Vyšel jsem na ulici v Sarajevu. Nějak tak zatemněno, spánku v poslední době nemnoho...znáte ten pocit, kdy jako byste na obočí měli kšilt, který vás ani moc netlačí, jen tam je.
Podzim. Po všech těch sněhových vánicích i mrazech, které jsem už letos potkal, je venku zase sluníčko a teplo. Vyšel jsem na ulici v Sarajevu na pěší zónu mezi odřené paneláky, kdesi na sídlišti nikoho (jmenuje se Alipašino Polje), a jako kdyby se kšilt najendou rozpustil v důvěrně známou vůni.
Znáte tu vůni, kdy na konec podzima vzduch voní jarem a celá krajina tak jakoby hřeje rozsvícená sluncem? To je poslední mejlka, pak už jde počasí do prčic a jaro začne vzduchem být cítit zase až někdy v únoru.
Nepřipomnělo se mi nic víc, jak jsem touhle dobou a v tomhle počasí vždycky se sestrou a babičkou šli přes kopec Skřivánek na prolejzky v touhle dobou už vždycky opuštěné chatové osadě u řeky. Je to dávno, ale přesto mi najednou přišlo, že bych se mohl sebrat a jít. Že všechno, co stačí, je sundat ze sebe to komické oblečení, komickou ospalost a vypadnout někam za město do tohohle vonícího vzduchu.
Někdy si říkám, že by bylo skvělý být zase na chvilku dítě. Nenechávat za sebou žádnou stopu, nemít zodpovědnost za to, co dělám, nemít možnost ovlivnit, co dělám a brouzdat si tak světem, nerozlišovat sobotu a neděle, dopoledne a odpoledne, podzimy a jara, jeden rok od druhého, nemuset být vděčný za čas ani za odpovědnost. Ale možná by pro začátek stačilo projít se bezcílně po tom sídlišti, Alipašino Polje Forever.
Žádné komentáře:
Okomentovat