokud dojde k selhani poskytovatele sluzby, jste casto najednou vnimani jako parazit - v podstate prestanete kohokoli zajimat po te, co zaplatite. V lepsim pripade jakoukoli napravu slusne odmitnou, v horsim pripade se urazi, protoze ztratili tvar. Chybi pak lidskost a velkorysost - vitezi oportunisticke ukryvani se za smlouvy a predpisy a vztek.

V neposledni rade vam obchodnicci lzou - ne hure nez jinde, ale i tady se vyplati ostrazitost. Treba kdyz nekam jedete, snazi se vam vnutit balicek sluzeb s tim, ze na miste se s vami uz nikdo nebude bavit, ze se na ostrov neda dostat bez predchozi registrace, ze je neco zavrene, i kdyz to tak neni apod.

Shrnuto: Ackoli je Thajsko tropicky raj, zeme pozitku a "Asie soft", turista zde musi byt porad ve strehu, proverovat i duveryhodne pusobici a mit informace. A nebo hluboko do kapsy a toleranci k odflaknutym sluzbam. Mene otrlym zacatecnikum bych tedy doporucil spise treba Malajsii.