Už delší dobu jenom čekám, až se věci změní. Nesměřuji od bodu k bodu, ale pracuji a čekám, až se bod objeví pod nohama, lhostejno kdy. A když se lidi ptají, jak se mám, lehce váhám, co říct, abych následně mohl být nepřesvědčivý. I moje fotografie nějak vybledly, chybí jim vlastní barvy, a ráno v zrcadle na mne civí cizí obličej.
A říkám si, jaká bývala krása vstát ráno, po snídani si uvařit kávu, dát se do práce, řešit problémy a vědět, že někam směřuji. Mezi vědomím času a bezčasím je jen neviditelná blána křehounká jako křídla motýla, abstraktní jako geometrické tvary.
Žádné komentáře:
Okomentovat