Pohodlí sportu

Ve dny jako tenhle si říkám, proč vlastně běhám. Je to, abych se překonával, nebo abych byl v harmonii se sebou v pohybu?

Tuším, že je to spíš omluva pro ten požitek z momentů a míst, která na cestě žiji.

Je to pro džungli podél řeky, kde se ráno nad vodou válejí mlhy. Pro tu barvu světla navečeru nebo při svítání. Pro to, jak se za zatáčkou vynořuje Pražský hrad. Jak se majestátně klene nad oblouky mostů. Pro ty oblouky, které jsou tak přátelsky zahnuté - jako náruč otevřená k obejmutí. Pro ten klid cest oddělených od ulic bouřící diesely a hlomozem tramvají. Pro všechno to zvláštní barevné ptactvo, které se zdržuje v křoví u řeky a člověk by je ve městě nečekal. Pro vyzývavé úsměvy běžkyň v protisměru. Pro vlaky ševelící na Negrelliho viaduktu vezoucí lidi do práce. Pro asfalt Hlávkova mostu, kde nejvíce pálí chodidla. Pro spanilost labutí. Pro Pro honosnost zapomenuté Štvanice. Pro rachot jezu u elektrárny. Pro berlínskou tvrdohlavost karlínských nábřežních kanclů. Pro bažanty spěchající přes cesty Rohaňáku. Pro huhlavé povzbuzování bezdomovců. Pro všechny ty stoleté stromy, které tvoří střechu nad hlavou a šumí.

To určitě není sport. To je pohodlí rozjímání a poezie. Stejně jako pak káva na loggii.

Pálí ho dobré bydlo

Sedím si tu doma v křesle, poslouchám hudbu, usrkávám zázvor, ťukám do kláves. Dnes jsem doma dokončil jeden z posledních potřebných kusů nábytku.

A říkám si, jak se za ten rok a něco povedlo vybudovat v Holešovicích útulný byt. Možná ne nijak luxusní, možná ne na 100% zrekonstruovaný, ale v těch klíčových parametrech útulný a praktický. Věci typu velký balkon s bylinkovou zahrádkou, stěny, skrze které vás sousedi neslyší, nebo světlé místnosti, ale i to, že tu všechno je a funguje, a že by se tu teoreticky dal dožít, a v životě už nové bydlení neřešit, prostě dělá radost.

Na druhou stranu už teď mám přehršel dalších zútulňovacích nápadů. A nevadilo by mi ani stěhovat se za pár let ještě jen tak z plezíru - stěhoval jsem se od dětství často, a asi jsem si nějak zvykl nikde nebýt příliš dlouho. Neumím si vlastně představit, že někdo žije od narození do osmnácti na stejném místě. Tak uvidíme - moje dítě se zatím za necelé dva roky života již přestěhovat stihlo. Laťku tedy nastavilo dobře...

Cold Cold Nights

Kapela Jakuba Jiráska alias J se přejmenovala na Cold Cold Nights a vydala novou desku. A musím konstatovat, že se novinka povedla - i když odmyslím-li určitý sentiment, spojený s jejich vystoupením na naší svatbě. Ladění se spolu s názvem skokově posunulo od jednoduchých písní k dramatičtějším sofistikovaným kouskům. A celkově dospělo do nadčasové podoby. Představte si třeba něco jako táhlé věci od Pink Floyd, doprovázené na trubku... možná jsem to až moc zjednodušil. Prostě palec nahoru a držím palce.

Příjemné je, že novinku již najdete na Spotify.

Rýmyplná zima

Venku krásné počasí a já už mám zase... rýmičku. Tuto zimu už je ani nepočítám. Ale je to vždy tak měsíc, co jsem zdráv a pln energie, a pak 14 dní, kdy vstávám s očima rudýma jak králík, knedlíkem v krku a nechutí k čemukoli.

A asi bych vám tu ve svých třiatřiceti letech měl dávat rady mladého sebevědomého muže ohledně životního stylu, ale místo toho jsem rýmový ztroskotanec.

Přitom mám téměř ukázkový životní styl oproti dřívějšku.

Spánek. Dříve jako konzultant 2-7 hodin. Nyní 6-8 hodin. Sport. Dříve přes týden skoro nic, o víkendech osmdesátky na horáku. Nyní 3x týdně pravidelné dávky - bez ohledu na sezónu a počasí. Studené sprchy. Dříve do práce taxíkem, nyní často na kole. Strava. Dříve, co fast food dal, nyní si vybírám. Nemluvě o tom, že si každý den dávám ovoce a/nebo zeleninu. Alkohol. Dříve pitky. Nyní sklenka červeného večer. Jednou za čas, když vidím kamarády, se seřežu. Práce. Dříve v totálním stresu, čtrnáctihodinové šichty, občas víkendy. Nyní smysluplná zábavná práce, 8 hodin denně. Mám tedy čas na to mít radost a těšit se z okamžiků.

Vše na jedničku. Kde je tedy problém?

Dospívám pomalu k iracionálním domněnkám, že mne možná hlodá poklidný životní styl rodiče. Že kdybych zase jel na doraz hlavou proti zdi, rýmu mít nebudu. A nebo za to může klimatizace v bance nebo přeplněné metro. Prostě... je mi 33 a já nevím :-)

Depeche Mode: Spirit

No a sotva jsem dopsal post o Gahanovi, skočila mi do cesty zbrusu nová deska Spirit od Depeche Mode.

Uf! Hudebně dobře našlápnuté a vyzrálá elektronická věc, ale zároveň se nemohu ubránit dojmu, že něco tak dusného jsem už dlouho neslyšel. Ne, tohle nejsou žádní lehkomyslní diskotékoví králové. Tohle je ještě černější než Playing the Angel. Možná jim ale křivdím - Depeche Mode skoro neznám. Třeba to vždycky byla stoka plná černých pocitů a myšlenek. Ale ve věcech typu Suffer Well nebo Pain that I'm used to jsem aspoň viděl určitou míru energizující škodolibé nenávisti.

Pro ty propracované melodie a vybroušenost. Pro to, že to daleko přečkává moje očekávání, dal bych desce klidně 4,5 z 5. Ale depresivnost dýchající z prvních poslechů už skoro ohrožuje poslouchatelnost. Doporučuji nenaslouchat zpěvu - pak ji zhltnete jedním dechem s lehkým mrazením a vstávajícími chloupky.

Andělé a duchové

Poslední rok pro mne byl bohatý na úžasné hudební objevy. Jedním z nich je deska s tajemným názvem Angels & Ghosts uskupení Dave Gahan & The Soul Savers.

Je plná dojemných pomalých balad, avšak se zpěvem jak současní Depeche Mode, jen méně ponurým, takže jsem ochoten prominout i sem tam ty kýčovitější dechy nebo klávesy. Něco jako Scorpions, ale autentičtější. Odměřenější. Ale zase trochu dnešně zoufalé, nejisté sebou.

Nelze si nezamilovat tu podmračenou, ikonicky rozvleklou základní texturu, na které pak rozvíjí téma zpěv, elektrické kytary a slastná vyvrcholení v povedených refrénech.

Tohle je poctivá prácička.

Ale možná jen lépe poslouchám. Po letech mne do kolen dostala deska Nicka Cavea Push the Sky Away. Předtím jsem v uspěchanosti doby věnoval příliš času hitovce Push the Sky Away. A přišel jsem na zbytku desky o toho nejsyrovějšího Cavea všech dob. Cave byl na počátku drsňák. Pak totální kýčař. A teď se vrátil zpátky z růžových mraků na zem. Něco tak od podlahy! Každý úder do strun přichází pomalu jak kapání špatně těsnícího kohoutku. A housle nevrzají dojemně, ale jak špatně namazané převody vrtáku přímo do mozku. Všechno je ale pomalé a zapadá přesně na své místo. Pak se přidává i trochu toho kýče, trhavé údery do elektrické kytary jak od Neila Younga z Dead Mana a víc a víc nahlas ve výru všechno dohromady... a konec. Víc darmo psáti. Snad jen, že Cave má dobré básně, chcete-li poslouchat slova.

Roboti práci vytváří...

České firmy věří, že roboti více práce vytvoří než vezmou. Bezvadný titulek v novinách a naprostá pravda. Když vidím, jak všechny digitální služby chatrně fungují, bude potřeba hodně lidské práce, aby roboty udržela v chodu :-D

Dědek Mayall hrál a hrál

Neuvěřitelné! Dědeček Mayall ve svých 83 letech uhraje bluesový koncert, téměř výhradně akusticky, s mnoha impovizovanými vložkami, rozdává energii a radost z hudby. A dává tomu korunu, když pak při Chicago Line asi 5 minut fouká solo do harmoniky a prokládá to zpěvem. Vím, že u jiných bych to nehodnotil, ale u něj se za to nelze ubránit obdivu.

Vede mne to k milému zjištění, že jsem nejspíš někde ve třetině svého šťastného a zdravého života. 

Podívej, co ti tatínek přinesl

Všichni, co jste rodiče, to asi znáte: Pondělní podvečer. Vybírám v Labuti motorku pro malého. Správná velikost, správná barva a hlavně žádné nápisy Policie. Když mám vybráno a jsem v přízemí, jedu zpátky nahoru - jiná barva bude lepší.

Pak hrdě s taškou s nákupem a s motorkou jedu tramvají domů. Ty pohledy spolucestujících značí porozumění (starší), nepochopení smíšené s opovržením (mladé dámy) nebo apatii (mladí muži). 

Mám radost. Těším se, co tomu maličký řekne, a jakou bude mít radost. Často teď na hřišti krade jiným dětem motorky. To nadšené "tatá!" a běh ke dveřím s autičkem v ruce mne nutí se v tramvaji pousmát. Vidím všechnu tu radost z dárku a mám radost.

Otvírám tedy dveře bytu. Zouvám si boty, motorka schovaná v zákrytu botníků. Připravuji triumfální vstup do obýváku. Vstupuji.

"Ahoj Jáchyme, podívej, co ti tatínek přinesl."

"Jáchymku!"

"Jáchyme!!!"

A nic. Ani se nepodívá. Ten malý fakan čumí na telku.

Zpátky na zem. Jsem rád, že mám manželku. Nevím, jestli mne večer ráda vidí, ale aspoň mi spolehlivě dává ten pocit. Příště nám zase raději koupím víno a čokoládu.

Češi nemilují slevy

Zase jsem četl článek, "jak Češi milují slevy." Dělá to z nás takový národ patlalů, kteří jezdí škodovkou na chalupy, a jinak než ve slevě by nenakoupili.

To ale není pravda. Nejsme uslintaný národ.

Problém je v prodejcích, kteří si sami kazí trh. Pokud pravidelně budete nabízet Rakušanovi 40% na balení kávy, nakoupí si také do zásoby a bude čekat na další slevu. Základní matematiku zvládne nejen Čech, ale i Němec nebo Francouz.

Buďme tedy rádi, že nakupujeme ve větší slevě než okolní národy. Jinde totiž platíme zase víc - třeba za mobilní telefony.

Co mi bohužel vadí víc, je, že u potravin platíme více za rozumnou kvalitu. Pokud nechcete to nejlevnější nekvalitní nebo nekvalitní, ale zato "farmářské" (dnes je "farmářský" snad i toaletní papír) , zbývá vám Bio nebo snobské / hipsterské obchody a to není pro pracující střední třídu. V tom se mají jinde v Evropě lépe.

Národní parky

Sněmovnou znovu prošla legislativa omezující aktivitu člověka a firem v národních parcích ve prospěch přírody. To je dobře.

Mít svoje kousky neomezené přírody si zaslouží každý národ. Vyhráli ti, kteří se chtějí rekreovat, proti těm, kteří chtějí ve své domovině aktivně růst.

Než to degradujeme na zelené kretény versus chamtivé kapitalisty, mějme na vědomí, že je to stejně veřejně prospěšné jako stavba dálnice - tou někdo taky přijde o klid nebo o domov, ale většina získá rychlejší dopravu. Nebo konec konců jako progresivní versus rovná daň. V obou případech platí, že menší skupina ztratí a větší vyhraje.

Druhá debata může být o tom, co je a není dobré. Já si myslím, že mít malé rezervace divoké přírody je dobře, protože příroda je sebedestruktivní - tam, kde je nejhezčí, přitáhne nejvíce lidských škůdců. Viděl jsem to v Malajsii a věřte, že bych to na Šumavě nechtěl mít podobné.

A držím proto palce, ať sněmovna přehlasuje také prezidentské veto.

Rychlovlak nebo spolehlivý pomalovlak?

Se zájmem pozoruji, jak noviny tepou, že "zase nebudeme" mít rychlovlaky. Ale já si myslím, že rychlovlaky v naší malé zemi nepotřebujeme - ledaže bychom je chtěli poskytnout pro tranzit jiným zemím. 

Podle mne se jedná o způsob, jak rozdělit hromadu peněz mezi spřátelené stavební a projekční firmy. Možná i proto budeme mít v naší ryze alpské zemi jistě více tunelů a mostů než mají rychlovlaky v Alpách.

Rychlost 160 km/h stačí. Vzpomínám si, jak jsem projel Malajsii luxusním úzkorozchodným elektrickým vlakem za pár hodin. Tenhle houževnatý dříč svištěl na metrovém rozchodu (stejný jako tramvaj Liberec - Jablonec) potichu svých 110 km/h a stačilo to. Horami, džunglí, městy. Zpomalil až v Kuala Lumpur, kde byla stará trať. Lístky se kupovaly elektronicky z mobilu, bylo tam wi-fi a obsluha byla příjemná - všichni uměli anglicky. Asijská pečlivost.

Vzpomínám si, jak jsem jezdil z Frankfurtu do Bonnu týdně za prací vysokorychlostním ICE. Tahle náladová slečinka sice jela ve světlých chvilkách 280 km/h, ale v třetině případů měla výluku nebo zpoždění. Takže reálně jí vysoká rychlost byla na nic. A stála víc než letadlo. A wi-fi bylo jen za hromadu peněz. Německé velikášství.

Podle mne dává smysl více železnici automatizovat, rozšířit počet kolejí kolem velkých měst, kde se musí tlačit lokální vlaky s dálkovými. Sem tam tratě z dob Rakousko-Uherska narovnat - třeba tunelem, nejde-li to jinak. Spolehlivý pomalovlak bude v cíli skoro stejně rychle jako náladový rychlovlak, ale řádově levněji.

A postavit trať na letiště v Praze. A... malé dloubnutí nakonec - zrušit zastavování v České Třebové a Pardubicích. Pardubice jsou krásné. Mám je moc rád, ale nepotřebují, aby tam zastavoval každý mezinárodní expres a zdržovalo to těch 99% lidí, kteří netuší, že Pardubice vůbec existují.

Generační obměna

Možná to zní divně - loučit se na blogu telefonem, ale kvalitní zboží zaslouží aspoň zpětně po více než 2 letech pochvalu. Sony Xperia Z1 Compact odchází a Z5 Compact přichází.

Proč se mi Z1 tak líbila?

To hlavní je design - jestliže většina telefonů jsou velká oblá placatá lízátka, Z1 Compact je malá hranatá tlustá cihla. Díky tomu se perfektně drží, vejde se do ní baterka, která vydrží, a subjektivně hezky (a originálně) vypadá. Za to ji mám rád a jiní ji nemohou vystát. Navíc je malá, ale bez ztráty na výkonu nebo vlastnostech - a to se počítá, protože na velké věci mám tablet nebo Kindle, a telefon chci co nejmenší.

Kompaktní "tlusté" řešení s rámečkem z kovu navíc zabránilo rozbití při všech pádech. Lahůdky typu vodotěsnost nebo vlastní tlačítko fotoaparátu jsem také ocenil - fotit lze hned, bez odemykání.

Vyladěný systém. Klávesnice je od prvního momentu subjektivně ta nejlepší, co znám. A to jsem mezitím v rámci testování naší mobilní peněženky zkoušel různé telefony a předtím též. Prostředí Sony se mi ale také líbí - ovládání, zvuky, design ikon, podpůrné aplikace, přehrávač hudby, prohlížeč fotek. Rychlost a odezva vždy perfektní na to, co potřebuji.

A pak baterie - v plném provozu vydržela dlouho celé 2 dny.

Co se mi nelíbilo? Slabý reproduktor. I přes papírové proklamace softwarově horší fotoaparát než u Samsungu nebo Apple. Nutnost zavírat kryt USB konektoru. A pak, pokud jsem měl nepřijatý hovor v kapse, telefon reagoval na dotyky látky a začal dělat hlouposti - i přes uzamčení.

To je ale přijatelná daň za celkový perfektní mix - nic není dokonalé, zvláště, když to nestojí 20 tisíc v základní ceně (nemluvě o tom, že jsem je v obou případech koupil z rodinné druhé ruky). Palec nahoru a jsem zvědav, jestli Z5 bude stejně kvalitní "cihla".

Druhé spolu

Druhé výročí svatby s šesti kopečky Gelato Puro, čerstvým sněhem, červeným tramínem, jejím kulatým bříškem, rozesmátým zubatým děckem, poetickou doručovací pohádkou ze studia Ghibli, kávovými hrníčky z tenoučkého porcelánu, zakončené výbornou deskou Memory Almost Full. Barevné porcelánové vzpomínky, paměť skoro plná. Gratitude.

Mrkev, která smrdí z podstaty

Top09 si dala za cíl, aby se v roce 2030 měla česká střední třída stejně dobře jako v Německu. Upustíme-li od poněkud vágní formulace, jedná se stále o nesmysl.

Německo se totiž od Česka liší. V první řadě tam sídlí velké firmy a plynou tam zisky ze zahraničních investic. U nás montujeme pro jiné.

Za druhé český znalostní pracující je z osobní zkušenosti daleko pozadu v přístupu proti německému. Němec, který tápe, hledá znalost a vzory. A má k tomu vybudovanou infrastrukturu. Čech často improvizuje. Němci jsou navíc emočně stabilnější. Tam, kde Čech bojuje s morálkou, Němec vrčí dál. To může být nevýhoda, pokud je třeba změnit směr. Ale při udržování kormidla se tak dojede nejdál. Němec má tendenci pročistit vzduch a věci si vyřídit přímo. Čech bude ohýbat záda a politikařit, což vede k neefektivním osobním sporům.

V Německu se mi nepracovalo dobře. Moje mentalita je odlišná od německé. Ale s dovolením si troufám tvrdit, že Němce doženeme jenom tehdy, pokud je postihne strukturální krize, a nás nikoli. V tom je mrkev Top09 stejně prohnilá jako ta sociálně demokratická. Ani jednu se mi jíst nechce. Makejme jak Němci, a pak se uvidí.

Den bez sebe

Dnešek byl jiný. Vstával jsem na záruční prohlídku k doktorce. A protože doktorka sídlí takřka za rohem a první termín je od 8:30, musel jsem si pospat.

Procházka zasněženými ulicemi Holešovic byl dárek, kterého se nenabažím, a který obloha nesešle častěji než jednou ročně.

A po skončení prohlídky pak káva a avokádový chleba a aeropress z Burundi v milé kavárně Barry Higgel's s výhledem do parku na zasněžené Tusarově.

Co taky miluji skoro jako křupající sníh pod botami, jsou ulice po deváté. Panuje klid. Lidi pracují u strojů, maminky venčí děti a ta atmosféra je něžně ospalá, jako by ani nebyla slyšet ozubená kola počítačů v kancelářích.

Je fajn utéct jednou za čas sám sobě.

Do roku 2017

Tak jsme opět na odrazovém můstku do dalšího roku. A soudě dle těchto přelomových dní, to bude určitě pohádkový rok.

Přeji tedy vše nejlepší do nového roku. Ať máte hodně času na svou rodinu a přátelé, ale také na dětičky. Dost času udělat radost své partnerce nebo svému partnerovi. Dost času vychutnat si šálek dobré kávy a dobrou sklenku vína. Dost času nespěchat za volantem. Ať máte dost času na sebe a na to, co vás baví. Dost času na svou práci. A dost času na to občas pomoci ostatním.

Čistě sobecky, váš LB. Pffffff a hladký skluz do 2017!

Hudba sem a tam

Přemýšlím, jestli vám nedlužím nějakou dobrou hudbu. A dlužím!

Neil Young nahrál bezvadnou desku. Jednoduchou jak ze sedmdesátek, ale nenechte se ošálit. Tahle kapela je se svým kapelníkem o dost lépe sladěná než tehdá a přesto si hraní dokáže užít. Střapaté na první pohled, a přitom dokonale učesané. Nejvíc udělá radost každému, kdo Younga zná, a dokáže sledovat krůčky, kterými neslyšně jde kupředu. Já je slyším a užívám si to. Namátkou: Líbí se mi třeba ty nezvyklé změny dynamiky během písniček. Tuším, že na Younga jsem vás nenavnadil. Je to věc osobního vkusu. Peace Trail se to jmenuje.

Noví Dandy Warhols na chvíli hodně potěší. Třeba když vaříte nedělní oběd. Pak zmačkat a vyhodit. Distortland, kdybyste hledali.

Iva Bittová s Jaromírem Honzákem a dalšími známými mně neznámými jmény nahrála nové album pod pláštíkem Čikori. Její ženskost, procítěnost a temperament cítit neumím, ale muzika je to po čertech dobrá a řemeslně bravurní. Jen nevím, jestli pro její docenění nemusíte mít rádi jazz. Juhů! A já jazz miluji!

I novou Metallicu jsem slyšel. Ve vánoční zácpě v autě vás osvobodí od nervů. Když už se kolona nehýbe, aspoň muzika jede. První polovina docela dlouhé desky více duní, sem tam ukáže líbivý hlavní motiv, ale mnoho neulpí. Druhá půlka si začne hrát s motivy a trochu je rozvíjet, čímž se blíží více and Justice for all nebo Master of Puppets. Rada: Prostě v albu rovnou klikněte někam doprostřed a budete spokojení. A pokud metál aspoň občas neposloucháte, neklikejte na to vůbec.

Priessnitz. Nová deska Beztíže mne něčím dráždí. Je dobrá, plná povedených melodií, ale přitom nějak tak povrchní. Možná se v textech neposunula nikam dál za svůj stín. Možná otřepané opakované motivy. Možná jsem od ní čekal víc domnělé jesenické vidláckosti v něžných i mrazivých metaforách. Možná méně umakartu. Ani muzikálně není tak syrová jako uměla být na desce Stereo. A vůbec ne živelná. Jenže to mi nebrání v tom, abych ji znovu a znovu bral na milost. Na Stereo zapomeňte. Umakartovou sedlinu tolerujte. Poslouchejte bez předsudků. Pak je moc fajn.

A nakonec jsem vzal na milost i dlouho nepřijaté Please the Trees - the Carp. Suite F je bláznivý osmiminutový indiánský tanec v jakési extázi. Sršící energií. Ale chce to pořádnou reprosoustavu, která vám rozhýbe břišní stěnu nebo rovnou naživo. Nechtějte to poslouchat na běloučkých peckách k podu. Následující track Not this way je ještě lepší a zbytek té desky pořád nějak nepřijímám. Ale těch 12 minut stojí za to!

Vánoční

"Ty nemáš rád vánoce?" "No, díky za optání - nejsem úplně vánoční typ."
"Cože? Vánoční typ?"

Tedy, nebaví mne úplně to dávání dárků. Ale nechápejte mne špatně - dávám dárky rád. Jen mne nebaví to dávání dárků s deadlinem, který je navíc stejný pro 10 milionů lidí v téhle zemi. Odporuje to mé svobodomyslnosti. Stejně jako se kvůli nim mačkat ve frontách a v metru. A princip, že na Vánoce dárek dát musím, mi přijde pokrytecký.

Stejně jako pokrytectví, kdy říkáme, že Vánoce je čas se zastavit a odpočinout si. Já jsem v zápřahu rád. Kdyby se před Vánoci vše tak nehrotilo, stačilo by mi odpočívat v létě na dovolené a o víkendech.

Další nesmysl je vánoční úklid. Ten ostentativně nedělám. Přispívá k stresu. Uklízet se přece musí furt a velký úklid je lepší dělat, když na něj máte čas. A ten o Vánocích zpravidla chybí.

Uklízení symbolické v práci mi taky vadí. Mám rozdělaný bezva projekt. Začal na podzim a končí na jaře. Ale zcela iracionálně, uprostřed, do Vánoc, ho musím naoko ukončit a vykazovat, jako kdyby skončil s koncem roku. Dokonce, i když jsem měl dost peněz na jeho uskutečnění, musím hledat kličky, jak je "jakoby znovu" získat do dalšího roku.

A když už máte dost toho všeho, musíte ještě vymyslet nebo si kupovat dárky od ostatních nebožáků, kteří by vám tak rádi udělali radost, ale jejich fantazie je zabitá tlakem, že vedle vás musí ve stejný moment obdarovat ještě dalších 15 lidí. A víme, jak naše kreativita a dobré úmysly pod tlakem trpí.

Přes to všechno se male neumím přenést, a proto už zřejmě nebudu vánoční typ.

Ale má to i světlou stránku: O Vánocích máte důvod setkat se a slavit. Setkávat byste se měli i mimo Vánoce, ale mít pro to důvod, tomu dává drajv. A důvod slavit se vždy najde, ale i tisíc a první důvod je dobrý.

No a jsou třeba věci, co mne nutí brát vánoční dárkování na milost. Představa, jak si maličký synáček bude užívat dárky, by mne málem donutila překročit zásady a skoupit půlku obchodu. Něco mi šeptá: Nech si taky něco na narozeniny.

Zima začne končit

Dnes jsou moje Vánoce. Je Slunovrat – začíná sice zima, ale zároveň je to první náznak jejího konce, protože ode dneška se dny budou zase až do léta prodlužovat. A více světla znamená více radosti.